Karel Janouš

Na prázdniny u babičky Aničky a dědy Káji nikdy nezapomenu, a to i díky tomu, jak parádně se o mě se sestrou babička starala, a díky tomu, co všechno děda vyváděl.

Vše obvykle začalo už při našem příjezdu. Děda se vždycky ptal, zda budeme brečet, až budou rodiče odjíždět. A my pokaždé brečely jako želvy už u téhle jeho otázky. Ale zůstaly jsme, šly spát a ráno nás pak děda budil tak, že tloukl pokličkami o sebe. Když mu babička tenhle hrozný budíček zakázala, tak nám alespoň u snídaně škodolibě přál dobré poledne místo dobré ráno. S oblibou nám také říkával: „Tě pic, a jestli tě ještě nepic, tak tě picne.“

Děda nás často zlobil, ale je pravda, že často jsme zlobily i my jeho. Míčem jsme například polámaly kytky rostoucí podél plotu. Pak jsme zlomené stonky narovnaly, podepřely klacíkama a naivně si myslely, že se na náš prohřešek nepřijde.

Se ségrou jsme taky podváděly v kartách. Děda hrál mizerně, pokaždé jsme ho porazily a přitom teprve dnes vidím, že vítězem byl pokaždé právě on. Dokázal totiž, abychom uvěřily, že neví nic o našich podvodech a o tom, že si se ségrou tajně vyměňujeme karty pod stolem. Možná byl děda opravdu špatný hráč, ale spíš byl výborný herec. A také vypravěč. Před spaním nám vyprávěl historky z vojny. Nejraději jsme měly tu o vojákovi, který to nestihl na záchod. Když jsme byly starší, voják si nadělal do kalhot a ještě později se prostě po***l.

Naprosto nezapomenutelná je i dědova stezka odvahy. Přes celou zahradu tehdy natáhl drát, na jehož konci bylo kdovíco, každopádně to dělalo rámus. Nás pak nechal jít v pozdních večerních hodinách podle plotu na konec zahrady. Tam nás patřičně vyděsil, když stojíc ve dveřích zatahal za drát a způsobil tak ohlušující ryk. Ještě několik let poté jsme si myslely, že nás vystrašil pan soused Šimůnek, který se proti nám spolčil s naším dědou.

Děda nás rád škádlil a popichoval, ale také nás miloval. Vyrobil nám třípatrový domeček pro barbíny. Byl růžový, v pokojích se dalo rozsvítit a měl dokonce i garáž. Udělal pro nás také loutkové divadlo s loutkami, na které babička ušila kostýmy. I dnes vypadají loutky stejně jako před třiceti lety. Hraje si s nimi můj syn, když za ním přijdou na návštěvu kamarádi. Děda by měl radost. A jak ho tak znám, tak asi i strach, aby děti ty pracně udělané loutky nezničily. Já to ale hlídám. A kdo ví, jednou si třeba s loutkami od dědy Káji budou hrát děti mého syna. Moc bych si to přála.