Co je to smutek?

Smutek je nedílnou součástí našeho života. Přichází ve chvíli, kdy něco důležitého končí a my už nemáme možnost to změnit. Je to reakce těla i duše na ztrátu, ovlivňuje každou činnost, kterou děláme, naši mysl i pozornost. Obzvlášť pak smutek ze ztráty blízké osoby bývá velmi silný, někdy až bolestivý.

Žijeme v době, která nás tlačí do „výkonu“ a rychlého návratu do normálu. Smutek se „nehodí“, protože zpomaluje, ubírá energii. Bývá vnímán jako překážka. Ve skutečnosti je to však důležitý signál, který ukazuje, že se v nás něco děje. Potřebujeme čas a prostor v sobě vše zpracovat a vstřebat. Nelze to urychlit, ani „přeskočit“. Každý si to musí prožít.

Právě z tohoto pochopení vychází pojem Proactive Grief – proaktivní zármutek. Není to metoda, není to terapie, a už vůbec ne návod, jak se „uzdravit“. Je to postoj k sobě samým, vědomé rozhodnutí pečovat o sebe dřív, než se zármutek promění v chaos, který nás ovládne.

Nezrychlovat, neuhýbat. Vytvořit prostor

Proaktivní zármutek nestojí na popírání. Neznamená to, že přestaneme plakat a truchlit. Nestanovuje termín, kdy má truchlení skončit a život jít dál. Naopak. Hlavním cílem proaktivního smutku je: „Takhle to je teď. Bolí to. A já si k tomu vytvořím bezpečný prostor.“

Ten prostor může být úplně obyčejný podle toho, co vám dělá dobře. Pomáhají různé rituály, drobné činnosti, při kterých se cítíte lépe. Teplá vana před spaním, krátká procházka, napsat pár vět do deníčku, zazpívat si potichu písničku, pustit si oblíbený film nebo vzpomínat nad fotkami a připomenout si veselé okamžiky, které jste společně prožili.

Proaktivní zármutek také znamená uchovat si blízkého navždy ve svém srdci. Můžeme s ním mluvit, například když vaříme oběd nebo kávu, napsat mu vzkaz, vyprávět příběhy, přehrávat si v hlavě různé společné okamžiky, vybavovat si jeho tvář, poděkovat mu za vše.

Někomu pomůže zajít na hřbitov, jiní zapálí svíčku. Je to jen a jen na vás. Nic není špatně, jakákoliv cesta, jakákoliv činnost, která vám zlehčí tuto těžkou situaci, je správná.

Zármutek nezmizí mávnutím proutku, ale může se proměnit. A my s ním můžeme žít dál, stát se klidnějšími, otevřenějšími a volnějšími.

Jak se učíme žít s bolestí

Jedna z nejtěžších pravd, se kterou se člověk po ztrátě musí vyrovnat, je, že nic nebude tak, jako dřív. Musíme se naučit žít jinak.

Někteří lidé po smrti milované osoby čekají dlouhé měsíce, nebo roky na okamžik, kdy se budou cítit zase „normálně“.

Možná si budete klást tyto otázky:

• Kdy bolest skončí?
• Kdy se život vrátí do starých kolejí?

Jak říká psycholog David Kessler ve svém podcastu Healing, zármutek není něco, co bychom „uzavřeli“. Popisuje ho jako proces, který pokračuje. Není to tečka za větou, ale spíš čárka. Nejde o to bolest vyřešit, ale postupně kolem ní dorůstat a učit se s ní žít.

Tohle poznání je děsivé, ale i osvobozující zároveň. Děsivé proto, že bere iluzi rychlé nápravy. Osvobozující proto, že člověku konečně dovolí přestat se nutit k něčemu, co nejde.

Zármutek není nemoc, kterou je třeba vyléčit. Jak upozorňují terapeuti Darcy Harris a Howard Winokur, nejde o cure, ale o care, ne o výsledek, ale o proces. Tělo, mysl i duše si hledají nový způsob, jak v sobě znovu uspořádat svět, ze kterého někdo důležitý zmizel.

David Kessler je americký psycholog, lektor a autor, jeden z nejviditelnějších současných hlasů v oblasti zármutku, truchlení a péče o pozůstalé. Darcy L. Harris je emeritní profesorka v oblasti thanatologie, Howard R. Winokuer klinický psycholog a terapeut s dlouholetou praxí v podpoře pozůstalých. Jejich práce se zaměřuje právě na to, jak se zármutek proměňuje v životní zkušenost, nikoli jak jej „vyléčit“.

