Rozhovor otevíráme osobním představením Petra Ondreje a návratem k momentům, které postupně proměňovaly jeho pohled na smysl života i slábnoucí mezigenerační paměť. Přirozeně se tak dostáváme k myšlence vzniku projektu Memoáry, jehož cílem je pomáhat lidem uchovávat životní příběhy, vzpomínky a důstojně připomínat ty, kteří odešli. Kdo je Peter a co stálo za zrodem této myšlenky, se dozvíte v našem rozhovoru.
Kde začíná náš příběh
Nejprve povězte něco o sobě, o vaší rodině, koníčcích a také o tom, čemu jste se dosud převážně věnoval.
Narodil jsem se v roce 1984, kdy život v Československu běžel pod taktovkou Gustáva Husáka. Byl to rok plný velkých událostí. V pražském IKEMu proběhla první úspěšná transplantace srdce ve východní Evropě, na trh se dostaly první počítače Macintosh, vznikla legendární hra Tetris, Jaroslav Seifert získal Nobelovu cenu za literaturu a svou premiéru slavil také film Terminátor.
Měl jsem docela aktivní dětství a škola nepatřila mezi místa, kde bych chtěl trávit víc času, než bylo nutné. Volné dny jsem trávil u prarodičů na vesnici, kde mě kromě zábavy čekalo i hodně práce. Děda stavěl střechy a často mě bral s sebou. Většinu sousedů jsem znal jménem. Zbytek času jsem trávil s kamarády, prolézali jsme stodoly, koupali se v řece a ve městě jsme po škole hrávali fotbal nebo objevovali opuštěné budovy. Pocházím z města, v jehož okolí je spousta krásné přírody a hor, takže o využití volného času nebyla nouze ani tady.
Po škole jsem nastoupil do práce, kde jsem se kromě osvojování pracovních návyků učil žít sám se sebou a s tím, že představy o životě po škole úplně neodpovídaly realitě. Nakonec jsme se s mou tehdejší přítelkyní a budoucí manželkou rozhodli pro změnu, která nás přivedla do Prahy. Stejně jako mnoho jiných nás město okouzlilo a rozhodli jsme se nějakou dobu zůstat.
V Praze jsme dostali příležitost pracovat v zábavním průmyslu, který nás oba vtáhl do svého tajemného světa. V tomto prostředí jsme zůstali více než deset let. Už několik let pracuji na volné noze, převážně pro českou společnost působící v oblasti estetické a dentální medicíny v zahraničí. S manželkou máme čtyřletou holčičku a společně tvoříme memoáry, abychom měli na co vzpomínat a jednou měli co předat dál.
Chvíle, kdy si uvědomíme, že čas s blízkými není samozřejmost
Rozhodl jste se založit web memoary.cz, který se týká smrti a zaznamenávání vzpomínek. Co vás k tomuto vedlo, jak se zrodila ta myšlenka? Bylo v tom něco osobního?
Víte, pokaždé, když se nad tím zamyslím, přijde mi, že jakmile se konečně oddělíme od rodičů a začneme žít podle sebe, čas začne ubíhat rychleji, než si stačíme uvědomit. Studujeme, pracujeme a svůj volný čas trávíme tak, aby nám přinášel radost. Hledáme partnera, práci, a když už obojí najdeme, začneme plánovat. Toužíme vyrazit na dovolenou, koupit si nové auto, byt nebo si najít lepší práci, založit rodinu, pořídit si větší byt nebo dům.
Pracujeme pro něco, co nás kromě času stojí i spoustu pozornosti, a mezitím nám čas neúprosně protéká mezi prsty. Chci tím říct, že ne vždy a ne úplně jsme na takový život připraveni. S každým krokem kupředu se zvětšuje vzdálenost mezi námi a našimi rodiči či prarodiči.
Uvědomil jsem si to před několika lety, když babička začala ztrácet schopnost volně se pohybovat. Taková situace čeká každého, kdo se dožije vyššího věku. Kromě běžných starostí a nemocí, které ke stáří patří, je to rána, jež víc než kdy jindy otevírá otázky po smyslu života.
My kráčíme kupředu, řešíme své plány a nevšímáme si, že blízcí lidé, kterým dochází čas, zůstávají v pozadí. Když jsem si uvědomil, jak velká změna potká člověka, jenž už se nemůže pohybovat tak, jak byl zvyklý, a jeho svět se smrskne na pár metrů čtverečních, začal jsem i já tyto otázky otevírat častěji. Rozhodl jsem se přinést do babiččina života kousek svého. Díky dnešním technologiím není nic snazšího než soustředit pozornost tak, aby druhý cítil, že ho potřebujete, a říci mu něco hezkého, aby věděl, že ho máte rádi.
