Způsob, jakým se se smrtí dnes zachází, bývá strohý a zaměřený na výsledek. Vše má daný postup, pevně určený čas a jasná pravidla. Události následují jedna za druhou a prostor pro zastavení se postupně zmenšuje. Na klidné rozloučení často nezbývá místo, smutek se odsouvá na neurčito, protože okolnosti nutí jednat rychle.

Smrt jako zapomenuté téma moderní doby

Úmrtí se tak řeší především z praktického hlediska. Důraz se klade na hladký průběh a rychlé uzavření celého procesu. Rozloučení se v takovém pojetí snadno promění v úkon, který je třeba vyřídit, formálně ukončit a odložit stranou, aby se bylo možné co nejdříve vrátit k běžnému životu.

Ivan Genov Raimund Niederführ se celý život držel vlastního pojetí práce i služby lidem. Poslední cestu chápal jako událost, která si zaslouží plnou pozornost a pečlivost v každém detailu. Nevnímal ji jako položku v časovém harmonogramu. Přistupoval k ní s vážností, která dává prostor tichu, času a důstojnému rozloučení. Právě tyto hodnoty považoval za podstatnou součást poslední cesty člověka.

Genov vycházel z přesvědčení, že závěr lidského života si zaslouží stejnou míru pozornosti jako jeho začátek. Poslední rozloučení považoval za okamžik, který se trvale zapisuje do paměti pozůstalých a uzavírá životní příběh způsobem, jenž dává smysl. Smrt vnímal jako přirozenou součást lidského bytí a jako událost, která s sebou nese odpovědnost vůči tomu, kdo odchází, i vůči těm, kteří zůstávají.

Rodina, paměť a kořeny

Narodil se 11. listopadu 1965 v Praze jako jediný syn Ivana Genova a Evy Genovové rozené Niederführové. Rodinné prostředí formovalo jeho pohled na svět od útlého věku. Otec pocházel z Bulharska a později odešel do emigrace. Matka působila jako vědkyně, doktorka přírodních věd, a celý profesní život věnovala náročné výzkumné práci. Z její strany sahaly rodinné kořeny k židovským a sudetoněmeckým předkům, k majetkům v Uhlířských Janovicích i k událostem, které rodinu zasáhly během nacistické okupace.

Jeho dědeček Raimund Niederführ dokázal v době nacistické okupace zachránit svou manželku před deportací. Řadu dalších příbuzných však stejný osud neminul. Zkušenost s pronásledováním a ztrátami rodinu provázela po generace a utvářela její vnitřní svět. Právě v tomto prostředí vyrůstal Ivan Genov Raimund Niederführ a odtud si odnesl silný smysl pro odpovědnost, řád a úctu k lidskému osudu.

Ivan Genov prožil dětství převážně s matkou a prarodiči. Otcův odchod do emigrace se stal jednou z formujících zkušeností jeho života. Stejně významnou roli sehrál vztah k prarodičům Niederführům, kteří mu poskytli stabilní zázemí. Právě k nim se později symbolicky vrátil změnou jména. Z Ivana Genova se stal Ivan Raimund Niederführ. Tento krok vyjadřoval příslušnost k rodové linii i osobní vděčnost.

Přímo naproti našemu domu bývala tenkrát pohřební služba. Často jsem chodil zpívat se zpěvačkami na funusy v Uhlířských Janovicích. Poté jsem prodával rakve pro klempířského mistra Shtara z Litoměřic, který kovové rakve vyráběl už za první republiky. Zachovaly se štachny a odlévací formy, převzal jsem práci po něm.

Už v dětství se projevoval jako mimořádně nadaný. Navštěvoval základní školu s rozšířenou výukou jazyků v pražské Vojtěšské ulici, založenou ještě za vlády císaře Františka Josefa I. Němčina se stala jeho druhým jazykem. Pět let po sobě zvítězil v celostátním kole jazykové olympiády. Vysoká inteligence se u něj pojila s citlivostí a hlubokou vírou. V sedmdesátých letech ministroval v katedrále svatého Vojtěcha a navštěvoval hodiny náboženství u biskupa Matouška. Už tehdy přemýšlel o tom, že se stane knězem.

