Některá výročí jsou radostná, jiná nám připomínají den, na který bychom nejraději zapomněli. Mezi ta nejtěžší patří první výročí úmrtí blízkého člověka. Ať už jsme přišli o rodiče, partnera, kamaráda, příbuzného nebo dítě, v tento den se vše vrací. Jako by ten rok ani neuběhl a k té bolestné události došlo teprve nyní.
Čas může bolest otupit, ale nezmizí
První výročí úmrtí bývá výrazným mezníkem. Uvědomíme si, že uplynul celý rok, že čas plyne dál, ale už bez člověka, který byl pevnou součástí našeho života. Často už týdny předem přichází pocit neklidu, tlak na hrudi, vynořují se vzpomínky na společné chvíle i na bolest, která přišla poté, co náš milovaný odešel.
Myšlenky se vracejí k posledním hodinám, ke slovům, která měla zaznít, ale nezazněla. K věcem, které jsme chtěli stihnout, ale už k nim nedostali příležitost. To všechno je normální. Neznamená to, že bychom se za ten rok nikam neposunuli. Spíš to připomíná, že láska k blízkému člověku nekončí smrtí. Čas může bolest otupit, ale úplně ji nevymaže.
Výročí jako návrat smutku potvrzuje i zahraniční praxe
Zahraniční odborné zdroje se shodují, že právě první výročí úmrtí patří k nejnáročnějším obdobím truchlení. Ne proto, že by člověk selhával nebo se vracel zpět, ale proto, že se po roce znovu setká s plnou silou vzpomínek. Tentokrát už bez ochranného otupění, které často provází první týdny po ztrátě.
V psychologii se tento jev označuje jako Anniversary reaction, tedy reakce na výročí, kdy se smutek, úzkost, pocity viny nebo hněvu mohou znovu objevit v plné intenzitě. Odborníci upozorňují, že jde o přirozenou reakci lidské paměti a vztahové vazby, nikoli o známku selhání.
Poradny a klinická pracoviště v USA i Velké Británii zároveň připomínají, že smutek nemá pevně daný konec ani jasný harmonogram. První rok po úmrtí je často popisován jako období postupného učení se žít bez toho druhého. A výročí smrti patří k okamžikům, kdy si tuto změnu člověk znovu bolestně uvědomí.
Zahraniční organizace zaměřené na podporu pozůstalých proto doporučují výročí nepodceňovat a pokud je to možné, promyslet si ho dopředu. Pro každého to může znamenat něco jiného. Někdo hledá oporu v rituálech, jiný potřebuje mluvit s psychologem nebo se svěřit blízkým. Jsou lidé, kteří tento čas věnují vzpomínkám, a také ti, kteří raději odjedou pryč a snaží se dát si od těžkých myšlenek odstup. Jak tento čas popisuje britská charitativní organizace Sue Ryder, podstatné není to, co člověk v ten den dělá, ale zda je jeho volba v souladu s tím, co skutečně potřebuje.
Staré rány se znovu otevírají
Zahraniční výzkumy i zkušenosti terapeutů potvrzují, že první výročí může znovu otevřít staré rány a vyvolat pocit, že se ztráta odehrála teprve nedávno. Smutek přichází ve vlnách. Někdy jako pláč, jindy jako zlost, nebo třeba prázdnota, kterou nelze ničím zaplnit. Tyto emoce se často promítají i do každodenního fungování. Objevují se potíže se spánkem, úzkosti, bolesti hlavy, únava, problémy se soustředěním nebo zvýšená citlivost na okolní podněty.
Myšlenky se vracejí k tomu, co se stalo, co mohlo být jinak, co zůstalo nevyřčeno. Touha znovu slyšet hlas milovaného člověka nebo mu položit otázku, na kterou už nikdo neodpoví, bývá v těchto dnech silnější než jindy. Někdo má potřebu svůj smutek sdílet, třeba i veřejně. Jiní ho prožívají spíš v soukromí, píší dopisy, zprávy, nebo si s blízkým, který odešel, v myšlenkách povídají. Nic z toho není špatně. Jsou to způsoby, jak si ulevit a dát emocím prostor.
Zahraniční odborníci se shodují, že neexistuje správný způsob, jak výročí smrti prožít. Někdo chce být s lidmi, jiný potřebuje být sám. Někdo vzpomíná, jiný se zaměstná činnostmi, které myšlenky odvedou jinam. I to je forma ochrany. Výročí úmrtí není povinností být silný ani vyrovnaný. Je to den, kdy má bolest právo být slyšet. A způsob, jak s ní člověk naloží, patří jen jemu.
