Někdy slova přicházejí snadno. Jindy se zastaví těsně před tím, než je dokážeme vyslovit. Mohou rozesmát. Otevřít dveře do dětského světa. Zachytit rodinné vztahy. Proměnit obyčejnou chvíli v příběh. A někdy musí unést i okamžik, ve kterém už žádná slova nestačí.

Vava Čechová píše fejetony, pohádky, básně, scénáře, romány i smuteční projevy. Jednou si hraje s nadsázkou. Jindy hledá větu, která má doprovodit člověka na jeho poslední cestě. Mezi lehkostí a bolestí přitom zůstává jedno společné. Snaha zachytit člověka takového, jaký skutečně byl.

Povídali jsme si o tom, kde se rodí příběhy. Proč nás často nejlépe vystihnou drobná gesta, věty a každodenní okamžiky. Jak napsat smuteční řeč bez prázdných frází. A proč mohou slova i ve chvíli, kdy přichází ticho, stále dělat zázraky.

Psaní pro radost i pro chvíle posledního rozloučení

Píšete pohádky, fejetony, scénáře i smuteční řeči. Kdy jste zjistila, že chcete svůj život spojit právě se slovy?

Slova pro mě znamenala hodně už od dětství. Milovala jsem knížky a jako malá holka jsem nejraději trávila čas mezi písmenky. Nořila jsem se do příběhů, nechávala fantazii pracovat na plné obrátky a svět kolem mě na chvíli mizel. Už tehdy jsem začala tušit, že slova umí zázraky. Dokážou otevřít úplně jiné světy, probudit emoce, vrátit vzpomínky a zachytit okamžiky, které by jinak tiše zmizely.

Když jsem pak přečetla skoro celou domácí knihovnu a k tomu spoustu knih z městské knihovny, došlo mi, že bych příběhy nemusela jen číst, ale mohla bych je také sama psát. Někdy kolem patnácti let se mi poprvé podařilo dostat vlastní texty mezi čtenáře. V regionálním deníku mi začaly vycházet fejetony. Nebylo to pravidelně, ale pro mě to tehdy znamenalo obrovskou radost a povzbuzení.

Psaní se tak stalo mojí srdeční záležitostí. Nikdy jsem ho nevnímala jako práci. Byla a dodnes je to pro mě radost, hra, únik z reality, ale především způsob, jak zachytit emoce, vztahy, nálady i drobné okamžiky.

A protože slova miluji a baví mě s nimi kouzlit, hrát si a skládat je do nejrůznějších tvarů, píšu scénáře, projevy, beletrii, poezii, vtipné rýmovačky, básničky i pohádky pro děti. Záleží na tom, jaká múza mě zrovna políbí. Každé múze jsem vděčná a každé naslouchám. A kolikrát se sama musím usmát nad tím, k jaké větě, příběhu nebo verši mě vlastně dovede.

Tady jsem žil a tady dnes také
poslední zvony do ticha zvoní.

Čas na chvíli zůstane stát a nebe
se pomalu k zemi tiše skloní,

aby i ono mohlo říci:
Sbohem, už musíš navždy jít spát,

však ještě pár slov já chci Vám říci:
Tady jsem žil a žil jsem tu rád.

Slova umí zázraky. Někdy pohladí, jindy obejmou

Říkáte, že slova umí zázraky. Dokážou pomoci i ve chvíli, kdy člověk o někoho přijde?

Ve chvílích loučení má mnoho lidí pocit, že nejvhodnější je ticho. A někdy to tak opravdu je. Jsou lidé, kteří ticho potřebují, aby mohli být sami se svými myšlenkami, vstřebat to, co se stalo, a najít v sobě sílu přijmout novou skutečnost.

Jsou ale i lidé, kterým naopak slova pomáhají. Jsou to slova útěchy, povzbuzení, porozumění a vzpomínek. A právě tehdy velmi záleží na tom, jak je zvolíme. Pokud jsou pravdivá, citlivá a vyřčená s úctou, mohou opravdu dokázat zázraky. Mohou pohladit, obejmout, utišit bolest, přinést pocit sdílení a alespoň na chvíli zaplnit prázdné místo, které po odchodu blízkého člověka zůstalo.

