Smrt se dotkne každé rodiny. Přesto o ní většina z nás mluví až ve chvíli, kdy už stojí za dveřmi. Vedle bolesti a smutku přichází také řada praktických rozhodnutí. Jak uspořádat poslední rozloučení? Jak napsat smuteční řeč? Jak vytvořit obřad, který bude odpovídat životu a přáním člověka, s nímž se loučíme?

O tom, proč je důležité mluvit o posledních přáních ještě za života, jak připravit poslední rozloučení a co může pozůstalým pomoci v období po ztrátě blízkého člověka, jsme si povídali s Petrou Krákorovou, zakladatelkou iniciativy Loučím se.

Petra Krákorová doprovází umírající, jejich blízké i pozůstalé. Dlouhodobě se věnuje také lidem s Alzheimerovou nemocí a jinými typy demence a jejich rodinám, které řeší otázky péče a postupného loučení. Pomáhá rodinám procházet dlouhým obdobím, kdy nemoc postupně proměňuje jejich blízkého i celý rodinný život a kdy je potřeba hledat oporu a nové způsoby, jak být spolu.

Pohřeb mého kamaráda Davida ve mně zůstal dodnes

Když se ohlédnete zpět, kde začala vaše cesta k doprovázení lidí v období loučení?

Kdybych měla najít jeden konkrétní okamžik, asi bych ho hledala marně. Od dětství jsem měla blízko ke starším lidem. Ráda jsem poslouchala jejich příběhy a zajímalo mě, co všechno člověka v životě formovalo. Každý nesl své zkušenosti, radosti i ztráty. A mě na jejich vyprávění přitahovalo i to, že v sobě neslo určitou blízkost konečnosti.

Silnou stopu ve mně zanechal také pohřeb mého kamaráda Davida. Bylo to před deseti lety, ale atmosféru toho dne si vybavuji dodnes. Poprvé jsem zažila rozloučení, které nebylo jen formálním obřadem. Zaznívaly vzpomínky, střídaly se slzy a úsměvy a bylo cítit, jak důležité místo měl David v životech lidí kolem sebe. Odcházela jsem s pocitem, že pohřeb může být víc než formalita. Teprve zpětně jsem si uvědomila, že jsem byla součástí osobního rozloučení.

Průvodce má čas

Dnes o sobě mluvíte jako o průvodkyni na cestě loučení. Co si pod tím máme představit?

Jedna z vět, kterou používám nejčastěji, zní: průvodce má čas.

Když si představíme horského průvodce, vybaví se nám člověk, který zná cestu, po které ostatní jdou poprvé. Pomáhá jim orientovat, upozorňuje na překážky a je jim po celou dobu nablízku. Podobně vnímám i svou práci.

Lidé, kteří pečují o umírajícího blízkého nebo procházejí ztrátou blízkého člověka, se často ocitají v situaci, se kterou nemají zkušenost. Přichází únava, nejistota, silné emoce a otázky spojené s péčí, pohřbem i obdobím truchlení. Mojí rolí není mít připravené odpovědi na všechno. Nabízím především čas. Čas naslouchat, čas ptát se a čas hledat cestu společně.

Jsem ztracený

Kdy se vám lidé ozývají nejčastěji?

Někdy ještě v době, kdy jejich blízký žije. Pečují o něj doma a cítí, že se blíží závěr života. Hledají informace, podporu nebo někoho, s kým mohou otevřeně mluvit o tématech, o nichž se v rodinách často nemluví.

Jindy telefon zazvoní krátce po úmrtí.

Takové hovory mají často podobný začátek. Na druhé straně bývá člověk, který řekne: „Jsem ztracený. Nevím, co mám dělat.“

V tu chvíli není potřeba hledat správná slova. Chvíli oba mlčíme a potom se zeptám, co se stalo nebo co člov

ěka v tu chvíli nejvíc tíží. Právě odtud se často začne odvíjet celý další rozhovor. Nikdo nemá před telefonátem připravený seznam otázek.

Je lepší ozvat se ještě před úmrtím blízkého člověka, nebo až ve chvíli, kdy zemře?

Pokud mám možnost poznat rodinu ještě v době, kdy jejich blízký žije, přináší to velkou výhodu. Máme čas navázat vztah a otevřít témata, na která v běžném provozu často nezbývá prostor. Můžeme mluvit o přáních člověka, o tom, jak si představuje péči o své tělo po smrti nebo podobu svého rozloučení.

