Když ztratíme někoho, koho milujeme, svět se najednou zastaví. Je to okamžik, kdy nic není důležité a všechno se zdá naprosto bezvýznamné v porovnání s naší ztrátou. Bolest přichází ve vlnách, někdy tak silně, že nás doslova paralyzuje. Máme pocit, jako bychom se topili a nemohli dýchat. A přesto se o to snažíme. Musíme se znovu odrazit ode dna, nadechnout a plavat. Jde to ale pomalu, po kouskách.
Co je to smutek?
Smutek je nedílnou součástí našeho života. Přichází ve chvíli, kdy něco důležitého končí a my už nemáme možnost to změnit. Je to reakce těla i duše na ztrátu, ovlivňuje každou činnost, kterou děláme, naši mysl i pozornost. Obzvlášť pak smutek ze ztráty blízké osoby bývá velmi silný, někdy až bolestivý.
Žijeme v době, která nás tlačí do „výkonu“ a rychlého návratu do normálu. Smutek se „nehodí“, protože zpomaluje, ubírá energii. Bývá vnímán jako překážka. Ve skutečnosti je to však důležitý signál, který ukazuje, že se v nás něco děje. Potřebujeme čas a prostor v sobě vše zpracovat a vstřebat. Nelze to urychlit, ani „přeskočit“. Každý si to musí prožít.
Právě z tohoto pochopení vychází pojem Proactive Grief – proaktivní zármutek. Není to metoda, není to terapie, a už vůbec ne návod, jak se „uzdravit“. Je to postoj k sobě samým, vědomé rozhodnutí pečovat o sebe dřív, než se zármutek promění v chaos, který nás ovládne.
Nezrychlovat, neuhýbat. Vytvořit prostor
Proaktivní zármutek nestojí na popírání. Neznamená to, že přestaneme plakat a truchlit. Nestanovuje termín, kdy má truchlení skončit a život jít dál. Naopak. Hlavním cílem proaktivního smutku je: „Takhle to je teď. Bolí to. A já si k tomu vytvořím bezpečný prostor.“
Ten prostor může být úplně obyčejný podle toho, co vám dělá dobře. Pomáhají různé rituály, drobné činnosti, při kterých se cítíte lépe. Teplá vana před spaním, krátká procházka, napsat pár vět do deníčku, zazpívat si potichu písničku, pustit si oblíbený film nebo vzpomínat nad fotkami a připomenout si veselé okamžiky, které jste společně prožili.
Proaktivní zármutek také znamená uchovat si blízkého navždy ve svém srdci. Můžeme s ním mluvit, například když vaříme oběd nebo kávu, napsat mu vzkaz, vyprávět příběhy, přehrávat si v hlavě různé společné okamžiky, vybavovat si jeho tvář, poděkovat mu za vše.
Někomu pomůže zajít na hřbitov, jiní zapálí svíčku. Je to jen a jen na vás. Nic není špatně, jakákoliv cesta, jakákoliv činnost, která vám zlehčí tuto těžkou situaci, je správná.
Zármutek nezmizí mávnutím proutku, ale může se proměnit. A my s ním můžeme žít dál, stát se klidnějšími, otevřenějšími a volnějšími.
Jak se učíme žít s bolestí
Jedna z nejtěžších pravd, se kterou se člověk po ztrátě musí vyrovnat, je, že nic nebude tak, jako dřív. Musíme se naučit žít jinak.
Někteří lidé po smrti milované osoby čekají dlouhé měsíce, nebo roky na okamžik, kdy se budou cítit zase „normálně“.
Možná si budete klást tyto otázky:
- Kdy bolest skončí?
- Kdy se život vrátí do starých kolejí?
Jak říká psycholog David Kessler ve svém podcastu Healing, zármutek není něco, co bychom „uzavřeli“. Popisuje ho jako proces, který pokračuje. Není to tečka za větou, ale spíš čárka. Nejde o to bolest vyřešit, ale postupně kolem ní dorůstat a učit se s ní žít.
Tohle poznání je děsivé, ale i osvobozující zároveň. Děsivé proto, že bere iluzi rychlé nápravy. Osvobozující proto, že člověku konečně dovolí přestat se nutit k něčemu, co nejde.
Zármutek není nemoc, kterou je třeba vyléčit. Jak upozorňují terapeuti Darcy Harris a Howard Winokur, nejde o cure, ale o care, ne o výsledek, ale o proces. Tělo, mysl i duše si hledají nový způsob, jak v sobě znovu uspořádat svět, ze kterého někdo důležitý zmizel.
David Kessler je americký psycholog, lektor a autor, jeden z nejviditelnějších současných hlasů v oblasti zármutku, truchlení a péče o pozůstalé. Darcy L. Harris je emeritní profesorka v oblasti thanatologie, Howard R. Winokuer klinický psycholog a terapeut s dlouholetou praxí v podpoře pozůstalých. Jejich práce se zaměřuje právě na to, jak se zármutek proměňuje v životní zkušenost, nikoli jak jej „vyléčit“.