Co dává smuteční řeči skutečnou sílu?

Dobrá smuteční řeč musí být především citlivá, pravdivá a lidská. Je potřeba si uvědomit, že poslední rozloučení neprožívá jen nejbližší rodina, která nese největší bolest. V obřadní síni často sedí také přátelé, bývalí spolužáci, kolegové z práce nebo lidé, kteří se potkali se zesnulým jen v určité etapě života.

Právě proto je důležité najít taková slova, která budou osobní, ale zároveň srozumitelná a blízká všem. Mám ráda střídmost a opravdovost. U smutečních řečí to platí dvojnásob. Dobrá pohřební řeč působí lidsky, citlivě a s úctou.

Je taková, aby člověk v obřadní síni neměl pocit, že poslouchá naučený soubor frází nebo dat. Měl by slyšet příběh někoho, kdo tu žil, miloval, chyboval, smál se, rozdával radost a zanechal po sobě stopu.

Co člověk, to životní příběh

Smuteční řeč si většinou spojujeme s vážností a smutkem. Může v ní mít své místo také úsměvná vzpomínka nebo obyčejná rodinná historka?

Určitě bych rozlišovala humor a humor. Pokusy o vtípky nebo snaha odlehčit obřad za každou cenu podle mě ke smuteční řeči nepatří. Poslední rozloučení je velmi křehký okamžik a bolest pozůstalých bývá ještě příliš čerstvá. Proto je potřeba s každým slovem zacházet opatrně.

Úplně jinou roli má úsměvná vzpomínka. Drobný lidský moment, rodinná historka nebo věta, která na chvíli osuší slzy a připomene člověka takového, jaký opravdu byl. Taková vzpomínka může přinést laskavý úsměv a připomenout krásné chvíle. Zároveň vyžaduje citlivost a respekt k okamžiku loučení.

Nutno říct, že ani při smutečním proslovu se nelze zavděčit úplně všem. V obřadní síni může vždy být někdo, kdo bude mít pocit, že mělo zaznít něco jiného nebo jinak. Proto se v takových chvílích přikláním hlavně k přání nejbližší rodiny. Právě oni nesou největší ztrátu, největší bolest, a právě v nich bude okamžik posledního rozloučení rezonovat nejdéle.

Jak se dá psát o člověku, kterého jste nikdy osobně nepoznala?

Hodně se ptám a hodně poslouchám. Pro mě není možné napsat smuteční řeč bez toho, abych si nejdřív vyslechla příběh člověka, se kterým se rodina loučí. Právě ve vyprávění se totiž většinou ukáže to nejdůležitější. Jaký byl, co měl rád, čím byl pro druhé výjimečný a na co budou vzpomínat.

Pomáhají mi dobře zvolené otázky. Neptám se jen na data a životní milníky, ale hlavně na drobnosti, protože právě v nich bývá člověk nejvíc přítomný. Čemu se rád smál, co mu dělalo radost a jak trávil obyčejné dny.

Z takových střípků se pak přirozeně začne tvořit příběh. A mým úkolem je tento příběh vyprávět tak, aby pohladil po duši a přinesl pozůstalým útěchu.

Dobrá smuteční řeč nepotřebuje velká gesta

Co bývá při psaní smutečních řečí nejtěžší? A podle čeho poznáte, že se z osobního rozloučení stává jen soubor frází a životních dat?

Myslím, že je to velmi těžká otázka. A nevím, zda na ni vůbec dokážu jednoduše odpovědět.

Pro mě je špatná taková řeč, která zapomene na člověka. Nebo spíše na jeho duši. Taková, která je jen souborem dat a životních milníků. Narodil se, vystudoval, oženil se, stal se otcem, pracoval, zemřel. To vše jsou jen fakta, ale člověk je přece mnohem víc.

Je to bytost plná emocí, radostí, bolestí, smutků, zvyků i drobných gest. A stejná by měla být i smuteční řeč. Měla by pozůstalé citlivě provázet emocemi. Její síla spočívá v porozumění, vzpomínkách a lidskosti.

