Eva Labusová je psychoterapeutka, poradkyně pro oblast rodičovství a vztahů, průvodkyně cestami duše, publicistka a lektorka. Matka tří dcer, Alžběty, Johany a Markéty, prožila většinu svého života po boku milovaného manžela Davida, který před několika měsíci tragicky zemřel.
Eva je přesvědčena, že rodina je odrazovým můstkem pro naše individuální i společenské životy a že péče o děti vyžaduje hlubokou citlivost, vědomou přítomnost a stálou sebereflexi. Eva se snaží propojovat mysl, tělo a duši a věří, že vnímavé naslouchání vnitřnímu hlasu vede k porozumění sobě i světu kolem.
V rozhovoru, který se dotýká témat smrti, truchlení a intimního setkání se ztrátou, otevírá svou vlastní zkušenost:
Vztah ke smrti a první zkušenosti
Jak jste dřív vnímala smrt a to, co s ní souvisí? Mluvilo se u vás doma o těchto tématech, nebo to bylo něco, co zůstávalo „za zavřenými dveřmi“?
Jako asi u většiny lidí se můj vztah ke smrti vyvíjel postupně od dětství. Poprvé jsem se se smrtí setkala, když mi bylo asi šest. Tehdy se jednalo o dvě utopené děti na Lipně, které se ztratily rodičům a nebyly k nalezení.
Muži v kempu byli vyzváni, aby ve vodě vytvořili řetěz a hledali. Po nalezení ty děti dlouhou chvíli ležely na břehu, ztuhlé v polohách, v jakých je smrt zastihla. Jindy hlučný kemp se večer ponořil do hlubokého ticha. Soucit ostatních s rodiči těch dětí byl doslova hmatatelný. Bylo to velice silné.
Pak mi během několika let zemřely obě babičky, jedna v nemocnici na rakovinu, druhá doma o Vánocích na mozkovou mrtvici. Vybavuji si dodnes oba pohřby. Jeden na hřbitově, druhý v krematoriu. Dodnes si pamatuji i detaily, například že pláč a slzy různých lidí mají také odlišnou vůni.
V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se o smrti skutečně ještě otevřeně nehovořilo, a to ani u nás doma. Přitom bych to bývala potřebovala. Po smrti druhé babičky jsem měla období, kdy jsem se smrti vysloveně bála. Tenhle strach začal postupně slábnout, když jsem někdy kolem patnácti let započala své samostatné duchovní hledání.
Průběžně umírali další lidé, dva moji strýcové, starší přátelé a také první vrstevníci. Spolužák se předávkoval drogami, kamarádku zabila rakovina. Za dveřmi ovšem pořád zůstávalo moje opravdu intimní setkání se smrtí tváří v tvář, včetně procesu umírání. To přišlo v březnu 2025, když se při arboristické práci těžce zranil a poté během necelých tří měsíců postupně odcházel můj milovaný muž David.
Všichni v sobě nosíme úzkostné myšlenky obav o zdraví a život svých blízkých a všichni obecně víme, že smrt někdy někde čeká na každého z nás.
Když se smrt stane osobní zkušeností
Když se zpětně ohlédnete, je vůbec možnost se na něco takového připravit?
Je a není. Všichni v sobě nosíme úzkostné myšlenky obav o zdraví a život svých blízkých a všichni obecně víme, že smrt někdy někde čeká na každého z nás. Otázkou je, kdy a jak se k této nezpochybnitelné životní jistotě postavíme čelem. Od určité doby jsem to řešila modlitbou a řečeno s Eduardem Tomášem odevzdáváním svých milovaných Absolutnu.
Davidův odchod
Váš muž zemřel nečekaně. Co se vlastně stalo?
Svou tragickou smrt pádem z výšky si nejspíš nesl v mezigeneračním přenosu po biologickém otci, který zemřel při pádu ze skály. David si v dětském věku prošel četnými traumaty, jež se výrazně podepsala na jeho nervovém systému.
Potřeba adrenalinu se v něm naplno rozhořela, když studoval v Japonsku a zamiloval se do tamních Alp. Od té doby ho tato vášeň neopustila a čas od času sám nebo s horským vůdcem dobýval různé vrcholy a ledovce po Evropě.
Vracíval se občas s nějakým úrazem, jednou je dokonce zachraňovala helikoptéra z laviny. Zpětně vnímám, že se tehdy možná už hlásilo volání osudu, on to ale tak nevnímal. Tvrdil, že neriskuje, a skutečně byl opatrný. Z hor měl respekt. Občas se z výstupu vracel už z půli cesty, když se třeba zhoršilo počasí nebo se necítil na další pokračování.