Když se lidé ozvou až po úmrtí, setkáváme se ve chvíli, kdy už jsou uprostřed smutku, nejistoty a praktických rozhodnutí. Ani tehdy však není pozdě. Každá rodina přichází v jiném okamžiku a potřebuje něco jiného.

Co se děje po prvním telefonátu?

Nejčastěji se osobně setkáme. Potřebujeme se poznat. Teprve při osobním rozhovoru vzniká důvěra, která je pro další spolupráci důležitá. Potom společně hledáme cestu podle potřeb konkrétní rodiny – ať už jde o podporu v období po úmrtí blízkého člověka, plánování posledního rozloučení, nebo otázky spojené s péčí.

Někdy se dál potkáváme osobně, jindy si telefonujeme nebo komunikujeme přes videohovor. Každá rodina potřebuje jinou míru podpory a jiný způsob doprovázení.

Vyprávějte mi

Mnoho lidí si pod přípravou pohřbu představí hlavně schůzku v pohřební službě. Kde začíná vaše práce?

Začíná u člověka. Pohřební služba zajišťuje vše, co souvisí s organizací a praktickou stránkou pohřbu. Moje práce se odehrává v jiné rovině. Zajímá mě člověk, se kterým se rodina loučí. Jeho život, vztahy, radosti, zvyky a příběhy. Mám na rodinu čas.

Když se s pozůstalými setkám, většinou jim řeknu jednoduchou větu: „Vyprávějte mi.“ A oni začnou vyprávět. Někdo otevře rodinné album. Někdo přinese krabici plnou dopisů. Jiný ukáže zahradu, o kterou zesnulý pečoval celý život. Objevují se historky, na které si léta nikdo nevzpomněl, a často se stává, že se vedle slz objeví i smích.

Právě v těchto chvílích vzniká podoba rozloučení. Ne z dat a životopisných údajů, ale z drobných okamžiků, které člověka skutečně vystihují.

V čem se vaše práce liší od práce pohřební služby?

Pohřební služba má na cestě loučení nezastupitelnou roli. Její práce se soustředí především na konkrétní okamžiky spojené s úmrtím a pohřbem. Zajišťuje vše potřebné po technické a praktické stránce – administrativu, převoz zesnulého, podílí se na organizaci pohřbu apod.

Já jsem s rodinou často v kontaktu delší dobu, někdy ještě před úmrtím blízkého člověka a jindy i po posledním rozloučení. Jsem lidem nablízku po lidské i praktické stránce. Naslouchám, pomáhám jim orientovat se v náročné životní situaci a společně krok za krokem hledáme podobu rozloučení, která bude osobní a bude dávat smysl těm, kteří se loučí.

Přála bych si, aby jednou byly role pohřební služby, průvodce na cestě loučení a poradce pro pozůstalé vnímány podobně jako jednotlivé profese v paliativním týmu – jako odlišné, ale vzájemně se doplňující odbornosti. Každý má svou odbornost a své místo. 

Právě průvodce na cestě loučení a poradce pro pozůstalé má možnost být s rodinou déle, naslouchat jejím potřebám a provázet ji obdobím ztráty.

A proč by to nešlo?

Mají dnes rodiny dostatek prostoru vytvořit rozloučení podle sebe?

Větší, než si často myslí. Lidé bývají překvapení, kolik možností mají. Někdy přijdou s nápadem a sami si nejsou jistí, jestli je vhodný. V takových chvílích se často ptám: „A proč by to nešlo?“ Najednou se otevře prostor pro nové možnosti.

Do rozloučení může vstoupit oblíbená hudba jakéhokoliv žánru, fotografie rozmístěné v prostoru, osobní předměty zemřelého, vzpomínková kniha, psaní vzkazů, loučení na různých místech nebo uložení popela v přírodě. A to zdaleka nejsou všechny možnosti. Každý člověk je jedinečný a osobní rozloučení může tuto jedinečnost odrážet.

