Úmrtí blízkého člověka spouští řadu právních a praktických kroků, ve kterých se odpovědné instituce často ztrácejí. Právě v prvních hodinách vznikají chyby, nedorozumění i zbytečné prostoje, často proto, že lidé bez osobního vztahu k zemřelému nevědí, co vše mají za povinnosti, nejen zákonné, ale i morální, a že místní obec pohřbí, až jí to oznámí.

Tomáš Kotrlý, vedoucí oddělení pohřebnictví Ministerstva pro místní rozvoj, se pohybuje na pomezí práva, kontroly a etiky už pětadvacet let. V rozhovoru otevřeně popisuje, co má po úmrtí člověka bez domova a osob blízkých následovat, kde systém selhává, proč přibývá sociálních pohřbů a kde končí paragrafy a zůstává jen lidské svědomí.

Legální vs. morální

Zákon stanovuje pravidla, ale ne všechno se dá postihnout paragrafem. Existuje podle vás v pohřebnictví něco, co je sice legální, ale už ne morální?

Odpověděl bych kacířsky: co je legální, může být v pohřebnictví velmi často nemorální. Řešili jsme případ obětí havárie v autě. Šlo o rodinu s malými dětmi, dvojčaty. Není legální pohřbít do jedné rakve dvě děti, ale v tomto případě to bylo zcela morální a správné. Šlo navíc o přání pozůstalých, aby se děti vešly do jednoho hrobu spolu se svými rodiči.

Nechtěl bych, aby to vyznělo tak, že se v pohřebnictví dějí jen špatné věci. Pracuje v něm mnoho lidí, kteří svou práci berou jako službu a poslání. Vy se ale ptáte právě na hranice, a tam se ukazuje rozdíl mezi tím, co zákon dovoluje, a tím, co by mělo být samozřejmé.

Osobně vycházím z jednoduchého principu: s tělem zemřelého by se mělo zacházet tak, jako by šlo o spícího člověka.

Když lékař při prohlídce těla mimo zdravotnické zařízení nezavře zemřelému oči nebo když je při úpravě těla v pohřební službě ponechán nahý, nezakrytý a uložený ve vaku, zákon to výslovně nezakazuje. Přesto to považuji za hluboce neetické.

Za hranou jsou pro mě i některé praktiky, které vznikly spíš z pohodlnosti nebo tlaku na efektivitu. Například slepování rtů vteřinovým lepidlem, dlouhodobé mražení těl kvůli zdlouhavému vyřizování administrativy nebo experimentální způsoby rozptylu popela. Třeba rozptyl pomocí dronu, kdy se lidské ostatky mohou dostat lidem do obličeje nebo na oblečení. Z právního hlediska je to možné, z lidského už těžko obhajitelné.

Kde podle vás končí odpovědnost státu a začíná osobní svědomí lidí, kteří v pohřebnictví pracují?

Stát může nastavit mantinely, určit minimální standardy a kontrolovat jejich dodržování. Nemůže ale nahradit svědomí jednotlivce. V okamžiku, kdy člověk pracuje s tělem zemřelého, vstupuje do prostoru, kde by měla fungovat vnitřní brzda, místní zvyky a náboženské přesvědčení. Ne proto, že hrozí pokuta, ale proto, že jde o poslední službu, kterou zesnulému někdo poskytuje.

Jakmile se z práce v pohřebnictví stane čistě technická operace bez vnitřního vztahu k tomu, co dělám a komu sloužím, začínají se objevovat selhání. Zákon v takových chvílích dožene jen část reality. To podstatné zůstává na lidech samotných.

Sociální pohřby, důstojnost a realita praxe

Jedním z extrémních projevů selhání systému jsou sociální pohřby. Proč jich v posledních letech přibývá a co to podle vás říká o společnosti?

Český výzkum, ideálně sociologický, který by popsal nejčastější příčiny nárůstu sociálních pohřbů, k dispozici není, takže mohu mluvit hlavně ze své dlouholeté praxe. Společnost se postupně atomizuje. Lidé častěji žijí sami, partnerské a rodinné vazby slábnou, vícegenerační rodiny se rozpadají. Zároveň se prodlužuje délka života a část starších lidí se dostává do chudoby. Přibývá také lidí bez domova.

V součtu se tu potkává osamělost, sociální propad a nezájem okolí. To jsou podle mého názoru hlavní důvody, proč sociálních pohřbů přibývá.