Časem hory nahradila arboristika. Varování, že je čas s ní skončit, neslyšel. Potřeboval ten adrenalin. A vysoko ve větvích se cítil šťastný.
Partnerství, které pokračuje i po ztrátě
Jakou roli měl váš manžel ve vašem každodenním životě? Byl asi vaší oporou, partnerem, přítelem…
Žili jsme spolu od studentských let, a tak jsme se navzájem významně spoluutvářeli. Během bezmála čtyřiceti let jsme do sebe prorostli v těsném propojení, přestože jsme byli hodně odlišní. Každý z nás si uchoval svou autonomii, zároveň jsme se na sebe mohli naprosto spolehnout a společně jsme vybudovali silnou a soudržnou rodinu.
Když se ohlédnu zpět, mám mnoho důvodů k radosti a vděčnosti. Současně vidím, kolik nesmírně náročné niterné práce jsme průběžně věnovali hojení traumat z našich původních rodin. Nerozdělilo nás to, i když se to mohlo stát. A naše láska a určité propojení nezmizely ani po manželově smrti, což je podpůrné a uklidňující zjištění.
Mluvili jste spolu někdy otevřeně o konci života? Nebo na takové rozhovory vůbec nedošlo?
O smrti jsme mluvili zejména v souvislosti s pokročilým věkem našich rodičů. Současně byla přítomná jako nedílná součást naší duchovní cesty. Prvních dvacet let jsme s Davidem kráčeli společně a čerpali ze setkávání malé skupiny lidí žijících v domáckém, nedenominačním křesťanství. Téměř všechny nás (bylo nás s menšími obměnami kolem dvanácti) spojovala negativní zkušenost s různými církvemi, v nichž jsme se necítili svobodní.
Postupně však i toto původně soudržné a láskyplné společenství začalo vykazovat známky neopečovaného náboženského stínu a spirituálního bypassingu a nakonec se rozpadlo. Já si v té době prošla temnou nocí duše, z níž jsem s Boží pomocí našla cestu ven, a otevřelo se mi široké pole živé nenáboženské spirituality. David se tehdy zdánlivě ztratil sám sobě a často jsme v žertu říkávali, že pro něj má asi Bůh připraven nějaký speciální způsob individuace.
Individuace a duchovní cesta
Co míníte tou individuací?
Individuace je pojem z hlubinné psychologie. Popisuje celoživotní proces osobnostního růstu. Jde o postupné poznávání sebe sama, prohlubování autenticity a sjednocování protikladů uvnitř nás. Dá se to přirovnat k duchovní ontogenezi lidské duše, podobně jako se z dítěte postupně stává batole, školák, teenager a nakonec dospělý a postupně starý člověk. Každé vývojové údobí je jedinečné a tvoří součást přirozeného celku.
V procesu individuace začínáme pozorovat skrytou podstatu života i sebe samých. Učíme se nést osobní zodpovědnost. Přestáváme se neustále porovnávat s ostatními. Méně řešíme, co si o nás kdo myslí. Postupně se vzdáváme destruktivních autopilotů a nacházíme svoji vnitřní motivaci.
Psychologicky a duchovně procházíme znovuzrozením. Propojujeme se s něčím větším, než jsme my sami, ať už tomu říkáme jakkoliv. Kontrolujeme soulad svých slov a činů, aktivně pracujeme se svou temnou stránkou a učíme se odpouštět sobě i druhým. Stáváme se celistvými.
A co smrt?
Ta už není vnímána jako konec, nýbrž jako součást života. Mimochodem, Carl Gustav Jung ji považoval za možnou variantu individuačního procesu. Někdo právě až v okamžiku smrti poznává, kým jako člověk je. Smrt vnímám jako nedílnou a důležitou součást nekonečné kontinuality Bytí.
V minulosti bylo náboženství zdrojem inspirace, z níž se lidská duše v procesu sebepoznání občerstvovala, pokud člověku zůstala možnost vnitřní svobody.
Je náboženství jedna z možností, která může individuační proces nastartovat?
Skoro bych řekla, že dnes to platí snad ještě víc než kdy dřív. Ve spirituálním kvasu naší doby vidíme, že církve samy procházejí zásadní proměnou a mnoho jejich věřících zkoumá, zda jim dané náboženské uctívání Božství vůbec ještě vyhovuje.
