Smrt se v moderní době postupně vytratila z běžného života. Přestala být součástí každodenní zkušenosti, o které se mluví otevřeně a bez ostychu. Zmizela z rodin, z domovů i z přirozeného veřejného prostoru a přesunula se do nemocničních pokojů, do ústavních chodeb, do kanceláří a formulářů.
Způsob, jakým se se smrtí dnes zachází, bývá strohý a zaměřený na výsledek. Vše má daný postup, pevně určený čas a jasná pravidla. Události následují jedna za druhou a prostor pro zastavení se postupně zmenšuje. Na klidné rozloučení často nezbývá místo, smutek se odsouvá na neurčito, protože okolnosti nutí jednat rychle.
Smrt jako zapomenuté téma moderní doby
Úmrtí se tak řeší především z praktického hlediska. Důraz se klade na hladký průběh a rychlé uzavření celého procesu. Rozloučení se v takovém pojetí snadno promění v úkon, který je třeba vyřídit, formálně ukončit a odložit stranou, aby se bylo možné co nejdříve vrátit k běžnému životu.
Ivan Genov Raimund Niederführ se celý život držel vlastního pojetí práce i služby lidem. Poslední cestu chápal jako událost, která si zaslouží plnou pozornost a pečlivost v každém detailu. Nevnímal ji jako položku v časovém harmonogramu. Přistupoval k ní s vážností, která dává prostor tichu, času a důstojnému rozloučení. Právě tyto hodnoty považoval za podstatnou součást poslední cesty člověka.
Genov vycházel z přesvědčení, že závěr lidského života si zaslouží stejnou míru pozornosti jako jeho začátek. Poslední rozloučení považoval za okamžik, který se trvale zapisuje do paměti pozůstalých a uzavírá životní příběh způsobem, jenž dává smysl. Smrt vnímal jako přirozenou součást lidského bytí a jako událost, která s sebou nese odpovědnost vůči tomu, kdo odchází, i vůči těm, kteří zůstávají.
Rodina, paměť a kořeny
Narodil se 11. listopadu 1965 v Praze jako jediný syn Ivana Genova a Evy Genovové rozené Niederführové. Rodinné prostředí formovalo jeho pohled na svět od útlého věku. Otec pocházel z Bulharska a později odešel do emigrace. Matka působila jako vědkyně, doktorka přírodních věd, a celý profesní život věnovala náročné výzkumné práci. Z její strany sahaly rodinné kořeny k židovským a sudetoněmeckým předkům, k majetkům v Uhlířských Janovicích i k událostem, které rodinu zasáhly během nacistické okupace.
Jeho dědeček Raimund Niederführ dokázal v době nacistické okupace zachránit svou manželku před deportací. Řadu dalších příbuzných však stejný osud neminul. Zkušenost s pronásledováním a ztrátami rodinu provázela po generace a utvářela její vnitřní svět. Právě v tomto prostředí vyrůstal Ivan Genov Raimund Niederführ a odtud si odnesl silný smysl pro odpovědnost, řád a úctu k lidskému osudu.
Ivan Genov prožil dětství převážně s matkou a prarodiči. Otcův odchod do emigrace se stal jednou z formujících zkušeností jeho života. Stejně významnou roli sehrál vztah k prarodičům Niederführům, kteří mu poskytli stabilní zázemí. Právě k nim se později symbolicky vrátil změnou jména. Z Ivana Genova se stal Ivan Raimund Niederführ. Tento krok vyjadřoval příslušnost k rodové linii i osobní vděčnost.
Přímo naproti našemu domu bývala tenkrát pohřební služba. Často jsem chodil zpívat se zpěvačkami na funusy v Uhlířských Janovicích. Poté jsem prodával rakve pro klempířského mistra Shtara z Litoměřic, který kovové rakve vyráběl už za první republiky. Zachovaly se štachny a odlévací formy, převzal jsem práci po něm.
Už v dětství se projevoval jako mimořádně nadaný. Navštěvoval základní školu s rozšířenou výukou jazyků v pražské Vojtěšské ulici, založenou ještě za vlády císaře Františka Josefa I. Němčina se stala jeho druhým jazykem. Pět let po sobě zvítězil v celostátním kole jazykové olympiády. Vysoká inteligence se u něj pojila s citlivostí a hlubokou vírou. V sedmdesátých letech ministroval v katedrále svatého Vojtěcha a navštěvoval hodiny náboženství u biskupa Matouška. Už tehdy přemýšlel o tom, že se stane knězem.
Místo kněze funebrákem
Jeho život se však ubíral jiným směrem. Na přání matky nastoupil ke studiu na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a studijně patřil k nejlepším ve svém ročníku. Těsně před dokončením školy však přišel zlom. V důsledku konfliktu s tehdejším režimem a státní bezpečností byl ze školy vyloučen. Cesta ke kněžství se tím uzavřela, potřeba sloužit lidem v něm ale zůstala.
Už kolem dvaceti let se začal intenzivně zajímat o historii pohřebnictví. Fascinovaly ho kovové rakve a staré výrobní postupy, které si začal osvojovat vlastní prací s lisy a raznicemi. K pohřebnictví se dostal v roce 1990 spíše náhodou, velmi rychle mu ale propadl a našel v něm oblast, kde mohl spojit službu lidem s úctou k tradici.
