Jindřich Unger

Jindra, manžel a otec tří dcer. Pro mě ale dědeček. Nejen mně, ale dalším šesti vnoučatům. Člověk, který mě donutil o víkendu brzy ráno vstát a vydat se do lesa pokrytého ranní rosou hledat houby. Člověk, který mi potvrdil, že tatínkové si prostě musejí dopřát po obědě šlofíka u politiky. Člověk, který se ani v posledních dnech svého života nepřestal usmívat.

Ne nadarmo se říká, že si žena vybírá svého partnera podle toho, jakým vzorem pro ni byl její otec. Děda měl tři dcery, žádného syna. A pro všechny tři by se rozdal. Řekla bych, že jeho smrt nejvíc zasáhla moji mamku, prostřední dceru, která k němu měla velice blízko.

Děda byl člověk, který se nikdy nezastavil. Leda kvůli tomu šlofíku. Pořád bylo co dělat. Nakrmit králíky, posekat trávu, vykopat brambory, shrabat seno, jít na procházku se psem, spravit králíkárnu nebo nám ukázat kačenky v potoce. Byl to pravý muž ošlehaný větrem. Doteď si pamatuji mozoly na jeho dlani, které nikdy neskrýval. Byl na ně hrdý.

Kdo vlastně děda byl? Když jsem byla malá, jezdili jsme k dědovi a babičce autobusem. Cestou na autobus ve městě, kde žil, mi vždycky mamka ukazovala menší továrnu a říkala, tady děda pracoval, tam se vyráběly korálky. Jako holčička jsem žila v představě, že vyráběl korálky na řetízky a náramky pro děti. Všech barev a velikostí.

Dneska už vím, že to byla továrna firmy Preciosa. A že děda měl předtím ještě další a zajímavější zaměstnání. Nikdo o tom nemluvil, ale byl zámečníkem a mostařem. Později se ale dostal až k traktorové stanici, kde opravoval traktory. Kdo může říct, že zná nebo znal někoho, kdo opravuje traktory? Dneska už asi moc lidí ne. O to si ho vážím víc.

Děda byl i milující manžel. Mám ráda babiččin příběh o tom, jak se seznámili. Bylo to v roce 1965 na jedné vesnické tancovačce, kam děda přijel. Tenkrát si tam babičku vyhlídl, ale ta si s ním spíš nuceně zatančila a odháněla ho. Nedávala mu moc nadějí. O pár měsíců později, když byl děda na vojně, mu napsala dopis, aby si pro ni přijel. A podepsala se „tvoje snoubenka.“ Tak se nakonec dědovi sen splnil.

Za ty desítek let spolu jsem je neviděla se hádat. Občas si řekli něco jízlivého, to ano, ale nikdy jeden druhého nepřestali respektovat a milovat. Společně vychovali tři dcery, starali se o velký dům a zvířata. Zkrátka byli. Po smrti psa, který byl u dědy a babičky na zahradě po celé mé dětství, už děda psa nechtěl. Ale babička si jednoho dne udělala výlet s kamarádkami a prostě si dalšího psa přivezla. Malého Čendu. A děda ho samozřejmě nakonec přijal a měl rád. Když už pak děda nemohl chodit nahoru do schodů do ložnice, spával dole v obývacím pokoji na gauči. A Čenda přestože byl léta zvyklý spát na verandě, tam spal s ním.

Pamatuji si ještě, jak byl děda kolem nás vnoučat opatrný. Když jsme v lese lezli po stráních, bál se, abychom nespadly. Když jsme si na zahradě házeli s míčem a psa to dráždilo, až štěkal. Teď už vím, že děda nechtěl, aby pes přestal štěkat, že by ho to snad obtěžovalo. Ale protože nechtěl, aby po nás pes vyjel. Že nás chránil.

Všichni jsme věděli, že se to s dědou může rychle zhoršit. Poslední dva roky jeho života to bylo jak na houpačce. Přemohl rakovinu, jeho cukrovka se zhoršovala a s tím i jeho nohy, pak chytil zápal plic. Nakonec musel být hospitalizován ve městě, kde s babičkou bydleli, v LDN. Babička za ním denně chodila. Moje teta, jeho nejmladší dcera, tam pracovala a dohlížela na něj.

Byl květen a já jsem tam za dědou vzala svého přítele. Poprvé jsem mu přišla ukázat nějakého kluka. Děda byl sice nemocný, ale pořád mu to myslelo. S mým přítelem si povídal a říkal, tak jsi mi přišla ukázat toho svého jinocha. Přítel ho viděl poprvé a naposledy, ale ta vzpomínka ve mně zůstala. Děda o dva měsíce později zemřel a právě tento můj přítel se později stal mým manželem a otcem mých dcer. Jsem ráda, že ho děda mohl ještě před svým koncem poznat.

Děda zemřel… V mnoha srdcích zanechala ta ztráta prázdné místo, hlavně v srdcích jeho čtyř nejdůležitějších žen. Ale stále se na něj pamatuje. Pokaždé když u babičky sečeme trávu, jdeme do jeho dílny pro nářadí, koukáme na bývalý záhon po bramborech. Nebo já osobně pokaždé když jdu na houby.

Pá, dědo, dokud se znovu nesetkáme.