Adam Černý

(Toto je pouze ukázka vzpomínkového profilu a smutečního oznámení)

Náš táta

Když se řekne disciplína, většina z nás si vybaví právě našeho tátu. Na házené „s klukama“, jak s oblibou říkal, nevynechal ani jeden trénink a ani bráchovi to skoro nikdy nedovolil. Tím byl jeho velkým vzorem. Věděl totiž, že sport a život není jen o ambicích a talentu, ale o vytrvalosti a zodpovědnosti. Šimon vzkazuje, že to občas byl trochu opruz, já ale vím, že to brzy pochopí.

Táta byl obráncem, který vždy všem kryl záda. Navenek byl pevný a zdrženlivý, ale uvnitř citlivý. Když si Šimon na zápase zlomil ruku a musel ho nechat přes noc v nemocnici, cestu domů probrečel. Ale druhý den ráno po vizitě už byl na značkách a vyzvídal, co a jak.

Ještě loni, když jsem bydlela u našich, jsem musela být večer do 12 doma. Jednou jedinkrát jsem za to byla ráda. Přišla jsem domů smutná kvůli klukovi a věděla jsem, že tam táta bude čekat v jeho oblíbeném křesle u televize. Celá ubrečená jsem se mu vrhla okolo krku, nic neříkal, jen mě utěšoval. Tati, nikdy jsem ti to neřekla, ale tohle je jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek.

Táta mě taky vedl k samostatnosti a lásce k matematice a praktičnosti. To první se mu, myslím, celkem povedlo, to druhé už tolik ne, tak vyhrálo umění. Ale na mých státnicích to nesl statečně.

Neumím si představit , jaké to je ztratit někoho, kdo si byl tak blízký jako táta s mamkou. Od prvního skautského výletu byli nerozluční. Doplňovali se jako černá a bílá na plátně a společně nám vytvořili domov a krásné dětství. Byli partneři i kamarádi, manželé i rodiče. Samozřejmě, že se hádali, ale taky se dokázali usmířit. Táta byl spíš mužem činu, a tak po hádce vždy uvařil mamky oblíbené držky nebo kulajdu  protože říkal, že kytky umí koupit každej blbec.  

A práce hned na druhém. Chodil tam včas a odcházel jako jeden z posledních. Byl mozkem, ale taky srdcem celé výroby. Věděl, kdo kde je, kdo na čem dělá, ale nikdy si za to nebral kredit. Neúnavně zaučoval nové lidi, vedl je k samostatnosti, ale než se vše naučili, cítil za ně hlubokou zodpovědnost. Do výroby, kde to neustále hučelo a bouchalo, se nechal přeřadit z kanceláře, protože nedokázal sedět na jednom místě.

A to ani doma. Snad jenom, když pozoroval ptáky u nás na vrbě, co jsme společně vysadili, když se narodil Šimon. Nejraději si ale stejně vždy něco šteloval v garáži, tam bylo jeho království, jeho zhmotnění řádu a funkčnosti.

Táta nepotřeboval veliké zážitky a veliké emoce. Když konečně někdy zpomalil, uměl ocenit jednoduché malé věci. Třeba právě strnada na vrbě, správnou velikost šroubku, dobrou polévku nebo čerstvě posečenou trávu. Na dovolené s námi vždy sbíral mušle nebo házel žabky a smál se, když nás smetla vlna.

Narodil se 28. července 1975, dětství na vesnici a pozdější pobyt na intru ho formovaly hlavně k tvrdé práci.   A taky se prali. Ale táta stál jako vždy mezi tím vším. Strejda Karel jako kluk neuměl držet jazyk za zuby a jednou dostal pěstí. Když přišel domů s rozbitým rtem, táta se ho nezeptal, kdo začal, ale s moudrostí daleko staršího kluka, než byl, řekl: „Karle, ne každá pravda musí být vyslovená nahlas.“

Tati,  všichni si tě budeme pamatovat jako někoho, kdo tu byl vždy, když bylo potřeba a pomohl všem a kdykoliv. Nám dětem s úkoly, mamce na zahradě, sousedům s kompostem nebo někomu v práci s nedokončeným úkolem, aby se vše stihlo. Nepotřeboval jsi uznání, ale určitě jsi si ho zasloužil víc, než jsi ho dostával.

Zemřel 13. února 2026. Zbyde tu po něm sice velké prázdno v nás všech, ale já bych si moc přála, aby tu po něm zbyl i jeho odkaz. Odkaz toho, že disciplína a vytrvalost můžou jít ruku v ruce se soucitem a pomoci druhým. Že ostatní lidé nejsou jen figurky, ale opravdové duše, kterým můžete svou pomocí udělat den krásnější a nic za to nechtít.

A tak vždy, když někomu pomůžete, zkuste si vzpomenout na našeho tátu.

Já to tak dělat budu.

Tati, sbohem.