Zuzana Navarová

Když se 7. prosince roku 2004 rozletěla napříč naší republikou zpráva o smrti teprve pětačtyřicetileté fenomenální zpěvačky Zuzany Navarové, lidé tomu nemohli ani uvěřit. „Tak mladá? To přece není možné… A co se stalo? dohadovali se i moderátoři rádií, kteří okamžitě zareagovali a ihned „prali“ do éteru nejznámější písničky této úžasné písničkářky. Média se předháněla v žaluplných nekrolozích, kde zaznívaly poetické popisy její osobnosti: éterická, křehoučká, líbezná, čistá, nevinná… „Křišťálová víla s hlasem, který připomínal bublání lesního potůčku!“

„Víla! Tomu by se Zuzana jen smála. Zuzka byla úžasná zpěvačka, skvělá autorka a člověk, kterej měl svoje tajemství a svoji vnitřní krásu, kterou dokázala dávat všude kolem sebe. Byla také chytrá a měla pronikavý a bystrý pohled na svět. Dovedla odhalovat lidi na první kouknutí,“ popisoval Zuzku její kolega z kapely Nerez Zdeněk Vřešťál. „Málokdo věděl, jaká doopravdy je, protože k sobě, do svého osobního prostoru, pustila jen velice málo lidí. Klamala tělem. Byla křehká, to ano, ale také milovala život se všemi jeho neřestmi, měla báječný smysl pro sarkastický humor, uměla být drzá, uštěpačná a vždy naplno řekla, co si myslí,“ říkal o ní i druhý kolega z Nerezu Vít Sázavský. Jaký je životní příběh hrdé zpěvačky a textařky Zuzany, která natrvalo ovlivnila celou naši hudební scénu?

Budoucí královna českých písničkářek s kouzelným, lahodně konejšivým hlasem, jak popisoval její projev publicista Josef Vlček z iDNES, se narodila 18. června 1959 v Hradci Králové. Její táta Radovan pracoval jako hudební redaktor v regionálním rozhlasu a nejenže malou dcerku často vodil do práce, kde Zuzka seděla a poslouchala stovky písniček, ale také „tahal“ hudbu domů: „Měla naposloucháno od malička. Otec rodině pouštěl na starém kotoučáku magnetofonové pásky s hudbou všech žánrů. Podle toho se pak sama inspirovala. Jakmile poprvé vzala do ruky kytaru, bylo to. Už bylo jasné, kudy se bude její cesta ubírat. Její záběr byl úžasně široký,“ uváděl později hudební publicista Václav Souček.

Drobounkou studentku hradeckého gymnázia pak už všichni znali jen s kytarou v ruce. Zuzka sedávala v parcích a hrála kamarádům, představovala jim i své textařské prvotiny - a jednoho krásného večera se objevila i v televizní soutěži Havana volá! „Málem jsem se udusil párkem, když se objevila na obrazovce. Tuším, že to vůbec nikomu neřekla,“ vzpomínal spolužák na vstup tiché a tajnůstkářské studentky Zuzany do tehdy poněkud zatuchlého rybníčku československé pop-music, kde zazářila jako naprosté zjevení. Koncem 70. let se pak Zuzana přidala k hradecké skupině Výlety a spolu s ní se v roce 1978 dostala do finále plzeňské Porty!

Ta pravá kariéra zpěvačky a písničkářky však musela ještě chvíli počkat. Zuzana se po maturitě „levou zadní“ dostala na FF UK, kde si zvolila těžké obory - češtinu a její milovanou španělštinu. Ani při studiu na pražské vysoké škole ale nepustila z ruky kytaru, vystupovala se svými písněmi na všemožných večírcích na kolejích a v klubech. A právě při jednom takovém mejdanu, při němž se naplňovalo známé úsloví o životě studentském, životě veselém, došlo k osudovému setkání mladičké Zuzky a dvou talentovaných kluků - Zdeňka Vřešťála a Víta Sázavského.