Je to selhání rodiny, obcí, nebo systému jako celku?

Obce v tomhle směru rozhodně nepovažuji za selhávající. Naopak. Z vlastní zkušenosti vím, že úředníci na obcích se často velmi pečlivě starají o to, aby byl člověk pohřben v co nejkratší době a důstojným způsobem. V situacích, kdy selže rodinné zázemí, zdravotnický i policejní systém, právě obec často převezme odpovědnost a dotáhne věci do konce.

Sociální pohřeb na papíře a v realitě

Jak vypadá sociální pohřeb „na papíře“ a jak v realitě? Je v těchto případech zachovaná důstojnost zesnulého?

Zákon pojem sociální pohřeb nepoužívá. Mluví o pohřbení slušným způsobem podle místních zvyklostí, což je důležité zdůraznit. Nejde o žádnou degradující nebo podřadnou formu pohřbu.

V praxi je takový pohřeb velmi podobný běžnému pohřbu bez obřadu. Zemřelý má rakev, rubáš, úpravu těla a své jméno na hrobovém místě. Je uložen na veřejném pohřebišti, kde má jasně označené místo posledního spočinutí.

Upřímně řečeno, z hlediska důstojnosti je na tom často lépe než lidé, jejichž urna skončí bez zájmu rodiny odložená v garáži nebo ve sklepě. Hřbitov dává smrti řád, místo a paměť.

První hodiny po úmrtí a orientace pozůstalých

Začněme u okamžiku úmrtí, od kterého se vše další odvíjí. Jaký je podle vás správný postup lékaře při oznamování úmrtí a kde dnes systém nejčastěji selhává?

Jak přesně a kdy má lékař s osobou blízkou zemřelému mluvit po úmrtí jejího blízkého, je především otázka jeho odbornosti, zkušenosti a lidského přístupu. To je oblast postupu při úmrtí, která od Marie Terezie a Josefa II. patřila pod zdravotnictví. Ministerstvo pro místní rozvoj nemá zákonnou roli hodnotit způsob, jakým lékaři tuto zpravidla psychologickou práci s truchlícím člověkem zvládají.

My do procesu vstupujeme v okamžiku, kdy už nejde jen o sdělení úmrtí, ale o to, co následuje dál. Tedy jak je informace o úmrtí zaznamenána, komu bylo oznámeno, kdo převezme odpovědnost za pohřbení a jak se s tělem zemřelého nakládá. Zjednodušeně řečeno: hlídáme, aby měl člověk po smrti důstojné místo v systému a nestal se z něj odpad.

Ztráta důstojnosti je většinou spojována s péčí poskytovanou na konci života (jako například s paliativní péčí), ale již ne s tím, jestli je s tělem zacházeno důstojně po jeho smrti.

Domnívám se, že z důstojného zacházení v tomto kontextu bychom neměli vynechávat ani pozůstalé a jednání s nimi,  ať už ze strany zdravotnických institucí, či pohřebních služeb.

Problém je, že pravidla jsou roztříštěná v několika zákonech, jsou zastaralá a těžko vymahatelná. Postupy se liší podle toho, zda člověk zemře doma, v nemocnici, v domově pro seniory nebo mimo zdravotnické zařízení. Jinak se k tomu přistupuje ve velkých nemocnicích, jinak na venkově. V komplikovaných případech pak není jasné, kdo měl udělat který krok. Právní odpovědnost sice padá na lékaře, policistu či úředníka samosprávy, mravní otázky by si ale měli klást i pozůstalí. Neselhali, když byli nejvíc potřeba? Vzali telefon s neznámým číslem nebo zavolali zpět? Zajímali se, co je s jejich příbuzným, že se delší dobu neozývá? Pátrali po něm, dokud žil?

Kde se to v praxi nejčastěji zadrhne?

Typicky tam, kde není soustrast. Přetížený lékař nebo sestra nemají čas řešit další telefonáty, oznamovat úmrtí Policii ČR, chybí zdravotně-sociální pracovník, informace se předávají mezi odděleními, institucemi a policií roztříštěně. Někdy chybí i základní vůle si celý proces pohlídat.

Proto jsme na podnět ombudsmana a ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví připravili metodické doporučení pro nemocnice a domovy pro seniory k zacházení s tělem zemřelého. Shrnuje, co má v praxi následovat, když se k zemřelému nikdo nepřihlásí, komu a kdy se má úmrtí oznámit a jak postupovat, když blízká osoba není k zastižení. To tady dlouho chybělo.

