Raymond A. Moody (81 let), americký lékař a psychiatr, shromáždil v průběhu let stovky svědectví lidí, kteří prodělali klinickou smrt. Nezajímalo ho, čemu věří, odkud pocházejí ani jaký mají vztah k náboženství. Snažil se jim naslouchat. A všiml si, že v jejich vyprávění se některé pasáže nápadně opakují.
Kdo je Raymond A. Moody
Raymond A. Moody se narodil 30. června 1944 v městečku Porterdale ve státě Georgia. Vystudoval filozofii, psychologii a medicínu. Všechny tyto obory v budoucnosti využil, protože se vzájemně doplňovaly. Působil jako vysokoškolský profesor na amerických univerzitách a zároveň pracoval jako forenzní psychiatr ve státní nemocnici v Georgii, kde se denně setkával s křehkostí lidského života.
Během své profesní dráhy napsal řadu knih, z nichž dvě, Life After Life (Život po životě) a Reunions (Znovuspojení) oslovily miliony čtenářů po celém světě. Život po životě se stal jednou z nejčtenějších knih o tématu smrti a umírání vůbec, přestože kniha nepřinášela jednoduché odpovědi ani sliby.
Výpovědi lidí, kteří stáli tváří v tvář smrti
Moody se stal průkopníkem systematického zkoumání zkušeností lidí, kteří přežili klinickou smrt. Své závěry stavěl na osobních rozhovorech s tisíci pacienty, ale vždy odmítal senzaci. Neusiloval o důkaz posmrtného života, spíše chtěl porozumět tomu, co lidé v posledních okamžicích prožívají. Místo definitivních tvrzení kladl další otázky a otevíral prostor k dialogu mezi medicínou, filozofií a lidskou zkušeností.
Jeho práce vzbudila pozornost nejen odborné veřejnosti, ale i širší společnosti. Raymond Moody byl opakovaně zván do významných amerických televizních pořadů, kde o tématu mluvil věcně, bez patosu a s respektem. Právě tato zdrženlivost a lidskost mu zajistily místo mezi nejvlivnějšími autory, kteří změnili způsob, jakým moderní společnost přemýšlí o smrti.
Nevyjádřitelnost
Raymond Moody si všiml, že téměř každý, kdo se ocitl blízko smrti, začínal své vyprávění stejnou větou. „Nedá se to popsat.“ Nešlo o bezradnost, ale o vědomí, že běžná slova na tuto zkušenost zkrátka nestačí. Jazyk, který si vystačí s popisem bolesti, radosti i strachu, selhává ve chvíli, kdy má obsáhnout něco, co přesahuje lidské měřítko.
Lidé často hovořili o kráse, světle a hloubce, ale zároveň dodávali, že žádné z těch slov není přesné. Moody upozorňoval, že tato nevyjádřitelnost není známkou zmatku ani halucinace, ale právě naopak podle něj svědčí o tom, že prožitek byl natolik celistvý, že ho nelze rozdělit na jednotlivé pojmy.
Pro pozůstalé má tento motiv zvláštní váhu. Neříká, že by jejich blízký někam odešel, zmizel do prázdna nebo do chaosu. Spíš naznačuje, že vstoupil do něčeho, na co běžná slova nestačí. Fakt, že se o tom mluví těžko, není slabina ve vyprávění. Jde o zkušenost, kterou lidé sami označují za obtížně sdělitelnou a která přesahuje běžné možnosti jazyka i popisu emocí spojených se smrtí.
Slyšení klidu
Raymond Moody zaznamenal, že lidé, kteří se ocitli blízko smrti, často popisují náhlé ztišení vnímání. Nejde pouze o útlum zvuků z okolí, například z nemocničního prostředí. Podle jejich výpovědí ustupuje i vnitřní napětí, bolest, úzkost a další formy fyzického i psychického nepohodlí. Někteří tento stav přirovnávají k pocitu, že se uzavřela hranice mezi nimi a tím, co je dosud zatěžovalo.
