Inspirace

Vartování u zemřelého. Jak vypadalo bdění před pohřbem

Plamen hořící svíčky na tmavém pozadí.

Vartování je bdění u zemřelého před pohřbem. Rodina, sousedé a přátelé u něj zůstávali, modlili se nebo zpívali. O nočním zpěvu u mrtvých se zmiňuje český církevní pramen už z 12. století.

Na Valašsku ještě ve čtyřicátých letech 20. století chodili sousedé večer do domu, kde zemřelý ležel. Někde přišli dva večery po sobě, jinde až v předvečer pohřbu. Ve starších záznamech se takové setkání objevuje i jako posezení u mrtvého nebo prostě modlení. Slovo vartování dodnes používají i některé romské rodiny.

Odkud se vzalo vartování a jak dlouho ho známe?

Sloveso vartovat jsme převzali z němčiny. Znamená hlídat nebo držet stráž, jak uvádí Slovník spisovného jazyka českého.

Opatovický homiliář, sbírka z 12. století, vybízí kněze, aby zakazovali noční zpěv u mrtvých. Také Kosmas ve své Kronice Čechů píše o obřadech nad mrtvými, proti kterým vystoupil kníže Břetislav II. Zmiňuje přitom i lidi v maskách. Jak dávno se u mrtvých začalo bdít, z těchto zmínek nevíme.

Etnografka Alexandra Navrátilová připomíná starší české označení umrlčí večer, které zmiňuje i Jan Amos Komenský. Noční hlídání u zemřelého vykládá jako starší obyčej, který postupně získal křesťanskou podobu. V pozdějších záznamech se při něm lidé modlí a zpívají náboženské písně. Pasáž z její knihy Narození a smrt v české lidové kultuře zveřejnila Národní knihovna ČR.

Jak vypadalo bdění u zemřelého v českých zemích

Na Valašsku lidé chodili na oficiu

Záznam D. Palátové-Cveklové z let 1947 a 1948 popisuje sousedy a přátele, kteří přicházeli do domu na večerní modlení. Místy se mu říkalo oficia, podle latinského officium defunctorum, tedy modliteb za zemřelé. Zpívaly se také pohřební písně a modlily se litanie a žalmy.

Na Memoáry.cz můžete vytvořit smuteční oznámení a sdílet ho s blízkými. Ti u něj najdou informace o posledním rozloučení a mohou přispět pozůstalé rodině finančním darem.

Smuteční oznámení

Na Memoáry.cz můžete vytvořit smuteční oznámení a sdílet ho s blízkými. Ti u něj najdou informace o posledním rozloučení a mohou přispět pozůstalé rodině finančním darem.

Když se sešlo víc lidí, modlitbu obvykle vedl předříkávač nebo modlič. Znal pořadí modliteb, začínal zpívat a ostatní se přidávali. Rodina se tak mohla účastnit, i když nikdo z domácích modlitby nevedl.

Na Ivančicku se scházela menší skupina mužů

Na jihozápadním Brněnsku a Ivančicku chodívala na večerní modlení menší skupina mužů. Často se scházeli titíž lidé. Etnografka Miroslava Ludvíková to zaznamenala při výzkumu v letech 1964 až 1967. V některých západomoravských obcích přicházeli lidé z širšího okruhu sousedů. V evangelickém prostředí zaznamenala zpěv nábožných písní, v katolickém hlavně modlitby za mrtvého.

V Jamolicích přicházeli muži až v den pohřbu. U zemřelého se modlili od deseti do jedenácti dopoledne. Příklad uvádí Ludvíková ve studii Pohřební pohoštění a hostiny.

Co si pamatovali v Čechách a na jižní Moravě

Ještě v roce 1982 se Národopisná společnost ptala místních dopisovatelů na pohřební zvyky. Z Břehů na Pardubicku přišla zpráva, že si rodiče a příbuzní někdy ještě posedí. Ve Výprachticích na Orlickoústecku se podle tamního dopisovatele chodilo na modlení už jen ojediněle.

V Kozojídkách na jižní Moravě se příbuzní scházeli k modlitbě v nové pohřební síni. Ve Valašských Kloboukách se lidé modlili dva dny u zemřelého, který ležel doma v pokoji. Výpovědi sebrala a srovnala etnografka Iva Heroldová v Národopisném věstníku z roku 1987.

