Když se řekne rakev, většina z nás má před očima podobný obrázek. Obřadní síň. Tlumenou hudbu. Vpředu tmavou dřevěnou rakev, kolem ní květiny a věnce. Lidé sedí v řadách. Každý se dívá jinam, každý tu chvíli prožívá trochu jinak.

Na samotnou rakev přitom většinou příliš nemyslíme. Patří k pohřbu stejně samozřejmě jako květiny nebo poslední slova na rozloučenou.

Ne každý ale chce, aby poslední rozloučení mělo stejnou podobu. Miroslava Kosečková proto začala hledat způsob, jak do něj vrátit něco osobního.

Kousek barvy do posledních okamžiků každého příběhu. Květiny. Krajinu. Zvířata. Hudební motiv. Něco, co patřilo ke konkrétnímu člověku a co o něm dokáže říct něco víc než tradiční dřevo a věnec položený na víku.

Z téhle myšlenky postupně vznikl projekt Malovaná rakev.

Malovaná rakev tak není jen o malování. Týká se i toho, jak dnes o smrti přemýšlíme, jak se loučíme a kolik prostoru v tom všem necháváme osobnímu příběhu.

V rozhovoru s Miroslavou Kosečkovou jsme se vydali právě tímto směrem. Od samotného projektu přes vztah ke smrti a pohřebním rituálům až k tradicím, symbolům a otázce, jestli může být poslední rozloučení zároveň důstojné, osobní a krásné.

Než vznikla Malovaná rakev

Když se ohlédnete zpátky, co vás nejvíc změnilo?

Těch zážitků je více. Už od mala jsem si pokládala otázku, proč jsem se vůbec narodila a co tady dělám nebo co mám vytvořit. Víte, jak bývali na poutích takoví ti indiáni s cédéčkama a hráli na flétny, tak ty jsem milovala. Ale nevěděla jsem proč nebo co mne k nim táhne. A takových zážitků bylo za ta léta hodně.

Víceméně všechno možné, co se řeší ve všech možných podcastech: od  vztahových záležitostí, stresu, nadváhy přes velký pracovní zápřah, hledání rovnováhy mezi osobním a pracovním životem až po hlubší témata, jako je integrace do společnosti, zlomené srdce, vědomí a změny vzorců, které se předávají z rodu na rod. Dále síla ženského rodu, hlubší pochopení menstruace a sebečištění ženy, téma sebehodnoty, závislosti, řeč těla a tak bych dál mohla pokračovat ve výčtu všech pojmů, které používáme. Napojení na cyklus přírody, cyklus ženy, kdy žena „umírá“ díky menstruaci víceméně každý měsíc, přes učení pouštět se lidí, věcí, názorů, vzorců až k návratu k sobě samému.

Působíte dojmem člověka, který hodně naslouchá tomu, co není na první pohled vidět ani slyšet. Co je pro vás zdrojem vnitřní rovnováhy?

Když nastala v mém životě před několika lety krize, hledala jsem. A vrátila se k malování, které jsem měla ráda od mala. Přihlásila jsem se na kurzy olejomalby, pak zkoušela akvarel, akryl, chodila jsem na mozaiku a pořád mě to neuspokojovalo. Tak jsem hledala dál. Chodila jsem na holotropní dýchání, objevovala různé dechové techniky, meditace. A zároveň jsem zkoušela různé očisty těla a ducha: indickou panchakarmu, rostlinné diety či jsem se účastnila očistných rituálů se šamany ze Střední a Jižní Ameriky. Nyní se věnuji především dechu, bylinkám, malbě a józe. Ale nejsem žádná jogínka, sice zvládnu „královskou“ polohu, ale spíš si mě představte jako sportovního antitalenta. Ráda bych se věnovala ještě více zvuku a vodě. Je to budoucnost, jen to ve mně ještě zraje.

Malovaná rakev blíž člověku i jeho příběhu

Jak vlastně vznikla myšlenka Malované rakve?

Myšlenka vznikla v kuchyni mé bývalé kolegyně, kde jsme se bavili o válce na Ukrajině. A její manžel říkal, že budou potřeba rakve. A tak říkám: tak ty je budeš malovat a já je budu prodávat. A nějak ta myšlenka pak ve mně uzrála, zajistila jsem první rakve, které jsem namalovala a které obletěly loni na Dušičky republiku.

Smrt dnes často vytěsňujeme ze svých životů. Je pro vás Malovaná rakev i způsob, jak dostat poslední rozloučení zpátky blíž k rodině, k lidem a tradici?

