Petra Homolová to vidí při své práci znovu a znovu. Lidé, kterým Sanitka splněných snů pomáhá, většinou netouží po ničem velkolepém. Chtějí se vrátit na místo, které milovali. Vidět člověka, který jim chybí. Být ještě chvíli doma. Navštívit hřbitov, zapálit svíčku nebo konečně splnit něco, co se celé roky odkládalo. A téměř vždy je v tom někdo další. Partner, děti, rodina nebo přátelé.

Splnit takové přání znamená připravit mnohem víc než cestu sanitkou. Zdravotní stav se může změnit během několika hodin. Někdy se cesta ruší den předem, jindy až ve chvíli, kdy posádka přijede na místo. Je potřeba vědět, co si opravdu přeje nemocný člověk, co ještě dovolí jeho zdravotní stav a kdy je správné udělat maximum pro cestu, jejíž další příležitost už nemusí přijít.

S Petrou Homolovou jsme proto mluvili hlavně o tom, co se odehrává kolem samotného splněného přání. O rodinách, které někdy musí přijmout, že jejich blízký už chce jen klid. O chvílích, kdy stačí dotek nebo pohled.

O návratech domů, dlouho odkládaných slibech, cestě zpátky i o tom, proč lidé na konci života tak často hledají právě klid, blízkost, čas s rodinou a lásku.

Co si lidé přejí na konci života

Odpověď na otázku, co si lidé přejí na konci života, bývá mnohem prostší než velký životní sen nebo cesta přes půl světa. V rozhovoru se opakují především tři potřeby:

• být s lidmi, které mají rádi,
• vrátit se domů nebo na známé místo,
• rozloučit se a uzavřít věci, které zůstaly odložené.

Bývá to dlouho odkládaný sen, nebo spíš potřeba, která se objeví až ve chvíli, kdy člověk začne svůj čas vnímat jinak?

Jsou to přesně, jak zmiňujete, ve výsledku spíše maličkosti a drobnosti. Rozhodně se většinou nejedná o žádné velké sny. Klienti chtějí zažít hezké chvíle na místech, která milovali, nebo být s lidmi, které milují. Případně chtějí ještě něco zažít, ale téměř vždycky tam hraje zásadní roli přítomnost milované osoby. Někdy je to jen potřeba se rozloučit, třeba navštívit hřbitov a zapálit svíčku svým blízkým.

Když jste Sanitku splněných snů zakládala, co jste tehdy ještě netušila o tom, co lidé na konci života potřebují?

Když jsem Sanitku zakládala, už jsem měla určité povědomí o tom, jak tato služba funguje ve světě, protože v zahraničí funguje řadu let.

Samozřejmě jsem tehdy přání nevnímala tak hluboce jako teď, kdy se tomu věnuji už čtvrtým rokem. Dá se říct, že jsem netušila, že téměř všechna přání jsou spojená s potřebou být s někým, koho milujeme, nebo na místě, které milujeme. Že to opravdu není o velkých věcech, zážitcích, majetku a podobně.

Jedno z prvních přání přitom Petře zůstalo v paměti dodnes. Sanitka pomohla znovu spojit manžele, kteří spolu strávili téměř sedmdesát let, ale nemoc a rozdílné diagnózy je rozdělily. Když se znovu setkali, muž svou ženu hladil a říkal jí, jak moc jí to sluší a jak má krásně upravené vlasy.

Ve videorozhovoru Petra vypráví i další příběhy a mluví o tom, proč před klienty spojení „poslední přání“ vůbec nepoužívají nebo jak poznávají, kdy rodina vedle samotného přání potřebuje také oporu.

Když přání musí patřit člověku, ne rodině

Touha udělat pro blízkého člověka ještě něco krásného může být obrovská. Jenže přání rodiny a přání nemocného nemusí být vždycky totéž.

Jak poznáte, že plníte opravdu přání nemocného, a ne spíš potřebu jeho rodiny?

Tuto otázku se snažím řešit už ve chvíli, kdy komunikuji s rodinou nebo s ošetřujícím personálem, tedy ještě před samotným splněním přání. Na úplném začátku se nám párkrát stalo, že přání vycházelo spíše od rodiny, a vzali jsme si z toho ponaučení.

Dnes se příbuzných nebo pečujících osob vyloženě ptám, jestli je to opravdu přání samotného klienta. Snažím se jim vysvětlit, že oni si to mohou pro svého blízkého moc přát, ale on už může být ve stavu, kdy by se během cesty necítil dobře nebo mu není dobře fyzicky.

Je proto důležité, aby přání nějakým způsobem vyjádřil opravdu klient. Součástí žádosti je také formulář, který musí potvrdit ošetřující lékař. Často komunikujeme také přímo s ošetřujícím personálem, abychom dobře znali zdravotní stav a klient se během cesty cítil co nejlépe.

Někdy přitom člověk žádnou cestu nechce. Rodina může toužit ještě něco podniknout, zatímco její blízký už hledá především klid. Sanitka se s takovými lidmi často ani nesetká, protože žádné přání sami nevysloví.

Hranice mezi přáním a tím, co ještě dovolí zdravotní stav

U některých cest se rozhoduje doslova ze dne na den. Vedle samotného přání stojí zdravotní stav člověka, doporučení ošetřujícího týmu a odpovědnost posádky.

Jak se rozhoduje, jestli je ještě možné přání splnit?

Největší roli samozřejmě hraje zdravotní stav klienta, který konzultujeme s ošetřujícím personálem. Někdy je stav člověka už opravdu velmi nepříznivý, a proto komunikujeme také s rodinou, jestli chtějí cestu i přes určitá rizika podstoupit.

Naprosto upřímně mluvíme i o tom, že může během cesty dojít k úmrtí v sanitním vozidle. To vše velmi citlivě a opatrně komunikujeme s rodinou i ošetřujícím personálem. Už několikrát se nám stalo, že se přání zrušilo den předem nebo přímo v den cesty. Zažili jsme dokonce situaci, kdy už byla posádka na místě, ale klientův zdravotní stav už neumožňoval, aby se cesta uskutečnila.

Může být jeden smysluplný den pro člověka důležitější než několik bezpečnějších dnů v nemocnici?

Naprosto. Stoprocentně. Splněná přání vnímáme jako velmi důležitá pro naše klienty. Často se stává, že člověk krátce po splnění přání odejde. Je to samozřejmě jen náš pocit, ale někdy máme dojem, že si tím uzavře určitou kapitolu nebo něco v sobě dokončí a potom může v klidu odejít.

Ne každé naplánované přání se podaří uskutečnit. Petra popisuje i situace, kdy se cesta zruší až v den odjezdu nebo ve chvíli, kdy už je posádka na místě.

V rozhovoru mluví také o tom, jak těžké je říct „ne“ člověku, který možná další příležitost nedostane.

Co si lidé přejí na konci života: domov a blízkost

Cílem cesty nemusí být koncert ani výjimečné místo. Jedno přání se u Sanitky splněných snů opakuje častěji než všechna ostatní.

Je návrat domů častým přáním?

Řekla bych, že je tím vůbec nejčastějším.

Co člověk doma podle vás skutečně hledá?

Jak se říká, všude dobře, doma nejlépe. Myslím, že člověk doma hledá pocit bezpečí, rodinu, vzpomínky a prostředí, které důvěrně zná.

Petra popisuje, že při návratu domů člověka někdy zaplaví především pocit obyčejného normálna. Jako by bylo na chvíli zase všechno v pořádku.

Jindy Sanitka pomůže splnit něco, co se odkládalo celé roky.

Říkají si lidé během přání věci, které dlouho odkládali, nebo často zůstane to nejdůležitější nevyslovené?

Když se bavíme s klienty a jejich příbuznými, často to směřují spíše k nám. Snaží se nám říct, ať hlavně nic neodkládáme.

Že ani oni nevěděli, že jednou budou řešit takové zdánlivé maličkosti, jako je možnost podívat se domů. Říkají nám, ať se snažíme život opravdu užívat, protože se může během jediné vteřiny změnit. A že nejdůležitější jsou láska, přítomnost lidí, které máme rádi, a umění žít život v klidu a pohodě.

Měli jsme také přání, kdy pán své manželce dlouho sliboval, že ji vezme na večeři na Ještěd. Neustále to odkládal, potom přišla nemoc s velmi rychlým průběhem a on už nebyl schopný svůj slib splnit.

Oslovili nás, a tak jsme manžele na Ještěd vyvezli. Pána jsme doslova za pomoci horské služby vynesli do restaurace. Svůj slib nakonec splnil a společně si tam dali večeři.

Co zůstane po splněném přání

Po cestě přijde návrat. Někdy se v sanitce mluví, někdy klient usne a někdy všichni jen mlčky vstřebávají společný den. Pro rodinu ale tímto okamžikem příběh často nekončí.

Přináší splněné přání rodině smíření?

Velmi často ano. A nejen rodině, ale především samotnému klientovi.

Rodiny se Petře a jejím kolegům ozývají i později. Někdy krátce poté, co jejich blízký zemře, jindy s odstupem mnoha měsíců. Některé se k jednomu společnému dni vrátí dokonce po roce.

Když se podíváte na všechna přání, u kterých jste byla: co si lidé přejí na konci života?

Hledá klid, smíření, čas s rodinou a přáteli, úsměvy, radost a lásku.

Co byste si přála, aby lidé udělali o něco dřív, ještě než začne být času tak málo?

Strašně bych si přála, aby se lidem v hlavě trochu srovnaly priority a celkové vnímání toho, co znamená být tady. Mně osobně se díky našim klientům všechno úplně přeházelo, a to jsem sama v minulosti zažila tragickou událost v rodině.

Přesto mě to, že každý týden alespoň jednou vidím, co je pro naše klienty skutečně důležité, neuvěřitelným způsobem posouvá. Ráda bych to dokázala předat dál a mám pocit, že se to daří právě prostřednictvím příběhů, které sdílíme s našimi sledujícími.

V životě jsou důležité jiné věci, než si často myslíme. Mít kolem sebe pohodu, přátele, rodinu a společné zážitky. Ne majetek, funkce a podobné věci.

Příběhy Sanitky splněných snů ukazují, že odpověď na otázku, co si lidé přejí na konci života, bývá prostá: blízkost, bezpečí, smíření a čas s lidmi, které mají rádi.

Článok Sanitka splněných snů a cesty za přáním: Rozhovor s Petrou Homolovou je zobrazený ako prvý na Memoáry.

Když slova nestačí, držte se osvědčeného postupu

Sedíte před rozepsanou zprávou, sem tam něco napíšete, ale hned zase smažete? „Upřímnou soustrast“ zní příliš stroze, „vím, co prožíváš“ zase neodpovídá skutečnosti a vlastně nic vám nepřipadá dost výstižné. A tak někdy zkrátka nenapíšete nic, jen ze strachu, že situaci ještě zhoršíte.

Kondolence ale nemusí bolest zmírňovat nebo vysvětlovat, stačí když vyjadřuje pouhé „myslím na tebe a vidím, čím si procházíš, nejsi v tom sám“. Není třeba hledat dokonalost, někdy stačí pouhá lidská blízkost.

Co napsat, když někomu zemře někdo blízký?

Někdy stačí jen pár milých a dobře volených slov. Nevíte, jak začít? Máme pro vás jednoduchou pomůcku:
Uznat ztrátu. Připomenout vzpomínku. Nabídnout pomoc.

Dejte najevo, že víte, co se stalo, když můžete, oprašte drobnou vzpomínku a nabídněte pomocnou ruku. Pokud vám zároveň pozůstalý neodpoví, nevadí. Možná zatím nemá emoční kapacitu se vyjádřit nebo se právě zabývá náročným procesem vyřizování pohřebních náležitostí. Proto může vaše zpráva obsahovat také: „Nemusíš odpovídat. Jen chci, abys věděl, že na tebe myslím.“

33 kondolencí pro SMS a WhatsApp

Rychlé a efektivní. Naprosto legitimní a nenásilné řešení pro vyjádření zármutku.

1. Mrzí mě, čím si teď procházíš. Myslím na tebe.
2. Nevím, co přesně napsat. Jen chci, abys věděla, že jsem tu pro tebe.
3. Myslím na tebe a na celou vaši rodinu. Nemusíš odpovídat.
4. Je mi opravdu líto, že jste přišli o …… Posílám ti hodně sil.
5. Dnes jsem na tebe několikrát myslela. Nechci tě rušit, jen ti posílám obejmutí.
6. Jen těžko hledám slova. Je mi to moc líto.
7. Moc bych ti chtěla napsat něco, co by alespoň trochu ulevilo, ale těžko hledám slova. Myslím na tebe.
8. Slova nedokáží vyjádřit bolest, ale je mi líto, že si musíš procházet právě tímhle trápením. Jsem s tebou alespoň na dálku.
9. Nemusíš být teď silná. Jen buď. Jsem v srdci s tebou.
10. Mrzí mě vaše ztráta. Přeji co nejvíc síly v dalších dnech.
11. Moc mě zasáhla zpráva o …… Upřímně na vás všechny myslím.
12. Je mi moc líto, že …… zemřel. Vím, jak moc pro tebe znamenal.
13. Zavzpomínám dnes u svíčky na vašeho …… Je mi moc líto, že odešel.
14. Nikdy nezapomenu na jeho humor. Rozdával všude kolem sebe radost.
15. Vím, jak moc důležitý pro tebe byl. Mrzí mě, že odešel.
16. Kéž bych ti mohla aspoň trochu ulevit. Objímám na dálku.
17. Bude nám chybět, držte se.
18. Myslím dnes na vás oba. Na tebe i na něj. Posílám objetí.
19. Kdykoliv si budeš chtít popovídat, jsem tu pro tebe. Nejsi na to sama.
20. Jestli budeš chtít někdy mluvit, společně mlčet nebo jen chvíli nebýt sama, jsem tady.
21. Nečekám odpověď. Jen ti chci poslat sílu v tyhle náročné dny.
22. Až budeš potřebovat, ozvi se. Nemusíme o ničem mluvit. Jsem tu pro tebe.
23. Ve středu můžu přivézt něco k jídlu, ať se nemusíš o nic starat.
24. Můžu ti tento týden s čímkoliv pomoct. Stačí napsat a jsem u tebe.
25. Vím, jak moc ti chybí. Kdyby sis chtěla popovídat, ozvi se.
26. Ve vzpomínkách zůstane stále s námi. Posílám podporu na dálku.
27. Pořád na vás myslím. Ať se vám daří v tyto těžké chvíle.
28. Dnes jsem si vzpomněla na jednu krásnou společnou chvíli. Jsem ráda, že jsem ho mohla poznat.
29. Vím, jak moc se pro tebe změnil svět. Myslím na tebe.
30. Nic z toho, co bych ti chtěla napsat, nebude dost. Tak ti chci jen říct, jak moc mě to mrzí a že jsem tu pro tebe.
31. Posílám podporu do nového dne.
32. Až budeš mít pocit, že všichni ostatní šli dál, věř, že já nikdy nezapomenu.
33. Nevím, jak ti nyní ulevit, ale chci ti jen říct, že stále vzpomínám na vše krásné.

33 kondolencí e-mailem

E-mail nabízí víc prostoru než SMS. Je proto vhodný například pro kolegu, klienta, obchodního partnera nebo člověka, kterému chceme napsat osobnější kondolenci. Ani zde však není potřeba psát dlouze. Pamatujte vždy na to, že i když je e-mail formálnější formou vyjádření, vždy by měl být stejně tak hřejivý jako osobní rozhovor.

Krátké a univerzální kondolence

1. Dobrý den, velmi mě mrzí zpráva o vašem tatínkovi. Myslím na vás i vaši rodinu a přeji vám v nadcházejících dnech co nejvíce klidu a vzájemné blízkosti.
2. Velmi mě zasáhla zpráva o vaší ztrátě. Těžko hledám slova, která by právě teď byla dost. Myslím na vás a přeji vám mnoho sil.
3. Přijměte prosím mou upřímnou soustrast. Přeji vám, abyste v těchto těžkých chvílích byli obklopeni lidmi, před kterými není třeba nic skrývat ani zvládat.
4. Je mi velmi líto, čím vaše rodina nyní prochází. Přeji, ať vám vzájemné vzpomínky přinesou útěchu.
5. Nevím, zda existují správná slova pro takovou chvíli. Přesto jsem vám chtěla napsat, že na vás myslím a velmi mě mrzí vaše ztráta.

Kondolence, když jste zesnulého znali

6. Na vašeho tatínka budu vždy vzpomínat jako na člověka s neobyčejným darem předávat klid všem kolem sebe. Jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat. Vám i celé rodině vyjadřuji upřímnou soustrast.
7. Když si na ni vzpomenu, vybaví se mi především její smích. Je mi velmi líto, že odešla.
8. Vašeho dědečka jsem neznala dlouho, ale i těch pár společných setkání mi stačilo, abych poznala, jak laskavý to byl člověk. Myslím na vás a vaše blízké.
9. Měla jsem možnost poznat ji jako neobyčejně laskavou ženu. Vždy se nejprve zajímala o druhé a teprve potom o sebe. Jsem ráda, že jsem ji mohla potkat.
10. Na vašeho tatínka budu vzpomínat s úsměvem. Kéž by bylo více takových lidí.

Kondolence, když jste zesnulého neznali

11. Vaši maminku jsem osobně neznala, ale z toho, jak jste o ní mluvila, bylo vždy poznat, jak úžasným člověkem byla. Mrzí mě vaše ztráta.
12. Nikdy jsem neměl možnost vašeho tatínka poznat, ale vím, jak moc důležitý pro vás byl. Myslím na vás v tento těžký čas.
13. I když jsem vaši sestru osobně neznala, vím, jak pevné pouto vás pojilo. Je mi velmi líto, jak bolestnou ztrátou si nyní procházíte.
14. Nemohu vzpomínat na člověka, kterého jsem neznala, ale myslím dnes na vás a co jeho odchod pro vás znamená. Přijměte mou upřímnou soustrast.