V minulosti bylo náboženství zdrojem inspirace, z níž se lidská duše občerstvovala na cestě sebepoznání, pokud zůstávala možnost vnitřní svobody. Jak ale víme z historie i současnosti, tato svoboda se snadno ztrácí, pokud se náboženství zaměří víc na osobní zisk, mocenské hry a manipulaci s lidmi, než na růst v lásce a moudrosti.
Rozkvět demokracie nám v tomto ohledu přinesl historicky nevídané možnosti. Posunuli jsme se do vyšších pater pyramidy potřeb a inspirací pro osobní rozvoj je nekonečně mnoho. Lidé nacházejí spojení s Božstvím, ať už mu říkají jakkoliv, nejen skrze církve.
Mnozí kráčejí vlastními cestami v ryze osobní duchovní praxi, meditují, kontemplují, vydávají se na poutě, cvičí jógu, tančí u šamanských ohňů… Hledají autentický prožitek Bytostného Já a vztah k něčemu většímu přímo, bez prostředníků. Není rozhodující způsob duchovní cesty. Důležité je, zda a jak nás promění. Potřebný vývoj tímto směrem potvrzuje dnes i kvantová věda.
Přibývá lidí, jimž už nestačí jen plavat s proudem. Jung to nazýval zralostí času. Podobně jako naše tělo a myšlení, tak i naše duše prochází vývojovými mezníky a v určité fázi naší psychické autobiografie sama vydává impulzy ke změně, které nelze ignorovat. Když je přehlížíme, začínáme ztrácet životní energii a zabředávat do problémů nebo nemocí, které odrážejí to, co zůstalo uvězněno v našem nevědomí.
Kdybyste měla svého manžela představit člověku, který ho nikdy nepoznal, co byste o něm řekla? Jaký byl?
Byl nesmírně bystrý, obětavý, nápomocný a spolehlivý. Byl taky neuvěřitelně zručný, uměl vše opravit a zprovoznit. Hrál rád na klavír a na varhany. Miloval dobrodružství. Měl velmi osobitý smysl pro humor. Jako vědec z mého pohledu poněkud přeceňoval racionalitu. Jen zřídka si dovoloval vstoupit do svého niterného světa a sám sobě i druhým zůstával do nějaké míry nedostupný. Na tomto místě mohu odkázat na naši rodinnou řeč, která zazněla při jeho pohřbu.
Nejtěžší chvíle jsem paradoxně neprožívala při samotné Davidově smrti, ale v době po jeho zranění.
Čas mezi zraněním a odchodem
Vzpomínáte si na první chvíle po jeho odchodu? Co vám tehdy pomohlo projít těmi nejtěžšími dny a týdny?
Nejtěžší chvíle jsem paradoxně neprožívala při samotné Davidově smrti, ale v době po jeho zranění. Při pádu ze stromu si zlomil tři obratle a zůstal ochrnutý od ramen dolů. Nemohl sám dýchat ani mluvit, měl tracheostomii. Dorozumívali jsme se pomocí písmenkové tabulky nebo odezíráním. Přibližně dva měsíce jsme čekali, jak se jeho stav vyvine. Bylo to nesmírně těžké.
Zpočátku chtěl zabojovat a vrátit se do života alespoň na vozíku, ale jeho tělo už nespolupracovalo a začalo to vzdávat. My jako rodina jsme to poznali, a nakonec mu i řekli to, před čím lékaři uhýbali. Přijali jsme výzvu pokusit se ho aktivně doprovodit až k bráně smrti. Nabídli jsme mu, že na posledním úseku jeho života budeme stát při něm, jak jen toho budeme schopni.
Doprovázení blízkého v nemocnici
Znamená to, že vám s tímhle zdravotníci nepomáhali?
Pomáhali tím, když nám nebránili. Pro západní medicínu je psychologické a duchovní doprovázení umírajících stále téměř tabu. Pro zdravotníky i většinu lidí je to proces těžko uchopitelný, možná podobně, jako si naši porodníci před třiceti lety nevěděli rady s přirozeným, medicínsky neřízeným porodem. I v porodnictví je stále co zlepšovat, ale už jsme mnohem dál, a kdo hledá a informuje se, dnes najde dobré podmínky. Otevření společnosti vědomému umírání je stále na začátku.