Když bolest přichází ve vlnách

To, že se zármutek neprojevuje rovnoměrně, ale ve vlnách, že se chvíle klidu střídají s náhlými propady, není selhání ani známka toho, že bychom se „neposouvali“. Odpovídá to tomu, co psychologie popisuje jako Dual Process Model of Grief.

Podle psychologů Margaret Stroebe a Henka Schuta se truchlení neodehrává v přímce, ale v pohybu. Střídají se chvíle, kdy nás zaplaví bolest a vzpomínky, s okamžiky, kdy se dokážeme nadechnout, postarat se o sebe a vrátit se k běžným věcem. Tento pohyb sem a tam může probíhat během jednoho dne i v delších obdobích.

Nemusíme být silní, abychom mohli žít dál

S tím souzní i hlas americké autorky a terapeutky Megan Devine, která otevřeně kritizuje společenský tlak na to, aby lidé po ztrátě byli „funkční“, „silní“ a co nejrychleji se vrátili do normálu.

Ve své knize It’s OK That You’re Not OK připomíná, že zármutek není problém k vyřešení, ale přirozená reakce na nenahraditelnou ztrátu. Chaos, rozbitost, protichůdné emoce a pocit, že nejsme celí, nejsou známkou slabosti, nýbrž toho, že se dotýkáme něčeho skutečně důležitého.

Devine dává význam slovům, která lidé po ztrátě často nemají odvahu vyslovit:

• Že bolest nemusí zmizet, aby mohl život pokračovat
• Že není třeba se „dát dohromady
• A že laskavost k sobě samým je často to nejdůležitější, co v zármutku máme

Co říká výzkum o pokračujících poutech

Že vztah se zemřelým nemusí skončit a že to není známka nezdravého truchlení, nepotvrzuje jen lidská zkušenost, ale i výzkum. Jedna z často citovaných studií sledovala čtyřicet rodin, které přišly o dítě v důsledku onkologického onemocnění. Výzkumníci se zaměřili na rodiče i sourozence v období tří až dvanácti měsíců po smrti dítěte, tedy v čase, kdy je zármutek stále syrový a otevřený.

Ukázalo se, že 97 % pozůstalých si se zemřelým dítětem udržovalo vědomé a záměrné pouto. Nešlo o náhodné myšlenky ani přeludy, ale o opakované projevy vztahu, mluvení k dítěti, vzpomínky, drobné rituály nebo chování inspirované tím, co mělo rádo. Jinými slovy: Lidé si vztah nenechali vzít spolu se smrtí.

Důležité je i to, jak tyto vazby působily. Více než polovina účastníků popsala, že jim připomínky zemřelého přinášely útěchu a pocit blízkosti, zatímco jen malá část rodinných příslušníků zažívala převážně zneklidnění nebo další bolest. Výzkum tak zpochybňuje starší představu, že „zdravé“ truchlení vyžaduje odpoutání a zapomenutí.

Studie si všímá i rozdílů mezi jednotlivými členy rodiny. Zejména matky udržovaly pouto se zemřelým dítětem více a intenzivněji než sourozenci. Častěji s dítětem mluvily, myslely na něj a nacházely v tom větší míru útěchy. Autoři to dávají do souvislosti s hloubkou rodičovské citové vazby. Vztah, který byl ústřední pro každodenní život, se po smrti nevytrácí, ale proměňuje.

Odborníci shrnují, že pokračující pouta mohou pozůstalým pomoci překlenout přechod od života „před“ k životu „potom“. Nejde o návrat zpět ani o popírání reality smrti, ale o způsob, jak ztrátu integrovat do vlastního příběhu a identity.

Život plyne dál. Ne navzdory bolesti, ale s ní

Proaktivní zármutek nám neslibuje úlevu bez bolesti. Nenabízí rychlou cestu zpět ani návod jak se „dát dohromady“. Nabízí něco skromnějšího, a možná právě proto pravdivějšího. Možnost žít i s tím, co bolí.

Zármutek se nestává menším proto, že bychom ho přemohli, ale proto, že mu v sobě vytvoříme místo. Místo, kde může být slyšen, aniž by nás ovládal. Místo, kde láska k těm, které jsme ztratili, nemusí umlknout, aby mohl pokračovat život.