Kondolence pro kolegu či kolegyni

15. Milá Jano, dozvěděla jsem se o úmrtí tvého tatínka a velmi mě to mrzí. Na práci nyní nemysli, vše potřebné zařídíme a posíláme ti mnoho síly.
16. Petře, přijmi prosím mou upřímnou soustrast. Dopřej si nyní tolik prostoru, kolik je třeba. Práce počká.
17. Celý náš tým na tebe myslí. Je nám líto tvojí ztráty a chceme tě ujistit, že co se týče pracovní stránky, o nic se nemusíš starat.
18. Dozvěděla jsem se o vaší ztrátě a velmi mě to mrzí. Nemusíte na tento e-mail odpovídat, jen jsem chtěla, ať víte, že na vás myslíme.

Kondolence pro zákazníka či obchodního partnera

19. Dovolte mi vyjádřit vám i vaší rodině upřímnou soustrast. Je mi velmi líto ztráty, kterou právě prožíváte, a chci vás ujistit, že není potřeba řešit žádné firemní záležitosti.
20. Velmi se mě dotkla zpráva o úmrtí ve vaší rodině. Přijměte prosím moji upřímnou soustrast a práci pusťte z hlavy.
21. Velmi mě mrzí vaše ztráta. Přeji vám i vašim blízkým sílu a klid do dalších dní. Pracovní závazky počkají.
22. Dovolte mi, abych vám jménem celého našeho týmu vyjádřila upřímnou soustrast. Jsme v srdci s vámi a dopřejeme vám dostatek prostoru pro čas strávený s rodinou.

Kondolence s nabídkou pomoci

23. Vím, kolik starostí nyní máte, proto bych vám ráda nabídla pomocnou ruku při komunikaci tento týden.
24. Pokud by vám to pomohlo, mohu tento týden zajistit nákup nebo přivézt večeři. Pokud ne, vůbec nemusíte reagovat.
25. Jsem vám kdykoliv k dispozici. Pokud by vám pomohlo vyzvednout děti, přivézt nákup nebo cokoliv zařídit, ráda vám pomohu.
26. Ráda bych vám aspoň trochu odlehčila v těchto dnech, proto nabízím svůj čas na cokoliv, co je potřeba zařídit.

Vzpomínka po nějakém čase

27. Chtěla jsem se vám ozvat, až nebudete mít takový shon. Jen chci, abyste věděli, že na vás a vaši ztrátu stále myslím.
28. Chtěl jsem vám dát vědět, že stále vzpomínám na …… Dobře vím, že ani čas ránu nezacelí. Myslím na vás.
29. Dnes jsem si na vás vzpomněla a rozhodla se napsat. Nečekám žádnou odpověď. Jen chci, abyste věděla, že dobře víme, že pohřbem láska nekončí.
30. Vím, že jsou rány, které jen tak nepřebolí a jak moc těžké pro vás poslední týdny jsou. Jsem tu pro vás, kdybyste stáli o společnost.
31. Dnes jsem náhodou narazila na něco, co mi připomnělo …… a tak jsem se tak hezky zasnila a chtěla se s vámi podělit. (foto)
32. Vím, že se blíží datum bolavé vzpomínky. Proto jsem vám jen chtěl dát vědět, že vzpomínám spolu s vámi.
33. Jen si tak vzpomínám a chtěl jsem vám dát vědět, že člověk, kterého jste ztratili, nikam nezmizel, stále žije v příbězích, které si o něm vyprávíme.

33 kondolencí na Facebook, Instagram a sociální sítě

Sociální sítě jsou zvláštním místem ve veřejném prostoru, kde se cítíme jakoby částečně v soukromí, ale zároveň na očích a vzájemně propojení. Psaní reakce je proto zvlášť citlivým tématem, protože musíme brát ohled i na veřejné mínění nebo kontext. Pokud tedy nereagujeme v soukromé zprávě, kondolence by měla být spíš střídmější, méně osobní a bez zveřejňování okolností úmrtí. Pokud stojíme o hlubší podporu, ta by měla směřovat právě do soukromých zpráv.

Krátký komentář pod oznámení:

1. Je mi vaší ztráty moc líto. Moc na vás myslím.
2. Jsem v srdci s celou vaší rodinou.
3. Myslím na vás všechny a přeji mnoho sil.
4. Je mi velmi líto, čím nyní procházíte.
5. Těžko hledám slova. Bude nám chybět.
6. Myslím na vás všechny v těchto těžkých dnech.
7. Přeji celé rodině hodně síly.
8. Je mi to moc líto. Posílám podporu celé rodině.
9. Velmi smutná zpráva. Myslím na všechny, kterým bude chybět.
10. Jsem s vámi. Držte se.
11. Je mi líto, čím právě procházíte.
12. Budu na něj vzpomínat jako na výjimečného člověka s darem pobavit kdykoliv kohokoliv. Měli jsme ho moc rádi.
13. Jsem vděčná, že jsem ji mohla poznat. Mám na ni mnoho krásných vzpomínek.
14. Vždy na ni budu vzpomínat s úsměvem, tak jak si ji pamatuji.
15. Děkuji za všechny krásné chvíle, které jsem s ní mohla strávit.
16. Cokoliv, co napíšu, nebude dost. Mám tolik krásných vzpomínek. Ať odpočívá v pokoji.
17. Je mi líto, čím si právě procházíte. Vzpomínáme s vámi.
18. Budu si ji vždy pamatovat přesně takhle, usměvavou a obklopenou láskou.
19. Člověk, na kterého se nedá zapomenout. Vždy budeme s láskou vzpomínat.
20. Děkuji, že jsem ho mohla poznat. Lituji, že odešel.

Reakce na vzpomínku

21. Tohle je krásná vzpomínka. Děkuji, že jste ji sdíleli.
22. Z vašich slov je poznat, jak moc jste se měli rádi.
23. Je krásné vidět, jak jsou obyčejné každodenní okamžiky nakonec těmi nejcennějšími.
24. Děkuji za tuhle vzpomínku. Připomněla mi ho přesně takového, jakého si ho budu navždy pamatovat.
25. Láska skrytá v pár snímcích a větách. Děkujeme.
26. Tohle je přesně ten příběh, díky kterému zůstane navždy s námi.
    

Pokud chcete pokračovat do DM (soukromé zprávy):

27. Je mi to moc líto. Napíšeme si ještě soukromě.
28. Myslím na vás. Nechci tu rozepisovat nic osobního, ozvu se do sz.
29. Posílám celé rodině objetí. Napíšu ti soukromě.
30. Je mi velmi líto, co se stalo. Spojíme se soukromě.

Když člověka osobně neznáte

31. Sice jsem ho osobně neznala, ale jsem dojatá. Z vašich slov je cítit, jak výjimečný pro vás byl. Mrzí mě vaše ztráta.
32. Neznala jsem ji, ale váš příspěvek mě velmi zasáhl. Přeji mnoho sil celé rodině.
33. Možná jsme se nikdy nepotkali, ale z tohoto příběhu je cítit, kolik dobra po sobě zanechal. Myslím na vás.

Co do kondolence nikdy nepsat?

V dobré víře se někdy snažíme člověku ulevit, povzbudit nebo nabídnout vysvětlení. Tím ale paradoxně můžeme hojící se ránu ještě prohloubit.

Raději vynechejte „Čas všechno zahojí.“ Místo toho se více hodí „Myslím na tebe i v dalších dnech.“

Stejně tak neříkejte „Aspoň už se netrápí.“ Ne že by to nebyla pravda, ale trápí se ti, které opustil, proto bývá laskavější vyjádřit podporu jim slovy jako: „Je mi moc líto, že jste o něj přišli.“ Místo „Vím přesně, jak se cítíš.“ Raději použijte „Nedokážu se vcítit do toho, čím procházíš, ale jsem tady.“

Vhodné ani není říkat: „Musíš být silná.“ Místo toho se více hodí: „Nemusíš teď nic zvládat.“

Moudré není ani odkazování na osud typu: „Všechno se děje z nějakého důvodu.“ Místo toho raději řekněte: „Kéž bych věděla, čím ti teď aspoň trochu ulevit.“ 

Nehledejte dokonalá slova, místo toho se ptejte, co byste rádi slyšeli vy sami

Co bych chtěl, aby tento člověk právě teď věděl?

Že na něj myslím?

Že si pamatuji jeho maminku?

Že mu v pátek přivezu večeři?

Že nemusí odpovídat?

A napište právě slova, která se podle vás hodí ze všech nejvíc. Ta, která vás napadnou první. Nejde o perfektní vystihnutí situace, ale o obyčejnou lidskou laskavost a empatii.

Článok Upřímná soustrast 100x jinak: Jak napsat SMS či e-mailovou kondolenci od srdce? je zobrazený ako prvý na Memoáry.

Lidé dnes stále častěji hledají způsob, jak poslední rozloučení přizpůsobit tomu, kým jejich blízký byl. Často stačí jediný detail. Oblíbená barva. Nápis. Místo, ke kterému měl vztah. Fotografie, kresba nebo předmět, který ho připomíná. „Tohle k němu prostě patří.“ A v tu chvíli je často rozhodnuto.

Právě s podobnými příběhy se Weburny.cz setkávají každý den. Při výběru urny lidé řeší nejen její materiál a umístění, ale také to, jak bude působit, co bude připomínat a zda bude odpovídat člověku, se kterým se loučí. Vedle toho roste zájem o miniurny, domácí vzpomínková místa, památeční předměty nebo propojení fyzických a digitálních vzpomínek. Velkou součástí této práce je zároveň komunikace s pozůstalými, kteří mají za sebou čerstvou ztrátu a před sebou řadu praktických rozhodnutí, na která často nebyli připraveni.

V rozhovoru jsme se proto nezastavili jen u uren. Mluvili jsme o tom, jak se proměňuje podoba posledního rozloučení, jak dnes uchováváme vzpomínky a co člověka dlouholetý kontakt s pozůstalými naučí o lidech, vztazích i smrti.

Jak vznikly Weburny.cz

Jak jste se vůbec dostal k podnikání v oblasti posledního rozloučení?

E-shop Weburny.cz byl založen už v roce 2009, já jsem se jeho součástí stal až v roce 2022. Rozumím tomu, že pohřebnictví je pro mnoho lidí stále odpudivé téma a do určité míry tabuizované, i když mám pocit, že se to v posledních letech postupně mění. Sám jsem měl dříve podobný pohled.

Postupem času jsem ale svůj názor úplně změnil a začal jsem si více všímat toho, jakým způsobem je oblast pohřebnictví často prezentována. Mnohdy působí velmi temně, ponuře a neosobně, přestože poslední rozloučení nemusí být jen o smutku.

Právě v tom vidím velký prostor něco změnit. Chceme lidem ukázat, že i poslední rozloučení může být krásné, osobní a důstojné a může skutečně odrážet člověka, se kterým se loučíme.

Co Vás tehdy vedlo právě k tomuto oboru?

Jak jsem zmínil už v předchozí odpovědi, vedla mě k tomu především touha něco změnit. Vnímal jsem, že v oblasti posledního rozloučení je stále prostor pro citlivější, osobnější a modernější přístup a právě to pro mě bylo hlavní motivací.

Jak na tento podnikatelský směr reagovalo Vaše okolí?

Zpočátku reagovalo moje okolí poměrně zvláštně a s určitým odstupem. Postupem času, když jsem jim ale vysvětlil náš směr, přístup a důvod, proč se tomuto oboru věnujeme, většina z nich to pochopila. U některých se naopak začal objevovat větší zájem o celé téma a o to, jak se dá k poslednímu rozloučení přistupovat jinak.

Pamatujete si na moment, kdy jste si poprvé uvědomil, že práce s pozůstalými bude úplně jiná než běžný obchod?

Ano, uvědomil jsem si to prakticky hned na začátku. Už tehdy jsme řešili, jak naši firmu a služby prezentovat tak, aby to pro lidi nebylo nepříjemné nebo necitlivé. K zákazníkům je potřeba přistupovat s mnohem větším pochopením, respektem a důstojností. Často navíc nejsme jen prodejcem, ale do určité míry i oporou v těžké životní situaci.

Změnila dlouholetá práce v tomto oboru i Váš osobní pohled na smrt a poslední rozloučení?

Samozřejmě. Z osobního hlediska se můj pohled na smrt výrazně změnil. Dnes to vnímám mnohem přirozeněji a s větším nadhledem. Uvědomil jsem si, že poslední rozloučení nemusí být pouze smutnou a temnou událostí, ale může být také důstojným a osobním způsobem, jak si připomenout život člověka, který tu s námi byl.

Jak se mění způsob, jakým se lidé loučí

Když porovnáte zákazníky z počátků Weburny.cz a dnešní zákazníky, v čem vidíte největší změnu?

Největší změnu vidím v individualizaci. Lidé dnes mnohem více vnímají, že poslední rozloučení může být osobní a může skutečně odrážet člověka, se kterým se loučí.

Je to vidět například při výběru uren, kdy zákazníci častěji volí barvy, motivy nebo nápisy, které měl zesnulý rád nebo pro něj něco znamenaly. Stejně tak se mění i samotné obřady. Nemusí probíhat pouze tradičním způsobem, ale mohou se odehrávat třeba na místě, ke kterému měl zesnulý vztah, například v přírodě nebo v lese.

Přemýšlejí více nad tím, co by odpovídalo osobnosti zesnulého?

Ano, určitě. Rodina většinou dobře ví, co měl dotyčný rád, co ho vystihovalo nebo k čemu měl blízký vztah. Nemusí přitom celé poslední rozloučení vypadat úplně jinak nebo být výrazně netradiční. Často stačí i drobný detail, který zesnulého připomene.

Máte pocit, že postupně ustupuje představa, že existuje jeden „správný“ nebo důstojný způsob posledního rozloučení?

Ano, myslím, že tato představa postupně ustupuje. Nejsme jediní, kdo se snaží pohřebnictví posouvat směrem k osobnějšímu a modernějšímu přístupu, a pomalu je to znát i na tom, jak lidé nad posledním rozloučením přemýšlejí. Stále je ale před námi ještě hodně práce a změna zažitých představ bude určitě nějaký čas trvat.

Proč podle Vás všechno spojené se smrtí tak dlouho působilo velmi tradičně a podobně?

U mnoha lidí nastane úmrtí v rodině ve chvíli, kdy se s tématem pohřebnictví dosud prakticky nesetkali a neměli důvod se o něj více zajímat. Prvním, kdo je celým procesem provede a představí jim možnosti posledního rozloučení, tak bývá právě pohřební služba.

To pak může výrazně ovlivnit i podobu samotného pohřbu. Pokud pohřební služba nabízí především tradiční a dlouhodobě zažité varianty, rodina často ani nemusí vědět, že existují i osobnější možnosti. To se ale podle mě postupně mění. Řada pohřebních služeb už tento posun vnímá, modernizuje svůj přístup i nabídku a snaží se více přizpůsobit přáním pozůstalých. S takovými pohřebními službami velmi rádi spolupracujeme a snažíme se tuto změnu společně podporovat.

Co lidé při výběru urny skutečně hledají

Když pozůstalý vybírá urnu pro někoho blízkého, podle čeho se ve skutečnosti rozhoduje?

Prvním důležitým kritériem bývá materiál, protože každý typ urny je vhodný pro jiné umístění. Pokud má být urna například umístěna venku, je vhodné zvolit odolnější materiál, jako je beton, kámen nebo kov. Pokud si rodina naopak přeje ekologické uložení například v lese, vybírá z biologicky rozložitelných uren.

Poté už často rozhoduje samotný vzhled – barva, tvar nebo motiv, který se rodině líbí nebo nějakým způsobem vystihuje zesnulého. Výběr urny tak může být nejen praktickým rozhodnutím, ale i dalším způsobem, jak poslední rozloučení více přiblížit osobnosti člověka, se kterým se loučíme.

Je často důležitější vzhled a materiál, nebo spíše pocit, že daná podoba nějakým způsobem odpovídá člověku, který zemřel?

To je velmi individuální. Každý má k zesnulému jiný vztah a při výběru proto může hrát roli něco jiného. Pro někoho je důležité, aby urna co nejvíce vystihovala osobnost zesnulého, jiný ji chce sladit s podobou obřadu nebo místem, kde bude následně uložena. Někdo se zase rozhoduje podle toho, co je blízké celé rodině.

Setkáváte se s tím, že rodina hledá konkrétní barvu, motiv nebo podobu spojenou se zálibami či životem zesnulého?

Ano, setkáváme se s tím velmi často. Pokud je to v našich možnostech, vždy se snažíme jejich přání co nejvíce vyhovět a najít řešení, které pro ně bude mít osobní význam.

Vzpomínáte si na přání zákazníka, které bylo na první pohled neobvyklé, ale díky příběhu rodiny začalo dávat dokonalý smysl?

Těchto případů je více a právě na nich je dobře vidět, jak individuální poslední rozloučení může být. Někdy rodina přijde s motivem nebo nápisem, který může na první pohled působit pro urnu či poslední rozloučení nezvykle. Setkali jsme se například s urnou inspirovanou oblíbeným fotbalovým klubem, urnou kompletně upravenou ve stylu Black Sabbath nebo s motivem Iron Mana.

Je nějaký příběh zákazníka, který Vám i po letech zůstal v paměti?

Ano, jeden z příběhů, který mi v paměti zůstal opravdu silně, se týkal zesnulého chlapečka. Rodina si přála přenést na urnu jeho vlastní malovaný obrázek, který kdysi vytvořil jako dárek pro svou maminku k narozeninám. V tu chvíli už nešlo jen o samotnou urnu nebo její vzhled. Ten obrázek měl pro rodinu obrovskou osobní hodnotu a nesl v sobě konkrétní vzpomínku na jejich syna. Celý proces převodu kresby na urnu byl proto velmi citlivý a emotivní i pro nás.

Právě u podobných zakázek si člověk nejvíce uvědomí, že někdy může i zdánlivě malý detail znamenat pro pozůstalé opravdu mnoho.

Co lidé při výběru urny nejčastěji řeší

• Materiál a umístění – jiná urna se hodí ven, jiná do kolumbária a jiná pro ekologické uložení v přírodě.
• Vzhled a osobní význam – barva, tvar nebo motiv mohou urnu více spojit s osobností člověka, se kterým se rodina loučí.
• Vztah k obřadu a místu uložení – někdo vybírá podle osobnosti zesnulého, jiný podle podoby obřadu nebo místa, kde bude urna později uložena.
• To, co dává smysl celé rodině – výběr nemusí mít jedno správné řešení. Rozhoduje vztah k člověku i to, co je blízké jeho nejbližším.
• Praktické požadavky a čas – roli může hrát způsob uložení, dostupnost konkrétní urny nebo čas, který má rodina na rozhodnutí.

