Tanatologie není jen věda o smrti

Začněme u samotného pojmu, se kterým se mnoho lidí setkává poprvé. Co je vlastně tanatologie?

Tanatologie je interdisciplinární obor zaměřený na smrt, umírání, truchlení a zkušenost člověka se ztrátou blízkého. V odborném prostředí se lze setkat také s podobou „thanatologie“, která vychází z řeckého slova thanatos, tedy smrt. V řecké mytologii byl Thanatos jejím zosobněním.

Mnoho lidí si pod tímto pojmem představí pouze studium smrti samotné. Ve skutečnosti je záběr mnohem širší. Tanatologie propojuje poznatky medicíny, psychologie, sociologie, filozofie, teologie i dalších oborů. Zajímá se o člověka v závěru života, o jeho blízké, o proces truchlení i o to, jak se společnost ke smrti staví.

V jistém smyslu je to stejně tak obor o životě jako o smrti. O životě člověka, který odchází, i o životě těch, kteří po jeho smrti pokračují dál.

Smrt je zároveň odborné i velmi osobní téma

Vy se smrti věnujete vědecky i lidsky. Dá se to vůbec oddělit?

Myslím, že úplně ne. Smrt je téma, které se dotýká každého člověka bez výjimky. Každé setkání se smrtí nám připomíná vlastní konečnost i konečnost lidí, které milujeme.

Když pracuji se studujícími nebo mluvím s pozůstalými, snažím se spojovat profesionalitu s lidskostí. Nepředstírám, že jsem vůči těmto tématům imunní. Také mám obavy o své blízké. Také přemýšlím o vlastní smrtelnosti.

Právě tato zkušenost nás spojuje. Smrt je zahalená tajemstvím. Dokáže vzbuzovat strach, respekt i fascinaci zároveň. Ať chceme nebo ne, patří k životu každého z nás.

Nejtěžší bývá prázdné místo, které po člověku zůstane

Setkáváte se s lidmi v různých fázích truchlení. Co pro ně bývá nejtěžší?

To je velmi individuální.

Pro některé lidi je nejtěžší samotná definitivnost ztráty. Uvědomění, že už nikdy neuslyší hlas člověka, kterého milovali. Že už nepřijde další společná oslava, telefonát nebo obyčejné setkání.

Jiní velmi citlivě prožívají reakce okolí. Dobře míněná slova mohou někdy bolet víc, než si jejich autor uvědomuje. Často totiž vycházejí z potřeby utišit vlastní nejistotu, ne z potřeb truchlícího člověka.

Proto bývá cennější obyčejná přítomnost než dokonale formulovaná věta. Někdy pomůže prosté: „Jsem tady s tebou.“ Taková slova vytvářejí prostor, ve kterém člověk nemusí nic vysvětlovat ani skrývat.

Ne každá útěcha skutečně pomáhá

Existují věty, které lidé říkají pozůstalým v dobré víře, ale mohou zraňovat?

Ano. Typickým příkladem bývá věta: „Už je mu líp.“

Pokud ji vysloví sám pozůstalý, může být součástí jeho vlastního způsobu vyrovnávání se ztrátou. Pokud ale přichází zvenčí, může působit necitlivě.

Pozůstalý si v takové chvíli může říkat: Jak to vlastně víte?

Podobně opatrná bych byla i při sdílení vlastní zkušenosti se ztrátou. Někdy může pomoci. Jindy člověk potřebuje prostor pro svůj vlastní příběh. Každý totiž truchlí jinak.

Truchlení není úkol, který musíme splnit

Setkáváte se s lidmi, kteří mají pocit, že truchlí špatně?

Velmi často.

Žijeme v rychlé době. Lidé pečují o děti, chodí do práce, starají se o rodiče a řeší každodenní povinnosti. Na zármutek jako by nezbýval prostor.

Jenže truchlení se nedá odložit do kalendáře. Nelze ho přeskočit ani urychlit. Když ho dlouhodobě vytěsňujeme, může se vracet jinými cestami. Skrze vyčerpání, úzkosti, zdravotní obtíže nebo psychické potíže.

Proto si nemyslím, že existuje správný způsob truchlení. Existují pouze různé lidské cesty, jak se naučit žít se ztrátou.

Děti potřebují pravdu stejně jako dospělí

Velkým tématem je smrt a děti. Co dospělí dělají v této situaci nejčastěji?

Často děti chráníme tím, že je z rozhovorů o smrti vynecháváme.

Máme pocit, že jim tím ulevíme. Ve skutečnosti se ale děti velmi dobře orientují v emocích lidí kolem sebe. Vnímají napětí, smutek i změny v rodině.

Když nedostanou vysvětlení, vytvářejí si vlastní představy, které bývají mnohem děsivější než pravda.

Proto považuji otevřenou a citlivou komunikaci za důležitou. Děti si zaslouží vědět, co se děje. Potřebují cítit, že jsou součástí rodiny i v těžkých chvílích.

Vědomí smrti může proměnit náš vztah k životu

Když se smrti věnujete tolik let, změnilo to váš vlastní pohled na život?

Ano, velmi.

Smrt mi připomíná, že život není samozřejmost. Vnímám mnohem intenzivněji jeho křehkost i hodnotu.

Dnes cítím větší vděčnost za obyčejné věci. Za zdraví. Za čas strávený s blízkými. Za možnost žít v míru. Dříve jsem některé z těchto věcí považovala za samozřejmé. Dnes je vnímám jako dar.

Právě blízkost smrti mi pomohla uvědomit si, že život není generální zkouška. Je to jediný čas, který máme k dispozici.

Smrt nás učí, co je opravdu důležité

Kdybyste si mohla přát, aby si posluchači z dnešního rozhovoru odnesli jednu myšlenku, jaká by to byla?

Přála bych si, aby si lidé připomněli, že smrt není jen konec života. Je také připomínkou toho, jak chceme žít.

Vědomí vlastní konečnosti může být překvapivě osvobozující. Pomáhá nám soustředit se na vztahy, na lidi, které máme rádi, a na věci, které dávají našemu životu skutečný smysl.

Možná právě proto nás smrt může učit žít.

 

Foto: Pixabay