Někdo si teď může říct, že na tom vlastně nic není. A má pravdu. Není. Ale důležité je, jestli to děláte pro své rodiče a prarodiče, zda umíte svou pozornost věnovat nejen sobě, ale i jim, a jestli to dokážete dělat soustředěně a pravidelně.
Naše rozhovory jsem opravdu miloval a dodnes mě nesmírně mrzí, že skončily. Babička se stala vězněm vlastního těla a po čtyřech letech zemřela. Chtěl jsem pro ni napsat nekrolog, ale nešlo to. Ta chvíle po smrti nejbližších je nesmírně těžká. Bolest prostupuje každou buňkou v těle a myšlenky přeskakují nahodile, takže je téměř nemožné je zastavit a soustředit do souvislých vět. Maminka probrečela celý den a já svůj smutek tiše zpracovával u počítače a hledal slova a způsob, jak ho napsat.
Nakonec jsme nekrolog sestavili společně s paní, která se psaní těchto textů věnuje a provází zesnulé na jejich poslední cestě. Díky ní jsme měli možnost představit část jejího příběhu a její pohřeb mohl být důstojný. Za posledních pět let jsme v rodině ztratili čtyři milované lidi a několik přátel. Právě až smrt babičky ve mně probudila myšlenku, jak důležitá může být pro pozůstalé pomoc při sestavování smutečních oznámení. Jak velký význam může mít pro ty, kteří se snaží uchovat vzpomínky na ty, jež milovali a kteří odešli.
A kdo ví, možná právě pro mnohé z nás může být psaní vzpomínek tím nejlepším způsobem, jak se s nimi rozloučit a popřát jim na jejich poslední cestu sbohem.
Moment, který změní pohled také na vlastní život
Co pro vás znamená smrt?
Když slyším nebo čtu o tom, že někdo zemřel, mé smysly se probudí a začnou tuto skutečnost zpracovávat, zatímco všechno ostatní kolem mě utichne. Kdybych to měl popsat podrobněji, představte si tu situaci jako denní harmonogram na bílém pozadí nebo jako nepopsaný bílý papír, který v průběhu dne postupně popisujeme. Představte si, jak jsou na něm znázorněny naše kroky, všechno, co ten den děláme, každý rozhovor nebo zpráva, kterou přijmeme nebo odešleme.
Pokud nás zasáhne informace o smrti někoho, koho jsme neznali, na tom bílém pozadí se objeví černý kruh. Hlava to zpracuje, a protože jsme těmto věcem vystavováni denně, nepřikládáme tomu větší důraz. Když ale například zemře oblíbený herec, který nás provází od dětství a se kterým jsme viděli spoustu skvělých filmů, a oznámí to ve zprávách, namísto malého kruhu vznikne velký. Smysly se probudí a začne vzpomínání. Dokud trvá, roste také ten černý kruh neboli díra, černý prostor.
Jestliže zemře někdo blízký, je ta díra opět o něco větší, protože se začnou vynořovat všechny vzpomínky a pohltí všechno, co jste ten den udělali nebo chtěli udělat. Pokud zemře maminka, tatínek, sourozenec, děťátko nebo někdo podobně blízký, už to není jen kruh, protože celé to bílé pozadí jako by polil černý inkoust. Celý papír je černý, což znamená, že nezbývá téměř žádný prostor na nic jiného než na truchlení.
Smrt prožívám velmi osobně a intenzivně. Když někdo hodně blízký odejde, brečím a jsem téměř paralyzovaný, že skoro nedokážu mluvit. V tu chvíli toho moc nezvládnu a utíkám k hudbě, psaní a vzpomínání. Své vzpomínky pečlivě třídím a ukládám je do mysli tak, abych se k nim mohl kdykoli vracet. Tyto vzpomínky se pak prolínají s mou představivostí. První dny po odchodu milovaného patří právě jemu, hledání vzpomínek, pravdy a smyslu v tom všem. Tento proces mi pomáhá překonat bolest prvních dní.
Věříte, že existuje například posmrtný život nebo reinkarnace?
Podle průzkumů a studií, například těch od Pew Research, většina velkých světových náboženství, jako je křesťanství, islám, hinduismus a některé směry buddhismu, věří v nějakou formu posmrtného života.
