Milan Prokeš

Můj příběh

Milá rodino, milí kamarádi, vím, že byste se se mnou raději loučili osobně, ale některé věci se lépe píšou, než říkají. A kdo mě zná, tak ví, že pro mě to platí dvojnásob. Nikdy jsem toho moc nenamluvil, ale tenhle příběh bych vám přece jen rád vyprávěl.

Narodil jsem se v roce 1943, Evropa byla plná války a vyjednávání. Toho roku padla německá šestá armáda u Stalingradu a Itálie kapitulovala. U nás na vesnici jsme ale žili tím, kdo má kolik mouky a kdo se vrátil z totálního nasazení.

Já se narodil první jarní den, 21. března. Přes noc ale napadl sníh a porodní bába z vedlejší vesnice se k nám málem nedostala. Ale než jsem dopoledne vykoukl na svět, už to tálo. Můj táta pracoval ve mlýně a později v JZD, mluvil málo, byl přísný a měl rád polívku úplně vařící. Maminka výborně pekla a každou neděli chodila do kostela. Byl jsem prostřední ze tří dětí, měl jsem neposedného staršího bráchu Jaroslava a rozpustilou mladší sestru Růženku. Jak jsem byl uprostřed, tak jsem byl nejrozumnější, říkala vždy maminka.

Po válce toho bylo všude málo, ale my děti to tak nebraly. Běhaly jsme venku, hrály si s naším psem Cifrou, krmily slepice na dvorku a plašily špačky z vinohradů. Ale jednu věc si pamatuju doteď – měnovou reformu. To jsem poprvé viděl maminku opravdu usedavě plakat, protože jsme tehdy přišli o hodně peněz, kterých už tak bylo pomálu. Až časem mi docházelo, jak těžké to pro rodiče muselo být.

Z dětství si ale nejvíc pamatuju vůni dědova sklepa, tu směs hlíny, vlhkosti a nakyslé vůně vína. Děda nás tam často bral s sebou a nechával nás si smočit prst v sudu s jeho oblíbenou frankovkou. „Hezky pěkně do řady od nejstaršího,“ vždy zavelel a my se pošťuchovali, než se na nás dostalo. Víno ve mně zůstalo už navždycky. Sice jsem se nestal vinařem, ale později, když jsem měl svůj sklípek, jsem tam nasbíral lahve od všech vinařů z okolí. Vždy jsem za pomoc někde u někoho na domě dostal vinnou výslužku a díky tomu okoštoval celý náš kraj. Nejlepší ale stejně byla ta jeho frankovka.

Ve škole mi to celkem šlo, ale nebavilo mě sedět nad knihami. Rád jsem zkoumal, co se jak hýbe a jak co funguje, takže rozhodnutí vyučit se strojním zámečníkem bylo nasnadě. Byla nás tam dobrá parta kluků, i když já byl vždycky ten tišší. Rozmluvit mě dokázalo, když někdo nedělal něco poctivě. Jednou jsem na dílně celý den opravoval součástku do stroje, a když jsem se dozvěděl, že to byl Pepa, kdo ji minulý týden nedbale zničil, řval jsem na něj jak na malého kluka. Mistr Hrubčík mi za to před všemi vynadal, ale pak si mě vzal stranou a dal mi za pravdu. Je zvláštní, co v člověku zůstane i po letech a co ne. Třeba vojnu jsem nesnášel a moc si toho z Mladé Boleslavi, kam jsem narukoval, nepamatuju. Ale naučil jsem se tam hrát mariáš, jezdit s Pragovkou a rozchodit motor, se kterým to ostatní už vzdali.

Po vojně jsem nastoupil na dráhu. V ČSD jsem začínal jako topič, ale brzy se ze mě stal strojvedoucí. Vlaky byly mým životem přes 40 let. Měl jsem rád ten řád a klid a pravidelné klepání pražců. Tudu tudu, tudu tudu. Často se mi o tom ještě doteď zdá, jak jedu mou oblíbenou parní pětistovkou a kochám se výhledem na tu naši krásnou krajinu. Na jaře celou zelenou, v létě zalitou sluncem, na podzim plnou zlatých polí a v zimě nekonečně bílou. „Abys nám nezačal ze spaní i houkat," utahovala si ze mě s láskou vždy Anna.

S Annou jsme se seznámili v září 1965 na slavnostech v naší vesnici. Měla na sobě krásný kroj s ručně vyšívanými květy a vlasy ve dvou copech, jak to nosila celý život. Přišla ke mně a řekla: „Tak co, strojvedoucí, budete tady stát do rána, nebo si zatancujeme?" A tak jsem ji chytil za ruku a už ji nepustil. Aničko, ani nevíš, jak moc jsi mi ty poslední dva roky chyběla. Všichni se o mě krásně starali, ale bez tebe jsem prostě neměl sílu bojovat dál.

Vzali jsme se v srpnu 1968, pár týdnů před okupací, a pak hned začali stavět náš dům v Kyjově. Byli jsme na to sami, občas pomáhali Aniny bratři nebo naši sousedé, ale i tak nám to trvalo přes 10 let. Já pracoval vždy po šichtě, Anna mezi dětmi, vařením a péčí o zahradu a vždy toho za den stihla víc, než by stihli dva brigádníci. A ještě k tomu obstarala rodinu. Nikdy jsem jí to neřekl, ale za tuhle její energii, kterou dokázala doslova vybudovat náš domov, jsem ji moc obdivoval. V suterénu domu jsem si udělal dílnu a vedle ní menší vinný sklep, ne tak velký jako dědův, ale můj. Anna měla zahradu. Muškáty na oknech, jiřiny u plotu, v létě rajčata, jahody i brambory. V srpnu se pak vždy zavařovalo všechno, co zavařit šlo.

Péťo a Maruško, to vy dva jste z nás s Annou udělali rodinu. Dodnes si pamatuju, jak za mnou až na dráhu doběhla sousedka v létě 1970 a křičela: „Máš kluka, mašinfíro!" Jó, tenkrát jsme to s chlapama po šichtě zapili Karlovou slivovicí tak, až mi za to tchyně, co za námi přijela, vynadala a poslala mě spát k sousedům, ať doma neruším. Každý chlap si myslí, že musí mít syna, ale ve skutečnosti bych řekl, že potřebuje spíš dceru. Maruško, tebe bych za nic nevyměnil, tvoje klidná přítomnost mi dávala sílu, když to s maminkou bylo už špatné, a byla jsi mi největší oporou v těchto posledních měsících. I když jsem to říkal málo a trávil s vámi míň času než maminka, měl jsem vás oba opravdu moc rád.

Že budu dědečkem, jste mi oznamovali, když jsme šli s Annou zrovna do důchodu. A tak jsme vás, všechna vnoučata, často hlídali už od kočárku, brali vás po vesnici za slepicemi ke Kolářům a za koňmi k Loudům, a řeknu vám, že tolik bunkrů jsem nepostavil ani na vojně. Nejvíc jsem si ale užíval, když jsme jezdili na výlety vlakem. Anna udělala svačinu, já vzal batoh a vyrazili jsme. Doufám, že na to vzpomínáte stejně tak jako já.

Když zavřu oči, vidím svůj život jako vlakové zastávky. Dobré i špatné, ale vím, že na každé z nich jsem se něco naučil nebo potkal někoho, kdo mi ten život vylepšil. Já bych na tom nic neměnil – taky k čemu by to bylo, věci jsou tak, jak jsou.

Život na dráze mě naučil respektu k času. A tak teď, když se blíží moje konečná, vím, že nemá cenu vystupovat za jízdy. A třeba tam na mě bude čekat moje copatá Anna.