Milan Prokeš

(Toto je pouze ukázka vzpomínkového profilu a smutečního oznámení)

Milí kamarádi, milá rodino,

přemýšlel jsem, co bych vám řekl, kdybych měl tu možnost rozloučit se s vámi osobně. Vím, že teď tady s vámi nemůžu být tak, jak byste si přáli, ale věřím, že můžete cítit mou přítomnost v následujících řádcích.

Narodil jsem se v roce 1943, kdy nad Evropou už čtvrtým rokem zuřila válka a naše země byla protektorátem. Doma se mluvilo potichu, na úřadech německy, v rádiu kraloval prezident Hácha. Byl to rok velkých dějin: v únoru padla u Stalingradu německá šestá armáda, v září kapitulovala Itálie, v listopadu se v Teheránu poprvé sešli Stalin, Roosevelt a Churchill. K nám se ale tyhle zprávy dostávaly opožděně a obkroutěné. Lidé žili spíš tím, kdo má kolik mouky, kdo zítra půjde do mlýna a kdo se vrátil z totálního nasazení.

V kinech tehdy běžela Tanečnice s Marií Glázrovou, v rádiu zpívala Inka Zemánková.

Ve stejný rok se narodili i další lidé, které možná znáte: 25. února v Liverpoolu George Harrison, jeden z pozdějších Beatles. 26. července Mick Jagger od Rolling Stones. 17. srpna v New Yorku Robert De Niro. 22. října v Paříži Catherine Deneuve. Jen osm dní po mně, 29. března, budoucí britský premiér John Major. A doma v Praze 23. října Václav Neckář, jehož písničky pak léta zněly i u nás na chalupě.

A v tom roce válečných zpráv a tichých modliteb byl také 21. březen výjimečným dnem pro mé rodiče. Bylo úterý, první jarní den. V naší vsi u Kyjova přes noc napadl sníh, ale v poledne už tálo. Byl to den mého narození.

Můj táta Josef byl kolář, později pracoval ve mlýně a nakonec v JZD. Měl ruce jako desky, mluvil málo, ale když promluvil, lidé poslouchali. Maminka Marie byla menší a šikovná, výborně pekla a každou neděli chodila do kostela do sousední vsi. Byl jsem prostřední ze tří dětí, starší sestra Růžena, mladší brácha Jaroslav. Růžena se starala, Jarda rošťačil a já jsem byl, jak říkala mamka, ten rozumný uprostřed.

Vyrůstal jsem mezi vinohrady a poli. První věc, kterou si pamatuju, je vůně sklepa: hlína, dřevo, sudy a sladkokyselá vůně mladého vína. Děda měl jeden malý sud frankovky a když jsem byl ještě úplný caparta, dával mi smočit prst, abych si „ochutnal mužskej život“. Bylo to první, na co jsem si mohl říct moje.

Po válce bylo všeho málo, ale my děti jsme si toho moc nevšímaly. Dokud máte kus chleba s povidly a venku máte kde běhat, není co řešit. Na dvorku byly husy, slepice, jedna koza a pes Cifra, který byl o pět let starší než já. Nepamatuju si dobu, kdy by Cifra nebyl.

Do obecné jsem chodil ve vsi, do měšťanky do Kyjova. Učení mě bavilo, ale ne celé. Bavila mě fyzika a všechno, co se točí, jezdí a pracuje. Učitel Bartošek mi jednou řekl: „Milane, ty máš rozum v rukou, ne v hlavě, a to není urážka.“ Měl pravdu.

V patnácti jsem šel na učiliště, vyučil jsem se strojním zámečníkem. Z těch let si pamatuju zimu v dílně, vůni oleje a kovových pilin, mistra Hrubčíka, který mě uměl vytočit jako nikdo, a první vlastní pivo v sobotu po výplatě. Byl jsem hubený a tichý kluk, který si moc nevěřil, ale uměl pracovat. V osmnácti jsem narukoval do Mladé Boleslavi. Vojnu jsem nesnášel. Ale naučil jsem se tam hrát mariáš, jezdit s Pragovkou a rozmluvit motor, kterému nikdo jiný nerozuměl.

Po vojně jsem nastoupil k ČSD. Nejdřív jsem topil, pak začal jezdit jako strojvedoucí. Vlaky se staly mým životem na čtyřicet let. Parní šestapadesátka, později pětistovka, nakonec elektrika. Zima v zimě, horko v létě, noční směny, výplata v korunách a v unavených zádech. Ale kdo někdy v půl páté ráno vyjížděl od Kyjova přes pole ke Strážnici, kdy se mlha zvedá ze strniště jako duch a vy si naléváte kafe z termosky, kterou vám doma připravila Anna ještě, než jste vstal, ten ví, že práce nemusí být jen práce.

Z dráhy mi zůstaly dvě věci nadosmrti: kamarádi, se kterými jsme se po šichtě scházeli ve sklepě, a respekt k času. Vlak nepočká. Ani na ministra, ani na vlastní pohřeb.

Annu jsem potkal v září 1965 na hodech v naší vesnici. Měla na sobě kroj: sukni s květy, plný rukáv, kytku za pasem. Smála se hlasitě, ne jako městské holky, které šeptají do ramene. Já jsem stál u sloupu a nevěděl, co s rukama. Ona ke mně přišla sama a řekla: „Tak co, strojvedoucí, budete tady stát do rána, nebo si zatancujeme?“

Tancovali jsme. A pak ještě pětapadesát let.

