V některých obdobích života se téma smrti dostává blíž k běžnému prožívání. Objevuje se v souvislosti s únavou, dlouhodobým tlakem nebo změnami, které oslabují dosavadní pocit jistoty. Lidé v takových situacích často popisují zvýšené napětí a stres bez jasné příčiny. Úzkost ze smrti se tehdy projevuje spíš nenápadně, jako stav, který zasahuje do rozhodování, vztahů i každodenního fungování.
Psychoterapie se tímto tématem zabývá řadu let a počítá s tím, že samotné racionální vysvětlení k úlevě většinou nestačí. Konstatování, že smrt patří k životu, může znít logicky, ale většinou nepřináší skutečnou úlevu. Prožívání lidí se odehrává nejen v oblasti myšlení, ale také na úrovni těla, emocí a vnímání sebe i okolního světa. Právě proto se v posledních letech rozvíjejí přístupy, které pracují přímo se zkušeností a jejím dopadem na každodenní fungování.
Úzkost ze smrti jako hlubší zkušenost
Psychologie popisuje úzkost ze smrti jako reakci na uvědomění si vlastní konečnosti. Projevuje se dlouhodobým napětím, které se častěji objevuje v mladé dospělosti, v období ztrát nebo při dlouhodobém stresu. Výzkumy opakovaně ukazují, že úzkost a stres spolu úzce souvisejí a vzájemně se zesilují. Téma smrti pak vnitřně zabírá čím dál větší prostor a ovlivňuje způsob, jakým člověk přemýšlí, rozhoduje se a reaguje na běžné situace.
Smrt jako zkušenost má přímou a osobní povahu a práce pouze s představami přináší omezený efekt. Pozornost se proto postupně přesouvá k přístupům, které pracují s prožitkem. Ten má symbolickou podobu a zároveň zasahuje tělo i emoce, což umožňuje hlubší zpracování tématu.
Zážitky blízké smrti a jejich proměňující účinek
Lidé, kteří se ocitnou v situaci blízké smrti, často popisují zkušenosti, které zásadně ovlivní jejich další život. Tyto zážitky přinášejí proměnu vztahu k životu, který pokračuje dál. Výpovědi se opakují v různých podobách a soustředí se na ústup dlouhodobého napětí, větší pozornost k tomu, co lidé považují za důležité, i změnu priorit. Vztahy, každodenní rozhodování a vnímání času tak získávají jinou váhu.
Psycholog James F. Zender upozorňuje, že podobné zkušenosti se v klinickém prostředí často setkávají s rychlou interpretací. Důvodem bývá jejich obtížná zařaditelnost do běžných diagnostických rámců. Přesto mají společný rys. Lidé je popisují jako skutečné a významné události svého života. Jako něco, co prožili, i když jejich okolí tuto zkušenost sdílet nemohlo. Právě tato subjektivní rovina hraje v dalším psychickém zpracování klíčovou roli.
Naslouchání místo opravování
Zender ve svých textech připomíná příběh skladatele Sergeje Rachmaninova, který krátce před smrtí popisoval hudbu, již slyšel pouze on sám. Přítomní lidé jeho prožitek nesdíleli a snažili se ho uvést na pravou míru. Rachmaninov nakonec přijal jejich pohled a zážitek uzavřel jako něco, co patřilo pouze jemu.
Tento příběh se v odborném kontextu připomíná kvůli pozornosti, která tehdy chyběla samotnému prožitku. Otázky směřující k tomu, co přesně Rachmaninov slyšel, zůstaly nevyslovené a jeho zkušenost nebyla blíže zaznamenána. V oblasti smrti a umírání se podobné situace objevují opakovaně. Setkání s prožitkem, který ostatní nesdílejí, pak často vede k jeho rychlé korekci místo k otevřenému zkoumání.