Co by podle vás nejvíc pomohlo, aby rodina nezůstala v nejistotě?

Jedno jasné kontaktní místo. Ideálně jeden konkrétní člověk v každém zdravotnickém nebo sociálním zařízení, který rodině srozumitelně řekne, co se stalo, co bude následovat, kde je tělo uložené a na co mají pozůstalí právo.

Místnost pro rozloučení se zemřelým je v nemocnicích a domovech pro seniory povinná už od roku 2002. Kdyby byla tato možnost skutečně nabízena a vysvětlena, mnoho rodin by se rozloučilo už v místě úmrtí. Pohřební služba by pak plnila roli přepravce. Pozůstalí by ušetřili peníze a výrazně by ubylo i sociálních pohřbů.

Práva a povinnosti pozůstalých

Setkáváte se s tím, že pozůstalí vůbec netuší, jaká mají po úmrtí blízkého práva a povinnosti?

Ano, velmi často. Přitom základní pravidlo je jednoduché: lidé nemají zákonnou povinnost tělo zemřelého pohřbít, mají na to právo. Ale je v souladu s dobrými mravy nepohřbít svého otce či matku, strýce či tetu? Pokud se do 96 hodin nikdo nepřihlásí, přebírá tuto odpovědnost obec. Ta je ze zákona povinna zajistit pohřbení.

Mnoho lidí trápí poté svědomí, že „měli něco zařídit“, i když na to neměli sílu ani prostředky. Sociální pohřeb totiž není pohřeb ve smyslu rozloučení. Je to hygienická likvidace těla v kremační peci. Urna poté patří na hřbitov. Nikdo z osob blízkých ji nesmí obdržet do svého držení.

Existují podle vás mýty, které situaci ještě víc komplikují?

Spíš než mýty mě znepokojuje bezmezná důvěra v profesionalitu pohřebních služeb. Proto vždy říkám: nahrávejte si hovory s pohřební službou, vyžádejte si ceník a provozní řád. Při sjednání pohřbu trvejte na tom, že chcete zemřelého před pohřbením vidět, otevřít rakev i vak.

Je to vaše právo. Jediný způsob, jak si ověřit, že byly provedeny všechny objednané úkony a že se s tělem zachází důstojně. Platí to i u pohřbu bez obřadu.

Zranitelnost a riziko zneužití

Kde podle vás leží největší riziko zneužití pozůstalých v prvních hodinách po úmrtí?

Právě v tom, že lidem není řečeno, na co mají jako osoby blízké a pozůstalí právo. Že v nemocnici nejde jen o to převzít po zemřelém šatstvo a osobní věci, ale odpovědět na legitimní otázku lékaře, zda pohřbím a kdy. Nejčastější problém vidím v tom, že pozůstalí nejsou upozorněni na možnost nesjednat pohřbení, ale přesto zkontrolovat tělo uložené v konečné rakvi. Netuší, že je to jejich právo a zároveň jediná skutečná kontrola toho, co si obec objednala a zaplatila.

Lidé jsou v šoku, unavení, chtějí mít vše rychle za sebou. Právě v téhle chvíli potřebují jednoduché, srozumitelné informace a čas se rozhodnout.

Vzdělávání v pohřebnictví a lidská stránka profese

Jakou roli dnes hraje vzdělávání v pohřebnictví? Co by měl dobrý pracovník opravdu umět a co se na žádné škole naučit nedá?

Zákon nastavuje určité minimum. Provozovatel pohřební služby musí splnit kvalifikaci a praxi, existují dvě základní cesty: buď maturita a tři roky praxe, nebo základní vzdělání a deset let praxe, doplněné o profesní kvalifikaci. Smyslem je, aby vedení pohřební služby tvořili lidé, kteří oboru rozumějí a nesou odpovědnost.

Zároveň je ale potřeba říct, že běžní zaměstnanci nebo brigádníci žádnou povinnou odbornou způsobilost mít nemusejí. Odpovědnost za jejich zaškolení leží na majiteli služby.