Vzali jsme se v srpnu 1968, dva týdny předtím, než přijely tanky. Když jsem to potom Anně připomínal, vždycky říkala: „Tak vidíš, my jsme to ještě stihli.“ Říkala to s tím svým úsměvem, ze kterého nikdy nešlo poznat, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně.

Postavili jsme si dům v Kyjově. Sami. Já po šichtě, ona s dětmi v náručí a maltou v rukou. Trvalo nám to skoro deset let. V suterénu jsem si udělal dílnu a vedle ní menší vinný sklep, ne tak velký jako dědův, ale můj. Anna měla zahradu. Muškáty na oknech, jiřiny u plotu, rajčata v létě, švestky na kompoty.

Měli jsme spolu Petra a Marušku. Petr to mně nikdy neusnadnil. Byl tvrdohlavý jako já a chytrý jako jeho máma, a to je nebezpečná kombinace. Maruška byla tichá jako oblak, ale v každé rodinné krizi to byla ona, kdo dal věci do pořádku jedním slovem nebo polévkou. Vy oba víte, jak jsem vás miloval. Nikdy jsem to nepřiznal nahlas tolik, kolik bych měl. Tak vám to říkám teď.

Žili jsme v zajímavé době, jak se s úsměvem říká. V padesátých letech přišla kolektivizace. Tátovi sebrali pole a koně, dědův sklep „scelili“, takže do něj musel chodit přes potok. V šedesátých na chvíli vykouklo slunce, Pražské jaro. Pak přišel srpen 1968 a kolony. Pamatuju se, jak nám kolem domu projížděl tank a tankista byl tak mladý, že vypadal jako učeň z prvního ročníku. Anna mu vynesla džbán vody a on jen plakal a nepil.

V sedmdesátých přišla normalizace. Mlčeli jsme víc, než se nám líbilo. Doma jsme pod dekou poslouchali Hlas Ameriky, na vlaku jsme s parťáky řešili svět, ale na schůzi jsme zvedli ruku, aby děti mohly studovat. Není to nic, na co bych byl pyšný, ale není to ani nic, za co bych se styděl. Tak se tehdy žilo.

V listopadu 1989 přiběhl Petr z Brna celý rozsvícený a říkal: „Tati, oni padli.“ Já jsem si jen sedl na židli a poprvé v životě nevěděl, jestli mám brečet, nebo se smát.

Dějiny jsou velké jen v učebnicích. Doma jsou to vždycky jen lidi v kuchyni, kteří se na sebe dívají, jestli to ten druhý chápe stejně.

Když teď v posledních týdnech zavírám oči, nevracejí se mi velké věci. Vrací se mi tohle: Vůně mokré hlíny ve sklepě, dědova ruka na rameni. První zima na lokomotivě. Rukavice plné mazlavého oleje, nebe ve čtyři ráno fialové, termoska s kávou se šlehačkou, kterou mi Anna připravila ještě, než jsem vstal.

Petr, jak mi v devíti letech přinesl celou misku jahod ze zahrady a všechny snědl cestou do kuchyně. Stál pak červený od pusy a říkal: „Já jsem je nesl tobě.“ Maruška v den svatby, jak mi řekla „Tati, dýchej“, a já jsem si uvědomil, že jsem nedýchal celé tři minuty. Anna v zahradě s muškáty na zástěře, jak mi přes plot říká: „Až budeš mít čas, opravíš tu pumpu, viď?“, a já vím, že čas mít budu, protože ona to říká.

Slovácké hody, kde se zpívá tak dlouho, až se ráno rozsvítí samo. Vinný sklep v lednu, venku mráz a uvnitř se hřejeme jen lampičkou a frankovkou. Vlak v mlze nad polem. Zvuk Petrových bot na schodech, když přijel z Brna domů.

To jsou věci, které jsem si bral.

Petře, Maruško, vnoučatům, sousedům, parťákům z dráhy. Chci vám teď říct pár věcí, které jsem nikdy nahlas neřekl, protože jsem byl chlap své doby a my jsme si museli vybírat slova.

Život není ani tak dlouhý, ani tak krátký. Je takový, jaký je, a hlavně ho stojí za to mít rád, i v těch nudných pondělcích a špatných zprávách. Já jsem ho měl rád skoro celý.

Nezlobte se, když jsem byl občas tichý nebo přísný. Já jsem to neuměl jinak. U nás doma se nikdy nenadávalo a moc se nemluvilo o citech. Ale to neznamená, že nebyly. Někdy ten, kdo mlčí, má víc.

Mějte se rádi. Hádejte se, ale usmiřte se ten samý den. Anna a já jsme se kdysi tři dny hádali kvůli tomu, kde má stát kredenc. Pak jsem to vzdal a kredenc je dodneška na jejím místě. Stálo to za to.

Choďte do sklepa, ne do hospody. Tam se mluví líp.

Zalévejte muškáty.

A když se vám bude jednou stýskat, vyjeďte ke mně. Sedněte si na lavičku a něco mi řekněte. Já vás neuslyším, ale to nedělá rozdíl. To, co je důležité, dojde i tak.

Tak na shledanou, mí milí. Měl jsem vás moc rád. A měl jsem rád i ten život, celý, jak byl, s mlhou nad poli i s tankama, s normalizací i s frankovkou ve sklepě. Děkuju, že jsem ho s vámi mohl prožít.

Váš

Milan