Vzpomínám si například na rozloučení, kde nikdo z rodiny původně nechtěl mluvit. Na konci obřadu se ale zvedl manžel zesnulé ženy a spontánně pronesl několik vět. Byla to slova, která vycházela z jejich dlouhého společného života. Jindy za mnou přišel osmiletý chlapec a zeptal se, jestli může do mikrofonu pozvat hosty k lepení fotografií do vzpomínkové knihy. Řekl to s takovou lehkostí a samozřejmostí, že to všem připadalo úplně přirozené.

Jedním z mých přání je, aby si rodiny vzaly rozloučení zpět do vlastních rukou. Často stačí dodat jen odvahu. Lidé mají spoustu nápadů, jen si nejsou jistí, jestli je mohou uskutečnit. Přitom narozeninovou oslavu nebo svatbu umíme připravit skvěle. U posledního rozloučení máme často pocit, že existují pevná pravidla. Ve skutečnosti může být pohřební obřad také oslavou života člověka, se kterým se lidé loučí, a na kterého společně vzpomínají.

Smuteční řeč vzniká ze srdce

Velkým tématem bývá také smuteční řeč. Jak by podle vás měla vznikat?

Myslím, že smuteční řeč by měla vycházet z člověka, o kterém je. Mnoho lidí si představuje, že musí napsat slavnostní text plný vznešených formulací. Ve skutečnosti bývají nejsilnější obyčejné vzpomínky. Věta, kterou člověk opakoval celý život. Společná cesta na chalupu. Nedělní obědy. Chvíle, které se mohou zdát nenápadné. Právě v nich se často ukrývá to, kým člověk byl.

Někdy rodina napíše smuteční řeč sama a já jí pomohu ji upravit. Jindy si hodiny povídáme a já si zapisuji příběhy, které zaznívají. Poslouchám také hudbu, kterou pro rozloučení vybrali. Pomáhá mi to při tvorbě struktury obřadu.

Občas se stane, že výsledný text připravujeme s mým mužem společně. Čteme ho nahlas, vracíme se k jednotlivým slovním spojením a hledáme tón, který bude člověka lépe vystihovat.

Obracejí se na vás také lidé, kteří chtějí přemýšlet o vlastním rozloučení?

Ano, a takových lidí postupně přibývá. Přicházejí na besedy, přednášky nebo osobní konzultace. Nejde o to zabývat se smrtí každý den. Jde o obyčejnou přípravu. S nadsázkou někdy říkám, že štěstí přeje připraveným. Když člověk ví, jaká má přání, může tím jednou svým blízkým velmi ulevit. Mohou se pak rozhodovat s větším klidem.

Dá se rozloučení vytvořit i po letech?

Určitě ano. Některé rodiny z různých důvodů žádné rozloučení neuspořádaly. Jiné měly pocit, že tehdejší obřad neodpovídal tomu, co potřebovaly. Potřeba rozloučit se však nikam nezmizí. Setkávám se s lidmi, kteří si chtějí vytvořit vlastní rituál i po několika letech. A stále to má smysl.

Truchlení není nemoc

Vedle pozůstalých doprovázíte také umírající. Co podle vás lidé v závěru života potřebují nejvíc?

Nejdůležitější je naslouchání. Každý člověk prožívá závěr života po svém. Každý má jiné potřeby, jiná přání i jiné obavy. Velkou službu uděláme ve chvíli, kdy se opravdu zajímáme o to, co potřebuje právě on, a nesnažíme se jeho prožívání hodnotit nebo měnit.

A co přichází po pohřbu?

Po pohřbu často přichází ticho. Do té doby člověk zařizuje, telefonuje a řeší úřady. Pak si začne uvědomovat, že zůstává sám se svou ztrátou. Začíná období truchlení, během kterého se pomalu adaptuje na jiný život, na život bez blízkého člověka.

Truchlení není nemoc. Patří k životu. Každý člověk prochází obdobím truchlení vlastním tempem. Někdo potřebuje měsíce, někdo roky.

Mluvte spolu

Kdybyste si přála, aby si čtenáři z našeho rozhovoru odnesli jednu myšlenku, jaká by to byla?

Mluvte spolu. Ptejte se svých blízkých na jejich přání. Povídejte si o tom, co mají rádi, na co vzpomínají a co je v životě důležité.

Takové rozhovory mohou jednou přinést úlevu lidem, kteří zůstanou. Vědomí, že jsme splnili přání člověka, kterého jsme milovali, bývá v období truchlení velkou oporou.