Podívejte, já pocházím z dědiny, která má 250 obyvatel, a to se možná do toho počítají i psi a kočky. Nedávno jsem narazila na starou fotku, kde byla rakev na povoze s koňmi před naším domem. A tehdy to bylo normální. Náš blízký zemřel doma, pak se doma umyl, upravil do rakve, blízcí, kamarádi, sousedi se přišli rozloučit, pomodlit, pak se přejelo dědinou a skončilo se na mši a na místním hřbitově. Byla to součást našeho života. Smrti se dívali do očí dospělí i děti.

Když zemřel děda, babička pak otevřela okna a říkala: „Ať jeho dušička odletí. Ať někde nezostane zaseklá.“

Takže když se vrátím k otázce, ano, malovaná rakev je i způsob, jak dostat rozloučení zpátky blíž k rodině, jak oslavit život našeho blízkého, a pokud možno k jeho životu vzhlížet, ocenit ho, poděkovat, že jsme mohli být jeho součástí. Malovaná rakev je také manifestem toho, abychom se nebáli k rakvi přiblížit.

Když zemřel můj děda v cca 50 letech, byla jsem malá a bála jsem se k rakvi jít. Byla jsem z toho vyděšená. Když vidíte velkou, tmavou rakev, která je těžká, plná věnců, na ní je nápis: Poslední rozloučení apod., ještě víc vás to odcizuje. Ale věřím, že když uvidíte něco barevného, jemného, zajímavého, lehkého, vzbudí to ve vás lepší pocit, třeba jen o trošku, zvědavost či příjemný moment kontaktu s vaším blízkým. To je důvod, proč to děláme. Abychom se tolik nebáli.

Zároveň věřím, že malovaná rakev může spojovat. Může spojovat rodiny, protože se třeba na ni společně finančně složí. Může otevírat v rodinách téma, které bývá často tabu: jaké by kdo chtěl vlastní poslední rozloučení. Minulý týden mi říkal jeden z našich umělců Bruno: „Miri, oni se o nás bavili v tramvaji. Paní říkala, že by jednou chtěla slunečnice.“

Tím chci říct, že je pro mne důležité otevírat toto téma v rodinách. Že je smrt součástí našich životů a že je to cyklus úplně stejný, jako mají další věci v přírodě.

Jak se k projektu stavějí rodiny a pohřební služby, když se objeví rakev, která vypadá jinak, než jsme zvyklí?

Reakce jsou různé, nicméně projekt si přitahuje a nakonec přitáhne právě ty rodiny, které má. Pohřební služby mají názory různé od ochoty podílet se na projektu až po chladnost: když to bude rodina chtít, pak to zajistíme. Rodiny si vybírají malbu na přání nebo si prostě vyberou jednu z těch, které máme na skladě. Malba na přání je časově náročnější. Často je pohřeb do týdne a pak je náročné malbu zhotovit a dodat. Ale všechno je možné. Vždy se snažíme co nejvíce vyhovět. Na rakve je často poptávka i od lidí, kteří o ně mají dlouho zájem a zařazují toto přání do poslední vůle u notáře. Nedávno se u nás byla podívat paní, která je dlouhodobě nemocná a má jiné představy o rakvi, než nabízí konvenční zvyklosti. Reakce jsou opravdu různé. Co jsem nevěděla a co mě překvapilo, je rozdílná otevřenost ke smrti a její přijetí u mužů a u žen. U žen se často setkávám s tím, že to berou lépe (v uvozovkách), jsou otevřenější takovým možnostem. Toho jsem si dříve nebyla vědomá.

V čem je malování na rakve jiné než malování na plátno?

Pokud malujete na přání, snažíte se naladit na přání rodiny a co nejvíce jim vyjít vstříc. Ale především malujete, protože malování milujete, s největší lehkostí, beze snahy o dokonalost, prostě malujete. Nastavujete se na to, že rakev je 3D, že to není klasické plátno. Že má reliéf, že je dřevěná, že malba funguje jinak než na rovném, lineárním základu. Snažíte se, aby v tom bylo světlo, krása, jasnost. Umělecké vyjádření dává tolik možností a nápadů! Je tam svoboda. Nejsou tam pravidla. A právě v tom vidím propojení, v té svobodě, v té tvorbě bez hranic. Na konci našeho života se musíme pustit všeho: rodiny, blízkých, vztahů, věcí, lidí, momentů, prostě všeho… a v umění je to stejné. Je to svoboda.

Stává se, že se při malování dotknete i vlastního strachu? Rozplakala jste se někdy?