David prošel postupně třemi zdravotnickými zařízeními. Ve všech se mu dostalo náležité péče o tělo. Tam, kde byla možnost duchovní podpory kaplana nebo kaplanky, ji přijal. Téma blížící se smrti se stalo aktuálním v posledních asi třech týdnech v zařízení intenzivní následné péče, které duchovní službu nenabízelo. Cílem bylo připravit Davida pro spinální jednotku a život na vozíku, jenže jeho tělo dál sláblo a síly docházely.
Byla jsem to já, kdo se začal ptát lékařů, zda nenastal čas přejít k paliativní péči. Na tom posledním pracovišti se lékaři a lékařky často střídali a bylo zajímavé sledovat jejich reakce. Někteří se vyhýbali odpovědi s korektní zdvořilostí. Jiní byli úplně mimo: „To já vám nepovím, kdy umře, prostě se s ním pokaždé rozlučte, jako by to bylo naposled.“ A pak byli ti, kteří s respektem přiznávali: „Ano, vyčerpaný organismus začíná selhávat, stav je velmi vážný.“
Jak personál nemocnice reagoval, když jste se sami ujali role aktivních doprovázejících?
Většinou jsme se setkávali s respektem, i když ne vždy s pochopením. Negativní reakce se objevily jen výjimečně, nevěnovali jsme jim mnoho pozornosti. Naučili jsme se rozlišovat, s kým a s čím má v systému cenu ztrácet síly a s kým ne. Celkově, i díky tomu, že s Davidem na pokoji ležel jen jeden pán v kómatu, jehož jsme svou přítomností nerušili, nám byl nakonec dopřán potřebný prostor.
Mohli jsme jako nejbližší rodina společně projít oním posvátným časem loučení. Smrt už tam byla s námi a přestala být strašákem. Otevřeli jsme se jí a odevzdali se. Dostalo se nám zasvěcení, které pokračovalo i po manželově odchodu, v jeho návratech a sdělování, v nočních i denních viděních, snech, fyzických pocitech i v přírodních úkazech.
Bylo to vlastně dechberoucí a nesmírně léčivé. Pomohlo nám to tehdy a dodnes nám to pomáhá přijmout tu strašnou bolest a nadechovat se do nového letopočtu našich životů.
Okamžiky blízkosti a loučení
Vzpomínáte si alespoň na jeden moment po manželově odchodu, který se vám výrazněji a nesmazatelně zapsal do vašeho srdce a mysli? Co se v něm odehrálo?
Těch okamžiků bylo mnoho a celý ten čas mám stále živě v paměti. Bylo to naprosto jedinečné období, ve kterém jsme se ocitali ve změněném stavu vědomí. Věci se děly a my jsme se snažili jim nestát v cestě. Zažívali jsme neuvěřitelné synchronicity a cítili silnou podporu, která vycházela z našeho vlastního nitra.
Často mi v té době přicházela na mysl báseň anglického romantika Williama Cowpera. Naši příbuzní v Anglii bydlí v ulici po něm pojmenované. V básni se mimo jiné říká: „Bůh se pohybuje tajemným způsobem… Přichází v bouři… Vy bázliví svatí, seberte odvahu… Mraky, jichž se tolik bojíte, jsou plné milosrdenství a vylijí se v požehnání na vaši hlavu…“
Smrt nám toho vzala opravdu hodně, a zároveň nám i něco dala. Asi právě to mají na mysli ti, kdo zpětně tvrdí, že doprovázení umírajících dokáže zbavit existenciálního strachu a navždy nás to promění.
Mohli jsme vyjádřit vděčnost. Odpouštět. Požehnat. Nořit se do lásky, která je v této fázi už opravdu bez podmínek. Člověk cítí, že se vše pozvolna přesouvá do jiné dimenze bytí. Přichází tichá ochota splynout s proudem dění.
Ne má, ale Tvá vůle se děj.
Oporou byl rituál, ticho, příroda i modlitba
Kdo nebo co pro vás bylo největší oporou? Blízcí lidé, kniha, místo… nebo třeba vlastní rituály?
To všechno, co uvádíte, a také modlitby, čtení z posvátných knih, hudba, příroda, ticho. Dokud můj muž žil, byla tu i možnost loučení. Mohl zemřít hned při úrazu, ale dostali jsme ještě čas, příležitost sdělit si poslední věci. My dva spolu i v rámci nejbližší rodiny.
Mohli jsme vyjádřit vděčnost. Odpouštět. Žehnat. Nořit se do lásky, která je v této fázi už opravdu bez podmínek. Člověk cítí, že se vše pozvolna přesouvá do jiné dimenze bytí. Přichází tichá ochota splynout s proudem dění. Ne má, ale Tvá vůle se děj.
