Josef Sobotka

„Hlodavec na pět?“ pronesl jsi tázavě a zkoumavým pohledem zpod brýlí natřikrát opravených izolepou mě vyzýval k odpovědi. „No přece morče, dědo!“ zaburácela osmiletá rozumbrada – ač tehdy ne natolik rozumná, aby prokoukla tvou hru na hloupého. Kristýnka. Beruška, světluška. Plašmuška. Jak dlouho jsem žila v tom, že je to zvíře! Představovala jsem si ho jako něco mezi plachou muškou a muškou, která umí plašit. Plácl ses do čela a ten zvuk se rozlehl celou místností, ve které právě teď sedím na té samé židli jako tehdy, dnes už trochu rozvrzané. Díky tvým velkým, něžně neohrabaným rukám a šroubováku pořád statečně drží pohromadě – stejně jako naše rodina, jak sis vždycky přál. „Víš, proč mi babička říkala Mori? Protože jsem byl její pokusné morče. Jako jedno z těch, co pitvala v práci. Ale já se nedal odbýt, a tak už si mě nechala.“

Přišel jsi na svět do rodiny, kde se počet dětí nevešel na prsty jedné ruky. Boty nosili jen tvoji mladší sourozenci, hračky sis vyráběl sám. Ale ani s bosýma nohama plnýma odřenin, hokejkou z ohnuté větve a míčem ze svázaných hadrů jsi neztrácel naději v to, že se ti jednou splní tvé největší přání. Odvaha, pokora, píle, férovost, dravost v bruslích na ledě i v kopačkách na trávníku. Vyplatilo se! Stal ses profesionálním hokejistou a fotbalistou. Fandili ti tvoji spolužáci a učitelé ti vycházeli vstříc. Později tě poznávali i lidé na ulici a prodavači ti schovávali to nejlepší podpultové zboží. Tvojí černobílé podoby byly plné televizní přenosy i místní tisk. Všichni tvoji blízcí na tebe byli právem a zaslouženě moc hrdí.

Přebaloval jsi mě, učil jsi mě mluvit, vařil mi ovocný čaj se sirupem a chodil pro čerstvé rohlíky k snídani, četl jsi mi Malého prince a pouštěl Makovou panenku. Vodil jsi mě do školky, do školy, do všech těch kroužků, kvůli kterým sis bral přesčasy, aby ze mě něco bylo. A nikdy jsi nezapomněl vzít to přes cukrárnu, když jsi mě vedl zpátky domů, abys mi koupil kopeček zmrzliny za šest korun, lízátko ve tvaru chodidla s kyselým práškem nebo zvířátko z marcipánu. Sám jsi měl ze všeho nejradši ruskou zmrzlinu, ale musela to být ta tříbarevná – jahodovo-čokoládovo-vanilková!

Rádi jsme spolu sledovali talkshows a dokumenty o lidských příbězích. Když končily dobře, pokaždé jsi tajně plakal štěstím a po očku nenápadně kontroloval, jestli jsem si toho všimla. Byl jsi také vášnivým fanouškem detektivek a kriminálek. Já ne. Seděla jsem s tebou u obrazovky a předstírala, že mě zajímá, kdo je vrah, jen abych mohla pozorovat to napětí v tvé tváři. Pro mě jsi hrál hlavní roli ty – nejen tu během společných večerů u televize, ale i tu životní. Nikdy sis nedal reklamní pauzu. Žil jsi pro druhé, žil jsi přítomností, žil jsi naplno.

Snad mi, „dído“, dědýsku, dědoušku, Mori, promineš, že jsem tohle nenapsala dřív, i když jsi pořád vyzdvihoval můj „spisovatelský talent“. Když jsem se vymlouvala, že nevím, o čem psát, nabádal jsi mě, ať „sepíšu tvoje paměti“. Tak tady to je. Střípek z pozdních hodin, kdy jsi mě učil nebát se tmy, protože noc je jen nevybarvená část dne. Z předčítání novin se žlutým zvýrazňovačem místo ukazovátka a se jmény pohádkových postav místo jmen politiků. Z nekonečných procházek okolo chaty, kde jsi za mnou běhal, abys mě chránil před pádem, i když moje kolo mělo další dvě pomocná kolečka, a učil mě poznávat všechny houby, co jsme měli v košíku, aniž bys u toho doopravdy potřeboval tu knížku, kterou sis dávno listoval jen tak pro radost. Z těch SMS plných roztomilých překlepů, v nichž ses mě ptal, kdy se vrátím domů, sotva jsem za sebou zavřela dveře. Z těch tvých probdělých chvilek v peřinách, kdy jsme s rodiči cestovali na dovolenou, a ty sis dělal starosti, abychom v pořádku dorazili. Ze všech těch sálů, obchodních domů a náměstí, kde jsi stál v první řadě s kamerou v ruce a se slzami v očích ještě dřív, než zazněly první tóny mého hlasu.

Děkuji ti za to, že jsi mi šel celou dobu příkladným vzorem a byl mi vzácným a nenahraditelným důkazem existence z podstaty dobrého člověka. Za tvou hřejivou náruč, která pro mě byla jako bezpečný přístav, když všude okolo číhaly nástrahy. Že jsi to nikdy nebyl ty, kdo zvýšil hlas nebo vztáhl ruku. Že jsi mě vždycky vyzvedl včas, i když jsi kvůli tomu nestihl oběd. Za to, že jsem se mohla cítit pro někoho opravdu důležitá a že jsi nikdy nechtěl, abych byla někým jiným, jen lepší verzí sebe samé. Za inspiraci k překonání těch nejtěžších chvil, za to, že jsi mě naučil říkat pravdu a omluvit se, když je to třeba, za všechny ostatní hodnoty a ctnosti, které jsi mi předal, i za tvé láskyplné vedení.

Tak co na to říkáš? Vím, že kdybys tu ještě byl, za chvilku bys vyzvídal, jak že se posílá ten e-mail, protože bys to chtěl poslat bráchovi, tetičce, kolegyni z práce a bývalému spolužákovi. Možná bych jim to mohla poslat sama. Třeba až budeš mít narozeniny anebo raději hned, protože jeden nikdy neví, jak jsi mě to učil…