Duhové tělo patří k nejzáhadnějším představám tibetského buddhismu. Podle tradovaných svědectví se tělo mimořádně zkušeného praktikujícího může na konci života začít zmenšovat a někdy téměř zmizet. Zůstat mají jen vlasy a nehty.

Současná věda podobný případ dosud spolehlivě nepotvrdila. Pro stoupence nauky dzogčhenu však nejde o pouhou legendu ani o událost, která začne až několik dnů po smrti. Rozhodující proces má začínat ještě ve chvíli, kdy člověk žije, dýchá a vědomě se připravuje na svůj odchod.

Právě tento detail se v populárních článcích často ztrácí.

Co znamená pojem duhové tělo

Tibetské označení ja lü, v odborném přepisu ‚ja‘ lus, se obvykle překládá jako duhové tělo. Nejčastěji se objevuje v souvislosti s dzogčhenem, duchovní naukou, která má významné postavení ve škole Ňingma tibetského buddhismu a také v tradici bön.

Dzogčhen lze přeložit jako „velká dokonalost“. Učení vychází z představy, že podstata mysli je přirozeně jasná, otevřená a bdělá. Běžně ji však zakrývá proud myšlenek, emocí, obav a představ o sobě samých.

Praktikující se proto nesnaží vytvořit novou, dokonalejší mysl. Učí se rozpoznávat to, co je podle této tradice přítomné od začátku.

Duhové tělo má být krajním završením takové praxe. V některých pramenech se píše o výrazném zmenšení těla, v jiných o jeho téměř úplném zmizení. Vyprávění někdy zmiňují také duhu, zvláštní světlo, neobvyklé zvuky nebo vůni, která se měla objevit v okolí zemřelého.

Podoba příběhů se liší podle místa, období i duchovní linie. Společný zůstává jeden motiv: tělo člověka, který plně rozpoznal povahu mysli, nemá po smrti podléhat běžnému průběhu rozkladu.

Všechno začíná ještě před smrtí

Představa, že mnich nejprve zemře a až potom se jeho tělo začne měnit, je příliš zjednodušená. Tibetská tradice spojuje duhové tělo s dlouhodobou přípravou, často s mnoha lety meditace a života v ústraní.

Pokročilý praktikující se učí zacházet se strachem, bolestí i vlastní připoutaností. Smrt pro něj nepředstavuje jen konec tělesných funkcí. Stává se součástí duchovní cesty, na kterou se připravuje stejně vážně jako na kteroukoli jinou životní zkoušku.

Když cítí, že se jeho čas blíží, může se stáhnout do samoty, omezit kontakt s okolím a usednout k meditaci. Někdy o svém záměru předem řekne žákům nebo rodině. Požádá je, aby jej nerušili a po určitou dobu s jeho tělem nehýbali.

Zvenčí už nemusí být patrné dýchání ani srdeční činnost. Přítomní přesto věří, že meditační proces pokračuje.

Tato fáze umírání bývá spojována s pojmem tukdam.

Tukdam a duhové tělo mají odlišný význam

Tukdam označuje stav, kdy zkušený meditující podle tibetského výkladu setrvává v hlubokém soustředění během umírání a určitou dobu po klinické smrti. Lidé přítomní u podobných případů někdy popisují, že pokožka zůstává pružná, obličej si zachovává klidný výraz a běžné známky rozkladu nastupují pomaleji.

Tělo však zůstává přítomné.

Příběhy o duhovém těle zacházejí dál. Podle nich se tělesná schránka začne zmenšovat. V nejvýraznějších vyprávěních nakonec zmizí téměř celá.

Rozdíl mezi oběma pojmy tedy spočívá především v tom, co se má stát s fyzickým tělem. Zatímco u tukdamu přetrvává, u duhového těla se údajně proměňuje.

