Helena Procházková

(Toto je pouze ukázka vzpomínkového profilu a smutečního oznámení)

Pro babičku

Víš, babi, musím se ti k něčemu přiznat. Kdysi jsem si myslela, že vím, co je v životě důležité. Ale teď, když už tu nejsi, začínám chápat, jak moc jsem se mýlila.

Často se mi vracejí vzpomínky na naše společné chvíle a rozhovory, které jsem tak moc milovala. Někdy jsou to ty samé, které jsem si přehrávala už tolikrát, ale stále častěji se mi vybaví něco nového, něco, o čem jsem si myslela, že je dávno ztracené v čase. Je zvláštní, jak naše paměť někdy překvapí, jaké poklady nám občas dokáže vrátit. Když jsem byla malá, byl můj den přeplněný školou a různými zbytečnostmi, které mě odváděly od těch krásných obyčejných věcí. Všední okamžiky, které jsem tehdy brala jako samozřejmé, mi teď chybí a já si uvědomuji, jak moc pro mě znamenaly. 

Chybí mi, jak jsi mi občas odpoledne volala do práce, protože jsi zapomněla, že tam jsem do šesti. Mimochodem, až teď jsem se odvážila otevřít krabici s tvými věcmi. A právě proto chci převyprávět tvůj příběh z fotek, deníků a vzpomínek svých i paměti ostatních. Aby mi z tebe neodešlo ještě více.

Babička Hela byla tichá a spravedlivá a občas celkem přísná. Ale na mě jako na první vnučku ne. U babičky se mohlo všechno a já tam jezdila moc ráda, hrála jsem si na dvorku s míčem, lezla po třešni a sklízela s babičkou okurky. Jezdila jsem k ní doteď, i když už bydlela v bytě, protože se s ní vždy dobře povídalo. Naše babi rozuměla lidem.

Nejvíc jsem na ní obdivovala, jak si vždy dokázala poradit. Ať už šlo o neposlušný steh na sukni, když se rozvařily knedlíky nebo když vítr odnesl kus dřevníku a ona narychlo sešila plachtu, aby na dřevo nepršelo. Babička měla řešení a byla v klidu. Možná to bylo její povahou, ale možná taky dětstvím na vesnici. Když se narodíte za války v roce 1943, musíte se prostě snažit. Měla dva starší bratry Jozku a Jardu, kteří ji vždy chránili, ale potom jí taky prý vyčítali, že je rozmazlená. Nikdy mi to tak nepřišlo, řekla bych, že byla spíš citlivá a vnímavá. Svoje ticho zdědila po svém tatínkovi, po mamince zase náboženství, lásku k zahradě a taky recept na tu nejlepší vánočku, kterou na naše přání pekla i přes rok.

Jídlo bylo babiččin jazyk lásky. Nikdy nevařila podle napsaného receptu, ale podle citu. Prostě koukla na těsto a přisypala mouku nebo sáhla na brambory a věděla, jak dlouho se ještě potřebují vařit. Kuchyň byla „na baráku“, jak jsme říkali jejich domě v Kolíně, středobod všeho dění. Kdo přišel, dostal něco k jídlu. Babi měla vždy zásoby – guláš v mrazáku, ve spíži zavařenou zeleninu a buchtu pekla každé dva dny čerstvou.

Babi Hela nikdy nekřičela. Ale uměla dát vztek najevo jinak, potichu, ale pořádně. Třeba podle toho, jak utírala jídelní stůl se dalo poznat úplně všechno. Když to bylo rázné, děda věděl, že je lepší se vypařit na zahradu. Asi před měsícem, kdy jsem doma uklízela, a razantně házela ponožky do koše na prádlo, jsem si na tenhle babičky „rituál“ vzpomněla a u srdce mě bodlo i zahřálo zároveň. Tak tohle jsem po tobě zdědila, babi.

Mimo to byla ale babička jemná a citlivá. Milovala zvířata, hlavně kočky a andulky a o koze Růžence z jejího dětství mi láskyplně vyprávěla před spaním, když jsem byla malá. A k lidem měla taky přirozeně blízko.