Ti dva tehdy hráli jako folkové duo a užívali si přízně něžného pohlaví, jak ostatně sami přiznali: „Předváděli jsme se před holkama a jedna z nich byla Zuzka, která se samozřejmě předváděla taky. Už tehdy měla vlastní písničky, stejně jako my dva,“ usmíval se Zdeněk při vzpomínce na Zuzanu, která seděla v hledišti na zemi a vyzývavě se na ně dívala. „Chtěla bych si s vámi zahrát,“ oslovila je po vystoupení. V tu chvíli se kormidlo Zuzanina osudu otočilo směrem ke slávě a popularitě, protože zprvu bláhový nápad uvedla trojice mladých lidí do praxe - a vznikla skupina Nerez!

„Kapelu tvořilo pět studentů, kterým stačily dvě akustické kytary, kontrabas a perkuse, a přesto si získali publikum tempem, na které jiní čekali roky. Neotřelá aranžmá, ve kterých se mísily různé hlasové polohy s latinskoamerickým temperamentem, oslovovaly rockery i náročnější publikum,“ popisuje tuto skupinu blogerka Amelie Kala. Podle hudebního publicisty Ondřeje Bezra za Nerezem táhly hotové davy lidí: „Na folkovém poli neměla tato skupina konkurenci. Byla výlučná. Už v roce 1982 se Navarová stala na pražské Vokalíze nejlepší sólistkou, Nerez poté doslova zbořil Portu. Dařilo se jim. Byli naprosto jedineční,“ dodával. A právě v roce 1982 tehdy třiadvacetiletá Zuzana, která byla na profesním vrcholu, najednou naprosto nečekaně „foukla“ svým spoluhrajícím na Kubu!

„Studijní pobyt. Jazyková stáž. Na půl roku,“ vysvětlovali zmatení muzikanti zvědavým novinářům. Ale nebyla to jen stáž - Zuzka už dlouho toužila zažít na vlastní kůži atmosféru Karibiku, nasát do sebe latinskoamerické rytmy a onen genius loci svobody a nespoutanosti, který ji od malička neuvěřitelně fascinoval. „Když se z Kuby vrátila, byla jako vyměněná. Zpívala jinak, frázovala jinak, na pódiu se pohybovala s novou energií. Hudba Karibiku a Jižní Ameriky se od té chvíle stala pevnou součástí jejího repertoáru. Ve španělštině zněla tak samozřejmě, jako by s ní vyrostla,“ říká Amelie Kala. Po návratu navázala na práci s Nerezem. Skupina vydala populární album Masopust (1986), poté následovaly desky Na vařený nudli (1988) a Ke zdi (1990). Zuzana byla v novém pojetí jak jinak než skvělá. Jenže Nerez už ji v této podobě jaksi nebyl schopen utáhnout a kapela se v roce 1994 rozpadla. Zuzka se tehdy dle svých slov znova nadechla. Vydala se vlastní cestou a s kolumbijským kytaristou a písničkářem Ivánem Gutiérrezem natočila album Tres (1995). V roce 1998 pak společně založili formaci Koa. Zuzana tak úspěšně navázala na své „nerezové“ období:

„Na deskách Koa se vedle češtiny ozývala španělština, romština, jidiš i kečuánština jihoamerických Indiánů. Pro Navarovou jazyky nikdy nepředstavovaly překážku, vnímala je jako další nástroje, na které se dá hrát,“ myslí si blogerka Amelia. A jako kdyby ji někdo polil živou vodou. V Koa se našla: „Zde jsem konečně svá, svobodná, tak to má být,“ pochvalovala si a energicky se vrhla do další činnosti: hledala nové talenty, přičemž objevila pro Evropu romskou zpěvačku Věru Bílou, „udělala“ i Radúzu, která dodnes patří mezi nejlepší písničkářky v naší historii. Zuzana měla i charitativní zájmy - řídila tzv. Nadaci Život umělce, kde podporovala nejen mladé a začínající zpěváky a kapely, ale pečovala o stárnoucí a kdysi populární interprety, na které lidé zapomněli a nechali je živořit v bídě.

