Při posledním rozloučení často hledáme slova, která unesou celý lidský život.

Jenže žádná šablona nedokáže vystihnout člověka, který studoval, aby mohl dělat práci, po které toužil, budoval rodinu, čekal na chvíle, které měly teprve přijít, trápil se kvůli lidem, které miloval, a těšil se, když se všichni sešli u jednoho stolu. Objevoval krásu života a měl své plány, pochybnosti, rituály, oblíbené věty, slabosti i obyčejné dny. Všechno, co ho dělalo právě jím.

V tomto rozhovoru nás Zuzana Hrnčířová provází světem smutečních řečí. Vypráví o své cestě od dětských básniček přes copywriting až k projektu Krásně smutná slova, ve kterém píše osobní smuteční řeči na zakázku. Sdílí vzpomínku na dědečka, pro kterého napsala a přednesla svou první smuteční řeč. Právě tehdy poznala, jak velkou sílu mohou mít dobře zvolená slova a proč by při posledním rozloučení měl zaznít především příběh člověka.

Pandořinu skříňku proto otevíráme s lehkostí a patřičným respektem k důležitosti celého tématu. Mluvíme o tom, jak se rodí slova pro smuteční řeč ve chvíli, kdy se rodině jen stěží hledá způsob, jak vyjádřit všechno, co cítí. Jak probíhají rozhovory s rodinou i proč si někteří lidé přejí připravit svá poslední slova ještě za života. O tom, jak obyčejné detaily často dokážou člověka vystihnout lépe než dlouhý výčet událostí.

Dotýkáme se také toho, jak blízkost smrti proměňuje náš pohled na vlastní život.

Od psaní příběhů ke smutečním řečem

Vaše cesta ke smutečním řečem začala velmi osobně. Co vás k nim přivedlo?

Láska ke slovům mě provází od dětství. Psala jsem básničky, krátké příběhy a později také texty profesně. Dlouhou dobu jsem hledala oblast, ve které by psaní mělo hlubší smysl a skutečný dopad na lidské životy.

Velkou roli sehrál pohřeb mého dědečka. Rodiče tehdy už málem najali řečníka z pohřební služby, ale já jsem s tím nebyla smířená. Čekala jsem, že se toho ujme někdo z rodiny, ale nikdo neměl odvahu, a tak jsem slíbila, že řeč napíšu i přednesu já. Dodnes si pamatuji tu ohromnou nervozitu před obřadem, ale i tu úlevu a pocit zadostiučinění, který přišel hned po odříkání řeči. A vlastně i vděk, že jsem mohla pro dědu něco takového udělat – a zrovna já. Přišlo mi, že být řečník by měla být pro lidi spíš výsada a pocta, ne strach a obava.

Po obřadu mě pak mnozí z rodiny chválili, že jsem dědu vystihla moc hezky. A pochválila mě i místní obřadnice. Možná se to od ní čekalo a „musela“, ale zdálo se mi, že to myslí opravdu upřímně.

Jak ve smuteční řeči zachytit člověka takového, jaký byl

Mnoho lidí hledá odpověď na otázku, jak napsat smuteční řeč. Co podle vás tvoří základ dobrého smutečního proslovu?

Základem je člověk a jeho příběh. Smuteční řeč získává sílu ve chvíli, kdy přestane být seznamem životních událostí a stane se vyprávěním o tom, kým zesnulý skutečně byl.

Rodiny mi často vyprávějí o věcech, které se na první pohled zdají obyčejné. O ranní kávě, kterou si jejich blízký dával každý den na stejném místě. O větě, kterou opakoval svým dětem. O zahradě, kde trávil každou volnou chvíli. Právě takové detaily vytvářejí obraz člověka mnohem přesněji než dlouhý výčet pracovních úspěchů.

Když lidé během obřadu uslyší podobnou vzpomínku, často se usmějí a v duchu si řeknou: Ano, přesně takový byl.

Kde začíná psaní smuteční řeči pro někoho, koho znáte jen z vyprávění jeho blízkých?

Všechno začíná rozhovorem s rodinou. Potřebuji slyšet příběhy, vzpomínky a drobné okamžiky, které zůstaly v srdcích blízkých lidí.