Když bolest přichází ve vlnách
To, že se zármutek neprojevuje rovnoměrně, ale ve vlnách, že se chvíle klidu střídají s náhlými propady, není selhání ani známka toho, že bychom se „neposouvali“. Odpovídá to tomu, co psychologie popisuje jako Dual Process Model of Grief.
Podle psychologů Margaret Stroebe a Henka Schuta se truchlení neodehrává v přímce, ale v pohybu. Střídají se chvíle, kdy nás zaplaví bolest a vzpomínky, s okamžiky, kdy se dokážeme nadechnout, postarat se o sebe a vrátit se k běžným věcem. Tento pohyb sem a tam může probíhat během jednoho dne i v delších obdobích.
Nemusíme být silní, abychom mohli žít dál
S tím souzní i hlas americké autorky a terapeutky Megan Devine, která otevřeně kritizuje společenský tlak na to, aby lidé po ztrátě byli „funkční“, „silní“ a co nejrychleji se vrátili do normálu.
Ve své knize It’s OK That You’re Not OK připomíná, že zármutek není problém k vyřešení, ale přirozená reakce na nenahraditelnou ztrátu. Chaos, rozbitost, protichůdné emoce a pocit, že nejsme celí, nejsou známkou slabosti, nýbrž toho, že se dotýkáme něčeho skutečně důležitého.
Devine dává význam slovům, která lidé po ztrátě často nemají odvahu vyslovit:
- Že bolest nemusí zmizet, aby mohl život pokračovat
- Že není třeba se „dát dohromady
- A že laskavost k sobě samým je často to nejdůležitější, co v zármutku máme
Co říká výzkum o pokračujících poutech
Že vztah se zemřelým nemusí skončit a že to není známka nezdravého truchlení, nepotvrzuje jen lidská zkušenost, ale i výzkum. Jedna z často citovaných studií sledovala čtyřicet rodin, které přišly o dítě v důsledku onkologického onemocnění. Výzkumníci se zaměřili na rodiče i sourozence v období tří až dvanácti měsíců po smrti dítěte, tedy v čase, kdy je zármutek stále syrový a otevřený.
Ukázalo se, že 97 % pozůstalých si se zemřelým dítětem udržovalo vědomé a záměrné pouto. Nešlo o náhodné myšlenky ani přeludy, ale o opakované projevy vztahu, mluvení k dítěti, vzpomínky, drobné rituály nebo chování inspirované tím, co mělo rádo. Jinými slovy: Lidé si vztah nenechali vzít spolu se smrtí.
Důležité je i to, jak tyto vazby působily. Více než polovina účastníků popsala, že jim připomínky zemřelého přinášely útěchu a pocit blízkosti, zatímco jen malá část rodinných příslušníků zažívala převážně zneklidnění nebo další bolest. Výzkum tak zpochybňuje starší představu, že „zdravé“ truchlení vyžaduje odpoutání a zapomenutí.
Studie si všímá i rozdílů mezi jednotlivými členy rodiny. Zejména matky udržovaly pouto se zemřelým dítětem více a intenzivněji než sourozenci. Častěji s dítětem mluvily, myslely na něj a nacházely v tom větší míru útěchy. Autoři to dávají do souvislosti s hloubkou rodičovské citové vazby. Vztah, který byl ústřední pro každodenní život, se po smrti nevytrácí, ale proměňuje.
Odborníci shrnují, že pokračující pouta mohou pozůstalým pomoci překlenout přechod od života „před“ k životu „potom“. Nejde o návrat zpět ani o popírání reality smrti, ale o způsob, jak ztrátu integrovat do vlastního příběhu a identity.
Život plyne dál. Ne navzdory bolesti, ale s ní
Proaktivní zármutek nám neslibuje úlevu bez bolesti. Nenabízí rychlou cestu zpět ani návod jak se „dát dohromady“. Nabízí něco skromnějšího, a možná právě proto pravdivějšího. Možnost žít i s tím, co bolí.
Zármutek se nestává menším proto, že bychom ho přemohli, ale proto, že mu v sobě vytvoříme místo. Místo, kde může být slyšen, aniž by nás ovládal. Místo, kde láska k těm, které jsme ztratili, nemusí umlknout, aby mohl pokračovat život.
Smyslem není zapomenout, ale nést si to, co bylo důležité, s větší lehkostí v těle a větším klidem v duši. Krok za krokem, den po dni. Bez spěchu.
Svět se po ztrátě už nikdy nevrátí do původního tvaru. Ale může se znovu usadit. Jinak, tišeji. A přesto dostatečně pevně, abychom v něm mohli zůstat. Se svou bolestí, láskou, se svým životem.
Zdroje: roomtobreathechicago.com, whatsyourgrief.com, pmc.ncbi.nlm.nih.gov, hedepy.cz, refugeingrief.com
Foto: Shutterstock
Martina Malá
Autor článku
Odchod blízkých je zkušenost, která mění perspektivu. Je to moment, který boří hranice a kdy si uvědomíme, co je opravdu důležité. Snažím se přirozeně spojovat lásku ke slovu s respektem k lidským příběhům a své příspěvky psát jednoduše, prakticky a srozumitelně.