Místo kněze funebrákem

Jeho život se však ubíral jiným směrem. Na přání matky nastoupil ke studiu na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a studijně patřil k nejlepším ve svém ročníku. Těsně před dokončením školy však přišel zlom. V důsledku konfliktu s tehdejším režimem a státní bezpečností byl ze školy vyloučen. Cesta ke kněžství se tím uzavřela, potřeba sloužit lidem v něm ale zůstala.

Už kolem dvaceti let se začal intenzivně zajímat o historii pohřebnictví. Fascinovaly ho kovové rakve a staré výrobní postupy, které si začal osvojovat vlastní prací s lisy a raznicemi. K pohřebnictví se dostal v roce 1990 spíše náhodou, velmi rychle mu ale propadl a našel v něm oblast, kde mohl spojit službu lidem s úctou k tradici.

Právě tehdy se jeho profesní dráha definitivně vyjasnila. Smrt vnímal jako prostor, ve kterém může sloužit s otevřeností a bez přetvářky. Svou volbu přátelům vysvětloval jednoduše a bez okolků. Svět živých popisoval jako prostředí plné tlaku a střetů, zatímco setkání se zemřelými a jejich blízkými pro něj znamenalo jiný druh lidského kontaktu, založený na pokoře, ohleduplnosti a vzájemném respektu.

Pohřebnictví jako morální postoj

Stal se funebrákem a této profesi se oddal naplno. Během života doprovodil na poslední cestě více než čtyři tisíce zemřelých. Svoji práci chápal jako poslání, které se neřídilo penězi. Pohřeb pro něj nebyl zakázkou, ale poslední službou lásky.

Jeho práce nekončila u organizace obřadů. Zemřelé osobně ukládal do rakví, oblékal je a připravoval k poslednímu rozloučení. Byl přítomen v každé fázi, od prvního setkání s rodinou až po uložení zesnulého. Právě tato bezprostřední účast pro něj tvořila podstatu profese. Pohřebnictví vnímal jako každodenní odpovědnost, která vyžaduje čas, pozornost a osobní nasazení.

Nejprve rakev vystelu a vytvaruju hoblinami, potom teprve vložím povlečení. To kvůli tomu, aby nebožtíkovi nezapadla hlava. Pohřební ústav dokáže zařídit i rakve na míru. Abnormálně dlouhé nebo abnormálně široké.

V Uhlířských Janovicích vybudoval pohřební ústav s výrazným renomé. Navázal na tradici výroby kovových rakví, kterou na konci 19. století založil Rudolf Shtar. Pracoval s původními formami, historickými lisy a tradičními postupy, které se po více než sto let téměř nezměnily. Každá rakev vznikala ručně a nesla stopy lidské práce, jež považoval za nedílnou součást řemesla i jeho hodnoty.

Svůj pohřeb si pečlivě naplánoval

Rakve vystýlal hedvábnými matracemi a brokátovými polštářky, veškeré úpravy prováděl osobně. Zhotovoval i rakve na míru. Jednu z nich si nechal připravit pro sebe a měl ji hotovou dlouhá léta. Vystlání zdobil jemný puntíkový motiv, který odpovídal jeho zálibě v puntíkových motýlcích. O vlastní smrti mluvil věcně a otevřeně, jako o události, na kterou je dobré být připraven.

Pečlivě promyslel i podobu svého pohřbu. Počítal s historickým pohřebním kočárem taženým koňmi a smuteční průvod chápal jako součást rozloučení, která má svůj význam a řád. Kočár nesoucí jeho jméno sloužil po celé republice lidem, kteří hledali důstojnou podobu poslední cesty.

Smuteční kočár a puntíkový motýlek

Raimund byl nepřehlédnutelný i svým vzhledem. Vystupoval vždy upravený, v obleku s motýlkem, s přirozenou elegancí staré školy. Mnohým připomínal Oldřicha Nového a svým stylem navazoval na tradici prvorepublikových gentlemanů.