V Žeroticích se modlili ve vedlejší místnosti

V Žeroticích na Znojemsku se pozůstalí a sousedé loučili se zemřelým u něj doma. U rakve bývala nádobka se svěcenou vodou. K pokropení stačily svázané obilné klasy nebo větvička zimostrázu. Na společný růženec se lidé přesunuli vedle, aby v pokoji se zemřelým nebylo teplo. Dva večery modlení a pohřeb třetího dne si pamětníci vybavili při etnografickém výzkumu Jiřího Mačudy v roce 2025.

V Žeroticích se také vyprávělo, že na hřbitově drží stráž ten, koho tam pohřbili naposledy. Vystřídá ho až další zemřelý.

Jak dlouho trvalo vartování?

Podle místa a rodiny mohlo vartování trvat část večera, celou noc nebo se opakovat několik dní až do pohřbu. Aby bdění vydrželo do rána, lidé se u zemřelého střídali. Jinde se sousedé přišli pomodlit až v den pohřbu a zůstali jen krátce.

Karty, vyprávění a jídlo pro ty, kdo zůstali

Při některých bděních se mezi modlitbami vyprávělo o zemřelém a někde se také hrály karty. Lidé, kteří v domě zůstali delší dobu, dostali něco k jídlu. Ludvíková zaznamenala chléb, tvarůžky a pivo. Na Žďársku se při delším setkání podávalo jídlo v několika přestávkách. Mezi chody zmiňuje třeba jitrnice s chlebem nebo kávu a koláče.

Jídlo se tak podávalo už při bdění, před pohřební hostinou. V části Brněnska a na severu Znojemska podle Ludvíkové přestali příchozí hostit dřív, než se přestalo chodit k zemřelému.

Tomáš Kotrlý zná podobu bdění na Slovácku z vyprávění své maminky. U zemřelého se modlil růženec, zpívalo se a vyprávěly se příběhy. Lidé z farnosti se střídali, aby u zemřelého někdo zůstal až do rána. Kotrlý o tom mluvil v rozhovoru pro Církev.cz v roce 2022.

Vartování v romských rodinách

V některých romských rodinách se lidé scházejí každý večer od úmrtí až do pohřbu. Přicházejí si zavzpomínat a pobýt s nejbližšími pozůstalými. V některých komunitách příchozí rodině pomáhají i penězi. Takovou podobu vartování popisuje Lada Červeňáková v Základech romologie.

Jak večer probíhá, záleží na rodině. V jednom z popisů, který zveřejnil Český rozhlas, lidé hrají karty a vyprávějí, co se zemřelým zažili. Zpívat se při tomto bdění nemělo.

Když se Vladimír Baláž loučil s maminkou, jeho rodina se při vartování modlila a zpívala. Scházeli se každý den až do pohřbu a někdy si povídali o mamince až do půlnoci. Jeho zkušenost najdete v rozhovoru na Memoárech.

Když se lidé sešli u fotografie

Na východním Slovensku se některé rodiny scházely, i když zemřelý zůstal v nemocnici nebo byl v domě smutku. Na stůl postavily jeho fotografii a zapálily u ní svíčky. Takovou podobu vartování popsal etnolog a romista Arne Mann.

Proč se bdění z domu vytrácelo

Dokud zemřelý zůstával do pohřbu doma, sousedé se s ním mohli přijít rozloučit přímo tam. V době výzkumu Ivy Heroldové už lidé častěji umírali v nemocnici. Pokud někdo zemřel doma, tělo obvykle převzala pohřební služba. Ubývalo také společných modliteb, které vedli lidé z obce.

Některé rodiny se přesto scházely dál. Heroldová zaznamenala modlení za zemřelého v domácnostech i v jiných prostorách, většinou bez jeho těla. Příchozí tak pořád mohli posedět s rodinou a připojit se k modlitbě. V každé obci se zvyk měnil trochu jinak. Ve stejné době ubývalo církevních pohřbů a rozšiřovala se kremace. Tyhle změny sleduje etnoložka Olga Nešporová ve studii Století proměn v pohřbívání.

Jak se lidé loučí před pohřbem v zahraničí

Irský wake

Při irském wake přicházejí před pohřbem přátelé a sousedé, aby se rozloučili a vyjádřili soustrast rodině. Setkání se tradičně konalo v domě zemřelého. Dnes se může konat také v prostorách pohřební služby. Obě místa zmiňuje Irská biskupská konference v popisu předpohřebních obřadů.