Dobrá smuteční řeč musí emocemi provést, ne je zneužít. Měla by dát prostor smutku i slzám, ale také vzpomínkám provázeným letmým úsměvem. Měla by být pravdivá, nikoli okázalá. Bez frází a bez velkých gest.

Za velkou chybu také považuji, když smuteční řeč není osobní. Někdy člověk během několika měsíců navštíví více pohřbů. A najednou má pocit, že slyší stále stejnou řeč. Jen se mění jména. A to je podle mě špatně. Smuteční řeč nesmí být šablona. Neměla by znít tak, aby se po výměně jména dala přečíst komukoli.

Poslední rozloučení není jen pro ty, kteří odešli

Proměnilo se za dobu, kdy se smutečním projevům věnujete, také to, co lidé od posledního rozloučení očekávají?

Vnímám spíš to, že se proměnil můj vlastní pohled. Před třiceti lety, kdy jsem provázela pozůstalé při obřadech, stála za řečnickým pultem mladá žena, která poslední rozloučení vnímala především jako důstojný akt, při kterém se sejde rodina a přátelé.

Mým úkolem bylo provést je obřadem klidně, citlivě a s úctou. Tehdy jsem si ale říkala, že až jednou sama zemřu, žádný pohřeb nechci. Připadalo mi totiž, že jde o velmi tíživou chvíli, které bych své blízké nechtěla vystavit. Viděla jsem pozůstalé zlomené, nešťastné, často na hraně sil, a měla jsem pocit, že pohřeb je pro ně další bolest.

Dnes je mi padesát a dívám se na vše jinak. Část mé rodiny už odešla a většina z ní si také pohřeb nepřála. Zpětně si uvědomuji, že mi dnes možná chybí taková pomyslná tečka za jejich životem. Poslední rozloučení, po kterém už zůstávají jen vzpomínky. Okamžik, kdy se svět na chvíli zastaví.

Čím dál víc si myslím, že pohřeb není jen pro toho, kdo odešel, ale hlavně pro ty, kteří zůstávají. Může být bolestný, ale především pomáhá skutečně a definitivně si uvědomit, že jedna životní kapitola končí.

Co se týče obsahu smutečních řečí, nemám pocit, že bych dnes od lidí vnímala zásadně jiná přání než kdysi. Možná se jen víc mluví o personalizaci a autenticitě, ale pro mě byla osobní řeč důležitá vždycky. Nikdy jsem nechtěla, aby poslední rozloučení působilo jako univerzální projev, do kterého se pouze doplní jméno.

Možná i proto jsem do svých smutečních projevů začala zařazovat vlastní verše. Dlouho jsem hledala poezii, která by byla pro pohřby vhodná. Citlivou, důstojnou, ale ne přehnaně patetickou. Jenže jsem jí nenašla tolik, kolik bych potřebovala.

A tak jsem začala psát básně sama. Pro maminku, pro tatínka, pro babičku i pro zemřelé dítě. Najednou se tím rozloučení dostalo do jiné roviny. Verše dokázaly vyjádřit něco, co běžná věta vyjadřuje jen těžko. Nakonec jich vzniklo tolik, že mi tehdejší zaměstnavatel, Pohřební služba Concordia, vydal sbírku Vzpomínám.

Život se do několika odstavců nevejde

Smuteční řeč, nekrolog a smuteční oznámení vznikají v podobné chvíli, každý z těchto textů má ale jiný účel. V čem se od sebe liší?

Všechny tři formáty mají jedno společné a tím je člověk, který odešel.

Smuteční oznámení je krátký, formální text, který dává na vědomí, že někdo zemřel. Bývá většinou ve formě parte a rozesílá se rodině, přátelům a známým. Jeho úkolem je sdělit smutnou událost a informovat o datu a místě posledního rozloučení.

Nekrolog je rozsáhlejší a ohlíží se za životem zemřelého. Často ho najdeme v novinách, časopisech, na webech nebo ve firemních zpravodajích. Zaměřuje se na odkaz, který po sobě člověk zanechal.