Jak komunikovat s lidmi krátce po ztrátě

Vaši zákazníci se na Vás často obracejí krátce po smrti někoho blízkého. Jak se v takové situaci komunikuje?

Ano, každý se se ztrátou blízkého člověka vyrovnává jinak a velmi často se to odráží i ve způsobu komunikace. Proto je důležité přistupovat ke každému s pochopením, trpělivostí a citlivostí.

Lidé bývají v takové chvíli často nejistí a nerozhodní, protože musí řešit mnoho věcí najednou. Naší úlohou proto není jen něco nabídnout, ale především jim pomoci zorientovat se v možnostech a co nejvíce jim celý výběr usnadnit.

Je komunikace v tomto oboru výrazně jiná než u běžného e-shopu?

Určitě ano. U běžného e-shopu zákazník většinou řeší především samotný produkt, cenu nebo dopravu. U nás je ale za objednávkou velmi často náročná životní situace.

Komunikace proto musí být mnohem osobnější. Zároveň je u nás kladen velký důraz na bezchybnost, protože zákazník má k objednávanému produktu často velmi silnou citovou vazbu.

Musel jste se během let naučit některé věci říkat jinak?

Ano, určitě. Postupem času jsem se naučil mnohem více přemýšlet nad tím, jak jednotlivé věci formulovat. V tomto oboru může i běžná věta působit v citlivé situaci jinak, než člověk zamýšlí, takže je potřeba volit slova opatrněji, s respektem a s ohledem na to, čím si zákazník právě prochází.

Existují naopak věty nebo způsoby komunikace, kterým je podle Vás lepší se vyhnout?

Samozřejmě. Je naprosto nepřípustné, aby komunikace působila necitlivě, chladně nebo příliš obchodně. Člověk by se měl vyhnout tlaku na rychlé rozhodnutí, zlehčování situace nebo používání naučených frází, které mohou v danou chvíli působit prázdně.

Co podle Vás člověk v takové chvíli od firmy nejvíce potřebuje?

Především důvěru. Potřebuje mít pocit, že se na nás může spolehnout, že jeho přání bereme vážně a že vše proběhne tak, jak jsme se domluvili.

Jsou situace, na které si člověk ani po letech práce v tomto oboru nezvykne?

Ano. I po letech se občas setkám s příběhem, který mi zůstane v hlavě ještě dlouho. Některé životní osudy jsou natolik silné nebo bolestivé, že si na ně člověk jednoduše nezvykne.

Jak se mění způsob, jakým uchováváme vzpomínky

Mění se podle Vás představa o tom, co znamená „mít místo, kde na člověka vzpomínáme“?

Ano, určitě. Čím dál častěji se setkávám s tím, že si lidé vytvářejí menší vzpomínková místa přímo doma. Nemusí jít o nic velkého nebo výrazného. Často stačí fotografie, drobný vzpomínkový předmět a svíčka.

Oblíbenější jsou také miniurny, do kterých lze uložit část popela nebo osobní předmět. Některé jsou doplněné i prostorem pro svíčku, takže mohou přirozeně vytvořit malé a osobní místo, kam se člověk může vracet a vzpomínat.

Potřebujeme k uchování vzpomínky fyzické místo nebo konkrétní předmět?

Pro mnoho lidí je fyzické místo nebo konkrétní předmět velmi důležitý, protože jim pomáhá uchovat si pocit blízkosti a může být součástí procesu truchlení. Nemusí přitom jít jen o hrob nebo jiné pevně dané místo. Může to být fotografie, osobní předmět, který měl zesnulý rád, nebo něco, co rodině připomíná společné chvíle.

Stále častěji se setkáváme také s tím, že lidé chtějí mít vzpomínku stále u sebe, například v podobě přívěsku, náramku nebo jiného památečního předmětu. Existují ale i mnohem netradičnější možnosti, například památeční diamant, který představuje zcela unikátní způsob.

Nebo podle Vás lidé stále častěji kombinují více způsobů vzpomínání?

Ano, s tím se setkáváme stále častěji. Rodina může mít například hlavní místo vzpomínky na hřbitově nebo v kolumbáriu, ale zároveň si doma ponechat miniurnu, fotografii nebo jiný osobní předmět.

Myslím, že dnes už lidé nevnímají vzpomínání jen jako jednu konkrétní formu, ale spíše si vytvářejí vlastní způsob, který jim osobně dává největší smysl.

Vidíte rozdíl mezi tím, jak ke vzpomínání přistupuje mladší a starší generace?

Přijde mi to velmi individuální a osobně bych to příliš nerozděloval podle generací. Každý měl k zesnulému jiný vztah a každý také vzpomíná jiným způsobem.

Jakou roli budou podle Vás v budoucnu hrát fotografie, osobní předměty, památeční šperky nebo digitální vzpomínky?

Myslím, že jejich význam bude postupně růst. Lidé stále více hledají osobní způsoby, jak si své blízké připomínat. Je také pravděpodobné, že v budoucnu bude méně lidí uchovávat klasické tištěné fotografie a větší roli budou hrát digitální fotografie a videa.

Nemyslím si ale, že by tyto formy úplně nahradily tradiční způsoby vzpomínání. Spíše se budou stále častěji navzájem doplňovat. Každý si tak bude moci zvolit způsob vzpomínání, který mu bude nejbližší a bude mu dávat největší smysl.

Myslíte si, že se fyzické a digitální formy uchovávání vzpomínek budou postupně více propojovat?

Ano, myslím, že právě tímto směrem se bude vzpomínání postupně vyvíjet. Fyzická vzpomínka, jako je urna, fotografie, šperk nebo osobní předmět, může mít pro člověka velkou hodnotu, ale digitální forma k ní dokáže přidat další rozměr.

Co člověka práce se smrtí naučí o životě

Když se dlouhodobě pohybujete v prostředí, které každý den připomíná konečnost života, ovlivňuje to způsob, jakým sám žijete?

Neřekl bych, že by to zásadně měnilo způsob, jakým žiji. Spíše se změnil můj vztah k samotnému tématu smrti. Dokážu o něm mluvit mnohem přirozeněji, otevřeněji a bez pocitu, že jde o něco, čemu je potřeba se vyhýbat.

Je něco, co podle Vás lidé začínají řešit až po smrti někoho blízkého, přestože by o tom bylo dobré přemýšlet mnohem dříve?

Určitě. Myslím, že lidé často začnou řešit až po úmrtí blízkého věci, o kterých se v rodině nikdy předtím nemluvilo. Například jakou formu posledního rozloučení by si dotyčný přál nebo co by pro něj bylo důležité.

Stejně tak je dobré myslet i na praktické záležitosti a dokumenty. Jedním z nich je například závěť, která může předejít nejasnostem nebo sporům v rodině.

Každému bych proto doporučil, aby se s předstihem alespoň základně informoval o tom, jak pohřeb probíhá, jaká má práva a co všechno bude potřeba v případě úmrtí blízkého řešit.

Co Vás roky kontaktu s pozůstalými naučily o lidech?

Především to, že každý prožívá ztrátu úplně jinak. Někdo potřebuje hodně mluvit, jiný chce řešit jen to nejnutnější a mít klid.

Zároveň je v těchto chvílích velmi vidět, jak důležité jsou pro lidi vztahy, vzpomínky a drobnosti, které během běžného života často bereme jako samozřejmost.

A pokud byste měl člověku, který právě stojí na začátku posledního rozloučení s někým blízkým, předat jednu radu nebo myšlenku, jaká by to byla?

Asi především to, že na to nemusí být sám. V takové chvíli je důležité mít vedle sebe rodinu, blízké nebo někoho, komu důvěřuje, a pokud je to potřeba, nebát se obrátit ani na odbornou pomoc.

Při zařizování posledního rozloučení se často řeší spousta věcí, ale nemělo by se zapomínat ani na psychickou stránku člověka. Ta je v tak náročné životní situaci stejně důležitá.
 

Foto: weburny.cz

Článok S Dominikem Pabiškou o tom, jak se mění podoba posledního rozloučení: Weburny.cz je zobrazený ako prvý na Memoáry.

Na samotnou rakev přitom většinou příliš nemyslíme. Patří k pohřbu stejně samozřejmě jako květiny nebo poslední slova na rozloučenou.

Ne každý ale chce, aby poslední rozloučení mělo stejnou podobu. Miroslava Kosečková proto začala hledat způsob, jak do něj vrátit něco osobního.

Kousek barvy do posledních okamžiků každého příběhu. Květiny. Krajinu. Zvířata. Hudební motiv. Něco, co patřilo ke konkrétnímu člověku a co o něm dokáže říct něco víc než tradiční dřevo a věnec položený na víku.

Z téhle myšlenky postupně vznikl projekt Malovaná rakev.

Malovaná rakev tak není jen o malování. Týká se i toho, jak dnes o smrti přemýšlíme, jak se loučíme a kolik prostoru v tom všem necháváme osobnímu příběhu.

V rozhovoru s Miroslavou Kosečkovou jsme se vydali právě tímto směrem. Od samotného projektu přes vztah ke smrti a pohřebním rituálům až k tradicím, symbolům a otázce, jestli může být poslední rozloučení zároveň důstojné, osobní a krásné.

Než vznikla Malovaná rakev

Když se ohlédnete zpátky, co vás nejvíc změnilo?

Těch zážitků je více. Už od mala jsem si pokládala otázku, proč jsem se vůbec narodila a co tady dělám nebo co mám vytvořit. Víte, jak bývali na poutích takoví ti indiáni s cédéčkama a hráli na flétny, tak ty jsem milovala. Ale nevěděla jsem proč nebo co mne k nim táhne. A takových zážitků bylo za ta léta hodně.

Víceméně všechno možné, co se řeší ve všech možných podcastech: od  vztahových záležitostí, stresu, nadváhy přes velký pracovní zápřah, hledání rovnováhy mezi osobním a pracovním životem až po hlubší témata, jako je integrace do společnosti, zlomené srdce, vědomí a změny vzorců, které se předávají z rodu na rod. Dále síla ženského rodu, hlubší pochopení menstruace a sebečištění ženy, téma sebehodnoty, závislosti, řeč těla a tak bych dál mohla pokračovat ve výčtu všech pojmů, které používáme. Napojení na cyklus přírody, cyklus ženy, kdy žena „umírá“ díky menstruaci víceméně každý měsíc, přes učení pouštět se lidí, věcí, názorů, vzorců až k návratu k sobě samému.

Působíte dojmem člověka, který hodně naslouchá tomu, co není na první pohled vidět ani slyšet. Co je pro vás zdrojem vnitřní rovnováhy?

Když nastala v mém životě před několika lety krize, hledala jsem. A vrátila se k malování, které jsem měla ráda od mala. Přihlásila jsem se na kurzy olejomalby, pak zkoušela akvarel, akryl, chodila jsem na mozaiku a pořád mě to neuspokojovalo. Tak jsem hledala dál. Chodila jsem na holotropní dýchání, objevovala různé dechové techniky, meditace. A zároveň jsem zkoušela různé očisty těla a ducha: indickou panchakarmu, rostlinné diety či jsem se účastnila očistných rituálů se šamany ze Střední a Jižní Ameriky. Nyní se věnuji především dechu, bylinkám, malbě a józe. Ale nejsem žádná jogínka, sice zvládnu „královskou“ polohu, ale spíš si mě představte jako sportovního antitalenta. Ráda bych se věnovala ještě více zvuku a vodě. Je to budoucnost, jen to ve mně ještě zraje.

Malovaná rakev blíž člověku i jeho příběhu

Jak vlastně vznikla myšlenka Malované rakve?

Myšlenka vznikla v kuchyni mé bývalé kolegyně, kde jsme se bavili o válce na Ukrajině. A její manžel říkal, že budou potřeba rakve. A tak říkám: tak ty je budeš malovat a já je budu prodávat. A nějak ta myšlenka pak ve mně uzrála, zajistila jsem první rakve, které jsem namalovala a které obletěly loni na Dušičky republiku.

Smrt dnes často vytěsňujeme ze svých životů. Je pro vás Malovaná rakev i způsob, jak dostat poslední rozloučení zpátky blíž k rodině, k lidem a tradici?

Podívejte, já pocházím z dědiny, která má 250 obyvatel, a to se možná do toho počítají i psi a kočky. Nedávno jsem narazila na starou fotku, kde byla rakev na povoze s koňmi před naším domem. A tehdy to bylo normální. Náš blízký zemřel doma, pak se doma umyl, upravil do rakve, blízcí, kamarádi, sousedi se přišli rozloučit, pomodlit, pak se přejelo dědinou a skončilo se na mši a na místním hřbitově. Byla to součást našeho života. Smrti se dívali do očí dospělí i děti.

Když zemřel děda, babička pak otevřela okna a říkala: „Ať jeho dušička odletí. Ať někde nezostane zaseklá.“

Takže když se vrátím k otázce, ano, malovaná rakev je i způsob, jak dostat rozloučení zpátky blíž k rodině, jak oslavit život našeho blízkého, a pokud možno k jeho životu vzhlížet, ocenit ho, poděkovat, že jsme mohli být jeho součástí. Malovaná rakev je také manifestem toho, abychom se nebáli k rakvi přiblížit.

Když zemřel můj děda v cca 50 letech, byla jsem malá a bála jsem se k rakvi jít. Byla jsem z toho vyděšená. Když vidíte velkou, tmavou rakev, která je těžká, plná věnců, na ní je nápis: Poslední rozloučení apod., ještě víc vás to odcizuje. Ale věřím, že když uvidíte něco barevného, jemného, zajímavého, lehkého, vzbudí to ve vás lepší pocit, třeba jen o trošku, zvědavost či příjemný moment kontaktu s vaším blízkým. To je důvod, proč to děláme. Abychom se tolik nebáli.

Zároveň věřím, že malovaná rakev může spojovat. Může spojovat rodiny, protože se třeba na ni společně finančně složí. Může otevírat v rodinách téma, které bývá často tabu: jaké by kdo chtěl vlastní poslední rozloučení. Minulý týden mi říkal jeden z našich umělců Bruno: „Miri, oni se o nás bavili v tramvaji. Paní říkala, že by jednou chtěla slunečnice.“

Tím chci říct, že je pro mne důležité otevírat toto téma v rodinách. Že je smrt součástí našich životů a že je to cyklus úplně stejný, jako mají další věci v přírodě.

Jak se k projektu stavějí rodiny a pohřební služby, když se objeví rakev, která vypadá jinak, než jsme zvyklí?

Reakce jsou různé, nicméně projekt si přitahuje a nakonec přitáhne právě ty rodiny, které má. Pohřební služby mají názory různé od ochoty podílet se na projektu až po chladnost: když to bude rodina chtít, pak to zajistíme. Rodiny si vybírají malbu na přání nebo si prostě vyberou jednu z těch, které máme na skladě. Malba na přání je časově náročnější. Často je pohřeb do týdne a pak je náročné malbu zhotovit a dodat. Ale všechno je možné. Vždy se snažíme co nejvíce vyhovět. Na rakve je často poptávka i od lidí, kteří o ně mají dlouho zájem a zařazují toto přání do poslední vůle u notáře. Nedávno se u nás byla podívat paní, která je dlouhodobě nemocná a má jiné představy o rakvi, než nabízí konvenční zvyklosti. Reakce jsou opravdu různé. Co jsem nevěděla a co mě překvapilo, je rozdílná otevřenost ke smrti a její přijetí u mužů a u žen. U žen se často setkávám s tím, že to berou lépe (v uvozovkách), jsou otevřenější takovým možnostem. Toho jsem si dříve nebyla vědomá.

V čem je malování na rakve jiné než malování na plátno?

Pokud malujete na přání, snažíte se naladit na přání rodiny a co nejvíce jim vyjít vstříc. Ale především malujete, protože malování milujete, s největší lehkostí, beze snahy o dokonalost, prostě malujete. Nastavujete se na to, že rakev je 3D, že to není klasické plátno. Že má reliéf, že je dřevěná, že malba funguje jinak než na rovném, lineárním základu. Snažíte se, aby v tom bylo světlo, krása, jasnost. Umělecké vyjádření dává tolik možností a nápadů! Je tam svoboda. Nejsou tam pravidla. A právě v tom vidím propojení, v té svobodě, v té tvorbě bez hranic. Na konci našeho života se musíme pustit všeho: rodiny, blízkých, vztahů, věcí, lidí, momentů, prostě všeho… a v umění je to stejné. Je to svoboda.

Stává se, že se při malování dotknete i vlastního strachu? Rozplakala jste se někdy?

Potkávám se pořád s nějakými svými strachy. Ale strach ze smrti tam není. Umírání se nebojím. Pro mne to bude osvobození. Cestu znám.

Když jsem si uvědomila, že jednou umře i moje babička, padaly mi slzy, ale říkala jsem si: Moje milovaná babičko, až umřeš, tak budeš mít nejkrásnější rakev v celých Vlachovicách a budeš tam na tom kopci zářit jako hvězdička.

Když pohřeb dostane jinou paletu

Četla jsem, že barva může do pohřbu přinést také malé světélko. Jak vypadá takové světlo? Jak fungují barvy, jak působí na pozůstalé?

Zeptám se vás: byla jste v poslední době na pohřbu v rozlučkové místnosti? Viděla jste, jak tyto sály/místnosti vypadají? Viděla jsem za posledních pár let tři a byla jsem vyděšená, že jsou takové šedé, studené, máte tam pocit, že chcete co nejrychleji odejít a trávit tam co nejméně času. Proto věřím, že do obřadu a rozlučky s naším blízkým může malovaná rakev přinést malé světélko.

A když umírá mladý člověk, může to do těžkého obřadu přinést krásnou schránku. A jen na minutu si představte rakve: klasickou s věnci a pak rakev s ptáčky, namalovanými květinami nebo třeba pro milovníka lesa rakev plnou stromů, se srnečky, jaký to ve vás navozuje pocit?