To znamená, že přibližně 75 % všech náboženství podporuje nějakou formu víry v posmrtný život, například reinkarnaci, vzkříšení nebo duchovní svět. Přesto bych rád zůstal neutrální ohledně toho, čemu sám věřím. Odpovědi na tyto otázky si každý může najít sám, třeba když si najde čas, lehne si v noci do trávy a bude dlouho pozorovat hvězdy. Věřím, že každý tu odpověď dřív nebo později najde.
Moudře o tom píše Sogjal Rinpoche ve své knize Tibetská kniha života a smrti a mluví o tom i buddhistický učitel Ajahn Brahm. Přál bych si, aby lidé více sdíleli své zkušenosti se smrtí, ale aby byly opravdové, ne vymyšlené nebo zveličené kvůli senzaci. Velmi hezky toto téma v poslední době zpracovává Viliam Poltikovič, který hledá odpovědi u lidí s vlastní zkušeností i v různých kulturách. Jeho práce mi připadá čím dál hodnotnější.
Smrt nás všechny spojuje, stejně jako narození. Proč se vlastně lidé smrti tolik obávají? Je to podle vás strach z neznáma?
Strach z neznáma se obvykle vynoří, pokud máme víru. Jestliže víra chybí, bývá spíše propojený s hněvem. V obou případech může strach nebo hněv zesílit, jakmile vstupujeme do pozdějších let života a častěji si začneme uvědomovat svou smrtelnost i všechno, co jsme nestihli nebo udělali špatně. K hněvu se připojí výčitky a v naší mysli se to může začít pořádně míchat. Víra alespoň dává naději, že něco můžeme dokončit, dohlédnout a chránit.
Prostor pro příběhy, které by jinak zůstaly nevyřčené
V čem vnímáte sílu osobních příběhů po smrti? Například u celebrit to funguje tak, že po smrti se začne rozebírat jejich život, jejich příběh, ale u „běžných“ lidí to tak často není. Je i to důvod založení vašeho webu? Aby zde lidé mohli sdílet příběhy se svými milovanými, kteří odešli?
Smrt je zamčená komnata a média si toho jsou dobře vědoma. Existují korektní redakce, které k tomuto tématu dokážou přistupovat s citem a respektem. Jsou tu ale i taková média, která smrt vnímají spíš jako senzaci než jako tichý, nevratný odchod člověka, kterého už nikdy neuslyšíme ani neuvidíme. Nezajímá je pietní vzpomínka ani pocity pozůstalých, jde jim především o návštěvnost jejich stránek.
Běžný člověk nebývá pro média zajímavý, dokud se nestane nějaká tragédie. A pak se z něj náhle stane téma pro novináře, vznikají články plné spekulací, polopravd a domněnek. Tento přístup nás provází už od nepaměti. Právě proto bych chtěl dát prostor i obyčejným lidem, aby mohli své příběhy vyprávět po svém – tak, jak si je pamatují. Každý život a každý příběh má svou jedinečnou hodnotu, která si zaslouží být zachována a vyprávěna s úctou.
Proč podle vás dnešní společnost smrt tolik vytěsňuje?
Přístup rodin ke smrti se liší podle toho, zda žijí společně v jedné domácnosti, jaké mají vzájemné vztahy a postoj k životu a také podle toho, jestli bydlí ve městě, či na venkově. Odpovědi na otázku, jak se se smrtí vyrovnávají, se dál různí podle národnosti, věku i vztahu k zesnulému. Vnímání smrti se proměňuje v dětství, ve třiceti, ve čtyřiceti, v šedesáti letech i později. Nemyslím si však, že bychom smrt zcela vytěsňovali ze svých životů. Spíše vnímám vliv dnešního trendu „žít tady a teď“, který v uplynulé dekádě zesílil. Ten může někdy vést k mylným představám o životě a jeho hodnotách, takže místo abychom věnovali pozornost působení času na náš život a také samotné smrti, upíráme se raději k činnostem, jež přinášejí okamžitou radost a uspokojení.
Vzpomínky jako most mezi námi
Může psaní, mluvení nebo tvoření kolem smrti přinést úlevu?
Příprava na smrt je důležitá nejen pro umírajícího, ale i pro pozůstalé. Pro umírajícího má velký význam pochopení a pomoc ze strany rodiny, která mu může ulehčit odchod z tohoto světa a pomoci mu smířit se s tím, co přijde. Rodina by měla držet při sobě a vzájemně se podporovat, protože v jistém smyslu jsou oběťmi všichni, kteří ztrácí blízkého člověka. Všichni potřebují stejnou podporu a možnost sdílet své pocity, přestože ne každý dokáže své emoce vyjádřit slovy.