I to z ní dělalo výbornou vedoucí dílny u nich v textilce. Nastoupila tam hned po vyučení se švadlenou v Kolíně, kde si ji vyhlédla mistrová a doporučila ji tam. Babička na to prostě „měla prsty“, jak jí tehdy mistrová řekla (a ona na to hrdě vzpomínala). Postupně se v textilce vypracovala a měla pod sebou asi dvacet žen. Nikdy se do tamějšího drbání moc nezapojovala, ale tu atmosféru mluvení, zvuků starých Singerů a ženské sounáležitosti milovala. Tady se babička taky naučila být opravdovou šéfovou. Na nikoho nekřičela a nikdy ostatní nekárala veřejně. Když někdo něco zkazil, přisedla si k němu a ukázala to znovu. Samozřejmě šila i na zakázku, ale za komunistů tajně. Táta vzpomínal, jak u nich na maturiťáku měly snad všechny holky šaty od naší babičky. Babi nesnášela nekvalitní látky, čas od času si koupila nějakou opravdu prvotřídní a ušila si něco pro sebe. Její hedvábnou košili ze sedmdesátek mám teď doma ve skříni já a je to můj nejmilejší poklad hned vedle povlaků na polštáře, které mi ušila do nového bytu. Byla to poslední věc, co kdy ušila. 

Já si ale babičku pamatuju jako pokladní. V devadesátkách se textilka rozpadla a babička si našla práci v místním konzumu. Vždy jsem tam za ní chodila a dostala žvýkačku, stejně jako všechny ostatní děti, protože svoje zákazníky měla babi ráda. Až nedávno mi teta Věrka pověděla, že práci prodavačky babička nesnášela, protože tam na ni bylo moc počítání a moc lidí. Snad i proto byla těsně před důchodem tak spokojená, když dělala uklízečku na základce. Jen ona, prázdná třída a její oblíbený Český rozhlas v rádiu.

Babi s dědou se seznámili v roce 1962 a rok na to se vzali. Jejich manželství bylo tiché, ale pevné. Jako malá jsem moc nechápala, že toho spolu s dědou nikdy moc nenamluvili a když jsem dostala odvahu a zeptala se jí, jestli má dědu vůbec ráda, zasmála se, pohladila mě po tváři a řekla: „Kačenko, to víš, že jo, já nevím, co bych bez toho svýho Franty dělala“. Byli spolu 53 let a když byl děda v nemocnici, seděla u něj každý den až do konce.

Jejich začátky byly vlastně taky celkem náročné. Pár let po svatbě, už s malým tátou, koupili rodinný dům na okraji Kolína s velkou zahradou. Teda spíš ruinu. Každou volnou chvíli na něm pracovali a do kupy ho dávali celých 10 let. Mezitím se narodila teta Věrka. Další část rekonstrukce se odehrála, až když jsem byla já malá. Přibyla nová koupelna, kuchyňská linka a okna. To už naštěstí dělat sami nemuseli, protože jsme jim všichni jezdili pomáhat. Pamatuju si, jak i v prachu a chaosu babi v poklidu vařila pro všechny sekanou a pekla tvarohové buchty. Maják uprostřed bouřky, to byla babička Hela. Když dům v roce 2011 prodávali, protože potřebovali něco menšího a s výtahem, oba to s dědou nesli těžce. Ale babi si to vynahradila aspoň tím, že jejich balkon proměnila v zelenou oázu. Vždy jsem už z dálky z parkoviště poznala, který balkon v paneláku je ten jejich.

Když to čtu, babi možná působí trochu tiše a přísně, ale podle deníků i mých vzpomínek vím, že její vnitřní svět byl plný života. Tak třeba jsem ji jednou načapala, jak si povídá se svými kytkami. „No co, i kdyby to neslyšely, mě to baví“, řekla. Taky znala nazpaměť všechny písničky Karla Gotta a vždycky dokázala odvyprávět jakoukoliv historku ze svého dětství prakticky na povel.

Babičku jsem znala prostě jako babi Helu. Na Helenu švadlenu, maminku, kamarádku, manželku, dceru a sestru byste se museli zeptat jiných. Ale možná by vám řekli to podobné. Hela byla tichá, laskavá, plná života a vždycky měla pro ostatní pochopení a něco dobrého k snědku.

Děkuji ti, babi, za všechno, co jsi pro mě udělala, za každou chvíli, kterou jsme spolu prožili. I když už nejsi tady, jsi stále součástí mého života. A vím, že tě budu nosit v srdci navěky.