To, co se ale na žádné škole naučit nedá, je vztah k mrtvému tělu. Schopnost zacházet s ním s úctou, pomalu a vědomě. Vnímat ho jako člověka, ne jako předmět. To je otázka osobního nastavení, charakteru a hodnot. A právě tady se ukazuje, kdo bere pohřebnictví jako službu lidem a kdo jen jako technickou práci.

Pohřebnictví mezi etikou a obchodem: kdo drží rovnováhu?

Je pohřebnictví dnes spíš řemeslo, služba, nebo byznys? A kde je hranice, za kterou už by se jít nemělo?

Záleží na konkrétním provozovateli. Pohřebnictví v sobě vždycky nese všechny tři roviny. Je to řemeslo, protože vyžaduje znalosti a dovednosti. Je to služba, poslání, protože se dotýká nejcitlivějších okamžiků v životě lidí. A je to také obchod, protože bez ekonomické stability by žádná pohřební služba dlouhodobě nefungovala.

Problém nastává ve chvíli, kdy obchodní hledisko převáží nad důstojností zemřelého a nad respektem k pozůstalým. Nepřekročitelnou hranici vidím tam, kde pohřební služba účtuje úkony, které neprovedla, nebo použije rakev či rubáš, které si vypravitel pohřbu neobjednal.

Z praxe mohu říct, že se stále setkáváme se situacemi, kdy je tělo zemřelého vydáváno za upravené k pohřbení, a přitom je uložené ve vaku, neumyté, nezakryté, s viditelnými stopami zanedbání. Takové obrazy se člověku vryjí do paměti. Nejde jen o porušení předpisů, ale o selhání základní lidskosti.

Koncese a ochrana před nepoctivými praktikami

Jak složité je získat koncesi k provozování pohřební služby? Chrání současná pravidla pozůstalé dostatečně?

Nepořádní lidé se vyskytují v každém oboru a pohřebnictví není výjimkou. Pravidla sama o sobě nestačí. Rozhodující je jejich důsledné vymáhání.

Jako kontrolní orgán se zabýváme každým podnětem, který na ministerstvo dorazí. Pokud se porušení zákona potvrdí, následuje sankce. Problémem zůstává, že na řadu pochybení se přijde až při kontrole, protože pozůstalí si své právo na kontrolu těla nebo rakve neuplatní, případně si situaci nijak nezdokumentují.

Z tohoto pohledu je ochrana veřejnosti vždy kombinací pravidel, kontroly a informovanosti lidí. Bez toho posledního systém nikdy nebude fungovat dobře.

Praktiky, o kterých se málo mluví

Existují v pohřebnictví postupy, které se opakují a veřejnost o nich často netuší?

Ano. Typickým příkladem je tvrzení některých pohřebních služeb, že konečnou rakev nebo vak s tělem zemřelého nelze otevřít. Praxe i právo umožňují opak. Vypravitel pohřbu má právo tělo zkontrolovat, a to platilo i v době pandemie.

Jde o jednoduchý krok, který má zásadní význam. Právě možnost naposledy se podívat, ujistit se o úpravě těla a o tom, že s ním bylo zacházeno s respektem, je pro mnoho lidí klíčová nejen právně, ale i lidsky.

Kontroly a nejčastější zjištění

Jaké problémy nejčastěji odhalujete při kontrolní činnosti?

Závažná porušení zákona se objevují méně často než drobnější pochybení, ale jejich dopad je pro blízké neméně bolestný. Nejcitlivější jsou případy, kdy selhání zasáhne nejbližší pozůstalé, kteří se musí obrátit na soud, protože na jejich případ žádný předpis nepamatuje.

Setkali jsme se například se situacemi, kdy byl zaplacený obřad na poslední chvíli zrušen kvůli zástupnému důvodu, který zákon vůbec nevyžaduje. Smuteční hosté už byli na místě, rodina připravená, a přesto obřad neproběhl. Tyto momenty zanechávají hluboké rány.

Administrativní chyby se objevují spíše okrajově. Nejčastěji jde o chybějící nebo opožděné zápisy o uložení těla v provozních knihách pohřebních služeb či krematorií. I to ale vypovídá o přístupu k práci a k odpovědnosti.

Etická selhání, která přesahují paragrafy

Setkal jste se při kontrolní činnosti s případy, které nebyly jen porušením zákona, ale i zásadní lidskou nebo etickou chybou? Co v takových chvílích považujete za největší selhání systému?