Často si děláme na pohřbu fotky jako vzpomínku. Myslím, že když se budete dívat na fotky s Malovanou rakví, třeba vám to vykouzlí v mysli naději, lásku.

Jaké příběhy vyprávějí malby na rakvi

Každá malovaná rakev je originál. Jaké motivy a symboly se na nich objevují nejčastěji?

Je to tak, každá malba je unikátní. Bereme to tak, že život každého z nás je jedinečný, má svou cestu, své zatáčky a slepé uličky i vrcholky. Díky tomu si pak můžeme být učiteli a žáky navzájem. Díky tomu se můžeme navzájem od sebe učit a posunovat se dál. Na projektu pracuje více umělců a umělecky nadaných lidí. Takže kdybyste dala ztvárnit symboly, které zmiňujete – strom, cestu a domov, každý to vyjádří svým osobitým způsobem. Pro každého to znamená něco jiného. A to pak dává tomuto projektu jiný a mnohem větší rozměr.

Přání máme každý různá. Objevují se nám přání od pivoněk, růží, slunečnic přes holuby a andělská křídla, ptáčky, oblohu a moře, malby domácích mazlíčků či hudebních motivů pro muzikanty až po speciální přání jako metalová rakev – a vlastně, proč ne? Na rakvi může být znázorněn celý náš život, to, co jsme měli rádi.

Jak rodiny vybírají motiv, který má jejich blízkého vystihnout?

Někteří lidé si vyberou z rakví, které už jsou namalované. Když si najdou tu „svoji“ krásnou, vyhovuje jim to a už dál nehledají. Na skladě máme opravdu moc hezká díla a věřím, že se z nich dá vybrat. Ale děláme i malby na přání. Nedávno jsme malovali dřevěnou urnu s koněm. Paní milovala svého koně, a tak si rodina přála na urně vypodobnit tohoto koně s rozkvetlou loukou a zářícím sluníčkem. Snad se nám podařilo vyjádřit to, co chtěli. Když pak máte takovou urnu doma, věřím, že po čase pohled na ni vykouzlí malinký úsměv a krásnou vzpomínku na našeho blízkého. A hlavně lásku.

Jakou podobu může mít krása v tak citlivé chvíli?

Vyjádření malby na rakvi je estetická krása. To, co vidíme na první pohled okem.

A ta opravdová krása? Za mě jde opravdová krása z hloubky, z nás. A krása v blízkosti smrti? Za mě je to jasnost, světlo, hluboké smíření, přijetí a pouštění, odpouštění. Je to pokoj, mír a láska. Je to něco čistého, kde už slova nemají místo. Svoboda. Je to nic a všechno zároveň.

Lidové motivy jako součást dnešního loučení

Česká kultura měla vždycky svoje rituály, ornamenty a symboly. Cítíte v tom, co děláte, návaznost na staré lidové tradice?

Mým jazykem je umění. Lidové tradice a především symboly mne moc zajímají. Když se podíváte na symboly z jižní Moravy – kroje, vinné sklípky, inspiraci berou z přírody, ptáčci, různé květinky, lístečky. Teď jednu takovou rakev zkoušíme malovat. Moc se těším na výsledek.

Já jsem mnoho let hledala svůj kroj. Kdo vlastně jsem? Pocházím z rozhraní Valašska a Slovácka. Nikdy mi nebyly moc blízké bohaté kroje plné krajek a výšivek a mašlí, ani ty úplně obyčejné se zástěrkou a modrotiskem. Můj kroj je žítkovský. Jejich výšivky mají nesmírnou hloubku, jsou tam jak motivy z přírody, zvířat, tak duchovní. Máme v Česku takovou hloubku a my pro ni jezdíme na druhou stranu země. Protože jsme ji zapomněli a znovu se na ni snažíme napojit. A navázat na naše kořeny.

Jak jsem už zmínila, jednu malovanou rakev s tradičními vzory malujeme a uvidíme, zda se bude našim sledujícím líbit. Zvažovali jsme také styl modrotisku či  barevné vzory z jižní Moravy. Uvidíme, co se nám podaří do budoucna ztvárnit.

Vlastní rozloučení a hranice, které si nastavujeme

Máte už nějakou představu o podobě vlastního rozloučení?

Moc jsem nad tím ještě nepřemýšlela. Ale upřímně, já jsem otevřená různým možnostem, které do budoucna přijdou. Podívejte se, jak se svět rychle mění. Za 50 let už rakev možná ani nebude. A taky kdo ví, kde zemřu, když to bude v Indii, hodí mě do Gangy, nebo mě tady rozpráší po lukách.

Vnímáte plánování vlastního posledního rozloučení jako přijetí smrti spíš než jako útěk před ní?

Vůbec to nevnímám jako útěk před smrtí. Ty případy mohou být velmi různé, od přijetí smrti jako součásti celého cyklu, vědomí toho, že vlastně celý život umíráme, přes hluboké přijetí sebe sama až po přípravu na obřad, který se mnou fyzicky bude rodina naposledy mít.

A zároveň tam můžeme taky někdy vidět útěk před životem, rezignaci. A přitom, co když je život dar?

Stalo se vám někdy, že vás při práci „navštívil“ někdo ze zesnulých, že jste měla pocit, že se dívá nebo že vám chce něco sdělit? A dáváte tomu při malování prostor?

To se mi ještě nestalo. Nedivila bych se ale, kdybych takový zážitek měla v případě, že bych malovala rakev dopředu pro někoho, kdo má brzy odejít. Mému taťkovi se zdají sny, ve kterých se s ním loučí lidi z dědiny. A pak umřou nebo se to děje hned po úmrtí.

Často se nám ale stává, že si hrajeme s motivy malby v mysli. Když si večer lehnu, často mi do hlavy přicházejí motivy na rakev, co jak se dá namalovat, udělat, nové nápady, umístění, další techniky. Nápadů máme fakt obrovské množství.

Má tahle práce pro vás nějaké hranice? Existuje motiv, který byste na rakev odmítla namalovat?

Umělecká tvorba hranice nemá. Za mě vůbec ne, a proto může být tvorba tak svobodná. Z každé malby je cítit, jak je moc uvolněná, kdo je autor, co v sobě má za talent a jak se může posunout dál. Je skvělé to pozorovat jak sám u sebe, tak u ostatních umělců. Při malbě na rakve bych ráda zachovala úctu a vyvarovala se velkých extravagancí ve smyslu – ne erotické motivy, ne velké vtípky. Naše životy a to, co jsme měli rádi, se dá namalovat hezky, elegantně a vkusně.

Jak se mění náš vztah ke smrti

Co se podle vás v posledních letech změnilo v tom, jak o smrti mluvíme?

V posledních letech se téma smrti začíná ve společnosti více otevírat. Ale není to náhodou. Je to díky aktivitám mnoha lidí, vznikají louky, kde se rozptyluje popel zesnulého, na veletrhu pohřebnictví se objevují různé nově zdobené i barevnější motivy rakví, je možné se stát průvodcem. Natáčí se filmy o smrti a životě, pořádají se festivaly o smrti a umírání. I vy tady tvoříte tento podcast. Díky souběžné práci mnoha lidí, kteří tvoří tuto osvětu, se toto téma a vztah ke smrti daří proměňovat a otevírat. Stačí se podívat jen za hranice Evropy, třeba na východ do Indie, Nepálu… jak se tam pohřbívá nebo jak jsou smrt i život vnímány. Nechci to nijak hodnotit, jen položím otázku: Co když je smrt jen začátkem něčeho nového? 

Článok Až jednou bude moje rakev barevná: S Mirkou Kosečkovou nejen o malování rakví je zobrazený ako prvý na Memoáry.

Jenže žádná šablona nedokáže vystihnout člověka, který studoval, aby mohl dělat práci, po které toužil, budoval rodinu, čekal na chvíle, které měly teprve přijít, trápil se kvůli lidem, které miloval, a těšil se, když se všichni sešli u jednoho stolu. Objevoval krásu života a měl své plány, pochybnosti, rituály, oblíbené věty, slabosti i obyčejné dny. Všechno, co ho dělalo právě jím.

V tomto rozhovoru nás Zuzana Hrnčířová provází světem smutečních řečí. Vypráví o své cestě od dětských básniček přes copywriting až k projektu Krásně smutná slova, ve kterém píše osobní smuteční řeči na zakázku. Sdílí vzpomínku na dědečka, pro kterého napsala a přednesla svou první smuteční řeč. Právě tehdy poznala, jak velkou sílu mohou mít dobře zvolená slova a proč by při posledním rozloučení měl zaznít především příběh člověka.

Pandořinu skříňku proto otevíráme s lehkostí a patřičným respektem k důležitosti celého tématu. Mluvíme o tom, jak se rodí slova pro smuteční řeč ve chvíli, kdy se rodině jen stěží hledá způsob, jak vyjádřit všechno, co cítí. Jak probíhají rozhovory s rodinou i proč si někteří lidé přejí připravit svá poslední slova ještě za života. O tom, jak obyčejné detaily často dokážou člověka vystihnout lépe než dlouhý výčet událostí.

Dotýkáme se také toho, jak blízkost smrti proměňuje náš pohled na vlastní život.

Od psaní příběhů ke smutečním řečem

Vaše cesta ke smutečním řečem začala velmi osobně. Co vás k nim přivedlo?

Láska ke slovům mě provází od dětství. Psala jsem básničky, krátké příběhy a později také texty profesně. Dlouhou dobu jsem hledala oblast, ve které by psaní mělo hlubší smysl a skutečný dopad na lidské životy.

Velkou roli sehrál pohřeb mého dědečka. Rodiče tehdy už málem najali řečníka z pohřební služby, ale já jsem s tím nebyla smířená. Čekala jsem, že se toho ujme někdo z rodiny, ale nikdo neměl odvahu, a tak jsem slíbila, že řeč napíšu i přednesu já. Dodnes si pamatuji tu ohromnou nervozitu před obřadem, ale i tu úlevu a pocit zadostiučinění, který přišel hned po odříkání řeči. A vlastně i vděk, že jsem mohla pro dědu něco takového udělat – a zrovna já. Přišlo mi, že být řečník by měla být pro lidi spíš výsada a pocta, ne strach a obava.

Po obřadu mě pak mnozí z rodiny chválili, že jsem dědu vystihla moc hezky. A pochválila mě i místní obřadnice. Možná se to od ní čekalo a „musela“, ale zdálo se mi, že to myslí opravdu upřímně.

Jak ve smuteční řeči zachytit člověka takového, jaký byl

Mnoho lidí hledá odpověď na otázku, jak napsat smuteční řeč. Co podle vás tvoří základ dobrého smutečního proslovu?

Základem je člověk a jeho příběh. Smuteční řeč získává sílu ve chvíli, kdy přestane být seznamem životních událostí a stane se vyprávěním o tom, kým zesnulý skutečně byl.

Rodiny mi často vyprávějí o věcech, které se na první pohled zdají obyčejné. O ranní kávě, kterou si jejich blízký dával každý den na stejném místě. O větě, kterou opakoval svým dětem. O zahradě, kde trávil každou volnou chvíli. Právě takové detaily vytvářejí obraz člověka mnohem přesněji než dlouhý výčet pracovních úspěchů.

Když lidé během obřadu uslyší podobnou vzpomínku, často se usmějí a v duchu si řeknou: Ano, přesně takový byl.

Kde začíná psaní smuteční řeči pro někoho, koho znáte jen z vyprávění jeho blízkých?

Všechno začíná rozhovorem s rodinou. Potřebuji slyšet příběhy, vzpomínky a drobné okamžiky, které zůstaly v srdcích blízkých lidí.

Často se stává, že během povídání zazní jedna jediná historka, která určí podobu celé smuteční řeči. Někdy jde o vztah k rodině, jindy o celoživotní zálibu nebo osobní hodnotu, podle které člověk žil.

Mám ráda chvíle, kdy se během vzpomínání vedle slz objeví také smích. Právě tehdy bývá cítit, že se v místnosti znovu objevuje člověk, o kterém mluvíme.

Význam posledního rozloučení

Proč je pro rodinu důležité mít chvíli, kdy se může zastavit a společně vzpomínat?

Poslední rozloučení vytváří prostor zastavit se. Po úmrtí blízkého přichází množství praktických úkolů, telefonátů a rozhodnutí. Pohřeb bývá jednou z prvních chvil, kdy se rodina může nadechnout a společně si připomenout život člověka, kterého měla ráda.

Vnímám, že právě osobní rozloučení dokáže přinést pocit blízkosti, sounáležitosti a vděčnosti. Rodina slyší příběhy, které možná dlouho nezazněly. Přátelé sdílejí vzpomínky. Děti poznávají další stránky života svých rodičů nebo prarodičů.

Najednou se před nimi skládá obraz člověka v celé jeho šíři.

Když se znovu objevují dávné vzpomínky

Co všechno se může během společného vzpomínání odehrát?

Vzpomínání samo o sobě má obrovskou hodnotu. Lidé si připomínají chvíle, které by jinak zůstaly uložené hluboko v paměti. Objevují fotografie, dopisy nebo příběhy, které se léta nevyprávěly.

Často slyším věty typu: „Na tohle jsem si už dávno nevzpomněla.“ Nebo: „To jsem o tátovi vůbec nevěděl.“

Právě v takových okamžicích vzniká něco velmi cenného. Smutek dostává prostor vedle lásky, vděčnosti a radosti z toho, co člověk během života prožil.

Každý pohřeb může být jiný

Mění se podle vás pohled na poslední rozloučení?

V posledních letech vidím rostoucí zájem o osobnější podobu pohřbů. Rodiny hledají způsob, jak do obřadu promítnout povahu člověka, jeho záliby, vztahy a životní příběh.

Někdo vybere oblíbenou hudbu. Jiný připraví výstavu fotografií. Objevují se vzpomínkové knihy, osobní předměty nebo krátké proslovy rodiny.

Všechny tyto prvky pomáhají vytvořit rozloučení, které lidé vnímají jako autentické a blízké.

Pohřeb pak získává podobu skutečné vzpomínky na život člověka.

Když se promění pohled na život

Dlouhodobě pracujete s tématem smrti a truchlení. Jak to proměnilo váš pohled na vlastní život?

Když se tak často setkávám s lidskou konečností, o to víc si vážím života. Daleko víc jsem vděčná za to, že ještě žiju, jsem zdravá, můžu, co chci. A že i moji nejbližší ještě žijí.

A protože vidím, že ostatní třeba takové štěstí neměli, nespoléhám na to, že mám před sebou ještě hodně času, snažím se dělat všechno, co chci, co nejdřív. Neodkládat to, protože nevím, jak dlouho ještě budu moct. 

Jsem hodně zážitkový člověk a mám ráda lidi kolem sebe, takže se snažím věnovat se všemu, co mi dělá radost, a neplýtvat časem na to, co mi ji nepřináší. Nejde mi o majetky a věci, jen o prožitky, štěstí, lásku, čas strávený s lidmi. A taky nekoukám na to, co bude za deset let, koukám maximálně tak rok dopředu. 

Mluvme spolu dřív, než bude pozdě

Co byste si přála předat lidem, kteří náš rozhovor čtou?

Přála bych si, aby lidé více mluvili o svých příbězích, vzpomínkách a přáních. Takové rozhovory mají obrovskou hodnotu už během života a později se stávají vzácným darem pro ty, kteří zůstávají.

Smuteční řeč pak nevzniká jen z dat a faktů. Vychází ze společně prožitých okamžiků, z lásky, vztahů a vzpomínek.

A právě vzpomínky bývají tím nejkrásnějším, co po člověku zůstává.

Článok O drobnostech při psaní smutečních řečí se Zuzanou Hrnčířovou je zobrazený ako prvý na Memoáry.

Taková bolest prostupuje tělem i myslí, stává se součástí každého dalšího dne a často zůstává za hranicí toho, co dokážeme vyjádřit slovy. Učíme se s ní žít. V takové chvíli se zastaví čas a spolu s ním i všechno, co do té chvíle dávalo smysl. Život se rozdělí na dobu předtím a potom. Další dny přicházejí pomalu a člověk se v nich znovu učí hledat pevnou půdu pod nohama.

V tomto rozhovoru nás Magdaléna Fiala provází svým příběhem. Vzpomíná na syna Matyáše, kterému bylo deset let, když odešel. Mluvíme o společných chvílích a o tom, jaký byl, když jejich dny ještě měly svůj rytmus. Vracíme se také k období, kdy nemoc začala všechno měnit a čas najednou plynul jinak. K poslednímu rozloučení i k prvním týdnům po Matyho smrti.

Postupně se dostáváme také k tomu, co přišlo potom. K životu, který bylo potřeba znovu poskládat. K manželství, ve kterém každý prožíval bolest jiným způsobem, i k Nicolasovi, který přišel o staršího bratra. Magdaléna otevřeně mluví o dnech, kdy fungovala na autopilota, o lidech, kteří zůstali nablízku, a o chvílích, kdy největší oporu přinášela obyčejná přítomnost.

Důležitou součástí jejího příběhu jsou dopisy, které začala Matymu psát. Staly se místem pro smutek, vztek, bezmoc i slova, která patřila jen jemu. Postupně z nich vznikla kniha Počkej na mě v nebi, MaTYáši a spolu s ní také prostor pro sdílení s dalšími rodiči, kteří procházejí podobnou zkušeností.

Mluvíme o lásce mezi mámou a synem, o bolesti, která se stala součástí dalších dnů, i o naději, která často přichází pomaleji, než bychom si přáli.

Když příběh jedné mámy osloví další rodiče

Co byste o sobě řekla člověku, který váš příběh teprve poznává, a proč jste ho otevřela i ostatním?

Jsem máma dvou dětí. Jednoho tady na zemi a jednoho v nebi. Dnes se vnímám jako máma, která vystoupila se svým příběhem ven, protože když člověk přijde o dítě, má pocit, že zůstal na světě úplně sám.

Po Matyášově smrti jsem měla pocit, že se mi zhroutil celý svět. Věděla jsem, že podobnou ztrátu prožili i jiní rodiče, přesto jsem se cítila osamělá. Když je dítě nemocné, lidé přicházejí, ptají se, podporují rodinu. Když dítě zemře, často nastane ticho. Jako by si okolí nevědělo rady s tím, co říct a jak se chovat.