Potkávám se pořád s nějakými svými strachy. Ale strach ze smrti tam není. Umírání se nebojím. Pro mne to bude osvobození. Cestu znám.

Když jsem si uvědomila, že jednou umře i moje babička, padaly mi slzy, ale říkala jsem si: Moje milovaná babičko, až umřeš, tak budeš mít nejkrásnější rakev v celých Vlachovicách a budeš tam na tom kopci zářit jako hvězdička.

Když pohřeb dostane jinou paletu

Četla jsem, že barva může do pohřbu přinést také malé světélko. Jak vypadá takové světlo? Jak fungují barvy, jak působí na pozůstalé?

Zeptám se vás: byla jste v poslední době na pohřbu v rozlučkové místnosti? Viděla jste, jak tyto sály/místnosti vypadají? Viděla jsem za posledních pár let tři a byla jsem vyděšená, že jsou takové šedé, studené, máte tam pocit, že chcete co nejrychleji odejít a trávit tam co nejméně času. Proto věřím, že do obřadu a rozlučky s naším blízkým může malovaná rakev přinést malé světélko.

A když umírá mladý člověk, může to do těžkého obřadu přinést krásnou schránku. A jen na minutu si představte rakve: klasickou s věnci a pak rakev s ptáčky, namalovanými květinami nebo třeba pro milovníka lesa rakev plnou stromů, se srnečky, jaký to ve vás navozuje pocit?

Často si děláme na pohřbu fotky jako vzpomínku. Myslím, že když se budete dívat na fotky s Malovanou rakví, třeba vám to vykouzlí v mysli naději, lásku.

Jaké příběhy vyprávějí malby na rakvi

Každá malovaná rakev je originál. Jaké motivy a symboly se na nich objevují nejčastěji?

Je to tak, každá malba je unikátní. Bereme to tak, že život každého z nás je jedinečný, má svou cestu, své zatáčky a slepé uličky i vrcholky. Díky tomu si pak můžeme být učiteli a žáky navzájem. Díky tomu se můžeme navzájem od sebe učit a posunovat se dál. Na projektu pracuje více umělců a umělecky nadaných lidí. Takže kdybyste dala ztvárnit symboly, které zmiňujete – strom, cestu a domov, každý to vyjádří svým osobitým způsobem. Pro každého to znamená něco jiného. A to pak dává tomuto projektu jiný a mnohem větší rozměr.

Přání máme každý různá. Objevují se nám přání od pivoněk, růží, slunečnic přes holuby a andělská křídla, ptáčky, oblohu a moře, malby domácích mazlíčků či hudebních motivů pro muzikanty až po speciální přání jako metalová rakev – a vlastně, proč ne? Na rakvi může být znázorněn celý náš život, to, co jsme měli rádi.

Jak rodiny vybírají motiv, který má jejich blízkého vystihnout?

Někteří lidé si vyberou z rakví, které už jsou namalované. Když si najdou tu „svoji“ krásnou, vyhovuje jim to a už dál nehledají. Na skladě máme opravdu moc hezká díla a věřím, že se z nich dá vybrat. Ale děláme i malby na přání. Nedávno jsme malovali dřevěnou urnu s koněm. Paní milovala svého koně, a tak si rodina přála na urně vypodobnit tohoto koně s rozkvetlou loukou a zářícím sluníčkem. Snad se nám podařilo vyjádřit to, co chtěli. Když pak máte takovou urnu doma, věřím, že po čase pohled na ni vykouzlí malinký úsměv a krásnou vzpomínku na našeho blízkého. A hlavně lásku.

Jakou podobu může mít krása v tak citlivé chvíli?

Vyjádření malby na rakvi je estetická krása. To, co vidíme na první pohled okem.

A ta opravdová krása? Za mě jde opravdová krása z hloubky, z nás. A krása v blízkosti smrti? Za mě je to jasnost, světlo, hluboké smíření, přijetí a pouštění, odpouštění. Je to pokoj, mír a láska. Je to něco čistého, kde už slova nemají místo. Svoboda. Je to nic a všechno zároveň.

Lidové motivy jako součást dnešního loučení

Česká kultura měla vždycky svoje rituály, ornamenty a symboly. Cítíte v tom, co děláte, návaznost na staré lidové tradice?

Mým jazykem je umění. Lidové tradice a především symboly mne moc zajímají. Když se podíváte na symboly z jižní Moravy – kroje, vinné sklípky, inspiraci berou z přírody, ptáčci, různé květinky, lístečky. Teď jednu takovou rakev zkoušíme malovat. Moc se těším na výsledek.