Zároveň nejde o prázdnotu nebo ztrátu vědomí. Respondenti hovoří o klidu, který vnímají jako stabilní a bezpečný. Moody upozorňuje, že tento prvek se opakuje napříč výpověďmi, včetně lidí, kteří krátce předtím prožívali silnou bolest nebo strach. Podle těchto svědectví nepřichází úleva postupně, ale náhle. Pro pozůstalé je tento popis významný tím, že naznačuje ústup utrpení v samotném závěru života, nikoli jeho vyhrocení.
Pocit míru a klidu
Podle Raymonda Moodyho patří k nejčastějším rysům zážitků blízkých smrti výrazný ústup strachu. Lidé ve svých výpovědích popisují okamžik, kdy se přestali obávat dalšího vývoje situace. Nejde o ztrátu vědomí ani otupění, ale o změnu prožívání, v níž strach přestává být přítomný. Tento stav je často nahrazen pocitem klidu, který respondenti sami nedokážou jednoznačně vysvětlit, ale vnímají ho jako úlevný.
Moody upozorňuje, že tento klid není spojován s apatií nebo sníženou vnímavostí. Naopak lidé hovoří o zachované bdělosti a jasném vnímání situace. Smrt v těchto výpovědích není popisována jako chaotická nebo děsivá událost, ale jako stav, v němž ustupuje napětí i potřeba hodnotit. Pro pozůstalé mají tato svědectví význam v tom, že naznačují možnost úlevy v závěru života, nikoli nutně prožívání intenzivního strachu.
Setkání s bytostmi světla
Dalším opakujícím se prvkem v Moodyho záznamech je vnímání světla. Respondenti ho nepopisují jako ostré nebo oslňující, ale spíše jako mírné a příjemné. Podle jejich výpovědí nejde pouze o vizuální vjem. Často uvádějí, že světlo vnímali komplexně, jako součást celkového prožitku, který nebyl redukovatelný na běžné smyslové vnímání.
Výklad této zkušenosti se mezi jednotlivými lidmi liší. Někteří ji vztahují k náboženské představě Boha, jiní mluví o nepojmenované průvodní přítomnosti nebo se vyhýbají jakémukoli označení. Společným rysem však je absence popisů soudu, výčitek nebo strachu. Ve výpovědích převažuje pocit přijetí, který není spojován s požadavky nebo hodnocením.
Moody upozorňuje, že právě tento moment patří mezi nejsilněji zapamatované části celého prožitku. Podle svědectví měl vliv nejen na jejich vnímání smrti, ale i na následný přístup k životu. Pro pozůstalé mají tyto výpovědi význam především v tom, že naznačují možnost klidného průběhu závěru života bez prožívání intenzivního strachu.
Kde končí zkušenost a začíná interpretace?
Raymond Moody se do širšího povědomí dostal v roce 1975 vydáním knihy Život po životě, která otevřela systematickou debatu o zážitcích lidí po klinické smrti. Publikace zaznamenala výrazný zájem veřejnosti a postupně se jí prodalo více než třináct milionů výtisků. Autor opakovaně uvádí, že takový ohlas neočekával. Knihu původně připravoval jako odborný text určený především lékařům a psychiatrům.
Moody dlouhodobě upozorňuje na to, že shodné rysy těchto zážitků se objevují napříč kulturami a geografickými oblastmi. Podle jeho pozorování převažují pozitivně hodnocené zkušenosti. Odkazuje přitom i na data Gallupova ústavu, podle nichž negativní prožitek uvádí pouze malé procento dotazovaných, zatímco většina popisů vykazuje výrazné podobnosti.
V rozhovorech zdůrazňuje, že k tématu nepřistupuje z náboženské perspektivy. Sám se označuje za ateistu a svůj zájem o otázky posmrtné existence spojuje především s filozofií, zejména s myšlenkami Platóna. Studium antických autorů ho podle jeho slov přivedlo k přesvědčení, že otázka života po smrti není iracionální ani nevhodná pro seriózní zkoumání.