Jenže bolest nezmizí po pohřbu ani po několika měsících. Člověk se s ní učí žít. Proto jsem začala o Matyášovi mluvit. Smrt dítěte je stále velké tabu a mnoho rodičů prožívá svůj zármutek v osamění. Přála jsem si ukázat, že v tom nikdo nemusí zůstávat sám.

Kdy jste si uvědomila, že by sdílení vašeho příběhu mohlo být oporou i dalším rodičům?

Ve chvíli, kdy jsem začala psát dopisy Matyášovi. Zpočátku vznikaly jen pro mě. Nedokázala jsem o tom, co se stalo, mluvit nahlas. Psala jsem všechno, co jsem cítila. Smutek, vztek, bezmoc, otázky i výčitky.

Postupně jsem si uvědomila, že stejné pocity prožívají i další rodiče. Že někde sedí jiná máma a přemýšlí úplně stejně. Tehdy mi došlo, že ten příběh patří ven. Pokud může někomu pomoci cítit se méně osaměle, má smysl ho sdílet.

Matyáš měl dar vnímat druhé

Pojďme Matyáše trochu poznat. Jaký byl?

Matyáš byl tichý kluk, který nepotřeboval být středem pozornosti. Přesto si ho lidé okamžitě oblíbili. Měl v sobě klid, laskavost a obrovskou citlivost vůči druhým.

Když mi nebylo dobře, poznal to dřív, než jsem cokoli řekla. Přišel za mnou, přinesl mi pití, lehl si vedle mě a byl se mnou. Nepotřeboval dlouhé rozhovory. Stačila mu přítomnost.

Miloval pořádek. Zavřené skříňky, věci na svém místě, jasný řád. Dodnes si vybavuji spoustu drobností, které ho vystihovaly lépe než jakýkoli životopis.

Jednou, už v době nemoci, se na mě podíval a řekl mi, že mě bude milovat, i když budu stará a ošklivá. Ta věta ve mně zůstala. V tu chvíli jsem cítila, že já zestárnu a on u toho nebude. Dnes si myslím, že to věděl. Jako by mi svou lásku nechal do budoucna.

Jakou podobu měla Matyho laskavost a co byla jeho největší přednost?

Empatie. To slovo ho vystihuje nejlépe. Měl dar číst lidi. Poznal, když někdo nebyl v pořádku. Nemusel se ptát. Stačilo mu sednout si vedle člověka a být s ním. Najednou bylo všechno o něco snesitelnější.

Jaký byl jako brácha?

Nicolase od začátku miloval. Byl jemný, starostlivý a ochranitelský. Postupem času se jejich role začaly měnit. Nicolas vnímal mnohem víc, než jsme si uvědomovali. Začal Matyášovi pomáhat, být mu nablízku a rozumět mu i beze slov.

Mezi nimi vzniklo pouto, které se těžko popisuje. Bylo tiché, nenápadné a velmi silné.

Společný čas měl jinou hodnotu

Pamatujete si okamžik, kdy jste se dozvěděli, že nemoc směřuje k nejhoršímu?

Ano. Začalo to drobnými změnami. Matyáš zapomínal věci, které dřív věděl. Ptával se na věci, které znal. Přestával zvládat některé běžné činnosti. Zlom přišel v nemocnici. Můj muž se tehdy lékaře zeptal, jestli Matyáš zemře. Lékař jen kývl.

V tu chvíli se zastavil čas. Věděli jsme, že máme omezený čas. Že už nepřemýšlíme v letech, ale úplně jinak.

Jak se v rodině měnila každodennost?

Přestanete plánovat budoucnost. Přestanete řešit věci, které vám dřív připadaly důležité. Řekli jsme si, že budeme spolu a že se soustředíme na každý den. Ne na to, co bude za rok. Na to, co máme právě teď.

Každý z nás nesl situaci jinak. Já jsem byla víc v emocích, manžel držel praktickou stránku života. Oba jsme ale věděli, že tím projdeme společně.

Kdy přišla chvíle, kdy jste přestali bojovat?

Ve chvíli, kdy jsme pochopili, že další boj nic nezmění. Do té doby člověk hledá nové možnosti, nové lékaře, nové naděje. Pak přijde okamžik, kdy si uvědomí, že největší hodnotu má společný čas.

Najednou už nešlo o boj. Šlo o přítomnost. O to být spolu. Povídat si, obejmout se, sedět vedle sebe a prožít každý den naplno.

Poslední rozloučení

Co byste chtěla, aby lidé věděli o posledním rozloučení?

Že není jen o smrti. Pro mě bylo důležité dát tomu prostoru důstojnost. Cítila jsem, že to potřebuji já, naše rodina i lidé, kteří Matyáše milovali. Rozloučení bylo bolestné, ale zároveň krásné. Byla v něm láska, vzpomínky i vděčnost za čas, který jsme s ním mohli prožít.

Dnes vím, že bych na něm nic neměnila. Rozloučení podle mě není jen okamžik odchodu. Je to chvíle, kdy člověk může nahlas říct všechno, co nosí v srdci. 

Jak vypadaly první týdny po smrti?

Jela jsem na autopilota. Vstala jsem, připravila snídani Nicolasovi, nakoupila, uklidila, udělala všechno, co bylo potřeba. Večer jsem si často uvědomila, že celý den proběhl bez jediné myšlenky. Jen jsem šla krok za krokem.

Skutečné uvědomění přicházelo později. Po částech. Najednou vám dojde, že už nikdy neuslyšíte jeho hlas. Že neuvidíte, jak dospívá. Že nepřijde domů ze školy. A pokaždé to bolí znovu.

Kdo vám tehdy byl největší oporou?

Lidé, kteří zůstali. Ti, kteří se nebáli vyslovit Matyášovo jméno. Ti, kteří nezmizeli po několika týdnech. Ti, kteří dokázali přijít i po měsících a být nablízku.

Člověk po ztrátě dítěte nepotřebuje dokonalé rady. Potřebuje blízkost, přítomnost a lidi, kteří vydrží zůstat.

Stejná bolest, rozdílné způsoby truchlení

Jak jste to zvládali jako partneři?

Každý jinak. Já jsem potřebovala mluvit, psát a sdílet. Můj muž se ponořil do práce a ticha. Oba jsme nesli stejnou bolest, ale každý jiným způsobem.

Postupně jsme se vzdalovali. Nakonec jsme se rozešli. Nebyla v tom zloba ani výčitky. Byla v tom únava a dva různé způsoby, jak přežít něco, na co člověka nikdo nepřipraví.

Počkej na mě v nebi, MaTYáši

Kdy dostali dopisy podobu knížky?

Vznikla z dopisů, které jsem psala synovi. Psaní se pro mě stalo místem, kde jsem mohla být úplně pravdivá. Nemusela jsem být silná. Nemusela jsem nikoho chránit. Mohla jsem napsat všechno, co jsem cítila.

Postupně jsem si uvědomila, že nepíšu knihu o smrti. Píšu knihu o lásce mezi mámou a synem. O vztahu, který pokračuje dál, i když člověk odejde.

Co je pro vás při sdílení příběhu nejdůležitější?

Pravda podaná s citem. Každý člověk prožívá zármutek jinak. Každý potřebuje jiný čas. Neexistuje správný návod na truchlení. Chci lidem nabídnout prostor, ve kterém se mohou poznat a najít něco, co jim pomůže na jejich vlastní cestě.

Přijde čas se nadechnout

Kdybyste mohla poslat jednu větu rodičům, kteří právě procházejí ztrátou dítěte, jaká by byla?

Tohle tě navždy změní, ale nezničí. Po smrti má člověk pocit, že už nikdy nebude dobře. Že už nikdy nepřijde den, kdy se nadechne bez bolesti. Ten pocit znám velmi dobře.

Dnes vím, že člověk dokáže žít dál. Jinak než dřív. S jizvou, která zůstane navždy. S láskou, která nikam nezmizela. A s vědomím, že část jeho dítěte v něm zůstává napořád.

Co byste si přála, aby si lidé z vašeho příběhu odnesli?

Aby se zastavili a uvědomili si, co je v životě opravdu důležité. Aby si dovolili cítit. Aby se nebáli smutku ani bolesti.

Láska smrtí nekončí. Jen změní podobu. A i když cesta trvá dlouho, přijde chvíle, kdy se člověk znovu nadechne. A právě v tom je naděje.

Článok Počkej na mě v nebi, Matyáši: S Magdalénou Fialou o lásce, bolesti a naději je zobrazený ako prvý na Memoáry.

Současná věda podobný případ dosud spolehlivě nepotvrdila. Pro stoupence nauky dzogčhenu však nejde o pouhou legendu ani o událost, která začne až několik dnů po smrti. Rozhodující proces má začínat ještě ve chvíli, kdy člověk žije, dýchá a vědomě se připravuje na svůj odchod.

Právě tento detail se v populárních článcích často ztrácí.

Co znamená pojem duhové tělo

Tibetské označení ja lü, v odborném přepisu ‚ja‘ lus, se obvykle překládá jako duhové tělo. Nejčastěji se objevuje v souvislosti s dzogčhenem, duchovní naukou, která má významné postavení ve škole Ňingma tibetského buddhismu a také v tradici bön.

Dzogčhen lze přeložit jako „velká dokonalost“. Učení vychází z představy, že podstata mysli je přirozeně jasná, otevřená a bdělá. Běžně ji však zakrývá proud myšlenek, emocí, obav a představ o sobě samých.

Praktikující se proto nesnaží vytvořit novou, dokonalejší mysl. Učí se rozpoznávat to, co je podle této tradice přítomné od začátku.

Duhové tělo má být krajním završením takové praxe. V některých pramenech se píše o výrazném zmenšení těla, v jiných o jeho téměř úplném zmizení. Vyprávění někdy zmiňují také duhu, zvláštní světlo, neobvyklé zvuky nebo vůni, která se měla objevit v okolí zemřelého.

Podoba příběhů se liší podle místa, období i duchovní linie. Společný zůstává jeden motiv: tělo člověka, který plně rozpoznal povahu mysli, nemá po smrti podléhat běžnému průběhu rozkladu.

Všechno začíná ještě před smrtí

Představa, že mnich nejprve zemře a až potom se jeho tělo začne měnit, je příliš zjednodušená. Tibetská tradice spojuje duhové tělo s dlouhodobou přípravou, často s mnoha lety meditace a života v ústraní.

Pokročilý praktikující se učí zacházet se strachem, bolestí i vlastní připoutaností. Smrt pro něj nepředstavuje jen konec tělesných funkcí. Stává se součástí duchovní cesty, na kterou se připravuje stejně vážně jako na kteroukoli jinou životní zkoušku.

Když cítí, že se jeho čas blíží, může se stáhnout do samoty, omezit kontakt s okolím a usednout k meditaci. Někdy o svém záměru předem řekne žákům nebo rodině. Požádá je, aby jej nerušili a po určitou dobu s jeho tělem nehýbali.

Zvenčí už nemusí být patrné dýchání ani srdeční činnost. Přítomní přesto věří, že meditační proces pokračuje.

Tato fáze umírání bývá spojována s pojmem tukdam.

Tukdam a duhové tělo mají odlišný význam

Tukdam označuje stav, kdy zkušený meditující podle tibetského výkladu setrvává v hlubokém soustředění během umírání a určitou dobu po klinické smrti. Lidé přítomní u podobných případů někdy popisují, že pokožka zůstává pružná, obličej si zachovává klidný výraz a běžné známky rozkladu nastupují pomaleji.

Tělo však zůstává přítomné.

Příběhy o duhovém těle zacházejí dál. Podle nich se tělesná schránka začne zmenšovat. V nejvýraznějších vyprávěních nakonec zmizí téměř celá.

Rozdíl mezi oběma pojmy tedy spočívá především v tom, co se má stát s fyzickým tělem. Zatímco u tukdamu přetrvává, u duhového těla se údajně proměňuje.

Právě tukdam dnes přitahuje větší pozornost vědců, protože jej lze alespoň částečně sledovat. Výzkumníci zkoumají tělesnou teplotu, mozkovou aktivitu a rychlost posmrtných změn u zemřelých meditujících. Výsledky zatím nepřinesly důkaz, že vědomí pokračuje po klinické smrti. Přesto jde o oblast, která si žádá další pozorování.

Úplné zmizení těla nebylo podobným způsobem zdokumentováno.

Trekčö a tögal jako cesta k duhovému tělu

S duhovým tělem se v textech věnovaných dzogčhenu spojují zejména praxe zvané trekčö a tögal. Jde o pokročilé součásti nauky, které se obvykle předávají pod vedením zkušeného učitele.

Trekčö bývá překládáno jako průlom nebo proříznutí. Praktikující se při něm učí přímo rozpoznávat povahu mysli a uvolňovat pevné lpění na myšlenkách, emocích i vlastní identitě.

Člověk během dne prožije stovky představ a vnitřních reakcí. Většinou je považuje za skutečnost nebo za součást svého pevného já. Trekčö vede k poznání, že tyto stavy vznikají, proměňují se a zase mizí.

Tögal na tuto zkušenost navazuje. Bývá spojován se světlem, zrakovým vnímáním a specifickými meditačními vizemi. Pro člověka stojícího mimo tuto tradici mohou některé popisy znít téměř nadpřirozeně, ale v rámci dzogčhenu mají vlastní, přesně vymezený smysl.

Občas se lze setkat s tvrzením, že tögal mění buňky lidského těla na fotony. Jde o novodobé vysvětlení, které se snaží propojit duchovní jazyk s fyzikou. Pro takový biologický proces ovšem nemáme doklady a nepopisují jej ani tradiční buddhistické texty.

Slovo „světlo“ zde nemusí znamenat totéž co světlo měřitelné fyzikálními přístroji. V duchovních naukách často označuje jasnost vědomí, způsob vnímání nebo vlastnost skutečnosti.

Překládání starých náboženských pojmů do slovníku kvantové fyziky může působit přitažlivě. Zároveň však snadno vytvoří dojem, že věda potvrzuje něco, co zatím nikdy nezměřila.

Proč mají zůstat právě vlasy a nehty

Vlasy a nehty se objevují téměř v každém známějším vyprávění o úplném duhovém těle. Po zemřelém má zůstat také oděv, případně drobné osobní předměty.

Komentáře vysvětlují zachování vlasů a nehtů různými způsoby. Podle některých nejsou tyto části těla stejným způsobem spojeny s vědomím. Jiné výklady se drží spíše symbolického významu.

V populárních textech se někdy píše, že vlasy a nehty nelze přeměnit na energii. Takové tvrzení nepatří do fyziky ani biologie. Představuje spíše snahu dodat tradičnímu příběhu moderně znějící mechanismus.

Také samotný průběh proměny se v pramenech liší. Někdy se tělo zmenší na několik desítek centimetrů. Jindy po něm údajně nezůstane nic kromě zmíněných vlasů a nehtů.

Jednotná pravidla neexistují. Máme soubor příběhů, jejichž podrobnosti se během staletí měnily a doplňovaly.

Khenpo A Čhö a nejznámější novodobý případ

K nejčastěji uváděným případům patří smrt tibetského mnicha Khenpa A Čhö v roce 1998 ve východním Tibetu. Podle lidí z jeho okolí se jeho tělo během několika dnů zmenšovalo, až téměř zmizelo.

O případ se začal zajímat katolický kněz a religionista Francis V. Tiso. Vydal se do Tibetu, hovořil s údajnými svědky a své poznatky později zpracoval v knize Rainbow Body and Resurrection.

Tiso se věnoval také možným souvislostem mezi tibetským duhovým tělem a křesťanskou představou vzkříšeného či oslaveného těla. Nešlo mu pouze o hledání podobností. Zajímal ho také způsob, jakým jednotlivé tradice přemýšlejí o vztahu těla, smrti a duchovní proměny.

Rozhovory, které pořídil, jsou pro religionisty cenné. Přinášejí svědectví lidí, kteří Khenpa A Čhö znali a pohybovali se v jeho blízkosti.

Událost ovšem nebyla zachycena souvislým videozáznamem. U těla nebyl nezávislý lékařský tým, neprobíhalo pravidelné vážení ani měření a dnešní badatelé jsou odkázáni především na pozdější výpovědi.

Případ tak zůstává silným náboženským svědectvím. Vědecký důkaz by vyžadoval jiný způsob dokumentace.

Nyala Pema Dündul

Nyala Pema Dündul patřil k významným mistrům dzogčhenu 19. století. Narodil se roku 1816 a zemřel v roce 1872. Tibetské prameny jej popisují jako učitele a asketu, který velkou část života věnoval meditaci.

Podle tradice před smrtí požádal žáky, aby jej několik dnů ponechali o samotě. Když se později vrátili, měli najít pouze jeho oděv, vlasy a nehty.

Pozdější podání přidávají obrazy duhy, světelných koulí a záře nad místem, kde meditoval. U podobných detailů bývá obtížné zjistit, zda patřily už k nejstarší verzi příběhu, nebo se objevily až během dalšího předávání.

Samotná existence Nyaly Pemy Dündula není zpochybňována. Šlo o skutečnou historickou osobnost, jejíž vliv na tradici dzogčhenu přetrval dlouho po smrti.

Způsob jeho odchodu známe hlavně z náboženských životopisů. Ty však nejsou psány stejným způsobem jako současné historické nebo lékařské zprávy. Vedle událostí zachycují také duchovní význam lidského života a často pracují se symboly.

Po více než sto padesáti letech už není možné původní událost spolehlivě rekonstruovat.

Sonam Namgyel nebyl slavným mnichem

Příběh Sonama Namgyela se od předchozích liší. Neměl být známým klášterním hodnostářem ani veřejně působícím mistrem. Tradice jej představuje jako laického praktikujícího, který žil obyčejným životem a meditaci se věnoval v soukromí.

V některých verzích se živil jako tesař.

Před smrtí údajně požádal rodinu, aby se jeho těla po sedm dní nedotýkala. Když poté vstoupili do místnosti, měli na místě najít pouze vlasy a nehty.

Jiné podoby příběhu zmiňují barevné světlo kolem domu nebo zvláštní úkazy na obloze. Tyto části však nejsou ve všech pramenech stejné.

