Yveta Labíková

Moje milovaná teta Yveta.

Jeden z mála andělů v naší velké rodině, který neznal slovo „NE!“

Teta Yveta vyrůstala ve velké rodině. Měla šest sourozenců a rodina pro ni byla vždycky něco, co mělo své pevné místo v jejím srdci. Možná právě proto pro ni slova „vždyť jsme přece rodina“ znamenala mnohem víc než jen obyčejnou větu. Byl to způsob, jakým žila.

Byla to žena, která zažila a vytrpěla příliš. Jako by snad právě ona dostala do života tolik překážek jen proto, aby dokázala, že člověk může i přes vlastní trápení zůstat laskavý. Že se může pro druhé rozdat, i když by někdy sama potřebovala, aby někdo podržel ji.

A přesto měla srdce na dlani.

Svou vřelostí, lidskostí a dobrotou by snad dokázala vymýtit všechno zlo světa.

Mnozí si ji v srdci nesou jako maminku, sestru nebo tetu. Pro širokou veřejnost to ale byla také ta paní hospodská, která se uměla smát takovou silou, že bylo téměř nemožné zůstat vedle ní vážný. Vždycky chtěla, aby u ní nikdo nestrádal. A protože byla také výborná kuchařka, málokdo od ní odcházel hladový. Rodina byla její prioritou a své dvě děti vychovala s obrovskou láskou.

Je až zvláštní, že při každém pohledu na ně člověk může vidět a cítit její stopu. Jako by se kus toho dobra, které v sobě měla, do nich nesmazatelně propsal.

Většinu svého života strávila péčí o druhé. Záleželo jí na tom, jestli jsou lidé kolem ní spokojení, jestli mají všechno, co potřebují, a jestli jim může nějak pomoci. Nikdy jsem u ní nezažila, že by mě v něčem odmítla.

A pak jsou tu vzpomínky, které člověku zůstanou navždy.

Jedna z mých nejživějších je cesta do Chorvatska. S tetou totiž žádná cesta nemohla být úplně obyčejná. V každé šílené situaci se dokázala strašně smát a její smích se nedal přehlédnout ani přeslechnout. A když už se něco opravdu povedlo, dokázala na celé kolo vykřikovat, že jsme přece „rodina Škopkova“.

Jednou jsme přijeli na benzinku a strejda chtěl natankovat. Jenže benzín z nějakého důvodu netekl. Protože jsem byla asi jediná, kdo v té době uměl pořádně anglicky, vydala jsem se dovnitř zjistit, kde je problém.

Bylo mi asi čtrnáct a byla jsem v těžké pubertě. K tomu se mi ještě do toho všeho líbil místní pumpař, který nám měl pomoct. Když jsem mu vysvětlila, že nám nejde natankovat, chytil mě kolem pasu a šel se se mnou podívat, kde je problém.

Já byla samozřejmě v sedmém nebi. Cítila jsem se jako Miss World.

Jenže najednou jsme za autem uslyšeli ten obrovský výbuch smíchu.

Teta si všimla, že strejda celou dobu stál zadním kolem na té tankovací hadici a zaškrtil tak průtok. Samozřejmě jí to přišlo naprosto k popukání. Já se v tu chvíli styděla tak, že bych se nejraději propadla do země.

Teta mě ale nakonec zachránila. Rychle mě strčila do auta a zavřela za mnou posuvné dveře. Auto mělo tónovaná skla, takže jsem se mohla v klidu schovat a z toho strašného trapasu se nějak vzpamatovat.

Dodnes si říkám, že mi tehdy možná zachránila celý můj pubertální vývoj.

A přesně taková Yveta byla.

Dokázala vytvořit vtipnou situaci, aniž by se o to vlastně vůbec snažila. S ní to šlo tak nějak samo.

Podobná vzpomínka se mi vybavuje i z doby, kdy jsme se s mamkou vydaly do její nové hospody v Josefově. Hospodu jsme nemohly najít, a tak jsme jí zavolaly, že vůbec netušíme, kde je.

Její odpověď byla jen: „Je to takový žlutý barák.“

To nás úplně odrovnalo. Protože kdo někdy projížděl těmito místy, mi jistě dá za pravdu, že devadesát devět procent zdejších budov je žlutých.

A přesně to byla celá ona.

Unavená, pracovitá a strhaná žena, která dokázala i z obyčejné situace vytvořit vzpomínku, které se člověk směje ještě po letech.

Dnes už si bohužel nepamatuji tolik společných chvil, kolik bych si přála. Některé vzpomínky časem vybledly a zůstaly po nich jen malé útržky. Ale možná právě ty nejmenší útržky někdy znamenají nejvíc.

Pamatuji si její smích.

Pamatuji si její hlas.

Pamatuji si její „vždyť jsme přece rodina“.

Pamatuji si Chorvatsko, rodinu Škopkovu a ten trapas na benzince.

Pamatuji si žlutý barák.

A hlavně si pamatuji ten pocit, že jsem někam patřila.

Po letech jsem ji znovu zastihla ve chvíli, kdy už bojovala s rakovinou. Všechno bylo strašně rychlé. Příliš rychlé. Člověk má někdy pocit, že na některé věci má ještě spoustu času, a pak najednou zjistí, že čas už žádný nezbývá.

Její boj nakonec prohrála.

Přesto jsem neskutečně vděčná, že jsem ji ještě stihla vidět. Že jsem měla možnost být s ní alespoň na chvíli předtím, než ji rakovina porazila naposledy.

A právě proto nechci, aby moje poslední vzpomínka na ni byla spojená s nemocí.

Chci si ji pamatovat takovou, jaká byla.

Jako ženu, která se pro druhé rozdávala.

Jako maminku, tetu, sestru a člověka, u kterého člověk nikdy nemusel mít strach, že uslyší „NE“.

Jako paní hospodskou s obrovským smíchem.

Jako ženu, která dokázala i z obyčejné zastávky na benzince udělat příběh na celý život.

A hlavně jako jednoho z těch vzácných lidí, kteří po sobě nezanechají jen prázdné místo.

Zanechají v ostatních kus sebe.

A já věřím, že kus tety Yvety zůstane v každém, kdo ji někdy poznal.

Protože někteří lidé ze života odejdou, ale z rodiny už nikdy neodejdou.

Vždyť jsme přece rodina.

A teta Yveta bude její součástí už navždy.