Stejný byl i ve svém soukromí. Jeho domácnost byla zařízena v duchu třicátých let minulého století. Používal historické telefony, vařil na kachlovém sporáku, topil v kamnech a žehlil žehličkou na uhlíky. Psával kaligrafickým písmem a ovládal i švabach. Moderní techniku využíval minimálně, výjimkou zůstával starý černobílý televizor.

Volný čas trávil nejraději u dobrého vína, rád pobýval ve Františkových Lázních, chodil do lesa, sbíral houby a vyrážel na výlety na Konopiště. O rodný majetek pečoval s mimořádnou důsledností. Jeho život se vyznačoval řádem, smyslem pro krásu a zdvořilým vystupováním.

Jeho osobní život byl poznamenán nelehkou zkušeností. Poprvé se oženil ve velmi mladém věku, manželství zůstalo bezdětné a nebylo šťastné. Po rozvodu zasáhla jeho bývalou manželku tragická smrt krátce po porodu. Druhé manželství skončilo po několika měsících. Po této zkušenosti se rozhodl zůstat sám. Žil bezdětný, obklopený prací, řádem a světem, který si kolem sebe pečlivě vybudoval.

Dědictví, které přesahuje profesi

Zemřel 30. června 2020 ve svém domě v Uhlířských Janovicích, na místě, které po léta pečlivě budoval a udržoval. Podle svědectví lidí z jeho blízkého okolí se na jeho zdravotním stavu podepsala dlouhodobá fyzická i psychická zátěž spojená s náročnou profesí, osobními starostmi i jeho mimořádnou citlivostí. Odešel relativně brzy v pouhých 54 letech.

Byl uložen do rodinné hrobky, kde odpočívá po boku svých předků, k nimž se po celý život vědomě hlásil. Ivan Genov Raimund Niederführ patřil k lidem, kteří si zvolili vlastní cestu a důsledně po ní kráčeli. Smrt přijímal jako součást lidského života a svým přístupem ukazoval, že i poslední chvíle mohou mít řád, smysl a důstojnost. V tomto duchu proběhlo i jeho vlastní poslední rozloučení.

Zdroje: tv.nova.cz, novinky.cz, ivangenov.com, pohrebiste.cz, youtube.com, facebook.com

Ilustrace: Leonardo

Článok Ivan Raimund Niederführ (Ivan Genov) je zobrazený ako prvý na Memoáry.

Dětství, rodina a francouzské kořeny

Dětství Patrika Hezuckého nebylo snadné. Přestože rozdával humor doslova kudy chodil, prožil si své. Narodil se 12. února roku 1970 v Praze. Dětství prožil na Zahradním Městě ve společné domácnosti maminky a tety. Svého biologického otce, který byl původem Francouz, nikdy nepoznal. Když mu byly čtyři roky, maminka ho předala do péče své sestry a odešla za svým novým přítelem, který o malého Patrika nestál.

Svoji 13. komnatu Patrik Hezucký odtajnil ve stejnojmenném pořadu roku 2014. Mateřskou lásku, kterou v dětství potřeboval, mu poskytovala teta, která o něho s láskou pečovala.

Na svoji biologickou matku přesto nikdy nezanevřel a na dětství vzpomínal vždy pozitivně: „Byl jsem rozmazlované dítě. Měl jsem všechno, co jsem chtěl. Takže já jsem byl vlastně spokojený,“ zmínil v pořadu 13. komnata.

Nikdy jsem to nevnímal jako nepřirozenou věc, protože my jsme byli pořád spolu, jen jsme jinde spali. Máma s manželem bydleli jinde než já se svojí tetou a nikdy jsem to nevnímal jako problém.