Smuteční řeč slouží přímo pro poslední rozloučení. Zaznívá při obřadu, a proto má mnohem osobnější a citlivější podobu. Nemá jen informační charakter. Jejím úkolem je provést pozůstalé okamžiky loučení.

Na našich stránkách se věnujeme také obituaristům a psaní nekrologů. Dá se vůbec několika odstavci zachytit lidský život?

Nekrology nejčastěji píší novináři, umělečtí kolegové, přátelé nebo rodinní příslušníci proto, aby zachytili život, dílo a odkaz zesnulého.

To, co dělají, je bezesporu velmi důležité. Pomáhají totiž uvědomit si, že za každým jménem stojí příběh, myšlenky a stopa, kterou člověk zanechal. Nekrolog nemůže obsáhnout celý lidský život, ale připomene to podstatné. Čím byl člověk výjimečný, co vytvořil a co po sobě zanechal. Díky nekrologu se jeho život neztratí jen v krátké zprávě o smrti.

Stejně důležitá je pravdivost a autenticita. Život je příliš široký, vrstevnatý a v mnoha ohledech neuchopitelný.

Nekrolog podle mě nemůže postihnout úplnou vnitřní podstatu člověka. Každý z nás je vlastně trochu dvojí bytost. Nějak se projevujeme navenek a něco jiného neseme uvnitř. Máme svůj vnitřní svět, pochybnosti, touhy, strachy, vzpomínky i tichá přání, která málokdy ukážeme světu.

Možná nás v tom nejhlubším smyslu nikdy nikdo nezná úplně. Tuto část si člověk nakonec odnáší s sebou.

Nekrolog ale může zachytit člověka tak, jak se otiskl do světa. Jak ho znali ostatní, jaký byl v práci, v rodině nebo mezi přáteli. Jakou stopu zanechal ve svém oboru nebo v životech druhých lidí.

A to je podle mě velmi důležité. Když odejdeme, naše vnitřní já odchází s námi. Ale to, kým jsme byli pro ostatní, zůstává ve vzpomínkách. A dobrý nekrolog tomu může dát důstojný, pravdivý a lidský tvar.

Hlavně pravdivě. Bez idealizace

Když se loučíme, přirozeně hledáme to dobré. Jak ale vyprávět o člověku pravdivě, aniž bychom jeho život přikrášlovali nebo znovu otevírali staré rány?

U smutečního oznámení jde většinou hlavně o krátkou zprávu. Oznámení úmrtí a informace o posledním rozloučení. Nekrolog je spíš ohlédnutím za životem, prací a odkazem zemřelého. Nejcitlivější je podle mě hranice u smuteční řeči, protože tam už nejde jen o informaci, ale o velmi osobní chvíli loučení.

Samozřejmě to někdy svádí k idealizaci. Říká se, že o zemřelých se má mluvit jen v dobrém. Také se nedomnívám, že by pohřeb měl být místem, kde se mají vytahovat staré křivdy a bolesti.

Na druhou stranu není potřeba si vymýšlet ani ty dobré věci. Smuteční řeč by měla být citlivá a důstojná, ale zároveň pravdivá. Může vybírat to podstatné, ale vždy by měla zůstat pravdivá.

Já osobně zastávám názor, že pokud není co říct nebo pokud byl život zemřelého pro jeho okolí komplikovaný a pozůstalí nemají potřebu o něm mluvit, dá se i tak uspořádat krásné a důstojné rozloučení.

Někdy může být silnější obřad s hudbou, doplněný jen několika neutrálními verši. I ticho má v takové chvíli své místo. Právě v tichu totiž přicházejí vzpomínky.

Poslední rozloučení nemusí být jenom černé a ponuré

Píšete veselé fejetony a pohádky pro děti, ale také texty pro poslední rozloučení. Jak se vám přechází mezi tak rozdílnými polohami?

Trochu bych to upřesnila. Moje tvorba se křivd a těžkých emocí nedotýká. Píšu o nich jen ve svém románu Křehké vztahy. Fejetony, které píšu, jsou naopak většinou veselé, stejně jako tvorba pro děti.