Jak prožívají výročí smrti děti
Děti prožívají výročí úmrtí jinak než dospělí. Často ho neumějí pojmenovat ani vyjádřit slovy, přesto se v jejich chování může znovu objevit napětí, smutek nebo zmatek. Výročí může u dítěte opět otevřít otázky, které si v sobě nese dlouhodobě, někdy i nevědomě. Vracejí se vzpomínky, fantazie o tom, kde zemřelý je, a snaha udržet si s ním kontakt po svém.
Zatímco dospělí mají tendenci spojovat výročí s konkrétním datem, děti reagují spíš na atmosféru kolem sebe. Na změny chování dospělých, jejich smutek, podrážděnost nebo mlčení. Některé děti mohou působit klidně, jako by se jich výročí nedotýkalo, a některé se začnou chovat regresivně, objeví se poruchy spánku, zhoršení prospěchu, psychosomatické potíže nebo výbuchy emocí. Nejde o zlobení ani o manipulaci, ale o způsob, jakým si dětská psychika s návratem ztráty poradí.
U dětí se také častěji objevují pocity viny. Ve snaze dát události smysl mohou mít dojem, že za smrt blízkého nějakým způsobem nesou odpovědnost. Tyto myšlenky si mnohdy nosí pouze v sobě, o to víc ale ovlivňují jejich prožívání. Výročí úmrtí pak může být chvílí, kdy se tyto obavy a otázky znovu ozvou.
Odborníci upozorňují, že dětské truchlení je dlouhodobý proces, který se může aktivovat opakovaně v různých životních etapách. Výročí úmrtí proto nemusí být těžké jen v prvním roce, ale i později, když dítě dospívá a znovu si uvědomuje význam ztráty v širších souvislostech. Zásadní je, aby děti nebyly tlačeny do role „statečných“ nebo „bezproblémových“ a aby měly možnost prožívat smutek způsobem, který odpovídá jejich věku a vnitřnímu světu.
Výročí jako jeden z bodů na dlouhé cestě
Zkušenosti odborníků zároveň ukazují, že výročí mohou být těžká i mnoho let po ztrátě. Zvlášť ve chvílích, kdy člověk sám prochází náročným obdobím a znovu si uvědomí, jak moc by mu blízký chyběl právě teď. V takových chvílích se může bolest znovu ozvat s nečekanou silou, i když už od úmrtí uplynula dlouhá doba. A nemusí se jednat pouze o výročí úmrtí, ale i o různé jiné významné události týkající se člověka, který už mezi námi není. Například v den jeho narozenin nebo při situacích, které jsme s milovanou osobou prožívali společně.
Důležitou roli v prožívání této opakující se bolesti hrají také rituály. Ty nemusejí mít náboženský rámec, aby byly smysluplné. Pro někoho je důležitá mše, pro jiného osobní obřad, který si vytvoří sám, podle vlastního vnitřního nastavení. Smyslem není dodržet formu, ale najít způsob, jak ztrátu unést a vztah k zesnulému udržet v podobě, která dává smysl právě tomu, kdo truchlí.
Citlivost je namístě i tehdy, když výročí prožívá někdo z našeho okolí. Často stačí dát najevo, že o tom víme, a nabídnout pomoc. Zeptat se, jak se cítí, zda chce mluvit, nebo s ním zůstat jen tak beze slov. Nechat vést druhého a respektovat, pokud o sdílení nestojí. Nabízet přítomnost, ne řešení, které stejně není.
Pamatujte, že:
- Smutek nemá jednotný tvar ani pevná pravidla. Každý ho prožívá po svém.
- První výročí úmrtí není cílem cesty.
- Je to jen jeden z bodů na cestě, na které si člověk znovu a znovu ověřuje, že láska nezmizela, jen změnila podobu.
Zdroje: newsnetwork.mayoclinic.org, sancedetem.cz, casjenprome.cz, telapsychiatry.com
Foto: Shutterstock
Martina Malá
Autor článku
Odchod blízkých je zkušenost, která mění perspektivu. Je to moment, který boří hranice a kdy si uvědomíme, co je opravdu důležité. Snažím se přirozeně spojovat lásku ke slovu s respektem k lidským příběhům a své příspěvky psát jednoduše, prakticky a srozumitelně.