Moody uvádí, že lidé po klinické smrti často hovoří o opuštění těla, pohybu směrem ke světlu, setkání se zemřelými blízkými nebo o životním přehledu, během něhož znovu prožívají významné události svého života. Tyto prvky podle něj nepůsobí nahodile a objevují se v podobné podobě u respondentů z různých částí světa, přestože jejich přesný popis bývá obtížný.
Za podstatnou považuje myšlenku, že jevy, které jsou v určité době vnímány jako nepochopitelné nebo nevysvětlitelné, mohou být v budoucnu předmětem běžného vysvětlení. Připomíná, že řada dnes samozřejmých poznatků byla v minulosti považována za nesmyslnou. Podle Moodyho by pocit nesrozumitelnosti neměl vést k odmítnutí tématu jako takového.
V rozhovorech se věnuje také fenoménu sdílené smrti, tedy situacím, kdy lidé v blízkosti umírajícího popisují podobné vjemy jako samotný umírající. Tento jev zkoumal dlouhodobě, ještě předtím, než s ním měl osobní zkušenost při úmrtí své matky. Přiznává, že tato událost ovlivnila jeho další odbornou práci.
Pokud jde o jeho vlastní vztah ke smrti, uvádí, že se neobává smrti samotné, ale spíše bolesti a dlouhého procesu umírání. Smrt pro něj nepředstavuje hrozbu, ale hranici, o níž má současná společnost zatím omezené poznatky.
Moody zároveň opakovaně zdůrazňuje, že jeho cílem není dokazovat existenci posmrtného života. Zaměřuje se na shromažďování výpovědí, kladení otázek a podporu otevřenější diskuse o smrti bez senzace a tabu.
Mýtus versus realita
Raymond Moody si při rozhovorech s lidmi, kteří přežili klinickou smrt, všiml výrazného rozporu: Největší obavy pozůstalých často neodpovídají tomu, co samotní lidé v těchto okamžicích prožívali.
Můj blízký při umírání trpěl
Moody ve svých záznamech opakovaně uvádí, že lidé po klinické smrti popisují náhlý ústup bolesti. Podle jejich výpovědí dochází k oslabení nebo úplnému vymizení tělesného nepohodlí, které je někdy spojováno s pocitem odstupu od vlastního těla. Úleva se podle svědectví dostavuje rychle, a to i u osob, které krátce předtím prožívaly výraznou fyzickou bolest.
Smrt je černá prázdnota
Většina výpovědí popisuje odlišnou zkušenost. Respondenti hovoří o vnímání světla, barev a prostoru, který nepůsobil prázdně. Tento prostor je v jejich popisech chápán jako výrazně strukturovaný a intenzivně vnímaný, často srovnávaný s běžnou realitou nebo popisovaný jako její výraznější forma.
Je tam člověk úplně sám?
Samota se v těchto svědectvích objevuje spíše výjimečně. Řada respondentů popisuje setkání se zemřelými příbuznými nebo uvádí výrazný pocit přítomnosti jiné osoby. I v případech, kdy k žádnému konkrétnímu setkání nedošlo, přetrvával podle výpovědí pocit, že nezůstali sami.
Zpětné zrcátko (Life Review)
Moody tomu říká zpětné zrcátko. Představte si okamžik, kdy se Vám život rozběhne před očima jako rychlý film, jenže tak živý, že máte pocit, jako byste byli uvnitř každé scény. Nejde jen o obrazy. Znovu to prožíváte. Se stejnou intenzitou, se stejnými emocemi. A do toho se Vám začnou skládat souvislosti. Najednou chápete, co Vám dřív unikalo. Co k čemu vedlo. Proč se věci staly právě tak.
A pak přijde překvapení. Těžiště se nepřesune k výkonu, k výsledkům ani k tomu, co jste nashromáždili. V centru se objeví vztahy. Drobné momenty, věty, rozhodnutí. To, jak jste jednal či jednala. Co to udělalo s druhými. Co to v nich zanechalo. Samota se v těchto svědectvích objevuje spíše výjimečně. Řada respondentů popisuje setkání se zemřelými příbuznými nebo uvádí výrazný pocit přítomnosti jiné osoby. I v případech, kdy k žádnému konkrétnímu setkání nedošlo, přetrvával podle výpovědí pocit, že nezůstali sami.