Psaní vyžaduje klid a pořádnou dávku trpělivosti. Pokud jsme ještě nikdy nic nenapsali, nemusí nám to dávat smysl. Jestliže už ale máme nějaké zkušenosti, víme, jakou sílu mohou mít psaná slova. Psaní a přemýšlení o tom, jak přesně napsat větu, která by vypovídala o něčím životě po jeho smrti, otevírá dveře do minulosti. Vzpomínky, které při tom najdeme, nás obdarují a mohou nám při psaní pomoci, takže určitě ano.
Psaní navíc více zapojuje srdce, zatímco při mluvení převažuje hlava. Ne vždy proto dokážeme říct to, co chceme, tak hluboce, jak bychom to dokázali napsat. Samozřejmě každý to může mít více nakloněné na jednu nebo druhou stranu, proto je v pořádku obojí.
Mění se nějak náš vztah ke smrti s příchodem digitálních technologií, sociálních sítí, AI?
Nejsem žádný expert na umělou inteligenci, ale její vliv na naše životy je už dnes patrný. Technologie obecně tu jsou především proto, aby nám usnadňovaly život. Pokud jde konkrétně o Memoáry a jejich možný dopad na vnímání lidí, nedokážu v tuto chvíli říct, zda něco skutečně změní. Myslím si však, že jejich přidaná hodnota může spočívat v nabídce bezpečného prostoru pro pozůstalé a v poskytnutí podpory v těžkých chvílích. Tento prostor je určen hlavně pro ty, kteří už někoho ztratili, chtějí uchovat jeho památku nebo využít možnosti, které web nabízí.
Mezi hlavní přínosy bych rád zmínil pomoc se sepsáním nekrologu nebo memoáru a jeho následným sdílením, možnost objednání květin pro ty, kteří se nemohou zúčastnit pohřbu, a také jednoduchý způsob, jak přispět rodině zesnulého na náklady spojené s pohřbem nebo na překlenutí těžkého období způsobeného výpadkem příjmu.
Bojíte se smrti?
Ke smrti přistupuji s respektem a vím, že jednoho dne naše putování životem skončí. Nebojím se jí však. Mnohem víc mě děsí nemoci a představa, že dřív, než sám odejdu, ztratím někoho, koho miluji. Nebo že zemřu dřív, než stihnu dokončit všechno, co jsem chtěl.
Mluvit o smrti otevřeně, ale s respektem
Věříte, že se o smrti dá mluvit tak, aby to nebylo děsivé, ale spíš lidské, smířené až poetické?
Ano, věřím, že o smrti lze mluvit bez strašení, lidsky, smířeně a s respektem. Smrt je přirozenou součástí života a zakončením každého příběhu. Když o ní hovoříme pokorně, můžeme ji přijmout jako chvíli návratu a naše slova i vzpomínky pak vytvoří most mezi tím, co bylo, a tím, co bude. Budeme-li smrt chápat jako příležitost k ohlédnutí a zamyšlení nad tím, co je opravdu důležité, naučíme se vážit si každého dne, který nám byl dán. Přijatá s otevřeným srdcem přestane být strašákem a stane se klíčem k hlubšímu prožívání života.
Co vás osobně v přemýšlení o smrti nejvíc překvapilo, nebo naopak uklidnilo?
Hlavně jsem si uvědomil vlastní konečnost, a to mě přivedlo ke hledání odpovědí na otázky o smyslu života. Postupně to začínám zapracovávat do svého životního stylu. Třídím si hodnoty a měním postoj ke všemu, čemu už nechci věnovat pozornost. Víc si vybírám, kam svou pozornost směřuji, co si koupím, co udělám, s kým se setkám a komu zavolám.
Na internetu je mnoho informací o všem, dalo by se říci, že jsme všeho až přehlceni. Přesto o smrti, pohřbu a dalších informacích z této oblasti toho tolik není. Čím myslíte, že to je?
Protože se smrtí a umíráním je spojeno mnoho smutku, bývají to především pohřební služby a bulvární média, která se těmito tématy zabývají. V poslední době ale s úžasem sleduji, jak se i menší tvůrci snaží do těchto temných témat vnést světlo prostřednictvím svých článků nebo poezie, a musím říct, že mě to často velmi mile překvapí.
Zdroje: supersummary.com, pewresearch.org
Foto: Shutterstock
Martina Malá
Autor článku
Odchod blízkých je zkušenost, která mění perspektivu. Je to moment, který boří hranice a kdy si uvědomíme, co je opravdu důležité. Snažím se přirozeně spojovat lásku ke slovu s respektem k lidským příběhům a své příspěvky psát jednoduše, prakticky a srozumitelně.