S otcem, který pocházel z Francie, se nikdy nesetkal

O svém otci věděl jen to, že pocházel z Francie, ale nikdy se s ním osobně nesetkal. Exotický vzhled zdědil po něm a v dětství tak často čelil posměchu a urážkám od dětí. Teprve v dospělosti mu matka prozradila víc. Její tehdejší o 15 let starší francouzský přítel pracoval jako učitel a zemřel při autonehodě.

Francouzština a Francie se staly Patrikovou vášní. O příbuzných z otcovy strany nikdy nevyhledával žádné informace, jeho pouto s Francií bylo především osobní a citové. Ve francouzském Toulouse strávil dva roky života – studoval jazyk na Alliance Française a přivydělával si jako au pair. Byla to léta, která v něm zanechala hlubokou stopu a zároveň posílila jeho citlivost k lidem a jejich příběhům.

Po návratu domů se díky znalosti jazyků rychle uplatnil v mediálním prostředí. Nejprve působil jako tlumočník a asistent u filmových produkcí, aniž tušil, jakou hodnotu bude mít jeho hlas.

Na Evropě 2 začal pracovat v roce 1997 jako řadový zaměstnanec. Nejprve četl zprávy, ale brzy se ukázalo, že jeho nezaměnitelný humor je na tuto roli příliš cenný. Postava pana Mrázka v relaci Mrázek, ústředna se stala doslova fenoménem. Patrik všem naplno ukázal svou jedinečnou schopnost improvizace a pohotové reakce, když si dokázal udělat legraci ze sebe i ostatních, aniž by je jakkoli urazil.

Ranní show s Leošem Marešem

V roce 1998 se jeho cesta spojila s Leošem Marešem. Společně odstartovali Ranní show, která rychle přerostla nad rámec běžného vysílání. Nebylo to jen obyčejné moderování, byl to doslova každodenní rituál, kdy Patrik svým humorem, jemnou ironií a citlivým pohledem doplňoval Leošovu energii.

Celý národ v Patrikovi poznal člověka, který dokáže pobavit, improvizovat a zaujmout posluchače natolik, aby ho ani na chvíli nenapadlo přeladit jinam. A tak každý všední den od šesti do devíti usedal za mikrofon rádia Evropa 2, aby lidem zpříjemnil ranní vstávání i cestu do práce.

Ačkoli měl být hvězdou pořadu jeho parťák Leoš Mareš, nakonec se právě Patrik Hezucký stal tím hlavním tahounem jejich Ranní show. Na konci 90. let ještě nikdo netušil, že tahle dvojice bude vysílat nepřetržitě až do roku 2025. Dohromady 27 let tak každý všední den z éteru rádia Evropy 2 zazníval s železnou pravidelností hlas Leoše Mareše a Patrika Hezuckého.

Mrázek, ústředna! Legendární hovory na Evropě 2

Tento projekt probíhal v rámci Ranní show Evropy 2. Každé všední ráno, přesně v 7:05 a 8:40, se Patrik telefonicky spojoval s lidmi, kteří netušili, že jsou součástí hry, jež se jednou stane legendou. Absurdní otázky, nečekané situace a někdy i záměrně kruté vtipy dokázaly vyvolat úsměv, údiv i lehké zděšení. Vždy však bylo nakonec jasné, že šlo o recesi, kterou práce ani vztahy účastníků nikterak neutrpěly.

Telefonáty pana Mrázka měly zvláštní kouzlo. Někdy volal majitelce jezevčíka, kterému měla být udělena medaile Za hrdinství, jindy řešil pojištění traktoru, nebo dokonce kontaktoval ochránce lidského zdraví s žádostí o změnu názvu města Kouřim. Každý hovor byl vtipnou scénkou absurdního humoru. Patrik měl možnost dokázat, že je doslova mistrem improvizace.

Rubrika si získala takovou oblibu, že v roce 2000 hudební vydavatelství B&M Music / Universal vydalo album Mrázek, ústředna: To nejlepší z telefonů pana Mrázka. Posluchači si do května 2001 koupili 15 tisíc kusů alba a tvůrci za něj získali Zlatou desku. Projekt však postupně zanikl, protože jeho popularita narostla natolik, že ztratil původní kouzlo překvapení.