Se zásadními lidskými nebo etickými chybami jsem se setkal nejčastěji a bohužel na ně nejde zapomenout. Vypíšu se z takové bolesti, stačí krátký odborný článek. Připravuji knihu. Je potřeba přijmout nový zákon o pohřebnictví.

Jde o situace, kdy nejde o paragrafy, ale o samotnou podstatu lidské důstojnosti. Třeba když obsluha kremační pece nasype do urny popel z těla zemřelého a zbytek zpopelněných ostatků, které se tam nevejdou, skončí ve stavebním kolečku.

Když se kolečko naplní popelem z více těl, vyveze se na skládku za krematoriem. To už není selhání jednotlivce, to je selhání celého systému dohledu a odpovědnosti.

V takových provozech často chybí jakákoli odborná nebo psychologická podpora zaměstnanců. Nikdo se neptá, co za popel v tom kolečku vlastně je. Nikdo z vedení dlouhodobě nevstoupí ani mezi samotné spalovače. Profesní otupělost, vyhoření a ztráta citlivosti pak vytvářejí prostředí, kde se podobné praktiky stanou normou. Přitom by často stačilo málo, například použít dvě urny, přebytečný popel ukládat dom společného hrobu na nejbližším hřbitově, mít základní respekt k ostatkům člověka. Vůbec bych uzákonil povinnost, aby krematorium vždy leželo na hřbitově, nikdy ne mimo něj.

Zažil jsem i případ, kdy jsme uložili historicky nejvyšší pokutu za nedostatečné zpopelnění stovek těl. Krematorium dlouhodobě snižovalo teplotu žehu kvůli úsporám. Výsledkem byl mastný popel plný spečeného oblečení a zbytků tkání, uložený v děravých pytlích na soukromé zahradě nedaleko řeky. To už se dotýká nejen etiky, ale i trestného činu hanobení. V takových chvílích si kladu otázku, co vlastně provozovatel celou dobu vkládal klientům do uren a jakou roli v tom sehrála soutěž veřejné zakázky města, které je vlastníkem krematoria a potřebuje z jeho provozu co nejvyšší výtěžek.

Přestupky v pohřebnictví zní technicky, ale často se dotýkají velmi citlivých a osobních situací. Co vás osobně v této oblasti znepokojuje nejvíc?

Nejvíc mě znepokojuje nedostatek lidí, kteří by byli schopni a ochotni tato pochybení řešit. Chybí kvalifikovaní úředníci, advokáti i policisté, kteří by se v této oblasti orientovali a byli ochotni důsledně tzv. „pískat fauly“. Místo toho se často vytvářejí nové právní normy, další zákony a vyhlášky, které systém spíš zahlcují, než aby ho zlepšovaly.

Přitom by často stačilo důsledně uplatňovat pravidla, která už existují. Jenže to vyžaduje čas, odbornost a lidi, kteří jsou ochotni nést odpovědnost. A to je v dnešní době problém, který slyší podnikatelé velmi neradi.

Znepokojuje mě také to, jak moc jsme smutek vytěsnili z běžného života. Ještě před sto lety bylo běžné být s umírajícím, rozloučit se, být přítomen přes noc.

Dnes tuto zkušenost často nemáme. Smrt se přesunula za zdi institucí a my ji nahrazujeme náhradními obrazy, výstavami a simulacemi. Chybí nám skutečný kontakt s konečností, a pak nás o to víc zaskočí, když se s ní setkáme tváří v tvář.

Osobní pohled na náš vztah ke smrti

Změnil se podle vás po pětadvaceti letech v oboru náš vztah ke smrti? Nebo ji spíš vytěsňujeme a snažíme se ji co nejrychleji „vyřídit“?

Myslím, že se dnes spíš učíme smutku a truchlení vyhýbat. Obcházíme tyto emoce, zrychlujeme, ukládáme stranou. Přítomnost u umírajících se z našeho života vytratila. Ještě před za mého dětství lidé odcházeli doma, obklopení rodinou.

Dnes se smrt odehrává za dveřmi institucí a většina z nás se s ní setká poprvé až ve chvíli, kdy zemře někdo blízký. Přicházíme k ní bez zkušenosti, beze slov, bez opory v paměti. Velkou nadějí je hospicové hnutí.