Někteří lidé popisují ještě hlubší vrstvu. Jako by se na chvíli ocitli na druhé straně. Jako by cítili to, co cítili druzí v situacích, které sami způsobili. A právě to bývá nejvýmluvnější část celé zkušenosti. Najednou nejde o to mít pravdu. Jde o to uvidět dopad.
Celé zpětné zrcátko pak lidé líčí spíš jako lekci než jako soud. Může bolet, protože pravda někdy bolí. Zároveň v tom ale bývá zvláštní čistota. Žádné odsouzení. Jen jasné pochopení následků vlastních činů. A s tím přichází i možnost něco v sobě narovnat.
Život jako pochopení
Jedním z nejsilnějších prvků, které Moody popsal, je takzvaný „životní přehled“. Lidé vidí svůj život v rychlém sledu jako krátké obrazy, okamžiky, vztahy.
- Nejde o soud ani trest
- Nikdo nikoho nehodnotí zvenčí
- Hodnocení přichází zevnitř, skrze porozumění
V těchto chvílích vystoupí do popředí vztahy. Člověk vidí, co druhým dal, kde zasáhl bolestí a kdy projevil laskavost. Úspěchy, majetek a společenské postavení ustoupí stranou. Mnozí lidé popisují, že vnímají i pocity těch, kterých se jejich jednání dotklo.
Pro pozůstalé má tato interpretace význam především v tom, že posouvá pozornost od výkonů a společenských rolí k mezilidským vztahům. Z výpovědí vyplývá, že za podstatné jsou v těchto chvílích považovány zejména vztahy a způsob, jakým člověk ovlivnil druhé.
Hranice, ze které není návratu
Čára, brána, práh, břeh
Lidé říkají, že se během svého zážitku dostali k určité hranici. Měla různé podoby: čáru, bránu, práh nebo břeh. Společné však bylo vědomí, že její překročení by znamenalo definitivní konec možnosti návratu.
- Ti, kteří se vrátili, často mluví o pocitu, že „ještě není čas“
- Návrat nebývá popisován jako násilný, spíše jako jemné vrácení zpět
- Za hranicí lidé cítili klid, úplnost a pocit, že „všechno je v pořádku“
Moody tento motiv považoval za jeden z klíčových při interpretaci rozdílných zkušeností. Podle jeho výkladu souvisí s tím, proč se někteří lidé po klinické smrti vrátili a mohli o svých prožitcích vypovídat, zatímco jiní nikoli. Tento rozdíl nevysvětloval ztrátou nebo selháním, ale rozdílným průběhem samotné zkušenosti, kterou lidé popisovali jako uzavřenou nebo dokončenou.
Další opakující se motivy v bodech
Tělo jako starý kabát
Moody uvádí, že lidé ve svých výpovědích často popisovali vnímání vlastního těla s výrazným odstupem a bez silné emoční reakce. Smrt v těchto popisech vystupuje jako oddělení od fyzického těla, které bylo v daném okamžiku vnímáno jako nefunkční.
Změna vnímání času
Podle výpovědí respondentů docházelo ke změně vnímání času. Běžné časové členění na minuty a hodiny přestávalo hrát roli a prožitek byl popisován jako jednolitý a nepřerušovaný.
Neochota vrátit se
Řada lidí ve svých výpovědích uvádí, že návrat do běžného stavu vnímali jako obtížný. Nevyplývalo to z odmítání života, ale ze srovnání s předchozí zkušeností, kterou popisovali jako výrazně klidnější a stabilnější než běžné prožívání.
Zdroje: medium.seznam.cz, wikipedia.org, books.google.cz, novinky.cz, raymondmoody.cz
Foto: Shutterstock
Martina Malá
Autor článku
Odchod blízkých je zkušenost, která mění perspektivu. Je to moment, který boří hranice a kdy si uvědomíme, co je opravdu důležité. Snažím se přirozeně spojovat lásku ke slovu s respektem k lidským příběhům a své příspěvky psát jednoduše, prakticky a srozumitelně.
