Bernhard Zeidler

Vždy jsem si myslela, že máme moře času, že se budeme mít navždy. Vlastně mě v mladické neznalosti ani nenapadlo, že to tak nebude napořád a jak málo ho spolu ve skutečnosti strávíme. Možná bych se víc ptala, možná bych se ti víc svěřovala, možná bych nechtěla ztratit ani jeden společný výlet.

Myslela jsem si, že nám nic neuteče, ale osud to chtěl jinak a zbyly jen vzpomínky. Ale o to vzácnější dnes jsou.

Vzpomínky na to, jak jsi mě učil jezdit na kole, když jsem se nechtěla vzdát přídavných koleček.
Vzpomínek na tvůj vyděšený výraz, když jsem tě s čerstvým řidičákem poprvé vozila autem a bojovala s brzdou.

Vzpomínek na to, na to, jak jsi komolil jméno mého přítele.

Vzpomínek na to, jak se mi žhavily mozkové závity, když jsi sledoval všechny večerní programy najednou.
Vzpomínek, když jsme se shromáždili s celou tvojí početnou rodinou a bylo slyšet jen ty, kdo mluvili nejhlasitěji.
Vzpomínek na to, jak jsi mě respektoval přesně takovou jaká jsem a nesnažil se mě měnit ani usměrňovat.
Vzpomínky na to, že jsi tu pro mě byl vždy, když jsem potřebovala podpořit.
Říkám si, jaké by to asi bylo, kdybychom na ně mohli nabalovat další a další, protože je to už pár let, co můžu jen vzpomínat a některé zážitky už se pomalu začínají ztrácet v mlze.
Ale pokaždé, když zapaluji svíčku, vzpomenu si, jak jsi říkal, že na tebe máme vzpomínat právě takhle. Žádný hrob, žádné starosti, jen tichá děkuji za společně strávené chvíle a úcta všemu, co jsi tu po sobě nechal.
Byl jsi skutečnou hlavou rodiny. Někdo, komu všichni kolem naslouchají, chodí k němu pro radu a vzhlížejí k němu pro jeho laskavost a přirozené vedení. Nikdy ses nesnažil vynucovat si poslušnost nebo autoritu, a přesto jsi je měl. Byl jsi tak oblíbený mezi sousedy i kolegy v práci, protože jsi vždy pro každého měl vlídné slovo a široký úsměv. Na žádné drby a zášti se u nás nikdy nehrálo.
Každému si přál jen dobré a vždy nabídl pomocnou ruku. Rád ses bavil, rád sis dopřál dobroty i když jsi je měl od doktorů zakázané, rád sis dělal ze života legraci a moc rád ses vracel ke svým kořenům ve Starkově, kde se stále držely rodiny tvých 12 sourozenců. A že tam bylo doopravdy veselo!

Nikdy nezapomenu, jak trpělivě jsi čekal hodiny u auta, když jsme my, tvoje holky, chodily po nákupech. Nikdy jsi neřekl ne, když jsem ti zavolala v 7 ráno, že jsem zaspala do školy, ujel mi vlak a potřebuji odvézt. Nikdy ses netvářil otráveně, když jsem tě posté zatěžovala tou stejnou věcí. Věděl jsi všechno o všem, hodně jsi četl a sledoval dětí ve světě, takže jsi byl taková moje demo verze internetu. Nikdy jsem tě neslyšela křičet, ba co víc, ani zvýšit hlas. Byl jsi pevnou skálou, skutečným vůdcem, pravým lvem.
Byl jsi mi druhým tátou, ale také hlavním životním vzorem, jak by se k sobě měli lidé chovat. Vždy si tě budu pamatovat jako příklad trpělivosti, oddanosti, stálosti, přirozené inteligence a nekonečné oddanosti svým nejbližším.
Mohla bych oprášit milion vzpomínek, ve kterých působíš jako knižní hrdina, ale ani jedinou bolavou, kterou bych raději zapomněla. Žádné takové nebyly. Člověka jako jsi ty jsem už nikdy nepotkala, ale o to raději se v myšlenkách vracím k tobě.
Děkuji ti za vše dědo a jednoho dne na viděnou.