Sdílení bolesti ve veřejném prostoru
Vy sama jste poměrně otevřeně celou událost sdílela na sociálních sítích… Co vás k tomu vedlo?
Radili jsme se o tom v rodině, a nakonec jsme se rozhodli být otevření. David byl univerzitní učitel, jeho kolegové i studenti ho měli rádi, a měl také mnoho dalších známých. Bylo jasné, že informace o jeho stavu bude dříve či později potřeba sdělit, a oznamovat vývoj situace jednotlivě by bylo ve víru dění vyčerpávající. Nakonec jsme využili Facebook a v upřímnosti jsme z našeho pohledu přijatelně poskytli důležité informace spolu s několika fotografiemi.
Odezva byla nesmírně podpůrná. Pohřeb byl… nepopsatelný. Všem účastným ze srdce děkujeme.
Duly pro umírající a „milost načasování“
Asi rok před manželovým úrazem jste absolvovala kurz doprovázení umírajících. Co vás přivedlo k tomu se na takový kurz zapsat?
Na kurz jsem se nějakou dobu nadechovala čistě ze zájmu o téma a z potřeby prohloubit si vhledy do něj. Praktickou motivací byl také postupující věk rodičů. Nakonec se se mnou zúčastnila i moje nejmladší dcera. Mnohokrát jsme si pak řekly, že v načasování vidíme obrovskou milost Božího vedení, protože jsme byly předem vybaveny a kurz nám skutečně pomohl zvládnout vše, co patřilo k vyprovázení milovaného člověka za daných okolností. Také organizátorkám kurzu Duly pro umírající tímto upřímně děkuji.
Co společnost potřebuje v truchlení
Co podle vás naše společnost dosud neumí, pokud jde o smutek a truchlení?
Většinově, jako jednotlivci i jako společnost, stále nechápeme, že přijetí vlastní smrtelnosti je základním předpokladem smysluplného života. Potřebujeme s ní denně a niterně přicházet do kontaktu. „Abych se smrti nebál, myslím na ni stále,“ říkají buddhisté. V Bibli, v sedmé kapitole u Kazatele, zaznívá podobná výzva: „Lépe je chodit do domu truchlení než do domu hostiny, protože tam člověk vidí, kam směřuje. Ten, kdo dosud žije, by si to měl vzít k srdci.“ A od nejstarších dob s námi zůstává memento mori.
Náš život se výrazně zkvalitní na všech úrovních, pokud se se svou konečností dokážeme sblížit. Vždyť v základech všech úzkostí, nutkavého usilování, bojování, toužení i zločinného chování je nakonec právě strach ze smrti.
V české tradici máme vlídné přirovnávání Smrti ke kmotřičce nebo k sestřičce, což naznačuje blízkost v nevyhnutelnosti a přináší důvěru a klid. I tohle mi Davidův odchod zprostředkoval.
Proces umírání se v mnohém podobá porodu. Nedá se přesně odhadnout, jak dlouho potrvá, ale má své fáze a své projevy. Truchlení probíhá ve vlnách a v jeho bolestivé práci rodíme novou verzi sebe sama. Předem nevíme, kolik těchto „kontrakcí“ přijde, ale postupně s nimi přichází i síla k novému začátku.
Co vás Smrt kmotřička naučila
Dá se říci, co vás osobně vaše Smrt kmotřička naučila?
Asi hlavně to, že přátelský vztah s ní je možný teprve tehdy, když přijmeme, že její tajemství během života nemůžeme plně pochopit. Důležitější je pěstovat si niternou jistotu, že náš osud je bezpečně v rukou Moudrosti a Síly větší, než je naše, a že se není čeho bát.
Proces umírání se v mnohém podobá porodu. Nedá se přesně odhadnout, jak dlouho potrvá, ale má své fáze a své projevy. Taky truchlení probíhá ve vlnách a v té bolestivé práci rodíme novou verzi sebe samých. Předem nevíme, kolik těchto „kontrakcí“ bude, ale postupně s nimi přichází i síla k novému začátku.
Co když nás Smrt opravdu zaskočí? Vezme si třeba někoho, kdo v našich očích ještě zemřít neměl?