Příběh Sonama Namgyela nesl pro tibetské věřící přitažlivé poselství. Vysoká duchovní realizace podle něj nemusí být vyhrazena jen mnichům, kteří strávili desítky let v klášteře nebo horské jeskyni. Může jí dosáhnout i člověk, kterého okolí považuje za zcela obyčejného.

Jak často má k duhovému tělu docházet

V některých článcích se objevuje údaj, že někdo dosáhne duhového těla přibližně jednou za pět let. Spolehlivý zdroj pro tak přesné tvrzení se však dohledává obtížně.

Neexistuje úplný seznam ani databáze, která by zachycovala všechny údajné případy. Tibetské a bönské prameny spojují duhové tělo s desítkami jmen, kvalita dochovaných zpráv se ale výrazně liší.

U starších mistrů máme většinou životopisné texty, které vznikly uvnitř jejich duchovní tradice. U novějších případů se objevují rozhovory se svědky, fotografie místa nebo zprávy žáků a příbuzných.

Ani tyto materiály obvykle nezachycují celý proces od začátku do konce.

Přesný počet případů proto neznáme. Nevíme ani, kolik příběhů vychází z přímého pozorování a kolik jich během let získalo další vrstvy.

Co by potřebovala současná věda

Medicíně ani fyzice není známý proces, který by během několika dnů způsobil úplné zmizení lidského těla. Pokud by se podobný případ objevil dnes a měl být skutečně prověřen, několik fotografií nebo výpovědí by nestačilo.

Tělo by muselo zůstat pod nepřetržitým dohledem. Výzkumníci by sledovali jeho hmotnost, rozměry, teplotu, stav tkání i prostředí v místnosti. Zaznamenávali by vlhkost vzduchu, způsob zabalení a přístup všech přítomných osob.

U žádného všeobecně známého případu duhového těla takové podmínky nebyly splněny.

Změny vzhledu těla po smrti přitom ovlivňuje řada běžných faktorů. Vysokohorské prostředí bývá chladné a suché, což může zpomalovat rozklad a podporovat přirozené vysychání. Význam má poloha těla, oblečení, proudění vzduchu i teplota.

Při mumifikaci může tělo výrazně ztratit objem. Úplné zmizení tím však vysvětlit nelze. U historických případů navíc nemáme dostatek údajů, abychom jednotlivé možnosti posoudili.

V tom spočívá hlavní problém. Máme příběh o mimořádné události, ale chybí přesný záznam toho, co se během jednotlivých dnů odehrávalo.

Otto K. Schwarz a novodobé výklady

Fenoménem duhového těla se zabýval také Otto K. Schwarz v textu Modern Perception of the Rainbow Body Phenomenon in Tibetan Buddhism. Jeho práce se zaměřuje na způsob, jakým lidé toto téma vnímají v současnosti, a na možné paralely s představami duchovního těla v jiných kulturách.

Jde především o religionistickou a kulturní analýzu. Text neposkytuje laboratorní důkaz ani fyzikální teorii, která by zmizení těla dokázala vysvětlit.

Proto je zavádějící psát o přeměně biologických buněk na fotony, o čisté nehmotné energii nebo o prokázaném porušení zákonů termodynamiky. Podobné obraty dodávají příběhu vědecký nátěr, aniž by za nimi stála měření.

Badatelé zatím zkoumají především samotná svědectví, jejich původ a význam pro tibetskou kulturu. To je samo o sobě zajímavé. Není třeba přidávat kvantovou fyziku tam, kde pro ni nemáme oporu.

Objevuje se podobná představa také jinde?

Příběhy o těle, které překonalo běžný zánik, najdeme v mnoha částech světa. Křesťanství pracuje s představou vzkříšení a oslaveného těla. Taoistické texty vyprávějí o nesmrtelných. Některé hinduistické směry popisují duchovní nebo jemná těla a osvobození z koloběhu zrození.

Motivy světla, proměny a nového způsobu existence se objevují také v súfismu, západní alchymii a mystických textech.

Podobnost obrazů však ještě neznamená, že všechny tradice popisují stejnou událost. Křesťanské vzkříšení vychází z jiného chápání člověka a Boha než tibetský dzogčhen. Taoistická nesmrtelnost má zase vlastní historii, pojmy i duchovní cíle.

Srovnávání může ukázat, že lidé na různých místech uvažovali o smrti prostřednictvím podobných obrazů. Zároveň je třeba každé tradici ponechat její vlastní význam.

Mezi duchovní zkušeností a důkazem

Duhové tělo zůstává výraznou součástí tibetského buddhismu a tradice bön. Pro praktikující dzogčhenu představuje možné završení celoživotní práce s myslí a vlastní smrtelností. Religionistům nabízí cenný pohled na to, jak tibetská kultura chápe vztah vědomí a těla.

Z pohledu vědy zatím chybí případ, který by byl sledován od okamžiku klinické smrti až po údajné zmizení těla.

Některá vyprávění mohou vycházet z neobvyklých posmrtných změn. Jiná během let získala symbolické a legendární vrstvy. Svou roli hrála také hluboká úcta k zemřelým učitelům a očekávání jejich žáků.

To všechno může být pravda zároveň.

Možná právě proto se příběhy o duhovém těle drží při životě. Dotýkají se totiž otázky, kterou si lidé kladli dávno před vznikem moderní medicíny.

Končí vědomí spolu s tělem, nebo smrt představuje přechod, jehož skutečnou povahu zatím neznáme?

Nejčastější otázky

Co je duhové tělo v tibetském buddhismu?

Duhové tělo je v tradici dzogčhenu označení pro krajní završení dlouhodobé duchovní praxe. Podle tradovaných svědectví se tělo mimořádně zkušeného praktikujícího po smrti výrazně zmenší nebo téměř zmizí, přičemž mohou zůstat pouze vlasy a nehty.

Jak se duhové tělo liší od tukdamu?

Při tukdamu má zkušený meditující setrvávat v hlubokém soustředění během umírání a určitou dobu po klinické smrti, fyzické tělo však zůstává přítomné. U duhového těla se má podle tradice tělesná schránka zmenšovat nebo téměř zmizet.

Existuje vědecký důkaz duhového těla?

Ne. Žádný všeobecně známý případ nebyl nepřetržitě sledován a dokumentován nezávislým odborným týmem. Dochovaná vyprávění mají náboženský a kulturní význam, ale nesplňují podmínky vědeckého důkazu.

Proč mají podle tradice zůstat vlasy a nehty?

Vlasy a nehty se objevují v mnoha vyprávěních o úplném duhovém těle. Jednotné vysvětlení však neexistuje: některé výklady jim přisuzují symbolický význam, jiné tvrdí, že nejsou s vědomím spojeny stejným způsobem jako zbytek těla.

Jak by věda mohla údajný případ duhového těla ověřit?

Bylo by nutné nepřetržitě sledovat tělo i místnost, pravidelně měřit hmotnost, rozměry, teplotu a stav tkání a zaznamenávat vlhkost, proudění vzduchu i přístup všech osob. U dosud známých případů takové podmínky splněny nebyly.

Zdroje: pul.uclouvain.be, frontiersin.org, pmc.ncbi.nlm.nih.gov

Foto: Pixabay

Článok Tibetské tradice, svědectví a pohled současné vědy na duhové tělo je zobrazený ako prvý na Memoáry.

Vava Čechová píše fejetony, pohádky, básně, scénáře, romány i smuteční projevy. Jednou si hraje s nadsázkou. Jindy hledá větu, která má doprovodit člověka na jeho poslední cestě. Mezi lehkostí a bolestí přitom zůstává jedno společné. Snaha zachytit člověka takového, jaký skutečně byl.

Povídali jsme si o tom, kde se rodí příběhy, proč nás často nejlépe vystihnou drobná gesta, věty a každodenní okamžiky, jak napsat smuteční řeč bez prázdných frází a proč mohou slova i ve chvíli, kdy přichází ticho, stále dělat zázraky.

Psaní pro radost i pro chvíle posledního rozloučení

Píšete pohádky, fejetony, scénáře i smuteční řeči. Kdy jste zjistila, že chcete svůj život spojit právě se slovy?

Slova pro mě znamenala hodně už od dětství. Milovala jsem knížky a jako malá holka jsem nejraději trávila čas mezi písmenky. Nořila jsem se do příběhů, nechávala fantazii pracovat na plné obrátky a svět kolem mě na chvíli mizel. Už tehdy jsem začala tušit, že slova umí zázraky. Dokážou otevřít úplně jiné světy, probudit emoce, vrátit vzpomínky a zachytit okamžiky, které by jinak tiše zmizely. Když jsem pak přečetla skoro celou domácí knihovnu a k tomu spoustu knih z městské knihovny, došlo mi, že bych příběhy nemusela jen číst, ale mohla bych je také sama psát. Někdy kolem patnácti let se mi poprvé podařilo dostat vlastní texty mezi čtenáře. V regionálním deníku mi začaly vycházet fejetony. Nebylo to pravidelně, ale pro mě to tehdy znamenalo obrovskou radost a povzbuzení.

Psaní se tak stalo mojí srdeční záležitostí. Nikdy jsem ho nevnímala jako práci. Byla a dodnes je to pro mě radost, hra, únik z reality, ale především způsob, jak zachytit emoce, vztahy, nálady i drobné okamžiky. A protože slova miluji a baví mě s nimi kouzlit, hrát si a skládat je do nejrůznějších tvarů, píšu scénáře, projevy, beletrii, poezii, vtipné rýmovačky, básničky i pohádky pro děti. Záleží na tom, jaká múza mě zrovna políbí. Každé múze jsem vděčná a každé naslouchám. A kolikrát se sama musím usmát nad tím, k jaké větě, příběhu nebo verši mě vlastně dovede.

Tady jsem žil a tady dnes také
poslední zvony do ticha zvoní.

Čas na chvíli zůstane stát a nebe
se pomalu k zemi tiše skloní,

aby i ono mohlo říci:
Sbohem, už musíš navždy jít spát,

však ještě pár slov já chci Vám říci:
Tady jsem žil a žil jsem tu rád.

Slova umí zázraky. Někdy pohladí, jindy obejmou

Říkáte, že slova umí zázraky. Dokážou pomoci i ve chvíli, kdy člověk o někoho přijde?

Ve chvílích loučení má mnoho lidí pocit, že nejvhodnější je ticho. A někdy to tak opravdu je. Jsou lidé, kteří ticho potřebují, aby mohli být sami se svými myšlenkami, vstřebat to, co se stalo, a najít v sobě sílu přijmout novou skutečnost.

Jsou ale i lidé, kterým naopak slova pomáhají. Jsou to slova útěchy, povzbuzení, porozumění a vzpomínek. A právě tehdy velmi záleží na tom, jak je zvolíme. Pokud jsou pravdivá, citlivá a vyřčená s úctou, mohou opravdu dokázat zázraky. Mohou pohladit, obejmout, utišit bolest, přinést pocit sdílení a alespoň na chvíli zaplnit prázdné místo, které po odchodu blízkého člověka zůstalo.

Co dává smuteční řeči skutečnou sílu?

Dobrá smuteční řeč musí být především citlivá, pravdivá a lidská. Je potřeba si uvědomit, že poslední rozloučení neprožívá jen nejbližší rodina, která nese největší bolest. V obřadní síni často sedí také přátelé, bývalí spolužáci, kolegové z práce nebo lidé, kteří se potkali se zesnulým jen v určité etapě života.

Právě proto je důležité najít taková slova, která budou osobní, ale zároveň srozumitelná a blízká všem. Mám ráda střídmost a opravdovost. U smutečních řečí to platí dvojnásob. Dobrá pohřební řeč působí lidsky, citlivě a s úctou.

Je taková, aby člověk v obřadní síni neměl pocit, že poslouchá naučený soubor frází nebo dat. Měl by slyšet příběh někoho, kdo tu žil, miloval, chyboval, smál se, rozdával radost a zanechal po sobě stopu.

Co člověk, to životní příběh

Smuteční řeč si většinou spojujeme s vážností a smutkem. Může v ní mít své místo také úsměvná vzpomínka nebo obyčejná rodinná historka?

Určitě bych rozlišovala různé podoby humoru. Pokusy o vtípky nebo snaha odlehčit obřad za každou cenu podle mě ke smuteční řeči nepatří. Poslední rozloučení je velmi křehký okamžik a bolest pozůstalých bývá ještě příliš čerstvá. Proto je potřeba s každým slovem zacházet opatrně.

Úplně jinou roli má úsměvná vzpomínka. Drobný lidský moment, rodinná historka nebo věta, která na chvíli osuší slzy a připomene člověka takového, jaký opravdu byl. Taková vzpomínka může přinést laskavý úsměv a připomenout krásné chvíle. Zároveň vyžaduje citlivost a respekt k okamžiku loučení.

Nutno říct, že ani při smutečním proslovu se nelze zavděčit úplně všem. V obřadní síni může vždy být někdo, kdo bude mít pocit, že mělo zaznít něco jiného nebo jinak. Proto se v takových chvílích přikláním hlavně k přání nejbližší rodiny. Právě oni nesou největší ztrátu, největší bolest, a právě v nich bude okamžik posledního rozloučení rezonovat nejdéle.

Jak se dá psát o člověku, kterého jste nikdy osobně nepoznala?

Hodně se ptám a hodně poslouchám. Pro mě není možné napsat smuteční řeč bez toho, abych si nejdřív vyslechla příběh člověka, se kterým se rodina loučí. Právě ve vyprávění se totiž většinou ukáže to nejdůležitější. Jaký byl, co měl rád, čím byl pro druhé výjimečný a na co budou vzpomínat.

Pomáhají mi dobře zvolené otázky. Neptám se jen na data a životní milníky, ale hlavně na drobnosti, protože právě v nich bývá člověk nejvíc přítomný. Čemu se rád smál, co mu dělalo radost a jak trávil obyčejné dny.

Z takových střípků se pak přirozeně začne tvořit příběh. A mým úkolem je tento příběh vyprávět tak, aby pohladil po duši a přinesl pozůstalým útěchu.

Dobrá smuteční řeč nepotřebuje velká gesta

Co bývá při psaní smutečních řečí nejtěžší? A podle čeho poznáte, že se z osobního rozloučení stává jen soubor frází a životních dat?

Myslím, že je to velmi těžká otázka. A nevím, zda na ni vůbec dokážu jednoduše odpovědět.

Pro mě je špatná taková řeč, která zapomene na člověka. Nebo spíše na jeho duši. Taková, která je jen souborem dat a životních milníků. Narodil se, vystudoval, oženil se, stal se otcem, pracoval, zemřel. To vše jsou jen fakta, ale člověk je přece mnohem víc.

Je to bytost plná emocí, radostí, bolestí, smutků, zvyků i drobných gest. A stejná by měla být i smuteční řeč. Měla by pozůstalé citlivě provázet emocemi. Její síla spočívá v porozumění, vzpomínkách a lidskosti.

Dobrá smuteční řeč musí emocemi provést, ne je zneužít. Měla by dát prostor smutku i slzám, ale také vzpomínkám provázeným letmým úsměvem. Měla by být pravdivá, nikoli okázalá. Bez frází a bez velkých gest.

Za velkou chybu také považuji, když smuteční řeč není osobní. Někdy člověk během několika měsíců navštíví více pohřbů. A najednou má pocit, že slyší stále stejnou řeč. Jen se mění jména. A to je podle mě špatně. Smuteční řeč nesmí být šablona. Neměla by znít tak, aby se po výměně jména dala přečíst komukoli.

Poslední rozloučení není jen pro ty, kteří odešli

Proměnilo se za dobu, kdy se smutečním projevům věnujete, také to, co lidé od posledního rozloučení očekávají?

Vnímám spíš to, že se proměnil můj vlastní pohled. Před třiceti lety, kdy jsem provázela pozůstalé při obřadech, stála za řečnickým pultem mladá žena, která poslední rozloučení vnímala především jako důstojný akt, při kterém se sejde rodina a přátelé.

Mým úkolem bylo provést je obřadem klidně, citlivě a s úctou. Tehdy jsem si ale říkala, že až jednou sama zemřu, žádný pohřeb nechci. Připadalo mi totiž, že jde o velmi tíživou chvíli, které bych své blízké nechtěla vystavit. Viděla jsem pozůstalé zlomené, nešťastné, často na hraně sil, a měla jsem pocit, že pohřeb je pro ně další bolest.

Dnes je mi padesát a dívám se na vše jinak. Část mé rodiny už odešla a většina z ní si také pohřeb nepřála. Zpětně si uvědomuji, že mi dnes možná chybí taková pomyslná tečka za jejich životem. Poslední rozloučení, po kterém už zůstávají jen vzpomínky. Okamžik, kdy se svět na chvíli zastaví.

Čím dál víc si myslím, že pohřeb není jen pro toho, kdo odešel, ale hlavně pro ty, kteří zůstávají. Může být bolestný, ale především pomáhá skutečně a definitivně si uvědomit, že jedna životní kapitola končí.

Co se týče obsahu smutečních řečí, nemám pocit, že bych dnes od lidí vnímala zásadně jiná přání než kdysi. Možná se jen víc mluví o personalizaci a autenticitě, ale pro mě byla osobní řeč důležitá vždycky. Nikdy jsem nechtěla, aby poslední rozloučení působilo jako univerzální projev, do kterého se pouze doplní jméno.

Možná i proto jsem do svých smutečních projevů začala zařazovat vlastní verše. Dlouho jsem hledala poezii, která by byla pro pohřby vhodná. Citlivou, důstojnou, ale ne přehnaně patetickou. Jenže jsem jí nenašla tolik, kolik bych potřebovala.

A tak jsem začala psát básně sama. Pro maminku, pro tatínka, pro babičku i pro zemřelé dítě. Najednou se tím rozloučení dostalo do jiné roviny. Verše dokázaly vyjádřit něco, co běžná věta vyjadřuje jen těžko. Nakonec jich vzniklo tolik, že mi tehdejší zaměstnavatel, Pohřební služba Concordia, vydal sbírku Vzpomínám.

Život se do několika odstavců nevejde

Smuteční řeč, nekrolog a smuteční oznámení vznikají v podobné chvíli, každý z těchto textů má ale jiný účel. V čem se od sebe liší?