Často se stává, že během povídání zazní jedna jediná historka, která určí podobu celé smuteční řeči. Někdy jde o vztah k rodině, jindy o celoživotní zálibu nebo osobní hodnotu, podle které člověk žil.

Mám ráda chvíle, kdy se během vzpomínání vedle slz objeví také smích. Právě tehdy bývá cítit, že se v místnosti znovu objevuje člověk, o kterém mluvíme.

Význam posledního rozloučení

Proč je pro rodinu důležité mít chvíli, kdy se může zastavit a společně vzpomínat?

Poslední rozloučení vytváří prostor zastavit se. Po úmrtí blízkého přichází množství praktických úkolů, telefonátů a rozhodnutí. Pohřeb bývá jednou z prvních chvil, kdy se rodina může nadechnout a společně si připomenout život člověka, kterého měla ráda.

Vnímám, že právě osobní rozloučení dokáže přinést pocit blízkosti, sounáležitosti a vděčnosti. Rodina slyší příběhy, které možná dlouho nezazněly. Přátelé sdílejí vzpomínky. Děti poznávají další stránky života svých rodičů nebo prarodičů.

Najednou se před nimi skládá obraz člověka v celé jeho šíři.

Když se znovu objevují dávné vzpomínky

Co všechno se může během společného vzpomínání odehrát?

Vzpomínání samo o sobě má obrovskou hodnotu. Lidé si připomínají chvíle, které by jinak zůstaly uložené hluboko v paměti. Objevují fotografie, dopisy nebo příběhy, které se léta nevyprávěly.

Často slyším věty typu: „Na tohle jsem si už dávno nevzpomněla.“ Nebo: „To jsem o tátovi vůbec nevěděl.“

Právě v takových okamžicích vzniká něco velmi cenného. Smutek dostává prostor vedle lásky, vděčnosti a radosti z toho, co člověk během života prožil.

Každý pohřeb může být jiný

Mění se podle vás pohled na poslední rozloučení?

V posledních letech vidím rostoucí zájem o osobnější podobu pohřbů. Rodiny hledají způsob, jak do obřadu promítnout povahu člověka, jeho záliby, vztahy a životní příběh.

Někdo vybere oblíbenou hudbu. Jiný připraví výstavu fotografií. Objevují se vzpomínkové knihy, osobní předměty nebo krátké proslovy rodiny.

Všechny tyto prvky pomáhají vytvořit rozloučení, které lidé vnímají jako autentické a blízké.

Pohřeb pak získává podobu skutečné vzpomínky na život člověka.

Když se promění pohled na život

Dlouhodobě pracujete s tématem smrti a truchlení. Jak to proměnilo váš pohled na vlastní život?

Když se tak často setkávám s lidskou konečností, o to víc si vážím života. Daleko víc jsem vděčná za to, že ještě žiju, jsem zdravá, můžu, co chci. A že i moji nejbližší ještě žijí.

A protože vidím, že ostatní třeba takové štěstí neměli, nespoléhám na to, že mám před sebou ještě hodně času, snažím se dělat všechno, co chci, co nejdřív. Neodkládat to, protože nevím, jak dlouho ještě budu moct. 

Jsem hodně zážitkový člověk a mám ráda lidi kolem sebe, takže se snažím věnovat se všemu, co mi dělá radost, a neplýtvat časem na to, co mi ji nepřináší. Nejde mi o majetky a věci, jen o prožitky, štěstí, lásku, čas strávený s lidmi. A taky nekoukám na to, co bude za deset let, koukám maximálně tak rok dopředu. 

Mluvme spolu dřív, než bude pozdě

Co byste si přála předat lidem, kteří náš rozhovor čtou?

Přála bych si, aby lidé více mluvili o svých příbězích, vzpomínkách a přáních. Takové rozhovory mají obrovskou hodnotu už během života a později se stávají vzácným darem pro ty, kteří zůstávají.

Smuteční řeč pak nevzniká jen z dat a faktů. Vychází ze společně prožitých okamžiků, z lásky, vztahů a vzpomínek.

A právě vzpomínky bývají tím nejkrásnějším, co po člověku zůstává.