Bedřiška Králová

Milovaná babičko, vím, že ten okamžik jednou musel přijít, ale nikdy jsem si nedokázala připustit, že opravdu nastane. Do posledního okamžiku jsi byla plná životního optimismu a říkala jsi, že si to chceš do té stovky všechno ještě pořádně užít. Pořád ses na něco těšila, něco plánovala a měla jsi pocit, že je před tebou ještě spousta věcí, které stojí za to zažít.

Odešla jsi náhle, šťastná, milující a milovaná. S rtěnkou v ruce, když ses v téměř svých 95 letech chystala s holkama na kafíčko do hospůdky nebo na nějaký ten špacír do přírody. Přesně taková jsi byla. Říkala jsi pořád: „Přeci nebudu sedět doma a stěžovat si na nemoce, jako to dělají ostatní babky“. Ty jsi prostě žila.

V mých myšlenkách zůstává naše poslední dovolená u moře. Přála sis ho ještě jednou vidět. Byla jsi tam tak šťastná. Smály jsme se spolu tak, až jsme smíchy brečely. Pořád vidím tvůj úsměv, když jsme si dávaly místní zmrzlinu. Zmrzlinu jsi milovala a s dětskou radostí ses těšila, kde zase nějakou ochutnáme. Hlavně, aby neměla zrníčka – „ty lezou pod protézu“. 😄 Doufám, babičko, že v tom nebeském království mají zmrzliny dostatek. 🍦Jednou se zase setkáme a dáme si ji spolu.

Když zrovna nebyla zmrzlina, nejšťastnější, jsi byla v přírodě. Od malička jsi mě učila poznávat bylinky. Chodily jsme po kopcích, loukách a mezích a celé léto jsme něco sbíraly a sušily. Kopřivy, podběl, sedmikrásky, bez, malinové a ostružinové listí… Pak z toho byl čaj, který jsme pily celý rok. Dodnes si pamatuji, jak jsem se na něj těšila, když jsem k tobě přijela na návštěvu, ach ten tak voněl… to naše klábosení u čaje mi tak schází. Nezapomenu, jak jsme šly sbírat bylinky na louku pod Lovoš a já ti říkala: „Babi, odpočiň si, vždyť je to strašnej kopec.“A ty ses na mě podívala a povídáš: „Prosím tě, vždyť devadesát mi už sice bylo, ale to není žádnej věk, nejsem žádné mejdlo.“ Vzala jsi hole, přidala do kroku a vyrazila do kopce. Já vytáhla mobil, začala tě natáčet a volala za tebou, že ti nestačím. A obě jsme se neskutečně smály. Pak jsme vzaly košík s nasbíranýma kopřivama a ty jsi si sedla na lavičku u stromu a já zachytila kouzelné okamžiky, kde říkáš svůj recept na ten dlouhý život, který jsi žila: „A opravdu užívat tu přírodu. Příroda je mocná kouzelnice, ta vás opravdu ze všeho vytáhne, nepotřebujete ani ty prášky.“

Milovala jsi vše s přírodou spojené, v obci jsi chránila každý strom, aby ho neporazili a když jsem ti přinesla kytici lučních kvítí, tak z té jsi vždy měla největší radost. Vzpomínám na naše časté putování i s dědečkem po loukách, který mi ty barevné květy pomáhal pro tebe sbírat. On byl mužem tvého života a srdce a pro mě vždy Dědeček s velkým D. Čekávali jsme na tebe před školkou, než skončíš v práci a pak šli společně cestou domů. Někdy ta cesta bývala fakt dlouhá, protože tě pořád stavěli děti a další lidé se slovy „Dobrý den, paní učitelko, jak se máte?“ A ty ses vždy s nimi zastavila a měla pro ně dobré slovo, vyslechnutí nebo pohlazení a úsměv. Z těch dětí za ty roky vyrostli dávno dospělí lidé. Někteří měli dokonce i vnoučata, ale ty sis je pořád pamatovala všechny jménem a měla jsi tak upřímnou radost, když ti vyprávěli, že se jim daří nebo se jim třeba narodil další potomek. Byla jsi takovou studnicí vzpomínek a do posledního dne svého života si vše od svého dětství, po dospělost a stáří pamatovala. A tak jsi často i některé vzpomínky sepisovala, dnes máme opravdu co číst. Co nám však schází celé rodině tvoje veršovaná přání.