Ve smutečním oznámení může rodina zveřejnit adresu a čas návštěv. Příkladem je pozvání k návštěvě mezi třetí a šestou odpoledne z irského průvodce pro pozůstalé. Díky časovému rozmezí vědí hosté, kdy zazvonit, a rodina si může nechat část dne pro sebe. Kdo chce rodině pomoct, může nabídnout třeba odvoz z nádraží nebo přivézt něco k jídlu. Krátkou návštěvu a konkrétní pomoc doporučuje i Irish Hospice Foundation.

Maorské tangihanga

Na Novém Zélandu se mezi Maory koná tangihanga. Rozloučení často trvá kolem tří dnů. Rodina a přátelé se mohou sejít na marae, místě společných a obřadních setkání. U zemřelého někdo zůstává po celou dobu. Místní pravidla určují, kam se postaví rakev a jak se přijímají hosté. Kdo přijde poprvé, může se řídit pokyny hostitelů. Podrobnosti uvádí encyklopedie Te Ara.

Jak si dnes domluvit rozloučení před pohřbem?

Rozloučení doma nebo u pohřební služby

Pokud váš blízký zemřel doma a úmrtí jste očekávali, řekněte lékaři nebo týmu domácího hospice, že s ním chcete ještě chvíli zůstat nebo počkat na někoho z rodiny. Pomohou vám zjistit, co je možné. Jestli už zemřelého převzala pohřební služba, zeptejte se jí, zda nabízí soukromé rozloučení, kdy se dá přijít a pro kolik lidí je v místnosti místo. O rozloučení doma píše podrobněji portál Umírání.cz. Na Memoárech najdete i přehled toho, co je potřeba zařídit po úmrtí.

Co napsat hostům předem

Pozvaným stačí sdělit, kde a kdy se sejdete a jestli bude zemřelý přítomen. Někdo se s ním bude chtít rozloučit u rakve, někdo raději přijde později posedět s rodinou. Pokud se návštěvy střídají, pomůže uvést čas, do kdy mohou lidé přicházet. Jeden člověk z rodiny může odpovídat na zprávy a otevírat příchozím. Ostatní tak nemusí pokaždé vstávat, když někdo zazvoní. Někoho dalšího můžete poprosit, aby přivezl čaj nebo doprovodil staršího příbuzného domů.

Blízkým můžete napsat třeba takhle. „Zítra od pěti do sedmi se u nás sejdeme a zavzpomínáme na tátu. Táta už je v péči pohřební služby. Dejte prosím Janě vědět, jestli přijdete.“

Pokud jdete na návštěvu, přijďte v čase, který rodina uvádí. Chcete-li o zemřelém něco říct, vybavte si třeba chvíli, kterou jste spolu zažili. Klidně můžete i jen chvíli posedět s rodinou. A pokud vás napadne během setkání něco vyfotit, nejdřív se zeptejte rodiny.

Co si zapsat, když se o vartování mluví u vás doma

Zeptejte se pamětníka, jak se takovému setkání u vás říkalo. Kde se lidé scházeli? Kdo začínal zpěv nebo modlitbu? Zůstávali lidé až do rána, nebo se přišli rozloučit cestou z práce? K názvu zvyku si poznamenejte obec, přibližný rok a jméno člověka, který vám to vyprávěl.

Můžete narazit na dvě odlišné vzpomínky i v jedné rodině. Někdo si vybaví modlení u rakve, druhý si vzpomene hlavně na to, kdo večer zašel za pozůstalými. Zapište obě tak, jak jste je slyšeli. I tak vznikaly národopisné záznamy, ze kterých dnes víme, jak se kdysi na různých místech lidé loučili.

Foto: Pixabay, congerdesign

Nikola Ondrejová
Nikola Ondrejová

Autor článku

Vzpomínky mají jednu zvláštní vlastnost. Časem blednou, stejně jako barvy na starých snímcích. Ale i v té nejzašlejší fotografii z babiččiny půdy stále tluče srdce okamžiku, který byl kdysi vším. Jmenuji se Nikola a mým úkolem je tyto okamžiky opatrovat. Svou prací vracím obrazům jejich jas, aby emoce, které v nich zůstaly schované, mohly znovu promluvit.

+421 776 888 033
niki.ondrejova1@gmail.com

Podcast Memoáry

Články na podobné téma

Mohlo by se také vám líbit

keyboard_arrow_up