Petr Špinler

​Spoléhejte se, že s tatínkem se dalo od lásky stavět nebo tvořit. Rád vyráběl ruční věci a uměl toho neuvěřitelně moc spravit. Byl to člověk čisté pohody, tajemný i bezprostřední. Lásku k druhým vyjadřoval po svém, bez potřeby cokoliv nepomlouvat nebo si na cokoliv hrát. Měl být sice pro mnoho lidí pro smích – pro ty, kteří neměli cíle –, ale cokoliv vyrobil, bylo s dokonalostí originálu a s citem na detail. Nenechal se nikdy rozhodit při cestě, která ostatním přišla zdlouhavá a bez cílů. Lidé neměli smysl pro jeho vynalézavost a precizní postup, kterým tak dotáhl vždy věc do konce. Vydával se směrem, kterému málokdo rozuměl, a říkal: „Zasaď semínko, pečuj a bude ti ukázáno, jak získat vnitřní stabilitu a budíček k sobě samému!“

​Byl to opravdový muž bez přetvářky, uzamčený zámečník v pracovním životě, ale zároveň člověk pracující jako zámečník lidských duší. Tatínek se narodil v Trutnově a vyrůstal od malinka v malebné vesnici. Ale „no tak“, jak tatínek často říkával pro sebe, moc se nevyjadřoval. Byl spíše sám pro sebe a tiše pozoroval okolí. Neměl slabost pro nikoho neupřímného a zůstával v klidu za každé situace.

​Byl spravedlivý sám k sobě, druhým pomohl, nepomlouval a tiše odešel. Byl schopen s etickou hlavou hodnotit a rozpoznávat, aniž by se zaplétal do zbytečných konfliktů. Žil opravdověji, aby ukázal druhým naději. Byl vždy nápomocen, nabízel pomocnou ruku a nepustil ji, dokud člověk nebyl v bezpečí a zajištěn. Udělal jasné světlo, které lidem poskytlo útěchu a péči, určil směr a nechal je jít k odpovědnosti. Zároveň ale sám si prošel špatnými, nejhoršími zkouškami po odchodu jeho maminky, ale věděl mnohem víc, než by si člověk myslel. Byl od toho, aby byl sám sobě světlem a hluboké sebepoznání uplatňoval v každodenním životě. Jeho srdce bylo otevřené, i když k ostatním lidem byl velmi opatrný.

​Nehrál si na schovávanou ani na nic neobyčejného. V klidu se usadil, pustil si svou oblíbenou hudbu nebo přečetl to, co miloval, a velmi rád Vás vedl po vaší vlastní cestě. Jenže u nikoho moc nenašel pochopení, když říkal: „Až budete odcházet, tiše za sebou zavřete dveře. Každý z nás tu absolvuje povinnou scénku. Věříte na jistotu, nebo lákání tónu svého srdce? Snění – vidíte to? Je to brána do naší duše, do našeho podvědomí a vítání síly. Nebojte se ticha, tmy ani úzkostí, protože ticho skrývá největší moc a skrytou sílu.“

​Byl spravedlivý a stoický. Při svém pohledu viděl dál, než si ostatní mysleli. Nebyla pro něj na škodu mít vlastnosti, které zřetelně nesly lidskou čistotu. Vnímání okolí ho vybízelo, aby očekával neočekávané a byl připraven zvládnout jak negativní, tak pozitivní změny. Byl tvořivý a uměl se strachovat o cesty druhých. Občas při řeči vypadal trochu nepřítomně, jako by byl zaujatý nečím jiným, ale přesto zůstával plně soustředěný. Snažil se neustále na sobě poctivě pracovat, přijímal bez výhrad a odpouštěl bez ptaní. Věděl, že nic není jen tak a že musí ujít ještě kus cesty, ale nevzdával se. Nechal slyšet svůj vnitřní hlas, který mu pravil: „Všechno dopadne výborně.“ Snažil se předat poselství, které rezonuje do dnešních dnů: „Jste vyslyšeni, opakovaně vysílajícími signály, slovy a zprávy či události přijdou nečekaně. A jednou je najednou nečekaně uchopíte. Buďte milující a pozitivní!“ Tatínek zůstává v našich srdcích jako příklad lidskosti, vnitřní síly a opravdovosti.