Ke každým narozeninám, svátku a významným okamžikům jsi dokázala napsat vlastní básničku. Nebylo to jen „všechno nejlepší“. Sedla sis, přemýšlela o člověku, kterému píšeš, a napsala něco jen pro něj, třeba jako tento verš, který jsi mi napsala k narozeninám: „Výjimečné ženy dělají svět krásnější už jen tím, že jsou.“ A já teď vnímám, to, že právě takhle slova patřila i tobě, babičko. Co bychom všichni dali za ještě jedno nové přání od tebe…

Ty jsi zkrátka byla neskutečnou studnicí povzbuzení a milých slov vždy, kdy jsem to  potřebovala, možná jako ta tvá babička z Blažimi, na kterou jsi často vzpomínala. Říkávalas, že to byla ta nejhodnější babička na světě. Znala bylinky a lidé za ní chodili pro radu. Když někde zbyl kousek látky, dokázala ti z něj ušít šatičky, které jsi jako malá tolik milovala. Vzpomínala jsi i na druhou babičku, za kterou jsi chodívala pomáhat na zámek v Líšnici. Vyprávěla jsi o úplně jiném světě, o lidech na zámku i o chvílích, kdy se sedávalo u čaje. A já si někdy říkám, jestli právě někde tam nezačala naše tradice dlouhých čajových dýchánků a vyprávění, na které vzpomínala po tvé smrti, i tvá pravnoučata Kačenka a Tomášek. Pro ně ty příběhy z dětství, kdy jste neměli lednice, svítili petrolejkou a pili mléko tučné jako smetana, museli znít jako sci-fi v době dnešních počítačů a možností. Jinak to mléko babi, nemám ráda dodnes a ty jsi mi vždy vyprávěla, jak jsi ho tak moc milovala právě nadojené od kozy a chodila jsi tajně ujídat škraloup z kastrolu na plotně. Nejvíc mi však utkvěly vzpomínky, které si nedokážeme asi v dnešní době představit, že opravdu nebyly sladkosti a vy jste chodili ujídat cukr jako jednu z vašich největších sladkých odměn a o Vánocích ho balily do barevných papírků a pozlátek, které jste během roku nastřádali a pak vše věšeli na stromeček, aby na něm byla „kolekce“. Zažila jsi zkrátka svět, který už my neznáme a život v prostředí války neměla jednoduchý. Ty příběhy o náletech, sirénách a nocích strávených v krytu místního pivovaru ve mně vždy vyvolávaly úzkost, když jsi je vyprávěla. A ty jsi byla tak neskutečná, že od života s petrolejkou jsi i v téměř 95 letech ovládala tablet a dívala se naše krásné výlety na Facebooku, které jsem ti tam vždy sdílela a ty jsi s radostí četla komentáře od lidí, jak si to ta babička s tou vnučkou zas někde užívá.

No, na výletování to teď už moc není. Začíná podzim a já sbírám hrušky. Vzpomínám, jak jsme je sbíraly spolu … ano ty koprčky z Koporeče, ty slavné hrušky „od nás“, které se proslavily i ve světě, a které jsi říkala, že musí dojít…a tak je mám v bedýnce ve sklepě. A taky už zas natahuji teplé ponožky. Přesně ty, které jsi pletla celé rodině. A přiznávám – tenkrát jsme je ani moc nechtěli nosit. Co bych za ně dnes dala. Vyklubala se mi na jedné z nich díra. Víš, že jsem tě slyšela: „Martinko, hned mi je přines, ať to zašiju, alespoň budu mít nějakou práci.“ Babičko, co bych za to dala, kdybych si mohla přičarovat tvé kouzelné ruce, těch děr na tom oblečení přibylo a tvá věta: „Nemáš něco na zašívání?“ mě teď straší, že to snad budu muset v tom dnešním spotřebním světě zašívat sama, ha. Babičko, slibuji, že tu díru na ponožce dám, ale přešít si šaty, nebo ušít nákrčník, to jsem se od tebe nenaučila. Stejně jako tvé božské plněné meruňkové knedlíky. Ať je dělám, jak je dělám, nikdy nejsou tak výborné, jako od tebe.

Babičko, dokončuji ten příběh, ne že by nebylo co ještě psát, ale tečou mi slzy. A úplně přesně vím, co bys mi řekla: „Kočičko moje, neplakej. Mám tě moc ráda.“

To byla i poslední SMS zpráva, kterou jsem od tebe dostala: „Posílám pusu a mám tě ráda.“ Babičko, tak pusu tam do nebe, MÁM TĚ RÁDA. Zůstaneš navždy v mých vzpomínkách a v mém srdci. 🤍

Tvoje vnučka Martinka