Ano, to bývá ta vůbec největší výzva. Tam slova k vysvětlení chybí. Jenže, jak už bylo řečeno, Bůh přichází i v bouři. Zároveň to, že zažijeme takový otřes, chaos a zboření dosavadních jistot, může vést k oné možnosti znovuzrození. Pokud nasloucháme, zavnímáme zevnitř hlas, jímž k nám v nejtěžších chvílích útěšně promlouvá naše duše. Odevzdáme-li se, i neřešitelné situace postupně nalézají nečekaná rozuzlení. Jen to obvykle moc bolí.
Dobrou zprávou je, že naši mrtví jsou nám blíž, než si běžně dokážeme představit. A ruku na srdce, pravidla hry známe předem. Podstatou života je neustálá změna a pomíjivost všeho. Kéž nás to vede k větší přítomné pozornosti k sobě i k druhým, k velkorysosti a nadhledu a k vědomému oceňování každodenních malých radostí.
Vzpomínáte si na slova nebo reakce lidí, které vás v době smutku nejvíc zasáhly, ať už bolely, nebo naopak pomohly?
Největší ztráty a nejhlubší smutek nabízejí jedinečnou příležitost pro sebepoznání i pro poznání druhých. V nouzi poznáš přítele. S velkou vděčností děkuji všem, kteří nám v nejtěžších chvílích pomohli, blízkým přátelům, sousedům, známým, ale i cizím lidem, třeba zdravotníkům nebo úředníkům, kteří v určitou chvíli odložili profesní rigiditu a neváhali překročit hranice. Lidští andělé na našich pozemských cestách.
Samozřejmě jsme se setkávali i s bezmocí tváří v tvář systému, který tak bravurně umí zachraňovat tělo, a budiž mu za to obdiv a dík. Ovšem pořád chybí dovednosti zacházení s psychickým traumatem, o spirituálním kontextu ani nemluvím. Dobře jsme si rozmysleli, zda upozorňovat některé neempatické zdravotníky na mezery v etice jejich chování, když jsme tam našeho nemohoucího museli nechávat.
Převažuje ale vděčnost, bylo nám zkrátka nesmírně pomáháno. Samozřejmě jsme také poznali, že prožívání vlastní bolesti výrazně zvyšuje empatii vůči ostatním, kteří procházejí či prošli podobnou intenzitou svých vlastních krizí.
Jak být oporou tomu, kdo truchlí
Jak být oporou tomu, kdo truchlí?
Dokud sami nejsme smířeni a v kontaktu s pomíjivostí života, bývá pro nás podpora truchlících obtížná. Stejně jako u všech nevyřešených strachů a emočních nepohodlí, i tady platí, že posun přináší jen odvaha jít do toho poctivě a přímo. Překonat odpor, zvednout se, něco udělat. Zavolat, napsat, zazvonit u dveří, zastavit se při náhodném setkání. Připravit jídlo těm, kteří na něj sami nemají sílu, ale potřebují jíst, aby nepadli.
Někdy stačí jen obejmout. Netřeba vždy mluvit. Společné mlčení nebo pláč mohou nahradit tisíc slov. Zlaté pravidlo je nabídnout svou podporu jasně a srozumitelně, ale nevytvářet tlak na reakci.
Nezahlcovat truchlící vlastními myšlenkami, interpretacemi ani prázdnou útěchou. Nabízet bez očekávání, víc naslouchat než mluvit. Vytvářet měkkost a prostor.
Víra, naděje a proměna
Změnilo to, co se stalo, vaši víru nebo vaši vnitřní naději?
Vyslovuji to s velkou pokorou, ale troufnu si ještě jednou připomenout C. G. Junga, který na podobnou otázku kdysi odpověděl: „Já nevěřím, já vím.“ Když zažijeme nějaký opravdu velký fičák a Bůh nás navštíví v bouři, některé niterné prožitky se slovy popsat nedají a některé vnitřní důkazy neumíme druhým přesně přiblížit. Nám už je ale nikdo vzít.
Foto: Shutterstock
Ilustrace: Google Gemini
PhDr. Eva Labusová
Psychoterapeutické poradenství pro rodičovství a vztahy
Ve vztazích a rodičovství se dotýkáme těch nejhlubších vrstev sebe sama. Ve své práci doprovázím lidi v okamžicích nejistoty, změn i hledání rovnováhy a propojuji odborné poznání s osobní zkušeností. Věřím, že vědomá přítomnost, otevřený dialog a ochota nahlédnout vlastní příběh mohou postupně proměňovat nejen naše vztahy, ale i způsob, jakým žijeme sami se sebou.