Právě tukdam dnes přitahuje větší pozornost vědců, protože jej lze alespoň částečně sledovat. Výzkumníci zkoumají tělesnou teplotu, mozkovou aktivitu a rychlost posmrtných změn u zemřelých meditujících. Výsledky zatím nepřinesly důkaz, že vědomí pokračuje po klinické smrti. Přesto jde o oblast, která si žádá další pozorování.

Úplné zmizení těla nebylo podobným způsobem zdokumentováno.

Trekčö a tögal jako cesta k duhovému tělu

S duhovým tělem se v textech věnovaných dzogčhenu spojují zejména praxe zvané trekčö a tögal. Jde o pokročilé součásti nauky, které se obvykle předávají pod vedením zkušeného učitele.

Trekčö bývá překládáno jako průlom nebo proříznutí. Praktikující se při něm učí přímo rozpoznávat povahu mysli a uvolňovat pevné lpění na myšlenkách, emocích i vlastní identitě.

Člověk během dne prožije stovky představ a vnitřních reakcí. Většinou je považuje za skutečnost nebo za součást svého pevného já. Trekčö vede k poznání, že tyto stavy vznikají, proměňují se a zase mizí.

Tögal na tuto zkušenost navazuje. Bývá spojován se světlem, zrakovým vnímáním a specifickými meditačními vizemi. Pro člověka stojícího mimo tuto tradici mohou některé popisy znít téměř nadpřirozeně, ale v rámci dzogčhenu mají vlastní, přesně vymezený smysl.

Občas se lze setkat s tvrzením, že tögal mění buňky lidského těla na fotony. Jde o novodobé vysvětlení, které se snaží propojit duchovní jazyk s fyzikou. Pro takový biologický proces ovšem nemáme doklady a nepopisují jej ani tradiční buddhistické texty.

Slovo „světlo“ zde nemusí znamenat totéž co světlo měřitelné fyzikálními přístroji. V duchovních naukách často označuje jasnost vědomí, způsob vnímání nebo vlastnost skutečnosti.

Překládání starých náboženských pojmů do slovníku kvantové fyziky může působit přitažlivě. Zároveň však snadno vytvoří dojem, že věda potvrzuje něco, co zatím nikdy nezměřila.

Proč mají zůstat právě vlasy a nehty

Vlasy a nehty se objevují téměř v každém známějším vyprávění o úplném duhovém těle. Po zemřelém má zůstat také oděv, případně drobné osobní předměty.

Komentáře vysvětlují zachování vlasů a nehtů různými způsoby. Podle některých nejsou tyto části těla stejným způsobem spojeny s vědomím. Jiné výklady se drží spíše symbolického významu.

V populárních textech se někdy píše, že vlasy a nehty nelze přeměnit na energii. Takové tvrzení nepatří do fyziky ani biologie. Představuje spíše snahu dodat tradičnímu příběhu moderně znějící mechanismus.

Také samotný průběh proměny se v pramenech liší. Někdy se tělo zmenší na několik desítek centimetrů. Jindy po něm údajně nezůstane nic kromě zmíněných vlasů a nehtů.

Jednotná pravidla neexistují. Máme soubor příběhů, jejichž podrobnosti se během staletí měnily a doplňovaly.

Khenpo A Čhö a nejznámější novodobý případ

K nejčastěji uváděným případům patří smrt tibetského mnicha Khenpa A Čhö v roce 1998 ve východním Tibetu. Podle lidí z jeho okolí se jeho tělo během několika dnů zmenšovalo, až téměř zmizelo.

O případ se začal zajímat katolický kněz a religionista Francis V. Tiso. Vydal se do Tibetu, hovořil s údajnými svědky a své poznatky později zpracoval v knize Rainbow Body and Resurrection.

Tiso se věnoval také možným souvislostem mezi tibetským duhovým tělem a křesťanskou představou vzkříšeného či oslaveného těla. Nešlo mu pouze o hledání podobností. Zajímal ho také způsob, jakým jednotlivé tradice přemýšlejí o vztahu těla, smrti a duchovní proměny.

Rozhovory, které pořídil, jsou pro religionisty cenné. Přinášejí svědectví lidí, kteří Khenpa A Čhö znali a pohybovali se v jeho blízkosti.

