Marie Svobodová

(Toto je pouze ukázka vzpomínkového profilu a smutečního oznámení)

Máma a Marie

Moji mámu všichni známe jako usměvavou ženu a učitelku. Mimochodem, to že o ní mluvím jako o mámě, byla naše dohoda. Mně se nikdy moc nelíbilo říkat jí mamko a ona zas neměla ráda, když jsem jí říkal maminko. Takže to byla máma, a vždy jsem to vyslovoval s tou největší láskou. 

Je opravdu těžké zachytit něčí osobnost na pár řádcích, ale chci se o to pokusit. Úplně ji vidím, jak by nade mnou stála, jako když jsem doma dělal úkoly a po očku by sledovala, co tvořím. Kdyby se mi něco povedlo, usmála by se. A kdybych udělal chybu, věnovala by mi jeden ze svých pověstných pohledů, bez křiku, bez emocí, ale s velkým účinkem.

Máma byla srdečná a pečlivá učitelka. Své žáky i jejich rodiny si pamatovala jménem dlouho po tom, co už byli velcí a oni ji na ulici vždy nahlas zdravili „Dobrý den, paní učitelko!“. Za těch 40 let se několikrát stalo, že učila i děti svých původních žáků. Zakládala si na tom, že všem prvňáčkům vždy ulehčila nástup do školy a páťáky zase vždycky svědomite připravila na druhý stupeň. 

Důležitá byla i pro své kolegyně. S většinou z nich byla po těch letech i velmi dobrou kamarádkou. Předávala jim svůj neotřesitelný klid a zkušenosti někoho, „kdo v tom zvěřinci už umí chodit“, jak s oblibou říkala. Byla hravá, ale dokázala být i přísná, a to hlavně, když šlo o bezpečí. Určitě si všichni, co prošli naší základkou, pamatují, že když měla dozor ona, nesmělo se na chodbě běhat a svačit se muselo jedině u stolu.

Moc jsem na ní obdivoval, jak se neustále vzdělávala. Viděla učení se nových věcí jako cestu, dost možná jako jedinou cestu, jak se popasovat s životem. Když jsem přemýšlel, jak moc mě máma v životě ovlivnila, myslím, že právě ta láska k poznávání mě dovedla až na medicínu. Ráda se učila nové věci na školeních i od svých mladších kolegyň. Jednou přišla domů s novou metodou psaní testů, ale potřebovala si to na někom vyzkoušet. No samozřejmě, že to dopadlo tak, že jsme s tátou večer seděli u jídelního stolu a psali test z prvouky. Mimochodem, mně tou dobou bylo už 17 a máma se tomu svým typickým suchým humorem smála ještě do mé svatby, kde to vyprávěla jako historku na hostině.

U nás doma bylo vždy vše srovnané a uklizené, ale vždy vlídné. Myslím, že jako nejstarší dcera ze 4 sourozenců to máma ani jinak mít nemohla. Byla osou celé rodiny i svých kamarádek. Rodinné oslavy se vždy pořádaly u nás. Tedy máma je pořádala a nikdy od nikoho nechtěla pomoct, protože „byste se mi tady akorát pletli“. Stejně tak setkání čtenářského klubu, který s kamarádkami založily, si brala vždy na sebe. 

Máma totiž přečetla všechno, co jí přišlo pod ruku. Od detektivek přes biografie až po poezii. Pamatuju si, jak jednou na dovolené na Šíravě přečetla všechny čtyři knížky, které měla s sebou, a pak se s tátou až do konce pobytu hádali o noviny, co si přivezl on.

Doma bylo její království, její oáza. Když přišla vyřízená z práce, díky chvíli klidu s kafem u jídelního stolu načerpala novou energii. Jako dítě mě to štvalo, protože jsem si nemohl ani pustit televizi. Když jsem byl teď doma pro věci na pohřeb, na okamžik jsem se zastavil a poslouchal. Ticho, sem tam auto z ulice, kokrhání kohouta a vítr, který se opíral do okenic nahoře v patře. Polila mě zvláštní vlna klidu. Asi jsem pochopil, co na tom celý život měla. Možná jsme si byli víc podobní, než jsme si mysleli, mami. 

Já vždycky byl spíš techničtější, přírodovědecký typ a měl jsem za to, že mi máma nerozumí. Že v těch jejích knížkách přece většinou není nic reálného. Teď mi ale během vzpomínání dochází, že jsem sice nezdědil její vášeň ke čtení, ale její zápal opřít se do všeho, co mě baví.

Taky jsem si vždy myslel, že máma moc nelpěla na emocích. Neříkala, že mě má ráda, málokdy jsem ji viděl plakat. Včera jsem ale objevil krabici vzpomínek. Staré dopisy, obrázky od svých žáků, moje první ustřižené vlásky nebo fotky všech jejích sourozenců. Byly tam i nějaké sušené kytky, které tak ráda pěstovala a sušila. A fotky z mládí.

Jako by se mi otevřel nový pokoj. Pokoj, ve kterém nebydlí máma, učitelka a babička, ale Marie. Viděl jsem ji na fotce, to jí mohlo být sotva 20, takže ještě než poznala tátu a začala učit, smíchem v záklonu a cigaretou v ruce. V životě jsem ji neviděl kouřit, ale tady vypadá šťastně, přirozeně a lehce. Byla v mládí stejně tak bláznivá jako kdysi na vejšce já? Měli jsme společného taky tohle?

Měl jsem se jí na to zeptat. Sednou si k ní někdy s kafem, přerušit její rituál a nechat si to vše vyprávět. Máma se nikdy příliš nesvěřovala s tím, co ji bolí a trápí. Podle mě to bylo její vědomé rozhodnutí se ve věcech nevrtat. Vím třeba, že jsem měl mít sourozence, ale máma potratila. Nikdy o tom neřekla víc. Až teprve když se nám narodila Anežka, se mi máma svěřila, že jí ten potrat zlomil a další těhotenství už zkoušet nechtěla. 

Já si ale nikdy nepřišel sám. Naši se měli rádi, měli rádi mě, vždycky jsem to tak cítil. Třeba když si se mnou máma hrála na schovku na zahradě a dělala, že mě nemůže najít, i když věděla, že jsem na jabloni. Nebo když mě při usínání hladila na čele. Moc bych si přál, aby se nám povedlo vychovat naše dcery jako máma vychovala mě. Vychovala mě k samostatnosti a k tomu, abych ji nepotřeboval, ale abych ji chtěl vídat a jezdit za ní i po noční. Nevím, jak to udělala, ale vím, že se o to budu celý život snažit.

Máma Marie se narodila 16. října 1958 a vždy na to vzpomínala tak, že doma měli skromné poměry, ale vždy o ně bylo postaráno a vždy cítila teplo domova. Byla druhá nejstarší ze 4 sourozenců a nejstarší dcerou. Držela rodinu pohromadě už za mlada, kdy jejich tatínek onemocněl a když později zemřela i maminka, dodalo jí to neskutečnou odolnost, ale taky osamocenost. Její sourozenci ji postupně opustili také a i když jsme o tom nikdy nemluvili, přišlo mi, že se cítila sama. Že bylo na ní pokračovat v tradicích a držet rodinu spolu. 

A teď je to na mně. Nechci, aby to odešlo s ní. Chci tak uctít její památku a vzpomínat na ni. Jako na veselou, hravou, jak opravuje sešity večer u televize, jak si čte na zahradě a jak vaří svíčkovou pro 15 lidí na oslavu.

Mami, budu to dělat pro tebe a třeba si to kafe spolu někdy dáme.