Moje jméno je Kristýna Kohoutová, na svět jsem přišla 15. 7. 1995 a od té doby hledám způsoby, jak propojovat svět slov, hudby a emocí. Sotva jsem se naučila pořádně držet tužku, otevřela se mi dimenze, kterou jsem si okamžitě zamilovala. Odmalička jsem psala básničky, texty k písničkám, úvahy a příběhy do šuplíku, zatímco jsem snila o tom, že se jednou stanu spisovatelkou (hned po Popelce, baletce, krasobruslařce, herečce a zpěvačce).

Studovala jsem Sdružená uměnovědná studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde jsem se učila vnímat umění jako zrcadlo lidských osudů a zároveň jako kompas, který nás vede k hlubšímu porozumění životu a všemu, co je jeho součástí. Už tehdy jsem cítila, že slova mají neuvěřitelnou moc – umějí uchovat vzpomínky, otevírat duše a přepravovat pocity.

Po studiích jsem se postupně začala profesně orientovat na práci s textem. Jazykové korektury, copywriting, překlady a redakční práce se staly mým primárním zaměřením. Časem jsem k tomu připojila také administrativní činnost jako virtuální asistentka a voiceover speaking – obory, ve kterých mohu uplatnit svou pečlivost, smysl pro detail i cit pro jazyk. Miluji, když text dýchá, rezonuje v myslích čtenářů, vyvolává v nich emoce a z okamžiků, jež by jinak zapadly ve stereotypu každodennosti, vytahuje esenci, na niž poukazuje neopakovatelným způsobem, který v nich zanechá nesmazatelnou stopu.

Ve volném čase hraji na piano, kalimbu a vlastně na cokoli, co má klávesy, struny nebo paličky. Sbírám netradiční hudební nástroje nebo ty klasické v neobvyklém provedení. Intenzivně se od dětství věnuji také zpěvu a divadlu. Osm let jsem navštěvovala výběrový pěvecký sbor Primavera pro děti a mládež, pět let jsem získávala zkušenosti se sólovým populárním zpěvem v Hudební škole Yamaha a prošla jsem spoustou garážových kapel, dramatických kroužků a divadelních souborů pro děti i dospělé. Vnímám, že právě tyto mé zájmy mě neustále formují jako člověka i jako tvůrce, a proto mě hluboce naplňují.

K psaní o smrti mě přivedla fascinace životem a tím, co je po něm, jako dvěma stranami téže mince. Nejedná se pro mě jen o profesní výzvu, ale i o osobní misi, kterou považuji za své poslání – pomáhat uchovávat lidské příběhy, připomínat jejich hodnotu a ukazovat, že smrt, byť nevyhnutelná, nás může učit žít plněji, vědoměji a s hlubším porozuměním tomu, co zůstává.