Událost ovšem nebyla zachycena souvislým videozáznamem. U těla nebyl nezávislý lékařský tým, neprobíhalo pravidelné vážení ani měření a dnešní badatelé jsou odkázáni především na pozdější výpovědi.

Případ tak zůstává silným náboženským svědectvím. Vědecký důkaz by vyžadoval jiný způsob dokumentace.

Nyala Pema Dündul

Nyala Pema Dündul patřil k významným mistrům dzogčhenu 19. století. Narodil se roku 1816 a zemřel v roce 1872. Tibetské prameny jej popisují jako učitele a asketu, který velkou část života věnoval meditaci.

Podle tradice před smrtí požádal žáky, aby jej několik dnů ponechali o samotě. Když se později vrátili, měli najít pouze jeho oděv, vlasy a nehty.

Pozdější podání přidávají obrazy duhy, světelných koulí a záře nad místem, kde meditoval. U podobných detailů bývá obtížné zjistit, zda patřily už k nejstarší verzi příběhu, nebo se objevily až během dalšího předávání.

Samotná existence Nyaly Pemy Dündula není zpochybňována. Šlo o skutečnou historickou osobnost, jejíž vliv na tradici dzogčhenu přetrval dlouho po smrti.

Způsob jeho odchodu známe hlavně z náboženských životopisů. Ty však nejsou psány stejným způsobem jako současné historické nebo lékařské zprávy. Vedle událostí zachycují také duchovní význam lidského života a často pracují se symboly.

Po více než sto padesáti letech už není možné původní událost spolehlivě rekonstruovat.

Sonam Namgyel nebyl slavným mnichem

Příběh Sonama Namgyela se od předchozích liší. Neměl být známým klášterním hodnostářem ani veřejně působícím mistrem. Tradice jej představuje jako laického praktikujícího, který žil obyčejným životem a meditaci se věnoval v soukromí.

V některých verzích se živil jako tesař.

Před smrtí údajně požádal rodinu, aby se jeho těla po sedm dní nedotýkala. Když poté vstoupili do místnosti, měli na místě najít pouze vlasy a nehty.

Jiné podoby příběhu zmiňují barevné světlo kolem domu nebo zvláštní úkazy na obloze. Tyto části však nejsou ve všech pramenech stejné.

Příběh Sonama Namgyela nesl pro tibetské věřící přitažlivé poselství. Vysoká duchovní realizace podle něj nemusí být vyhrazena jen mnichům, kteří strávili desítky let v klášteře nebo horské jeskyni. Může jí dosáhnout i člověk, kterého okolí považuje za zcela obyčejného.

Jak často má k duhovému tělu docházet

V některých článcích se objevuje údaj, že někdo dosáhne duhového těla přibližně jednou za pět let. Spolehlivý zdroj pro tak přesné tvrzení se však dohledává obtížně.

Neexistuje úplný seznam ani databáze, která by zachycovala všechny údajné případy. Tibetské a bönské prameny spojují duhové tělo s desítkami jmen, kvalita dochovaných zpráv se ale výrazně liší.

U starších mistrů máme většinou životopisné texty, které vznikly uvnitř jejich duchovní tradice. U novějších případů se objevují rozhovory se svědky, fotografie místa nebo zprávy žáků a příbuzných.

Ani tyto materiály obvykle nezachycují celý proces od začátku do konce.

Přesný počet případů proto neznáme. Nevíme ani, kolik příběhů vychází z přímého pozorování a kolik jich během let získalo další vrstvy.

Co by potřebovala současná věda

Medicíně ani fyzice není známý proces, který by během několika dnů způsobil úplné zmizení lidského těla. Pokud by se podobný případ objevil dnes a měl být skutečně prověřen, několik fotografií nebo výpovědí by nestačilo.

Tělo by muselo zůstat pod nepřetržitým dohledem. Výzkumníci by sledovali jeho hmotnost, rozměry, teplotu, stav tkání i prostředí v místnosti. Zaznamenávali by vlhkost vzduchu, způsob zabalení a přístup všech přítomných osob.