Pohřby na veřejnosti se z našeho kulturního prostoru vytratily také. Mluví se o nich málo, vidíme je zřídka. A právě proto nás dokáže tak silně zaskočit, že máme pohřeb vypravit zrovna my. Umíme zajít na výstavu skutečných lidských těl, ale blízkost vlastního umírajícího rodiče nás zaskočí svou nahotou. Tahle zkušenost nám chybí, a tak ji nahrazujeme něčím vzdáleným, kontrolovaným, bezpečným.

Často mluvíte o rozporuplném vztahu společnosti ke zvířecím hřbitovům. Co vám na tom vadí?

Nechci to zesměšňovat. Lidé ke svým zvířatům cítí opravdovou lásku a smutek po jejich ztrátě je skutečný. Sám jsem pejskař. Prvního psa jsem nechal uspat, se svými dětmi uronil slzu, ale kadáver nechal uložit do asanačního zařízení.

Co mi ale připadá znepokojivé, je kontrast. Na jedné straně vidíme pečlivě upravené psí hřbitovy, plné jejich oblíbených hraček a fotografií. Na straně druhé se ztrácí vztah k lidem. K prarodičům, rodičům, sousedům.

Někdo, kdo má v životě naplněné vztahy k lidem, většinou nemá potřebu trávit dlouhé hodiny truchlením na zvířecím hřbitově.

Za skutečný problém považuji pohřbívání zvířat na lidských hřbitovech. I když nelegálně, děje se to. Pes se uloží do rakve a vloží do rodinného hrobu. To už není jen silná vazba ke zvířeti. To je popření posvátnosti místa, kde jsou pohřbeni lidé. Znesvěcení prostoru, který má mít jasný význam.

Na druhou stranu je fér říct, že existují i citlivější řešení. Některá města umožňují uložit urnu s popelem domácího mazlíčka do urnového hrobu jeho majitele, pokud to dovoluje provozní řád pohřebiště. To je inspirace ze sousedních zemí a osobně mi to připadá přijatelnější.

Mění se pohřebnictví s dobou? Objevují se nové směry, technologie, trendy?

Ano, mění se. Mluví se naplno o zeleném pohřebnictví, o pohřbech svépomocí, o ekologických rakvích. Zároveň vznikají technologické projekty, které se snaží zachovat „digitální přítomnost“ zemřelých. Virtuální kopie vytvořené z textů, fotografií a videí, se kterými pak může umělá inteligence komunikovat.

Otázka není, jestli to půjde. Ono to půjde. Otázka je, jestli účast na pohřbu přes kameru pomůže truchlení, nebo ho spíš oddálí. Smutek potřebuje pospolitost, soustrast, kondolenci, definitivní společnou tečku, ne simulaci pokračování.

Jedna změna, která by měla smysl

Kdybyste měl možnost změnit jednu věc v českém pohřebnictví, co by to bylo?

Přál bych si návrat duchovní roviny do pohřebnictví. Aby se církve a náboženské společnosti znovu podílely na provozování hřbitovů. Aby vznikl institut duchovních, kteří by pravidelně pečovali o lidi pracující v pohřebních službách podobně jako nemocniční nebo vojenští kaplani.

Dává mi smysl vznik pohřební služby, která svou práci chápe skutečně jako službu člověku, nejen jako profesi a řemeslo. Stejně tak i existence malé kremační pece určené pro zpopelňování dětí do pěti let. Smrt dítěte patří k nejtěžším lidským zkušenostem a zaslouží si maximální citlivost, péči a respekt.

Přál bych si, aby se o těchto tématech mluvilo už v rámci porodnických kurzů. Aby rodiče slyšeli i o možnosti tichého porodu, o mrtvě narozených dětech či smrti novorozence, o tom, že i takové dítě má své místo a nárok na důstojné rozloučení. Staré hřbitovy s dětskými odděleními nám to připomínají dodnes. Ta potřeba byla přítomná vždy, jen jsme ji postupně přestali vnímat.

Myšlenka na závěr

Na čem podle vás záleží úplně nejvíc?

Na tom, aby člověk, který zemře, měl právo na důstojnou památku. A aby ti, kteří zůstávají, mohli procházet truchlením v prostředí srozumitelnosti, opory a jistoty.

Když systém funguje, stává se přirozenou součástí života. Když funguje dobře, bolest se nezvětšuje o zbytečné nejistoty. Právě proto má smysl mluvit o smrti dopředu. Klidně, otevřeně a lidsky. V době, kdy na to ještě máme prostor i sílu.

Foto: Shutterstock