Právě tehdy se jeho profesní dráha definitivně vyjasnila. Smrt vnímal jako prostor, ve kterém může sloužit s otevřeností a bez přetvářky. Svou volbu přátelům vysvětloval jednoduše a bez okolků. Svět živých popisoval jako prostředí plné tlaku a střetů, zatímco setkání se zemřelými a jejich blízkými pro něj znamenalo jiný druh lidského kontaktu, založený na pokoře, ohleduplnosti a vzájemném respektu.
Pohřebnictví jako morální postoj
Stal se funebrákem a této profesi se oddal naplno. Během života doprovodil na poslední cestě více než čtyři tisíce zemřelých. Svoji práci chápal jako poslání, které se neřídilo penězi. Pohřeb pro něj nebyl zakázkou, ale poslední službou lásky.
Jeho práce nekončila u organizace obřadů. Zemřelé osobně ukládal do rakví, oblékal je a připravoval k poslednímu rozloučení. Byl přítomen v každé fázi, od prvního setkání s rodinou až po uložení zesnulého. Právě tato bezprostřední účast pro něj tvořila podstatu profese. Pohřebnictví vnímal jako každodenní odpovědnost, která vyžaduje čas, pozornost a osobní nasazení.
Nejprve rakev vystelu a vytvaruju hoblinami, potom teprve vložím povlečení. To kvůli tomu, aby nebožtíkovi nezapadla hlava. Pohřební ústav dokáže zařídit i rakve na míru. Abnormálně dlouhé nebo abnormálně široké.
V Uhlířských Janovicích vybudoval pohřební ústav s výrazným renomé. Navázal na tradici výroby kovových rakví, kterou na konci 19. století založil Rudolf Shtar. Pracoval s původními formami, historickými lisy a tradičními postupy, které se po více než sto let téměř nezměnily. Každá rakev vznikala ručně a nesla stopy lidské práce, jež považoval za nedílnou součást řemesla i jeho hodnoty.
Svůj pohřeb si pečlivě naplánoval
Rakve vystýlal hedvábnými matracemi a brokátovými polštářky, veškeré úpravy prováděl osobně. Zhotovoval i rakve na míru. Jednu z nich si nechal připravit pro sebe a měl ji hotovou dlouhá léta. Vystlání zdobil jemný puntíkový motiv, který odpovídal jeho zálibě v puntíkových motýlcích. O vlastní smrti mluvil věcně a otevřeně, jako o události, na kterou je dobré být připraven.
Pečlivě promyslel i podobu svého pohřbu. Počítal s historickým pohřebním kočárem taženým koňmi a smuteční průvod chápal jako součást rozloučení, která má svůj význam a řád. Kočár nesoucí jeho jméno sloužil po celé republice lidem, kteří hledali důstojnou podobu poslední cesty.
Smuteční kočár a puntíkový motýlek
Raimund byl nepřehlédnutelný i svým vzhledem. Vystupoval vždy upravený, v obleku s motýlkem, s přirozenou elegancí staré školy. Mnohým připomínal Oldřicha Nového a svým stylem navazoval na tradici prvorepublikových gentlemanů.
Stejný byl i ve svém soukromí. Jeho domácnost byla zařízena v duchu třicátých let minulého století. Používal historické telefony, vařil na kachlovém sporáku, topil v kamnech a žehlil žehličkou na uhlíky. Psával kaligrafickým písmem a ovládal i švabach. Moderní techniku využíval minimálně, výjimkou zůstával starý černobílý televizor.
Volný čas trávil nejraději u dobrého vína, rád pobýval ve Františkových Lázních, chodil do lesa, sbíral houby a vyrážel na výlety na Konopiště. O rodný majetek pečoval s mimořádnou důsledností. Jeho život se vyznačoval řádem, smyslem pro krásu a zdvořilým vystupováním.
Jeho osobní život byl poznamenán nelehkou zkušeností. Poprvé se oženil ve velmi mladém věku, manželství zůstalo bezdětné a nebylo šťastné. Po rozvodu zasáhla jeho bývalou manželku tragická smrt krátce po porodu. Druhé manželství skončilo po několika měsících. Po této zkušenosti se rozhodl zůstat sám. Žil bezdětný, obklopený prací, řádem a světem, který si kolem sebe pečlivě vybudoval.
Dědictví, které přesahuje profesi
Zemřel 30. června 2020 ve svém domě v Uhlířských Janovicích, na místě, které po léta pečlivě budoval a udržoval. Podle svědectví lidí z jeho blízkého okolí se na jeho zdravotním stavu podepsala dlouhodobá fyzická i psychická zátěž spojená s náročnou profesí, osobními starostmi i jeho mimořádnou citlivostí. Odešel relativně brzy v pouhých 54 letech.
Byl uložen do rodinné hrobky, kde odpočívá po boku svých předků, k nimž se po celý život vědomě hlásil. Ivan Genov Raimund Niederführ patřil k lidem, kteří si zvolili vlastní cestu a důsledně po ní kráčeli. Smrt přijímal jako součást lidského života a svým přístupem ukazoval, že i poslední chvíle mohou mít řád, smysl a důstojnost. V tomto duchu proběhlo i jeho vlastní poslední rozloučení.
Zdroje: tv.nova.cz, novinky.cz, ivangenov.com, pohrebiste.cz, youtube.com, facebook.com
Ilustrace: Leonardo
Martina Malá
Autor článku
Odchod blízkých je zkušenost, která mění perspektivu. Je to moment, který boří hranice a kdy si uvědomíme, co je opravdu důležité. Snažím se přirozeně spojovat lásku ke slovu s respektem k lidským příběhům a své příspěvky psát jednoduše, prakticky a srozumitelně.