U žádného všeobecně známého případu duhového těla takové podmínky nebyly splněny.

Změny vzhledu těla po smrti přitom ovlivňuje řada běžných faktorů. Vysokohorské prostředí bývá chladné a suché, což může zpomalovat rozklad a podporovat přirozené vysychání. Význam má poloha těla, oblečení, proudění vzduchu i teplota.

Při mumifikaci může tělo výrazně ztratit objem. Úplné zmizení tím však vysvětlit nelze. U historických případů navíc nemáme dostatek údajů, abychom jednotlivé možnosti posoudili.

V tom spočívá hlavní problém. Máme příběh o mimořádné události, ale chybí přesný záznam toho, co se během jednotlivých dnů odehrávalo.

Otto K. Schwarz a novodobé výklady

Fenoménem duhového těla se zabýval také Otto K. Schwarz v textu Modern Perception of the Rainbow Body Phenomenon in Tibetan Buddhism. Jeho práce se zaměřuje na způsob, jakým lidé toto téma vnímají v současnosti, a na možné paralely s představami duchovního těla v jiných kulturách.

Jde především o religionistickou a kulturní analýzu. Text neposkytuje laboratorní důkaz ani fyzikální teorii, která by zmizení těla dokázala vysvětlit.

Proto je zavádějící psát o přeměně biologických buněk na fotony, o čisté nehmotné energii nebo o prokázaném porušení zákonů termodynamiky. Podobné obraty dodávají příběhu vědecký nátěr, aniž by za nimi stála měření.

Badatelé zatím zkoumají především samotná svědectví, jejich původ a význam pro tibetskou kulturu. To je samo o sobě zajímavé. Není třeba přidávat kvantovou fyziku tam, kde pro ni nemáme oporu.

Objevuje se podobná představa také jinde?

Příběhy o těle, které překonalo běžný zánik, najdeme v mnoha částech světa. Křesťanství pracuje s představou vzkříšení a oslaveného těla. Taoistické texty vyprávějí o nesmrtelných. Některé hinduistické směry popisují duchovní nebo jemná těla a osvobození z koloběhu zrození.

Motivy světla, proměny a nového způsobu existence se objevují také v súfismu, západní alchymii a mystických textech.

Podobnost obrazů však ještě neznamená, že všechny tradice popisují stejnou událost. Křesťanské vzkříšení vychází z jiného chápání člověka a Boha než tibetský dzogčhen. Taoistická nesmrtelnost má zase vlastní historii, pojmy i duchovní cíle.

Srovnávání může ukázat, že lidé na různých místech uvažovali o smrti prostřednictvím podobných obrazů. Zároveň je třeba každé tradici ponechat její vlastní význam.

Mezi duchovní zkušeností a důkazem

Duhové tělo zůstává výraznou součástí tibetského buddhismu a tradice bön. Pro praktikující dzogčhenu představuje možné završení celoživotní práce s myslí a vlastní smrtelností. Religionistům nabízí cenný pohled na to, jak tibetská kultura chápe vztah vědomí a těla.

Z pohledu vědy zatím chybí případ, který by byl sledován od okamžiku klinické smrti až po údajné zmizení těla.

Některá vyprávění mohou vycházet z neobvyklých posmrtných změn. Jiná během let získala symbolické a legendární vrstvy. Svou roli hrála také hluboká úcta k zemřelým učitelům a očekávání jejich žáků.

To všechno může být pravda zároveň.

Možná právě proto se příběhy o duhovém těle drží při životě. Dotýkají se totiž otázky, kterou si lidé kladli dávno před vznikem moderní medicíny.

Končí vědomí spolu s tělem, nebo smrt představuje přechod, jehož skutečnou povahu zatím neznáme?

 

Zdroje: pul.uclouvain.be, frontiersin.org, pmc.ncbi.nlm.nih.gov

Foto: Pixabay