Smyslem není zapomenout, ale nést si to, co bylo důležité, s větší lehkostí v těle a větším klidem v duši. Krok za krokem, den po dni. Bez spěchu.

Svět se po ztrátě už nikdy nevrátí do původního tvaru. Ale může se znovu usadit. Jinak, tišeji. A přesto dostatečně pevně, abychom v něm mohli zůstat. Se svou bolestí, láskou, se svým životem.

Zdroje: roomtobreathechicago.com, whatsyourgrief.com, pmc.ncbi.nlm.nih.gov, hedepy.cz, refugeingrief.com

Foto: Shutterstock

Článok Proaktivní zármutek jako přirozený mechanismus, který nám pomáhá přežít těžké období je zobrazený ako prvý na Memoáry.

Ačkoli rodina od ní očekávala jinou životní cestu, rozhodla se pro studium medicíny na Curyšské univerzitě. Po sňatku s kolegou Emmanuelem Rossem se přestěhovala do Spojených států, kde působila na univerzitách v Coloradu a Chicagu.

Jak se zrodila jedna z nejvlivnějších map lidského zármutku

Její práce byla průlomová v oblasti hospicové péče a otevřeného dialogu s lidmi stojícími tváří v tvář smrti. Za svůj život obdržela 19 čestných doktorátů, setkala se však i s kritikou, především kvůli studiím o zážitcích blízkých smrti a kontaktu se spiritualismem. Největší ohlas získala díky modelu pěti fází umírání, který zásadně proměnil způsob, jak lékaři, psychologové i širší veřejnost rozumějí procesům konce života a lidskému zármutku.

Když se stala lékařkou, nestála jen opodál. Naopak navštěvovala lidi, kteří věděli, že jim nezbývá mnoho času, naslouchala jejich strachu, obavám, vzteku i posledním přáním. Právě díky těmto více než pěti stům setkáním dokázala sestavit model pěti fází procesu umírání.

V roce 1969 vydala knihu On Death and Dying, která se stala tichou, ale průlomovou revolucí. Popisovala, že člověk stojící tváří v tvář konci života obvykle prochází psychickými stavy popření, hněvu, smlouvání, deprese a smíření. Kniha vznikla z reálných příběhů, aby odborníkům ukázala, co se děje v mysli umírajícího člověka, a zároveň prolomila ticho, které kolem smrti po generace panovalo, čímž položila základ moderní paliativní péče.

Přestože Elisabeth Kübler-Ross zemřela v roce 2004, její odkaz žije dál a stále ovlivňuje způsob, jakým medicína, psychologie i širší veřejnost rozumí konci života a lidskému zármutku.

Pět fází, jak je dnes chápeme

Popírání

Když se člověk dozví pravdu o blížícím se konci, je pro něho nesmírně těžké tuto informaci „přijmout“.  Často si říká: „To není možné. To se mně stát nemůže.“ Mozek si vytváří dočasné bezpečné místo, kde je ticho, klid a prostor k nadechnutí. Je to přirozená obrana, krátká pauza, aby vůbec bylo možné unést realitu. Umírání se zde teprve začíná stávat něčím, s čím člověk musí počítat a naučit se s tím pracovat.

Hněv

Jakmile dojde ke vstřebání informace, přijde hněv, vztek na osud, na lékaře, na svět, na kohokoliv, kdo je ještě živý a má před sebou budoucnost. Nejedná se o nelidské chování, jde o bolest, která si hledá cestu ven. A někdy zasáhne i ty, kteří stojí nejblíž. Je to připomínka, že umírání je stejně psychicky náročné pro ty, kdo odcházejí, jako pro jejich blízké.

Smlouvání

Poté přichází snaha něco zachránit. „Ještě chvilku. Ještě měsíc, rok, pár týdnů.“ Člověk hledá cestu, jak odvrátit nevyhnutelné, uzavírá pomyslné dohody s vyšší mocí, s osudem, se sebou samým. Smlouvání není magie, ale způsob, jak dát chaosu umírání řád, když svět už nenabízí jednoduché odpovědi.

Deprese

Když už není s kým ani o čem smlouvat, nastává ticho. Smutek, únava, ztráta chuti mluvit, setkávat se, žít v běžném tempu. Je to období, kdy se člověk pomalu loučí nejen s lidmi, ale i s tím, kým doposud byl. Tuhle fázi není třeba urychlovat. Je to velmi důležitý proces plný emocí, které se postupně utlumují a umírající klesá na pomyslné dno, aby se z něho mohl ještě alespoň na chvíli zvednout.

