Jmenuji se Tomáš Fürbacher a pocházím z Poděbrad. Jsem písničkář s vlastní tvorbou, který se nebojí kráčet po vlastní ose. První potlesk jsem sklidil ještě za totality při příležitosti oslavy MDŽ v mateřské školce. Od té doby se mikrofon stal mým věrným společníkem. Postupně přišly pěvecké soutěže, autorské písně a vystoupení, která mi otevřela cestu k publiku.

Začínal jsem v zábavové kapele Echo 91, kde jsem se naučil, že dobrý koncert neudělá jen zpěv, ale hlavně schopnost nenechat se rozhodit, když přestane jít proud. V roce 2007 jsem založil vlastní kapelu RaVaNeLLo, s níž jsme uspěli i v soutěži Coca Cola Popstar. Po jejím rozpadu jsem se v roce 2012 rozhodl hudebně osamostatnit, což v mém případě znamenalo více kytary, méně kompromisů a žádné zkoušky v neděli ráno.

Později jsme s mou tehdejší partnerkou založili duo Atalayla, v jehož rámci jsme nahráli album Když objímám strom. Hudba z té doby má blízko k meditaci. Nejlépe si ji vychutnáte ve chvíli, kdy se svět zpomalí a člověk si dovolí jen tak být.

Na jaře 2016 vzniklo moje první sólové album Znovuzrození. O dva roky později jsem s autorskou písní získal 2. místo v soutěži Růže od Casanovy a v roce 2022 jsem se dostal do finále Hlasu Česka v kategorii „vlastní tvorba“.

V současnosti připravuji nové album Pro Tebe třeba tisíckrát. Několik písní už je k poslechu na Spotify, další skladby jsou v přípravě. Hlavním mediálním partnerem mé hudby dosud bylo rádio Fénix.

Poslední roky se věnuji především audioknihám a práci se zvukem, včetně nahrávání, režírování, střihu a zkrátka všeho od nápadu po finální výsledek. Mezi projekty s mou účastí v této oblasti mohu zmínit například audioknihy Projevy pýchy, Strašidelný hrad nebo Zdraví člověka.

Kromě hudby mám blízko i k divadlu. Sedm let jsem působil v činohře Jany Klatovské. Díky tomu jsem si uvědomil, že představení a koncert mají jedno společné: bez autentičnosti by to nešlo.

Věřím, že to, čemu říkáme konec, je vlastně jen další formou existence. Lidé mizí z našich očí, ale zůstávají v našich vzpomínkách, srdcích a v tom, co po sobě zanechali. V gestech, v tónech, v obyčejných větách, které jsme s nimi kdysi prohodili. Z tohoto důvodu spatřuji hluboký smysl v práci, jejímž prostřednictvím mohu pomáhat pozůstalým památku jejich blízkých uctít.