Zuzanin soukromý život byl zahalen velkým tajemstvím. Svérázná zpěvačka se nebránila společnosti, ale držela si velký odstup od novinářů. S cigaretou v ruce se na novináře jen významně usmívala. Za písněmi, které nabízela posluchačům, zůstával i osobní svět, do něhož neměl přístup každý. „Uměla být vzácná. Někdy cynická, někdy rozmarná. Ale měla tak čistý charakter, nikdy by nikomu neublížila. Milovala život, muziku a svého muže,“ vyprávěla její blízká kamarádka pro magazín Vlasta. Jejím manželem byl Kubánec Luís de Tejada, jehož poznala při onom „studijním pobytu“ na Ostrově svobody. Jenže svazek dlouho nevydržel. „Možná ty kulturní rozdíly byly přece jen větší, než Zuzana čekala. Ale rozešli se v dobrém. S ní to ani jinak nešlo,“ odpověděla opatrně její přítelkyně. Zuzka se v tomto období naplno věnovala hudbě a pracovala na albu Jako Šántidéví.

Její proměna nezůstala bez povšimnutí a přinášela s sebou i otázky na soukromý život. Zuzana na tyto všetečné dotazy odpovídala velice vyrovnaně. Prohrábla se v krátkých vlasech, které měla ostříhané „na vrabčáka“, a zvědavcům opáčila mírně a klidně: „Už několik let neplánuju. Jako cíl jsem si vytkla, že nebudu mít žádné cíle. Vlastně můžu říci, že každý probíhající okamžik je můj cíl. A děti? Jako jestli jsem tím méně žena, když je nemám? Ne. Cítím se naprosto naplněná. Mám dojem, že v životě dělám, co mi bylo určeno. Muzika je moje poslání,“

Zuzaninu proměnu znepokojeně sledovali i spoluhráči z kapely Koa. Bylinkové čaje, tai-či a jiné každodenní návyky. I takovou Zuzku teď poznávali lidé, kteří ji měli léta zažitou jinak. Své nové návyky vysvětlovala snahou šetřit tělo a dopřát mu trochu oddechu. Jenže zatím její tělo týralo ji. Křehká zpěvačka s velkou duší byla totiž nemocná. Jak silnou osobností musela být, to se ukázalo v momentě, kdy se rozhodla o svém boji s rakovinou prsu a komplikovanou cirhózou jater nikomu neříct. Vlastně ani svým blízkým. „Že umírá, vědělo jen pár lidí. Ani muzikanti okolo ní neměli tušení, jak je situace vážná. Když se poprvé ukázala s ostříhanými vlasy, říkali jsme si, pozor, rozmar, ženská v letech musí mít novou image,“ řekl hudební publicista Václav Souček. „Byla tvrdohlavá, paličatá, svébytná, svérázná, umíněná…“

Zuzka se na veřejnosti naposledy objevila necelé tři týdny před smrtí v Malostranské besedě. „Zpívala úžasně. Jako o život. Kdybych to jen tušil… Nebylo jí dobře, viděl jsem to, ale lidé si vyžádali přídavky a ona jim je bez jakékoliv známky nechuti nebo napětí jednoduše zazpívala. Nikdo netušil, že umírá,“ vrtěl zarmouceně hlavou herec Viktor Preiss, který celý pořad tehdy moderoval. Zuzana se poté potichu vytratila ze scény: „Jejím posledním studiovým počinem bylo pět písní na albu Karla Plíhala, postaveném na básních Josefa Kainara. Album se jmenovalo Nebe počká. Jenže na Zuzanu Navarovou nebe čekat nechtělo.“

Jedna z našich nejlepších zpěvaček všech dob zemřela 7. prosince 2004 v nemocnici v Motole. Popel pětačtyřicetileté umělkyně byl o půl roku později, 18. června 2005, uložen na pražském Vyšehradském hřbitově do společného hrobu umělců. Tak až někdy půjdete navštívit toto místo posledního odpočinku, můžete se poklonit památce nevšední ženy, která se na nás slovy své známé písně Andělská dívá z obláčku a čeká, dokud neusedneme vedle ní a …spolu budem slunit se a snít…

O tomto memoáru

Tento memoár připravil tým Memoáry jako vzpomínku na život a tvorbu Zuzany.