A právě v tom vidím kouzlo psaní. Člověk se může naladit na jakoukoliv strunu. Veselou, smutnou, hravou i citlivou. Ráda utíkám od lehkosti k vážnosti a zase zpátky. Vytváří to ve mně jakousi celistvost. A žádný kousek mé tvůrčí duše pak nezůstává ochuzený.

Kam se podle vás za poslední roky posunula kultura loučení a v čem vidíte největší pokrok?

Spíš mám pocit, že se společnost pomalu vrací k uctívání života člověka, který odešel. Jen to dělá trochu jinak než dřív.

Poslední rozloučení už nemusí být nutně strohé, studené a svázané představou, že všechno je černé, ponuré a formální. Pohřby bývají osobnější. Objevuje se v nich hudba, barvy, vzpomínky, drobné symboly nebo něco, co skutečně patřilo k životu zemřelého.

Mně se například moc líbí myšlenka barevných rakví. Připadají mi krásné, lidské a vlastně i velmi důstojné. Jednou bych si takovou sama přála.

Představa, že člověk odchází v černém rubáši, za zvuku ponuré hudby a obklopený proudy slz, mi není blízká, i když smutek má při posledním rozloučení samozřejmě své přirozené místo.

Naopak mi připadá velmi hezké, když se pohřeb stane i oslavou života. Vzpomínkou na to dobré, co člověk prožil, co rozdával, koho miloval, čemu se smál a jakou stopu po sobě zanechal.

To nejdůležitější se skrývá v maličkostech

Co potřebujete od pozůstalých slyšet jako první, než začnete psát smuteční řeč?

Vycházím především z emocí, drobných vzpomínek a detailů. Samozřejmě potřebuji znát i základní fakta, ale nemám ráda, když se smuteční řeč opře jen o formální sled událostí.

Osobně mám raději smuteční řeči, které nevypadají jako životopis. Podle mě není nejdůležitější vyjmenovat, kde člověk pracoval, kolik let tam strávil a jaké funkce zastával.

Mnohem silnější je připomenout, jaký byl. Jestli se rád smál, měl pro druhé pochopení, uměl obejmout, poradit, rozesmát, naslouchat, hrát si s dětmi nebo udělat z obyčejné chvíle něco krásného.

Právě tyhle drobnosti často nejvíc vystihnou člověka a zůstanou v paměti těch, kteří ho měli rádi.

Je pro vás nakonec těžší vytvořit fiktivní příběh, ve kterém můžete postavy vést podle sebe, nebo skutečné rozloučení s člověkem, jehož život už byl napsán?

Nikdy nepíšu úplnou fikci. I když píšu pohádku, fejeton, scénář nebo román, vycházím z něčeho, co jsem sama zažila, slyšela, zahlédla nebo co se děje lidem kolem mě.

Někdy je to humorná situace, jindy vážné téma. Někdy jen jedna věta, gesto, rodinná příhoda nebo emoce, která ve mně zůstane. A já ji pak usadím do příběhu, přetvořím, obalím fantazií, ale ten skutečný základ tam většinou pořád někde je.

Moje rodina a přátelé si na to už zvykli. Občas se musím zeptat, jestli si jejich historku mohu půjčit, nebo alespoň nenápadně přiznat, že mě něco inspirovalo. Můj manžel i syn už vědí, že s autorkou doma je život trochu nebezpečný. Člověk nikdy neví, kdy se nějaká věta nebo situace objeví v textu.

Skutečné loučení je ale přece jen jiné. Tam není prostor schovat se za humor, nadsázku nebo literární hru. Píšu o člověku, který opravdu žil, a pro rodinu, která právě prochází bolestí. To s sebou nese velkou odpovědnost.

U fiktivního příběhu mohu postavy vést, kam potřebuji. U smuteční řeči musím s pokorou naslouchat životu, který už byl prožitý, a najít slova, která unesou tíhu posledního rozloučení.

Potřebujete najít správná slova pro poslední rozloučení, nebo vás zajímá další tvorba Vavy Čechové? Navštivte web Vavule.cz, kde najdete více informací o jejích smutečních projevech, knihách, básních i dalších autorských textech.

 

Foto: Pexels