Někdy stačí pár vět. Jindy zase hlas, který je unese a nenechá padnout. Slova nejsou jen o tom, co říkáme, ale i o tom, co v nich cítíme.

Mezi písmenky žiji každý den. Píšu o kultuře a společenském dění a mezi tím si ukládám vlastní příběhy do šuplíku. Možná tam zůstanou, možná jednou dozrají. Dobře ale vím, že i ticho mezi řádky má svůj význam.

K hlasu mě to táhlo vždy. Ochotnické divadlo, kapela, zpěv. A dnes i touha jednou načíst vlastní audioknihu. Protože některé příběhy se zkrátka lépe poslouchají. Vyrostla jsem navíc v rodině se sedmi dětmi. V prostoru, kde měl každý co říct a kde bylo potřeba svůj hlas skutečně najít.

Čtyři roky jsem moderovala podcast s maminkami pro Novinky.cz. Mluvily jsme o radosti, únavě i o ztrátách, které se těžko vyslovují. Naučilo mě to naslouchat a nesoudit. Vnímat, co zazní, i to, co zůstane nevyřčené.

Dnes svým hlasem doprovázím poslední rozloučení pro Memoary.cz. Dávám slovům klid, rytmus a prostor doznít. Někdy stačí málo. Říct, co bolí, a nechat doznít, co zůstává.