Já jsem mnoho let hledala svůj kroj. Kdo vlastně jsem? Pocházím z rozhraní Valašska a Slovácka. Nikdy mi nebyly moc blízké bohaté kroje plné krajek a výšivek a mašlí, ani ty úplně obyčejné se zástěrkou a modrotiskem. Můj kroj je žítkovský. Jejich výšivky mají nesmírnou hloubku, jsou tam jak motivy z přírody, zvířat, tak duchovní. Máme v Česku takovou hloubku a my pro ni jezdíme na druhou stranu země. Protože jsme ji zapomněli a znovu se na ni snažíme napojit. A navázat na naše kořeny.

Jak jsem už zmínila, jednu malovanou rakev s tradičními vzory malujeme a uvidíme, zda se bude našim sledujícím líbit. Zvažovali jsme také styl modrotisku či  barevné vzory z jižní Moravy. Uvidíme, co se nám podaří do budoucna ztvárnit.

Vlastní rozloučení a hranice, které si nastavujeme

Máte už nějakou představu o podobě vlastního rozloučení?

Moc jsem nad tím ještě nepřemýšlela. Ale upřímně, já jsem otevřená různým možnostem, které do budoucna přijdou. Podívejte se, jak se svět rychle mění. Za 50 let už rakev možná ani nebude. A taky kdo ví, kde zemřu, když to bude v Indii, hodí mě do Gangy, nebo mě tady rozpráší po lukách.

Vnímáte plánování vlastního posledního rozloučení jako přijetí smrti spíš než jako útěk před ní?

Vůbec to nevnímám jako útěk před smrtí. Ty případy mohou být velmi různé, od přijetí smrti jako součásti celého cyklu, vědomí toho, že vlastně celý život umíráme, přes hluboké přijetí sebe sama až po přípravu na obřad, který se mnou fyzicky bude rodina naposledy mít.

A zároveň tam můžeme taky někdy vidět útěk před životem, rezignaci. A přitom, co když je život dar?

Stalo se vám někdy, že vás při práci „navštívil“ někdo ze zesnulých, že jste měla pocit, že se dívá nebo že vám chce něco sdělit? A dáváte tomu při malování prostor?

To se mi ještě nestalo. Nedivila bych se ale, kdybych takový zážitek měla v případě, že bych malovala rakev dopředu pro někoho, kdo má brzy odejít. Mému taťkovi se zdají sny, ve kterých se s ním loučí lidi z dědiny. A pak umřou nebo se to děje hned po úmrtí.

Často se nám ale stává, že si hrajeme s motivy malby v mysli. Když si večer lehnu, často mi do hlavy přicházejí motivy na rakev, co jak se dá namalovat, udělat, nové nápady, umístění, další techniky. Nápadů máme fakt obrovské množství.

Má tahle práce pro vás nějaké hranice? Existuje motiv, který byste na rakev odmítla namalovat?

Umělecká tvorba hranice nemá. Za mě vůbec ne, a proto může být tvorba tak svobodná. Z každé malby je cítit, jak je moc uvolněná, kdo je autor, co v sobě má za talent a jak se může posunout dál. Je skvělé to pozorovat jak sám u sebe, tak u ostatních umělců. Při malbě na rakve bych ráda zachovala úctu a vyvarovala se velkých extravagancí ve smyslu – ne erotické motivy, ne velké vtípky. Naše životy a to, co jsme měli rádi, se dá namalovat hezky, elegantně a vkusně.

Jak se mění náš vztah ke smrti

Co se podle vás v posledních letech změnilo v tom, jak o smrti mluvíme?

V posledních letech se téma smrti začíná ve společnosti více otevírat. Ale není to náhodou. Je to díky aktivitám mnoha lidí, vznikají louky, kde se rozptyluje popel zesnulého, na veletrhu pohřebnictví se objevují různé nově zdobené i barevnější motivy rakví, je možné se stát průvodcem. Natáčí se filmy o smrti a životě, pořádají se festivaly o smrti a umírání. I vy tady tvoříte tento podcast. Díky souběžné práci mnoha lidí, kteří tvoří tuto osvětu, se toto téma a vztah ke smrti daří proměňovat a otevírat. Stačí se podívat jen za hranice Evropy, třeba na východ do Indie, Nepálu… jak se tam pohřbívá nebo jak jsou smrt i život vnímány. Nechci to nijak hodnotit, jen položím otázku: Co když je smrt jen začátkem něčeho nového?