Odborná literatura v této souvislosti mluví o fenomenologickém přístupu. Ten staví na respektu k tomu, co člověk prožívá. Nesnaží se zkušenost hodnotit ani potvrzovat její objektivní platnost. Soustředí se na popis, naslouchání a porozumění významu, který má pro konkrétního člověka.
Virtuální realita jako bezpečný prostor pro prožitek
Právě s tímto přístupem pracuje výzkum publikovaný v roce 2025 v odborném časopise Frontiers in Virtual Reality. Výzkumný tým se zaměřil na otázku, zda simulace zážitku blízké smrti ve virtuální realitě ovlivňuje úzkost ze smrti a míru stresu u dospělých.
Účastníci absolvovali krátkou řízenou zkušenost ve virtuálním prostředí z pohledu první osoby. Obsah tvořil sled obrazů a situací, které tematizovaly hranici mezi ohrožením života a návratem k běžnému vědomí. Zážitek byl navržen tak, aby podporoval soustředění na vlastní prožívání a umožnil jeho bezpečné ukončení.
Výsledky ukázaly pokles úzkosti ze smrti i stresu u většiny účastníků. Změna měla měřitelný charakter a projevila se bezprostředně po absolvování simulace. Autoři studie zároveň upozorňují na rozdílné individuální reakce a zdůrazňují význam dobrovolnosti, přípravy a možnosti zkušenost kdykoli přerušit.
Jedním z důvodů, proč může mít virtuální realita psychologický účinek, je reakce těla. Výzkumy v oblasti zdravotnictví a duševní péče ukazují, že při dostatečné míře ponoření reaguje organismus na virtuální situace podobně jako na skutečné. Mění se dech, svalové napětí i úroveň soustředění.
Mozek s takovým prožitkem pracuje podobně jako se skutečnou zkušeností a zapojuje jej na úrovni vnímání, emocí i těla. Právě tato tělesná odezva umožňuje, aby se změna objevila dřív, než ji člověk dokáže pojmenovat slovy.
Zkušenost před výkladem
Výzkum přinesl také poznatek, že přítomnost mluveného doprovodu nehrála zásadní roli. Rozhodující vliv měl samotný prožitek. Vizuální vnímání, pohyb v prostoru a pocit účasti v situaci. To potvrzuje závěry, podle nichž se práce s úzkostí ze smrti odehrává především na úrovni zkušenosti, nikoli vysvětlování.
Účastníci popisovali uvolnění, menší zahlcení každodenními podněty a větší soustředění na přítomný okamžik. Strach se v jejich výpovědích proměnil ve zvládnutelný stav, který přestal určovat jejich chování.
Etika a respekt k hranicím
Psychologové pracující s umírajícími i autoři výzkumu se shodují na nutnosti citlivého přístupu. Téma smrti vyžaduje respekt k individuální připravenosti a osobním hranicím. Zkušenost má smysl pouze tehdy, pokud vzniká v prostředí důvěry a s možností podpory.
Naslouchání, otevřený zájem a ochota zaznamenat prožitek bez rychlého hodnocení tvoří základ jak práce s lidmi na sklonku života, tak využití nových technologií v psychologickém výzkumu.
Smrt jako součást lidské zkušenosti
Virtuální realita otevírá prostor pro setkání s vlastním vztahem ke konečnosti. Vytváří prostředí, kde se člověk může zastavit a věnovat pozornost tomu, co prožívá.
V mnoha případech stačí jednoduchá otázka po tom, co se právě děje uvnitř, a ochota u této odpovědi setrvat. Právě zde se často objevuje možnost změny, která má praktický dopad na každodenní život.
Zdroje: psychologytoda.com, frontiersin.org, sancedetem.cz
Foto: Shutterstock
Martina Malá
Autor článku
Odchod blízkých je zkušenost, která mění perspektivu. Je to moment, který boří hranice a kdy si uvědomíme, co je opravdu důležité. Snažím se přirozeně spojovat lásku ke slovu s respektem k lidským příběhům a své příspěvky psát jednoduše, prakticky a srozumitelně.