Patrik a Leoš byli přátelé v éteru i mimo něj

O tom, jak silné bylo přátelství Leoše Mareše a Patrika Hezuckého, dnes nikdo nepochybuje. Za těch téměř 30 let však jejich vztah procházel různým vývojem, což oba s humorem přirovnávali k manželství. Nechyběla blízkost, legrace, ale také občasné neshody a krize.

I když si zpočátku padli do oka, brzy zjistili, že jsou každý úplně jiný. „Byla to vzájemná sympatie,“ vzpomínal na první setkání Patrik Hezucký před lety v pořadu 7 pádů Honzy Dědka. „Nebylo to ale tak, že se dvě duše našly a že si ve všem rozumějí. My máme úplně všechno obráceně, ale nějakým paradoxem to funguje. Nějak zvláštně to sedí,“ popisoval tehdy Hezucký.

Zdálo se, že čím déle spolu pracovali, tím pevnější bylo jejich přátelství.

Televize, dabing a další pořady

Kromě rádia se Patrik Hezucký věnoval i dalším formám práce s publikem. Objevoval se v televizi, moderoval například pořad Tenkrát na východě, který připomínal dobu socialistického Československa. A podílel se na zábavném programu Nikdo není perfektní spolu s Heidi Janků.

Zkušenosti měl i s herectvím a dabingem. Propůjčil hlas animovaným postavám a zahrál si ve filmech i seriálech, mezi nimi například ve snímku Muzzikanti. Jeho působení v televizi a ve filmu ukazuje, že Patrik nebyl pouze „rádiovým hlasem“, ale všestranným umělcem, který různými cestami oslovoval lidi a přinášel jim radost.

Rodina jako největší štěstí mimo vysílání

Manželkou Patrika Hezuckého se stala o 19 let mladší Nikola, za svobodna Pastirčáková, se kterou sdílel čtrnáct let svého života a vychovával syna Olivera.

Potkali se v roce 2011. Málokdo by tehdy tušil, že mladinká Nikola se jednou stane pevnou skálou „starému mládenci“, kterému v té době bylo přes čtyřicet.

Jejich vtah se pomalu vyvíjel. Z přátelství se zrodila opravdová láska. V roce 2019 si řekli své ano a o pár měsíců později přivítali na svět syna Olivera, který na konci loňského roku oslavil šesté narozeniny.

Mít mladší přítelkyni je vždycky bonus. Stejně jako když máte mladé kamarády a mládnete vedle nich, je tomu tak, i když máte mladou partnerku.

Přestože Nikola se na sociálních sítích netajila touhou po dalším miminku, kvůli opakovaným potratům a zdravotním komplikacím nakonec zůstali u jedináčka. Syn Oliver je dle jejich slov vymodlené dítě, které jim změnilo život k lepšímu.

Společně sdíleli lásku k cestování, smysl pro humor a schopnost radovat se z každodenních maličkostí. Jejich oblíbenou dovolenkovou destinací bylo Chorvatsko, kde trávili většinu léta.

Kromě syna a cestování je spojovala také láska k psům. Nejprve se společně starali o francouzského buldočka Badyho, a když zemřel, pořídili si fenku stejné rasy, Joye.

Nový domov za Prahou a život v soukromí

Patrik Hezucký strávil poslední roky svého života s rodinou v malebném domečku v Čerčanech. Nešlo o žádnou honosnou vilu, ale o romantickou chaloupku, kam se uchýlili, aby unikli ruchu velkoměsta a našli prostor pro rodinný život. Domek – původně chata upravená k celoročnímu bydlení – byl obklopený malou zahradou s dřevníky, kde Patrik s láskou topil v kamnech, která dodávala domovu útulnou atmosféru.

Když pominu své pracovní aktivity, které mě samozřejmě baví a naplňují, svoje životní naplnění vidím v rodině. Mě baví a naplňuje, když vidím, že je rodina šťastná.