Smíření

Poslední fází je klid, vyrovnání se s tím, co je nevyhnutelné. Umírající už nebojuje, nepláče, nezlobí se, nelituje se, ale smiřuje se s danou situací: „Tak takhle to je, nedá se nic dělat.“ Lidé v této fázi často mluví tišeji, jejich hlas je klidný a soustředěný. Dokážou přemýšlet jasněji, snaží se uspořádat si věci, promluvit s blízkými. Smíření není konec. Je to pokojná forma odvahy, hlubokého uznání toho, že život a smrt k sobě neoddělitelně patří.

Jak s fázemi pracovat, a jak ne

I přesto, že model pěti fází umírání přinesl revoluční pohled na zármutek, sama Elisabeth upozorňovala, že nejde o přesný návod ani o pevně danou posloupnost kroků. Někdy je potřeba některý „schod“ přeskočit, jindy se vrátit zpět. A někteří lidé bojují až do konce, aniž by si připustili odchod. I to je součást lidské zkušenosti. Moderní výzkumy tuto flexibilitu potvrzují.

Zármutek nelze vtěsnat do lineární tabulky: Studie z Yale University ukázaly, že někteří lidé procházejí fázemi podobně, jiní úplně odlišnou cestou. Psycholog George A. Bonanno připomíná, že neexistuje univerzální „správná“ reakce na ztrátu.

Model pěti fází se později začal používat i u truchlení po ztrátě blízkého, ačkoli Kübler-Ross původně zkoumala lidi, kteří věděli, že jim zbývá málo času. Reakce pozůstalých často kopírují podobné psychické stavy: popření, vztek, snaha o dohodu, tíha smutku a hledání smíření. I zde však platí, že fáze nemusí nastupovat lineárně. Některé se opakují, jiné mohou zcela chybět.

Kritický pohled odborníků připomíná, že model zjednodušuje individuální prožívání zármutku, které se u každého člověka liší, a že vznikl spíše na základě klinických pozorování než rozsáhlého empirického výzkumu. Přidávají se i kulturní a kontextuální omezení. Zkušenosti umírajících se liší podle prostředí, kultury a osobnosti, takže model nelze univerzálně aplikovat.

Někteří varují také před rizikem tlaku na pozůstalé, kteří se nemusejí „protruchlit“ podle očekávaného scénáře a mohou proto pociťovat pocit selhání. Přesto zůstává odkaz Kübler-Rossové živý. Její práce otevřela dialog o smrti, truchlení a paliativní péči a dodnes inspiruje způsoby, jak poskytovat podporu umírajícím i jejich blízkým.

Když se bolest zastaví a nechce dál

U některých lidí se žal postupem času promění. To, co začalo jako přirozené truchlení, se může proměnit v něco, co už není jen obyčejný smutek. Ztráta motivace, radosti, chuť vstát ráno z postele.

Každodenní život připomíná spíš přežívání než skutečné žití. Některé příběhy smrti a ztráty nekončí tam, kde končí většina našich představ o smutku.

V roce 2018 byl do mezinárodní klasifikace nemocí oficiálně zařazen pojem vleklé poruchy zármutku. Popisuje stav, kdy se člověk po ztrátě blízkého nikdy úplně nevzpamatuje. Uvízne v neustálé bolesti, v nekonečné nostalgii, v pocitu, že „normální život“ už není možný.

Tato diagnóza není odsouzením ani známkou slabosti. Je to signál, že zármutek překročil hranice přirozeného truchlení a potřebuje pomoc. Pro ty, kdo se v něm topí, může být cesta zpátky k životu možná prostřednictvím psychoterapie, naslouchání, otevřeného rozhovoru a trpělivé podpory. Není to ostuda, je to odvaha znovu se zvednout a jít dál, i když je to mnohdy nesmírně těžké.

Každá ztráta bolí, někdy doslova neúnosně. Elisabeth nebyla první, kdo se o smrt zajímal, ale byla první, kdo se jí podíval do očí natolik otevřeně, že změnila způsob, jakým dnes chápeme konec života a lidský zármutek.

Zdroje: saintaloysiuscresson.org, hdsa.org, fa.cvut.cz, annalskemu.org, alfabet.cz, wikipedia.com, numberanalytics.com

Foto: Shutterstock

Článok 5 fází procesu umírání podle Elisabeth Kübler-Ross je zobrazený ako prvý na Memoáry.