Všechny tři formáty mají jedno společné, a tím je člověk, který odešel.

Smuteční oznámení je krátký, formální text, který dává na vědomí, že někdo zemřel. Bývá většinou ve formě parte a rozesílá se rodině, přátelům a známým. Jeho úkolem je sdělit smutnou událost a informovat o datu a místě posledního rozloučení.

Nekrolog je rozsáhlejší a ohlíží se za životem zemřelého. Často ho najdeme v novinách, časopisech, na webech nebo ve firemních zpravodajích. Zaměřuje se na odkaz, který po sobě člověk zanechal.

Smuteční řeč slouží přímo pro poslední rozloučení. Zaznívá při obřadu, a proto má mnohem osobnější a citlivější podobu. Nemá jen informační charakter. Jejím úkolem je provést pozůstalé okamžiky loučení.

Na našich stránkách se věnujeme také obituaristům a psaní nekrologů. Dá se vůbec několika odstavci zachytit lidský život?

Nekrology nejčastěji píší novináři, umělečtí kolegové, přátelé nebo rodinní příslušníci proto, aby zachytili život, dílo a odkaz zesnulého.

To, co dělají, je bezesporu velmi důležité. Pomáhají totiž uvědomit si, že za každým jménem stojí příběh, myšlenky a stopa, kterou člověk zanechal. Nekrolog nemůže obsáhnout celý lidský život, ale připomene to podstatné. Čím byl člověk výjimečný, co vytvořil a co po sobě zanechal. Díky nekrologu se jeho život neztratí jen v krátké zprávě o smrti.

Stejně důležitá je pravdivost a autenticita. Život je příliš široký, vrstevnatý a v mnoha ohledech neuchopitelný.

Nekrolog podle mě nemůže postihnout úplnou vnitřní podstatu člověka. Každý z nás je vlastně trochu dvojí bytost. Nějak se projevujeme navenek a něco jiného neseme uvnitř. Máme svůj vnitřní svět, pochybnosti, touhy, strachy, vzpomínky i tichá přání, která málokdy ukážeme světu.

Možná nás v tom nejhlubším smyslu nikdy nikdo nezná úplně. Tuto část si člověk nakonec odnáší s sebou.

Nekrolog ale může zachytit člověka tak, jak se otiskl do světa. Jak ho znali ostatní, jaký byl v práci, v rodině nebo mezi přáteli. Jakou stopu zanechal ve svém oboru nebo v životech druhých lidí.

A to je podle mě velmi důležité. Když odejdeme, naše vnitřní já odchází s námi. Ale to, kým jsme byli pro ostatní, zůstává ve vzpomínkách. A dobrý nekrolog tomu může dát důstojný, pravdivý a lidský tvar.

Hlavně pravdivě. Bez idealizace

Když se loučíme, přirozeně hledáme to dobré. Jak ale vyprávět o člověku pravdivě, aniž bychom jeho život přikrášlovali nebo znovu otevírali staré rány?

U smutečního oznámení jde většinou hlavně o krátkou zprávu. Oznámení úmrtí a informace o posledním rozloučení. Nekrolog je spíš ohlédnutím za životem, prací a odkazem zemřelého. Nejcitlivější je podle mě hranice u smuteční řeči, protože tam už nejde jen o informaci, ale o velmi osobní chvíli loučení.

Samozřejmě to někdy svádí k idealizaci. Říká se, že o zemřelých se má mluvit jen v dobrém. Také se nedomnívám, že by pohřeb měl být místem, kde se mají vytahovat staré křivdy a bolesti.

Na druhou stranu není potřeba si vymýšlet ani ty dobré věci. Smuteční řeč by měla být citlivá a důstojná, ale zároveň pravdivá. Může vybírat to podstatné, ale vždy by měla zůstat pravdivá.

Já osobně zastávám názor, že pokud není co říct nebo pokud byl život zemřelého pro jeho okolí komplikovaný a pozůstalí nemají potřebu o něm mluvit, dá se i tak uspořádat krásné a důstojné rozloučení.

Někdy může být silnější obřad s hudbou, doplněný jen několika neutrálními verši. I ticho má v takové chvíli své místo. Právě v tichu totiž přicházejí vzpomínky.

Poslední rozloučení nemusí být jenom černé a ponuré

Píšete veselé fejetony a pohádky pro děti, ale také texty pro poslední rozloučení. Jak se vám přechází mezi tak rozdílnými polohami?

Trochu bych to upřesnila. Moje tvorba se křivd a těžkých emocí nedotýká. Píšu o nich jen ve svém románu Křehké vztahy. Fejetony, které píšu, jsou naopak většinou veselé, stejně jako tvorba pro děti.

A právě v tom vidím kouzlo psaní. Člověk se může naladit na jakoukoliv strunu. Veselou, smutnou, hravou i citlivou. Ráda utíkám od lehkosti k vážnosti a zase zpátky. Vytváří to ve mně jakousi celistvost. A žádný kousek mé tvůrčí duše pak nezůstává ochuzený.

Kam se podle vás za poslední roky posunula kultura loučení a v čem vidíte největší pokrok?

Spíš mám pocit, že se společnost pomalu vrací k uctívání života člověka, který odešel. Jen to dělá trochu jinak než dřív.

Poslední rozloučení už nemusí být nutně strohé, studené a svázané představou, že všechno je černé, ponuré a formální. Pohřby bývají osobnější. Objevuje se v nich hudba, barvy, vzpomínky, drobné symboly nebo něco, co skutečně patřilo k životu zemřelého.

Mně se například moc líbí myšlenka barevných rakví. Připadají mi krásné, lidské a vlastně i velmi důstojné. Jednou bych si takovou sama přála.

Představa, že člověk odchází v černém rubáši, za zvuku ponuré hudby a obklopený proudy slz, mi není blízká, i když smutek má při posledním rozloučení samozřejmě své přirozené místo.

Naopak mi připadá velmi hezké, když se pohřeb stane i oslavou života. Vzpomínkou na to dobré, co člověk prožil, co rozdával, koho miloval, čemu se smál a jakou stopu po sobě zanechal.

To nejdůležitější se skrývá v maličkostech

Co potřebujete od pozůstalých slyšet jako první, než začnete psát smuteční řeč?

Vycházím především z emocí, drobných vzpomínek a detailů. Samozřejmě potřebuji znát i základní fakta, ale nemám ráda, když se smuteční řeč opře jen o formální sled událostí.

Osobně mám raději smuteční řeči, které nevypadají jako životopis. Podle mě není nejdůležitější vyjmenovat, kde člověk pracoval, kolik let tam strávil a jaké funkce zastával.

Mnohem silnější je připomenout, jaký byl. Jestli se rád smál, měl pro druhé pochopení, uměl obejmout, poradit, rozesmát, naslouchat, hrát si s dětmi nebo udělat z obyčejné chvíle něco krásného.

Právě tyhle drobnosti často nejvíc vystihnou člověka a zůstanou v paměti těch, kteří ho měli rádi.

Je pro vás nakonec těžší vytvořit fiktivní příběh, ve kterém můžete postavy vést podle sebe, nebo skutečné rozloučení s člověkem, jehož život už byl napsán?

Nikdy nepíšu úplnou fikci. I když píšu pohádku, fejeton, scénář nebo román, vycházím z něčeho, co jsem sama zažila, slyšela, zahlédla nebo co se děje lidem kolem mě.

Někdy je to humorná situace, jindy vážné téma. Někdy jen jedna věta, gesto, rodinná příhoda nebo emoce, která ve mně zůstane. A já ji pak usadím do příběhu, přetvořím, obalím fantazií, ale ten skutečný základ tam většinou pořád někde je.

Moje rodina a přátelé si na to už zvykli. Občas se musím zeptat, jestli si jejich historku mohu půjčit, nebo alespoň nenápadně přiznat, že mě něco inspirovalo. Můj manžel i syn už vědí, že s autorkou doma je život trochu nebezpečný. Člověk nikdy neví, kdy se nějaká věta nebo situace objeví v textu.

Skutečné loučení je ale přece jen jiné. Tam není prostor schovat se za humor, nadsázku nebo literární hru. Píšu o člověku, který opravdu žil, a pro rodinu, která právě prochází bolestí. To s sebou nese velkou odpovědnost.

U fiktivního příběhu mohu postavy vést, kam potřebuji. U smuteční řeči musím s pokorou naslouchat životu, který už byl prožitý, a najít slova, která unesou tíhu posledního rozloučení.

Potřebujete najít správná slova pro poslední rozloučení, nebo vás zajímá další tvorba Vavy Čechové? Navštivte web Vavule.cz, kde najdete více informací o jejích smutečních projevech, knihách, básních i dalších autorských textech.

Úvodní foto: Pexels

Článok Slova umí zázraky: S Vavou Čechovou o psaní veselém i smutném je zobrazený ako prvý na Memoáry.

Tanatologie není jen věda o smrti

Začněme u samotného pojmu, se kterým se mnoho lidí setkává poprvé. Co je vlastně tanatologie?

Tanatologie je interdisciplinární obor zaměřený na smrt, umírání, truchlení a zkušenost člověka se ztrátou blízkého. V odborném prostředí se lze setkat také s podobou „thanatologie“, která vychází z řeckého slova thanatos, tedy smrt. V řecké mytologii byl Thanatos jejím zosobněním.

Mnoho lidí si pod tímto pojmem představí pouze studium smrti samotné. Ve skutečnosti je záběr mnohem širší. Tanatologie propojuje poznatky medicíny, psychologie, sociologie, filozofie, teologie i dalších oborů. Zajímá se o člověka v závěru života, o jeho blízké, o proces truchlení i o to, jak se společnost ke smrti staví.

V jistém smyslu je to stejně tak obor o životě jako o smrti. O životě člověka, který odchází, i o životě těch, kteří po jeho smrti pokračují dál.

Smrt je zároveň odborné i velmi osobní téma

Vy se smrti věnujete vědecky i lidsky. Dá se to vůbec oddělit?

Myslím, že úplně ne. Smrt je téma, které se dotýká každého člověka bez výjimky. Každé setkání se smrtí nám připomíná vlastní konečnost i konečnost lidí, které milujeme.

Když pracuji se studujícími nebo mluvím s pozůstalými, snažím se spojovat profesionalitu s lidskostí. Nepředstírám, že jsem vůči těmto tématům imunní. Také mám obavy o své blízké. Také přemýšlím o vlastní smrtelnosti.

Právě tato zkušenost nás spojuje. Smrt je zahalená tajemstvím. Dokáže vzbuzovat strach, respekt i fascinaci zároveň. Ať chceme, nebo ne, patří k životu každého z nás.

Nejtěžší bývá prázdné místo, které po člověku zůstane

Setkáváte se s lidmi v různých fázích truchlení. Co pro ně bývá nejtěžší?

To je velmi individuální.

Pro některé lidi je nejtěžší samotná definitivnost ztráty. Uvědomění, že už nikdy neuslyší hlas člověka, kterého milovali. Že už nepřijde další společná oslava, telefonát nebo obyčejné setkání.

Jiní velmi citlivě prožívají reakce okolí. Dobře míněná slova mohou někdy bolet víc, než si jejich autor uvědomuje. Často totiž vycházejí z potřeby utišit vlastní nejistotu, ne z potřeb truchlícího člověka.

Proto bývá cennější obyčejná přítomnost než dokonale formulovaná věta. Někdy pomůže prosté: „Jsem tady s tebou.“ Taková slova vytvářejí prostor, ve kterém člověk nemusí nic vysvětlovat ani skrývat.

Ne každá útěcha skutečně pomáhá

Existují věty, které lidé říkají pozůstalým v dobré víře, ale mohou zraňovat?

Ano. Typickým příkladem bývá věta: „Už je mu líp.“

Pokud ji vysloví sám pozůstalý, může být součástí jeho vlastního způsobu vyrovnávání se ztrátou. Pokud ale přichází zvenčí, může působit necitlivě.

Pozůstalý si v takové chvíli může říkat: Jak to vlastně víte?

Podobně opatrná bych byla i při sdílení vlastní zkušenosti se ztrátou. Někdy může pomoci. Jindy člověk potřebuje prostor pro svůj vlastní příběh. Každý totiž truchlí jinak.

Truchlení není úkol, který musíme splnit

Setkáváte se s lidmi, kteří mají pocit, že truchlí špatně?

Velmi často.

Žijeme v rychlé době. Lidé pečují o děti, chodí do práce, starají se o rodiče a řeší každodenní povinnosti. Na zármutek jako by nezbýval prostor.

Jenže truchlení se nedá odložit do kalendáře. Nelze ho přeskočit ani urychlit. Když ho dlouhodobě vytěsňujeme, může se vracet jinými cestami: vyčerpáním, úzkostí, zdravotními nebo psychickými potížemi.

Proto si nemyslím, že existuje správný způsob truchlení. Existují pouze různé lidské cesty, jak se naučit žít se ztrátou.

Děti potřebují pravdu stejně jako dospělí

Velkým tématem je smrt a děti. Co dospělí dělají v této situaci nejčastěji?

Často děti chráníme tím, že je z rozhovorů o smrti vynecháváme.

Máme pocit, že jim tím ulevíme. Ve skutečnosti se ale děti velmi dobře orientují v emocích lidí kolem sebe. Vnímají napětí, smutek i změny v rodině.

Když nedostanou vysvětlení, vytvářejí si vlastní představy, které bývají mnohem děsivější než pravda.

Proto považuji otevřenou a citlivou komunikaci za důležitou. Děti si zaslouží vědět, co se děje. Potřebují cítit, že jsou součástí rodiny i v těžkých chvílích.

Vědomí smrti může proměnit náš vztah k životu

Když se smrti věnujete tolik let, změnilo to váš vlastní pohled na život?

Ano, velmi.

Smrt mi připomíná, že život není samozřejmost. Vnímám mnohem intenzivněji jeho křehkost i hodnotu.

Dnes cítím větší vděčnost za obyčejné věci. Za zdraví. Za čas strávený s blízkými. Za možnost žít v míru. Dříve jsem některé z těchto věcí považovala za samozřejmé. Dnes je vnímám jako dar.

Právě blízkost smrti mi pomohla uvědomit si, že život není generální zkouška. Je to jediný čas, který máme k dispozici.

Smrt nás učí, co je opravdu důležité

Kdybyste si mohla přát, aby si posluchači z dnešního rozhovoru odnesli jednu myšlenku, jaká by to byla?

Přála bych si, aby si lidé připomněli, že smrt není jen konec života. Je také připomínkou toho, jak chceme žít.

Vědomí vlastní konečnosti může být překvapivě osvobozující. Pomáhá nám soustředit se na vztahy, na lidi, které máme rádi, a na věci, které dávají našemu životu skutečný smysl.

Možná právě proto nás smrt může učit žít.

Foto: Pixabay

Článok O tanatologii, truchlení a strachu ze smrti očima Zdeňky Dohnalové je zobrazený ako prvý na Memoáry.

Co přesně znamená slovo nekrolog

V českém prostředí chápeme nekrolog jako souvislý vzpomínkový, publicistický nebo odborný portrét. Zatímco zpráva o úmrtí přináší informaci o odchodu, nekrolog plní mnohem hlubší roli. Zaměřuje se na osobnost člověka, jeho celoživotní tvorbu, lidi v jeho okolí a trvalou hodnotu jeho odkazu. Základní jazykové vymezení pojmu shrnuje také CzechEncy, která upozorňuje i na starší význam slova spojený se středověkými seznamy zemřelých.

Rozsah nekrologu může být velmi rozdílný. Krátký text v místních novinách může mít několik odstavců. Nekrolog významného vědce v odborném časopise může podrobně rozebírat desítky let jeho práce. Velké deníky věnují známým osobnostem rozsáhlé profily, které vznikají z archivních materiálů, rozhovorů a veřejných záznamů. Rodinný nekrolog může být méně formální a soustředit se na každodenní podobu člověka, kterou veřejnost neznala.

Všechny tyto podoby spojuje stejný základ. Nekrolog uchovává srozumitelný obraz života a dává mu pevné místo v paměti druhých. Zároveň je textem o člověku, reakcí na jeho odchod a prvním pokusem pojmenovat, co z jeho života bude připomínáno dál.

Nekrolog, parte a smuteční řeč

Nekrolog si lidé často pletou s parte. Rozdíl je přitom zásadní. Parte oznamuje úmrtí a poskytuje praktické informace o posledním rozloučení. Obsahuje jméno, data, místo obřadu a sdělení rodiny. Jeho forma bývá stručná a ustálená. Nekrolog má jiný úkol. Vysvětluje životní příběh a může se vracet k událostem, které se odehrály mnoho desetiletí před smrtí.

Smuteční řeč patří ke konkrétnímu okamžiku pohřbu či pietního aktu, kdy se mluvčí obrací přímo k rodině a přítomným hostům. Staví na hlubokých osobních emocích a dává přednost okamžitému sdílení zážitků před komplexním životopisem. K tvůrčí inspiraci při psaní vlastního textu může autorovi přispět i konkrétní ukázka smuteční řeči. Nekrolog si pak udržuje větší odstup. Jeho úkolem je srozumitelně představit osobnost i čtenářům stojícím zcela mimo okruh rodiny a původního společenského prostředí.

Jinou podobu má odborná vzpomínka od kolegů z branže. Univerzita, profesní společnost nebo vědecký časopis může po smrti svého člena zveřejnit text, který podrobně hodnotí jeho výzkum, publikace a vliv na obor. Takový nekrolog může být pro laického čtenáře náročný, zároveň však představuje cenný pramen pro budoucí historiky dané disciplíny.

Rozdíl tedy určuje záměr. Každý z těchto útvarů odpovídá na jinou otázku. Parte oznamuje, co se stalo a kdy proběhne rozloučení. Smuteční řeč vyjadřuje osobní vztah. Nekrolog hledá význam uzavřeného života.

Dávno před novinami

Potřeba veřejně připomenout zesnulého provází lidstvo mnohem déle, než existuje moderní žurnalistika. Ve starověkém Římě patřila k pohřbům významných osobností řeč zvaná laudatio funebris. Řečník v ní vyzdvihoval urozený původ, zastávané úřady a zásluhy o stát. Tento útvar vyjadřoval tehdejší politické zájmy, upevňoval společenské postavení rodiny a jasně deklaroval její místo v dějinách obce. Přesto už tehdy docházelo k tomu, co je pro nekrolog podstatné dodnes. Z mnoha událostí jednoho života se vybíraly ty, které měly před veřejností obhájit svou důležitost.