Patrik miloval jednoduché radosti venkova: práci s dřevem, teplo praskajících kamen, vůni zahrady. Se ženou si pořídili whirlpool či saunu, aby si mohli užívat wellness pohodlí přímo doma. Pro Patrika i jeho rodinu to byl skutečný domov, kde našli harmonii a klid, po kterém tolik toužili.

Lepší už to nebude

V posledních letech svého života Patrik Hezucký neztrácel chuť objevovat nové cesty, jak oslovit lidi a sdílet humor. Kromě rádia se věnoval podcastům, kde mohl hovořit svobodně, spontánně a často s jemnou ironií reagovat na svět kolem sebe. I když byla pravidelná Ranní show neodmyslitelnou součástí jeho života, Patrik si udržoval kontakt s publikem také přes digitální média, kde jeho humor a lidskost stále rezonovaly.

Posluchači tak mohli Patrikův hlas slyšet zároveň například v podcastu Lepší už to nebude, na kterém spolupracoval s kolegy a přáteli Milošem Pokorným a Zdeňkem Pohlreichem.

Přátelé z rádia a ze zákulisí

Silná byla i jeho přátelství, která se ukázala být pevnou oporou ve chvílích největší bolesti. V blízkosti Hezuckých si postavila dům Patrikova dlouholetá kolegyně z rádia Kateřina Říhová. Jejich rodiny se stýkaly i v soukromí a Katka dnes dojemně vzpomíná na společné grilovačky, kterých prý bylo ale příliš málo.

Katka Říhová často zmiňovala, že Patrik pro ni nebyl jen kolega, ale také blízký kamarád a člověk, od kterého se mnohé naučila. Díky jeho radám se dokázala rozhodovat v důležitých životních krocích, od péče o děti až po stěhování. Říhová připomínala, že jejich setkání bylo pro ni osudové, a že jí Patrik vždy dokázal svým pohledem a podporou dodat jistotu a odvahu.

Na Patrika Hezuckého s láskou vzpomíná také bývalá kolegyně z rádia Lucie Černá (dříve Šilhánová), která byla před lety rovněž součástí Ranní show. Později ji nahradila právě Kateřina Říhová. Ovšem to největší a nejsilnější pouto bylo mezi Leošem a Patrikem.

Nemoc a úmrtí Patrika Hezuckého

Lékaři Patrikovi v září 2025 diagnostikovali zákeřnou nemoc. Manželka potvrdila, že se jednalo o nádor neznámého původu, který již metastazoval do jater. Přestože zpráva zcela obrátila život jeho rodiny naruby, Patrik se nevzdával. Podstoupil agresivní léčbu a až do posledních dnů věřil, že nemoc dokáže překonat. Jeho víra byla nakažlivá a dodávala sílu a naději všem, kdo stáli při něm.

Patrikův stav se však začal zhoršovat prakticky ze dne na den. Lékaři Patrika v polovině listopadu přijali do benešovské nemocnice. Leoš Mareš, manželka Nikola, přátelé a kamarádi, ti všichni se věrně střídali u jeho lůžka. Patrikovo srdce dotlouklo v pátek 5. prosince 2025.

Poslední rozloučení

Rodina a nejbližší se s Patrikem Hezuckým rozloučili týden poté v krematoriu v pražských Strašnicích. Rodina se rozhodla uspořádat obřad bez účasti veřejnosti. Lidé ale mohli poslední rozloučení sledovat na dvou velkých LED obrazovkách, které stály před smuteční síní.

Ve stejný den se s oblíbeným moderátorem oficiálně rozloučili také kolegové ve vysílání rádia Evropa 2.

Zdroje: medium.seznam.cz, tn.nova.cz, prozeny.cz, idnes.cz, zeny.iprima.cz, evropa2.cz,, globe24.cz, blesk.cz

Foto: iDNES.cz / Profimedia, Shutterstock

Článok Haló, tady Mrázek: Patrik Hezucký je zobrazený ako prvý na Memoáry.