Jozef Vicena

Když jsem tě viděla naposledy, bylo to srdcervoucí. Jindy jsi byl člověk plný života, milující přírodu, pan zahradník ze zámku Loučeň, který byl tělem i duší bohém. Nikdy nezapomenu, když jsem se jako malá cítila jako „princezna“ a stačil malý odpor z dědovy strany nebo napomenutí a hned jsem si připadala ukřivděná. Na pro mě tehdy kouzelné půdě měl děda schované dárky a hračky a vždy mi něco přinesl. I když jsem se asi jako čtyřletá holka nafoukla, že si musím umýt ruce, než si dám uzené maso, a s brekem jsem utekla, tys sešel z půdy a měl v ruce panenku Barbie. Na tohle nikdy nezapomenu. Za všech okolností kouzelný děda.

Můj děda Jozef Vicena pocházel ze Slovenska, byl horkokrevný, temperamentní, bohémský, ale pro mě jako první vnučku nekonečně milující člověk.

Jeho život byl plný zlomových okamžiků a milníků. Byl velmi rád mezi lidmi a to ho provázelo celý život. Byl tím pověstný. Nikdy nezapomenu na oslavu svých 10. narozenin, kdy jsem mohla být vzhůru až do půlnoci po dědově naléhání na mou mamku. Stejně jsem mu usnula na rameni a v devět hodin spala jako miminko.

S mou babičkou se seznámil, když byl na vojně v Pitkovicích u Prahy. Byla to láska na první pohled a svatba byla takřka hned. Stal se otcem dvou dětí, Josefa a Evy, což ho naplnilo. Miloval je, miloval výlety a cestování a miloval být kdekoliv s nimi mezi lidmi. Bydleli tehdy v původním starobylém pavlačovém domě a měli pejska Míšu. Moje mamka dodnes vzpomíná, jak i v malém dvoupokojovém bytě měl „svůj gauč“.

Roky ubíhaly a děda trávil se svou rodinou život v Uhříněvsi u Prahy, ale záhy se mu naskytla možnost přestěhovat se do Loučeně, kde mu byla nabídnuta práce zámeckého zahradníka. Bez váhání přijal, pro něj to byla práce snů.

Správa zahrad zámeckého parku, bydlení u zámku a vše, co souviselo s tímto krásným místem, naplnily život mého dědy a jeho rodiny vším, co si srdce žádalo.

Dalším velkým milníkem bylo, když si děda pronajal zahradnictví, a to se stalo jeho druhým domovem. My jako vnoučata jsme byly opravdu nadšené a trávily jsme s dědou téměř každý víkend. Nikdy nezapomenu na Mášu a Lojzu, což byli dědovi psi. Ten pocit, když nás vyhlíželi už od vrat, když se k nám rozeběhli, když vše kolem najednou ztichlo a my si užívali jen to hezké a přítomné. Byl to větší pozemek, kde měl děda své milované dva trabanty, pařníky a takzvané fóliáky, kde pěstoval vše, co se dalo. V zadní části zahradnictví měl zvířata. Každé ráno je chodil krmit. Kromě slepic, krůt, králíků, prasat, koz a koně tam byla i morčata, která jsem vždy milovala já.

Své první morčátko jsem měla právě od dědy. I když mamka namítala, že se o něj ještě nedokážu postarat, děda si prosadil svou a morčátko jsem dostala. Jmenovala se Barunka a měla se u mě krásně. Děda ji jezdil pravidelně kontrolovat.

Opravdový ráj pro nás děti přišel, když na Loučeni byla pouť. V půlce měsíce srpna všechno vypuklo a děda, kdyby mohl, byl by tam s námi každičkou vteřinu. Díky němu jsme si mohli každou atrakci užít, a to hned několikrát.

Nikdy nezapomenu, jak miloval svět, jak miloval přírodu, jak miloval zvířata a jak miloval citronovou zmrzlinu.

Čas běžel, my rostly a děda pomalu chřadl. Nikdo z nás se do zahradničení nehrnul tak naplno, jak si děda přál, a když jsme pomáhali, tak spíše proto, že jsme prostě s dědou chtěli trávit společné chvíle.

Můj děda, to je vůně léta, chuť uzeného masa, které měl vždy v lednici, chuť loučenské zmrzliny, hudba ze srpnové pouti, která byla snad nekonečná, voňavý kožíšek dědových psů, chuť domácích kedluben a broskví, poškrábaná tvář od dědových vousů, když mě s láskou jemu vlastní objímal…

Nikdy nezapomenu, dědečku. Poslední objetí si budu pamatovat navždy. Znám tě a vím, že si života naplno užíváš i v nebi.

S láskou Kačenka.