Ve středověkých klášterech a církevních institucích vznikala nekrologia. Byly to seznamy zemřelých členů společenství, duchovních, dobrodinců a dalších osob, které měly být připomínány při modlitbách. Jednotlivé zápisy byly často velmi stručné. Jejich smyslem nebylo vyprávět celý život, ale zachovat jméno a výroční památku. Právě v těchto záznamech můžeme pozorovat jednu z cest, po níž se evropská kultura učila organizovat paměť zemřelých.

Rozvoj knihtisku a periodických tiskovin postupně výrazně rozšířil okruh publika. Zpráva o smrti, původně vyhrazená rodině, dvoru, církevní komunitě nebo obyvatelům jednoho města, nově oslovovala anonymní čtenáře. Rané noviny přinášely stručná oznámení, která uváděla věk, postavení a okolnosti skonu. Časem se však začal prosazovat zájem o celý lidský příběh.

Tuto proměnu ilustruje britský The Gentleman’s Magazine, který vycházel od roku 1731. Jeho biografické a nekrologické záznamy byly později souborně zpracovány v rozsáhlém indexu biografických a nekrologických oznámení. Takové soubory ukazují, jak se z jednoduché evidence úmrtí postupně stávala pravidelná součást veřejného čtení.

Kdy se z oznámení stal portrét

V průběhu osmnáctého a devatenáctého století se měnila délka nekrologů i jejich celková ambice. Noviny začaly hledat odpověď na otázku, co život člověka znamenal pro společnost. Namísto pouhého soupisu titulů a majetku nově nabízely ucelený příběh, který čtenáři pomáhá zařadit osobnost do doby, v níž žila.

Tím nekrolog získal velkou moc, kterou autoři občas vnímají jen podvědomě. Úvodní texty publikované bezprostředně po odchodu osobnosti zásadně předurčují způsob, jakým ji budou hodnotit pozdější životopisci. Historik David Stack při studiu reakcí na skon Johna Stuarta Milla ukázal, že soudy britského tisku z roku 1873 výrazně zformovaly jeho posmrtný obraz. Jeho studie The Death of John Stuart Mill připomíná, že nekrolog může být prvním článkem dlouhého řetězce interpretací.

Právě v tom spočívá rozdíl mezi zprávou a pamětí. Zpráva pracuje s tím, co je právě známo. Paměť z těchto informací vytváří význam. Nekrolog stojí mezi nimi. Vzniká krátce po smrti, kdy jsou svědci dostupní a emoce silné, ale zároveň už lze život číst jako uzavřený celek. Tato poloha je cenná a riziková zároveň.

Síla nekrologu tkví v detailech

I ten nejdelší nekrolog popíše pouze část lidského života. Každý autor musí vybírat a třídit. Rozhoduje, které události byly určující, které vztahy stojí za zmínku a jaké detaily mohou zastoupit roky každodennosti. Už samotná kompozice proto představuje určitý výklad.

Třídění informací textu pomáhá. Problém nastává tehdy, když autor sleví z poctivosti. Nekrolog může člověka omezit na jeho veřejnou funkci, přehlédnout jeho práci, která byla méně viditelná, nebo zamlčet souvislosti, které dávají jeho životnímu příběhu smysl. Může také přeceňovat poslední roky a zapomenout, že možná během života několikrát změnil názory, prostředí i způsob, jakým působil na druhé.

Přesný nekrolog hledá nosné body. Událost, která změnila další směr života. Rozhodnutí, za které člověk nesl následky. Práci, jejíž dopad přesáhl jeho vlastní dobu. Vztah, jenž ukazuje jinou tvář než veřejná kariéra. Někdy je takovým bodem drobný každodenní zvyk, protože právě v něm se povaha ukazuje lépe než v oficiálních projevech.

Smyslem nekrologu je vybrat jednotlivá místa, v nichž se celek života na chvíli ukáže.

Proč zmínit více než chválu

Texty o zemřelých snadno sklouznou k jazyku, který je sice uctivý, ale má nízkou výpovědní hodnotu. Milující manžel. Obětavá matka. Respektovaný odborník. Člověk se srdcem na pravém místě. Taková označení mohou být pravdivá, jenže bez konkrétního příběhu zůstávají zaměnitelná.

Nekrolog potřebuje důkaz v podobě jednání. Místo tvrzení, že někdo pomáhal druhým, může ukázat, komu pomohl a co pro něj tato pomoc znamenala. Místo věty o výjimečném učiteli může popsat, jak se připravoval na hodiny, co dokázal ve svých studentech probudit a proč se k němu vraceli i po letech.

Konkrétní detail navíc chrání text před idealizací. Člověk, který každou neděli vařil pro celou rodinu a pravidelně připaloval pečeni, působí pravdivěji než bezchybná postava složená z ctností. Přiznané chyby prohlubují pocit úcty, protože dovolí čtenáři spatřit skutečného člověka.

Dobrý detail musí něco vysvětlovat. Může ukázat vztah k práci, způsob, jakým člověk zacházel s lidmi, jeho smysl pro humor nebo rozpor mezi veřejným obrazem a soukromým životem.

Poctivost jako projev respektu

Lidé někdy pietu chápou jako povinnost vynechat všechno problematické. Tak vznikají texty, které zesnulého promění v nedotknutelnou postavu. Čtenář se dozví o úspěších, oceněních a oblibě, ale zůstanou mu skryty konflikty, které jeho život formovaly.

Důvěryhodný nekrolog má být spravedlivý. Jestliže člověk učinil rozhodnutí, která vážně poškodila druhé, nebo pokud byla jeho veřejná činnost spojena s podstatnou kontroverzí, tyto informace do nekrologu jednoznačně patří.

Rozhodující je význam. Obtížná skutečnost patří do textu tehdy, když je důležitá pro pochopení životního příběhu. Má být ověřená, zasazená do souvislostí a podaná neutrálním jazykem. Přesnost a lidskost jdou ruku v ruce. Přesnost bez lidskosti může být krutá. Lidskost bez přesnosti může vytvářet iluzi.

Kdo dostává vlastní nekrolog

Nekrolog vypráví o člověku, který zemřel, ale vypovídá také o instituci, která rozhodla, že právě jeho život stojí za veřejný prostor. Dějiny nekrologů jsou proto i dějinami společenské prestiže. Největší pozornost dlouho získávali politici, vojáci, duchovní, podnikatelé, vědci a umělci. Lidé bez veřejné funkce, ženy a příslušníci menšin byli v mnoha médiích zastoupeni méně.

Tuto nerovnost připomněl projekt Overlooked deníku The New York Times. Redakce začala zpětně zveřejňovat nekrology významných žen a dalších osobností, kterým se v době jejich smrti dostalo menší než odpovídající množství pozornosti. Projekt opravil jednotlivá opomenutí, ale především ukázal, že média spolurozhodují o tom, kdo se stane součástí obecně sdílených dějin.

Výzkum nekrologů proto sleduje také rozdíly v jazyce. U mužů může být zdůrazňována kariéra, veřejný vliv a autorita. U žen se častěji objevují rodinné role, vzhled nebo vztah k významnému muži. Opakující se vzorce ukazují, že žánr přebírá hodnoty a předsudky své doby. Tématu genderu a posmrtné slávy se věnuje také studie Charlotte Boyceové Obituary, Gender and Posthumous Fame.

Prostředí internetu tuto hranici částečně otevřelo. Život člověka tak dnes díky iniciativě rodin, obcí, škol nebo profesních komunit může zasáhnout stovky lidí i při zachování regionálního významu. Skutečný odkaz se však měří reálnými skutky, hloubkou vztahů a intenzitou osobního vlivu.

Jak redakce připravují nekrology

Spolehlivý nekrolog je výsledkem rešerše. Autor ověřuje jména, data, vzdělání, zaměstnání, veřejné funkce, ocenění, díla a rodinné vztahy. U každé citace musí vědět, kdo ji vyslovil a zda je zachycena přesně. U významných tvrzení hledá více než jeden zdroj.

Rozhovor s rodinou bývá zásadní. Blízcí znají každodennost, zvyky a soukromé vztahy. Kolegové rozumějí práci. Přátelé mohou popsat člověka v období, které rodina nezažila. Někdy je důležitý také hlas kritika nebo soupeře. Ne proto, aby text působil uměle vyváženě, ale proto, že jeden život může být z různých míst viděn velmi odlišně.

Poynter, který se dlouhodobě věnuje novinářskému řemeslu, popisuje psaní nekrologu jako náročnou práci s fakty, kompozicí a charakterem. Jeho text Summing Up a Life připomíná, že autor musí zároveň shrnout život a vyhnout se tomu, aby jej zploštil.

Dobrá příprava zahrnuje také otázky, které zdůrazňují osobnostní specifika zesnulého. Kdy byl člověk nejvíce sám sebou? Co na něm druzí často stěží chápali? Jak reagoval, když se dopustil chyby? Co dělal pravidelně, aniž by se někdo díval? Jaké rozhodnutí ho změnilo? Tyto otázky často přinesou materiál, který zůstává ve standardních životopisných formulářích mimo hru.
V redakční praxi nemusí nekrolog začínat mechanickou chronologií. Úvod často představí člověka v okamžiku, který ukazuje jeho význam nebo povahu; teprve potom se vrací k počátkům a zasazuje životní příběh do souvislostí.

Příčina smrti a soukromí

Příčina smrti se v nekrologu uvádí, když je potvrzená a její zveřejnění je přiměřené. Rodina může chtít některé informace ponechat v soukromí. U veřejně činné osoby může existovat silnější důvod pro přesné vysvětlení. I v tomto případě však zůstává rozhodnutí čistě na nejbližších.

Zvláštní opatrnost je nutná u sebevraždy. Odborné zdroje doporučují zdrženlivost u popisu zvoleného postupu, střízlivé vyjadřování a vnímání mnoha různých faktorů stojících za tímto činem. Praktické zásady shrnuje příručka Světové zdravotnické organizace pro pracovníky médií. Nekrolog má zůstat věrný faktům a současně dopřát hlavní prostor prožitému životu.

Stejné pravidlo platí pro závislost, duševní onemocnění, trestnou činnost a rodinné konflikty. Autor se musí ptát, zda je informace pro pochopení života skutečně nutná, zda je spolehlivě doložená a koho může její zveřejnění zasáhnout. Důležitá je souvislost a přiměřenost.

Předem připravené nekrology

Velké redakce připravují nekrology některých žijících osobností předem. Jde o průběžnou práci s rozsáhlým životopisným materiálem, který by bylo po úmrtí obtížné v krátkém čase shromáždit a ověřit. Text se aktualizuje, doplňuje o nové události a po smrti se k němu přidají potvrzené okolnosti.

Tento postup dovoluje autorovi pracovat s větším odstupem. Nabízí prostor pro studium starých rozhovorů, knih, archivních záznamů a dobové kritiky. Skvělou příležitost představuje přímé setkání s člověkem, jehož budoucí nekrolog vzniká, přičemž rozhovor probíhá jako standardní bilanční interview. Takto pořízený záznam uchovává reálné myšlenky člověka spolehlivěji než pozdní vzpomínky kompletované v časové tísni.

Předpřipravený text představuje pouze pracovní verzi. Žijící člověk mění své názory, koriguje dřívější omyly, proměňuje svou pověst nebo vytváří dílo, které zcela přepíše význam všeho předchozího. Nekrolog je tak v této fázi neustále aktualizovaným dokumentem s otevřenou strukturou.

Nekrolog po katastrofě

Zvláštní roli získává nekrolog při hromadném neštěstí, válce nebo epidemii. Ve veřejném prostoru se objevují velká čísla, která rychle ztrácejí lidskou podobu. Jednotlivé životní portréty vracejí každé oběti jméno, vztahy a konkrétní příběh.

Po útocích z 11. září 2001 vznikl v The New York Times projekt Portraits of Grief. Texty měly formu stručných medailonků. Každý z nich se soustředil na několik detailů, které odlišily jednoho člověka od tisíců dalších. Právě omezený rozsah ukázal schopnost krátkého portrétu uchovat jedinečnost jednotlivce v trvalé paměti i uprostřed obrovského počtu obětí.

Podobné projekty vznikaly během pandemie covidu. Jejich význam nespočíval jen v pietě. Staly se také dokumentem doby. Ukazovaly, koho epidemie zasáhla, jaké rodiny po sobě zemřelí zanechali a jaké části společnosti nesly největší ztráty.

Digitální nekrolog a život po smrti dat

Internet změnil způsob, jakým se nekrology šíří a uchovávají. Tištěný text byl spojen s jedním vydáním novin. Digitální nekrolog může zůstat dohledatelný mnoho let, být doplněn o fotografie, zvukové záznamy, dokumenty a vzpomínky dalších lidí. Z krátkého článku se může stát dlouhodobý rodinný nebo komunitní archiv.

Tato trvalost zvyšuje nároky na přesnost. Chyba v digitálním textu se může přenést do rodopisných databází, dalších článků i automaticky vytvářených profilů. Proto by měl mít online nekrolog uvedeného autora, datum zveřejnění, zdroje a možnost opravy. Pokud se text později podstatně změní, měla by být změna čtenáři přiznána.

Nekrolog dnes existuje vedle širší digitální pozůstalosti. Patří do ní účty na sociálních sítích, zprávy, videa, fotografie a dokumenty uložené v cloudových službách. Studie Oxford Internet Institute Are the dead taking over Facebook ukázala, že profily zemřelých uživatelů mohou v budoucnu tvořit mimořádně rozsáhlou část digitálního kulturního dědictví. Spíše než o technickou otázku jde o to, kdo bude rozhodovat o správě paměti miliard lidí.

Rodina často vyžaduje zachování profilu, jeho odstranění nebo proměnu ve vzpomínkové místo. Historik projevuje zájem o uchování veřejně významných materiálů. Provozovatel platformy sleduje vlastní obchodní pravidla. Digitální nekrolog proto stojí na začátku mnohem širší debaty o posmrtném vlastnictví dat.

Umělá inteligence a odpovědnost

Automatické nástroje mohou pomoci uspořádat poznámky, odstranit opakování nebo vytvořit první návrh struktury. U nekrologu však vzniká zvláštní riziko. Model může spojit údaje dvou lidí se stejným jménem, doplnit neexistující citaci nebo převzít omyl z chybného zdroje. Jazyk může působit hladce i tehdy, když je obsah v rozporu s realitou.

Konečné schválení textu patří autorovi, který zná zdroje a ručí za správnost informací. Jeho úkolem je rozlišit doložená data, rodinné paměti, osobní postoje a spekulace. Právě on určuje vhodnost publikace diskrétních detailů. Celá odpovědnost zůstává na lidském svědomí, které na rozdíl od strojů chápe vztahy mezi lidmi a nese následky.

Technologie může práci urychlit. Původ textu však zůstává prvořadý. U vzpomínkového profilu je vhodné uvést autory podkladů, pisatele i editora, který ověřil fakta. Právě poctivý postup si získá důvěru čtenářů, zatímco stylistická uhlazenost má mnohem menší váhu.
Praktickým zásadám psaní, struktuře a častým omylům se věnuje samostatný článek o nejčastějších chybách při psaní nekrologu.

Co po člověku zůstane

Nekrolog je poslední veřejný portrét člověka, záměrně však nechává prostor pro budoucí poznání. Další vzpomínky se mohou objevit později. Historik může najít nový dokument. Rodina může po letech některé události chápat jinak. Každý nekrolog je proto textem své chvíle.

Jeho hodnota spočívá v poctivé blízkosti. Vzniká v době, kdy ještě žijí lidé, kteří mohou popsat hlas, pohyb, humor a každodennost zesnulého. Tyto věci se v úředních záznamech neuchovávají. Když je autor zachytí přesně, vznikne pramen, který má význam pro rodinu i pro širší dějiny.

Nekrolog je text věnovaný lidskému životu v celé jeho šíři. Smrt je okamžikem, který dal důvod jeho vzniku, skutečným tématem je však život – jeho tvar, rozpory a způsob, jakým pokračuje v paměti druhých.

Nejčastější otázky

Co znamená slovo nekrolog?

Nekrolog je vzpomínkový, publicistický nebo odborný text vznikající po smrti člověka. Připomíná jeho život, vztahy, dílo a význam odkazu, který po sobě zanechal.

Jaký je rozdíl mezi nekrologem, parte a smuteční řečí?

Parte především oznamuje úmrtí a přináší praktické informace o rozloučení. Smuteční řeč je určena pro konkrétní obřad a vyjadřuje osobní vztah, zatímco nekrolog vytváří širší životní portrét také pro čtenáře mimo rodinu.

Kdy vznikly první nekrology?

Jejich předchůdce lze najít už ve starověkých pohřebních řečech a ve středověkých seznamech zemřelých zvaných nekrologia. Do podoby pravidelného veřejného životního portrétu se nekrolog proměňoval spolu s rozvojem knihtisku a novin.

Proč média připravují nekrology některých osobností předem?

U veřejně známých osobností je potřeba shromáždit a ověřit velké množství životopisných údajů, archivních materiálů a svědectví. Předem připravený text proto slouží jako průběžně aktualizovaná pracovní verze, která se po úmrtí doplní o potvrzené okolnosti.

Jak internet a umělá inteligence mění podobu nekrologu?

Digitální nekrolog může dlouhodobě uchovávat fotografie, zvukové záznamy, dokumenty i vzpomínky dalších lidí. Umělá inteligence může pomoci s uspořádáním podkladů, konečnou odpovědnost za ověření faktů, citlivost a zveřejnění však musí nést člověk.

Zdroje: CzechEncy – Nekrolog, The Gentleman’s Magazine – index biografických a nekrologických záznamů, The Historical Journal – Death of John Stuart Mill, The New York Times – Overlooked, Poynter – Summing Up a Life

Foto: Pixabay, Mockuuups

Článok Nekrolog od A do Z: Význam a pohled do historie je zobrazený ako prvý na Memoáry.