Karolína Ctiradová

Vzpomínka na Káju

Když jsme se spolu naposledy smály, nemohla jsem se ani nadechnout a tobě teklo prosecco ven nosem. Lidi po nás koukali, já se dusila, ty jsi smrkala a číšník se dokonce přišel zeptat, jestli je vše v pořádku. Bylo. V naprostém.

Všichni se s tebou rádi smáli. A ty s nimi. Na rodinné oslavy sis už jako malá připravovala vystoupení od princezen přes loutky až po kouzelnická čísla a nevadilo ti být středem pozornosti. Už tehdy jsi totiž věděla, že díky tobě teď ostatní zapomenou na svoje starosti. Dokázala jsi vnášet své příběhy do životů druhých tak hluboce, až člověk po chvíli cítil, že se v něm něco pohnulo. Později se tvůj cit proměnil v tvorbu.

Byla jsi hromosvod špatné nálady, bublifuk uprostřed bouřky, polárka v noci a kakao po zimní bobovačce. Citlivka, citlivá duše, cíťa. Měla jsi v sobě zvláštní jemnost. Všechno jsi prožívala tak nějak víc, tak nějak hlouběji. Cizí radost tě nabíjela a cizí smutek vyčerpával, nedokázala ses od toho oprostit. I čekání na tramvaj jsi dokázala proměnit v rozhovor s ostatními. Vnímala jsi jejich radost a jejich skutečné příběhy. To, že sis vedle nich sedla a zpříjemnila jim den, pro tebe nebyla jen jízda do práce.

... A teď po tobě zůstává prázdná sedačka. Dne 10. března 2026 odešla naše milovaná kamarádka, dcera, sestra, partnerka, spisovatelka a umělkyně tělem i duší, Karolína.

Jestli se na nás odněkud díváš, nejvíc by tě trápilo, že se trápíme my.

A že je tu ticho. Ty jsi ho totiž nesnášela.

Když už ti nehrála hudba ve sluchátkách, tak sis aspoň zpívala nebo pobrukovala. Přiznávám, že bylo trochu otravný jet s tebou třeba autem na vystoupení. Já se snažila řídit a ty jsi jako bohémský spolujezdec neustále ladila rádio, komentovala, jak je která písnička dobrá, a přidávala jsi svoje verze. A já si připadala, že jsme jako chaos na kolech.

Ale pak ses postavila na jeviště a všechno začalo dávat smysl. Psala jsi a zpívala tak, jak jsi žila. Opravdově. Tvoje umění vyrůstalo z ochoty jít až k místům, kam se mnozí podívají jen na okamžik a rychle odvrátí zrak. Tvůj hlas se roznesl sálem a přenesl diváky do světa melodií, tónů a emocí. Přesně jako když jsi byla malá.

Kája se narodila 7. srpna 2001. Maminka byla tvým velkým vzorem a nejbližším člověkem, byla jsi jí nablízku v každodenním zmatku života i v těch okamžicích, které bolí i hřejí. Však jste si taky volaly i dvakrát denně. Tátovi jsi byla parťačkou a oporou, a i když jsi sama fotbal nikdy nehrála, ráda jsi mu chodila fandit, to byly vaše chvíle. Moc důležitá jsi ale byla i pro nás všechny ostatní. Pro tvou sestru, se kterou vás spojovalo víc než dětství, ale i podobný nos a čich na lidi. Pro partnera Honzu, kterému jsi už na střední dala kus svého srdce. Pro nás kamarádky a kamarády, kteří jsme s tebou zažili návaly smíchu i emocí. Vždy jsi vycítila, kdo potřebuje podporu, a nabídla pomoc, ještě než tě požádal. Vzpomínáš, jak jsme vymalovaly můj pokoj na tu křiklavě zelenou, protože jsem zmínila, že už nechci tu dětskou růžovou?

Hledala jsi ve věcech smysl a hlubší význam. A já ho teď taky hledám, ale marně. Přemýšlím, co bys asi teď řekla ty.

„Nebreč, zazpíváme si.“

„Tak snad mě pořádně obrečíš, no ne?“

„Lepší, že jsem tu mohla být těch 25 let než vůbec.“

Když jsme se spolu naposledy smály, nevěděla jsem, že je to naposled. Nevěděla jsem, že po tom, co jsi v nás celý život nechávala hlavně radost, po tobě zůstane brázda smutku tak brzy.

Každý z nás si v sobě neseme jinou vzpomínku. Jiný okamžik. Jiný tón Kájina hlasu. A přece nás všechny spojuje totéž. Vděčnost, že jsme mohli být blízko člověku, jehož duše měla tak jemný nádech.

Milá Kájo, dnes se s tebou loučíme se zlomeným srdcem plným lásky. Ale zůstáváš navždy v řádcích svých básní, v písních, které jsi tak ráda zpívala, a v radosti, kterou jsi do našich životů vložila.

Děkujeme.