Inspirace

Pohřební spolky. Jak společná pokladna pomáhala pozůstalým

Členové pražského pohřebního bratrstva se modlí u lůžka umírajícího.

V účtech po smrti Antonína Nerudy najdete vedle rakve také prádlo, zvonění, kočího a práci hrobníků. Za všemi těmi položkami je práce, kterou bylo potřeba během několika dnů zařídit a zaplatit. Zapsané výdaje celkem činily 43 zlatých a 23 krejcarů. Na podobné výlohy rodiče Jana Nerudy mysleli už dřív. Oba patřili k pohřebnímu spolku a přispívali do společné pokladny.

Pohřební spolky pomáhaly rodinám členů zaplatit nebo vypravit pohřeb. Podle spolkových stanov mohli pozůstalí dostat peníze z pokladny. Jinde spolek pořídil věnec, zaplatil hudebníky nebo vyslal členy, aby zesnulého doprovodili na hřbitov. Některá pohřební bratrstva se ujímala i péče o zemřelého. Rodina tak už před pohřbem věděla, s čím jí spolek může pomoct a na koho se má obrátit.

Co po otci Jana Nerudy zůstalo v účtech

Vedle soupisu výdajů po smrti Nerudova otce se v rodinných dokladech zachovala také členská knížka Jednoty svatého Haštala. Historička Dana Marešová využila oba prameny ve své disertační práci o ovdovělých pražských měšťankách. Knížka dokládá členství manželů ve spolku, účet zase zachycuje, jaké výdaje měla rodina po Antonínově smrti.

Rakev je na seznamu jedna z mnoha položek. Rodina platila nosiče, povozy i kněze. Připočetly se svíce, smuteční oděv, pohřební poplatky a také sepsání závěti. Do celkové částky tedy patřily i výdaje, které se samotným obřadem přímo nesouvisely. Účet vypovídá o tom, co museli zaplatit Nerudovi. Cena pohřbu se v jiné rodině a na jiném místě mohla lišit.

Členové Jednoty svatého Haštala přispívali do pokladny a stanovy jim zaručovaly pomoc s pohřbem. Nerudovi se tedy měli na koho obrátit. Kolik jim spolek skutečně vyplatil, se z dokladů citovaných v práci nedozvíme. Z účtu proto také nepoznáme, jak velkou část zapsaných výdajů nakonec nesla sama rodina. O něco víc víme v případě hasičů v Silůvkách. Do svého památníku zapsali i dvě konkrétní výplaty pozůstalým.

Na Memoáry.cz můžete vytvořit smuteční oznámení a sdílet ho s blízkými. Ti u něj najdou informace o posledním rozloučení a mohou přispět pozůstalé rodině finančním darem.

Smuteční oznámení

Na Memoáry.cz můžete vytvořit smuteční oznámení a sdílet ho s blízkými. Ti u něj najdou informace o posledním rozloučení a mohou přispět pozůstalé rodině finančním darem.

Jak pomáhala rodina Anny Klicperové

Dramatik Václav Kliment Klicpera zemřel v Praze v září 1859. Když se o tři dny později konal pohřeb, lidé čekali před domem na Karlově náměstí. Průvod odtud zamířil na Olšanské hřbitovy a vedle pohřebního vozu šli s pochodněmi Klicperovi žáci. Na poslední rozloučení vzpomínají Chlumecké listy.

Během těch tří dnů bylo potřeba rozeslat úmrtní oznámení, zajistit smuteční výzdobu kostela a vypravit průvod. V soupisu, který zkoumala Dana Marešová, vyšly náklady na 134 zlatých a 55 krejcarů. Vdova Anna Klicperová při placení pohřbu spoléhala na pomoc veřejnosti. Z rodinných dopisů se dozvídáme také o podpoře, která měla pokračovat po rozloučení.

Annina nevlastní dcera jí posílala pět zlatých měsíčně. Chtěla jí pomoct s péčí o bratra Ivana, který po otcově smrti zůstal doma s matkou. Pohřeb bylo třeba zaplatit jednorázově, zatímco výdaje na domácnost a péči o Ivana se vracely každý měsíc. Vědět předem, s jakou částkou může příští měsíc počítat, pro Annu znamenalo něco jiného než dostat jednorázový příspěvek na rozloučení. Účet zachycuje výdaje za rozloučení, dopisy zase ukazují, s čím mohla Anna počítat v každodenním životě.

Klicperův hrob na Olšanech později vykoupil a opatroval spolek Svatobor. Když tak ve starých dopisech a účtech narazíme na slovo příspěvek, stojí za to podívat se, na co přesně peníze šly. Vedle jednorázové výpomoci na obřad a pravidelné podpory doma mohla rodina po letech dostat pomoc i s péčí o hrob.

Svatobor vznikl v roce 1862, několik let po Klicperově pohřbu. Podporoval spisovatele a pomáhal jejich rodinám v hmotných nesnázích. Mezi výdaje, na které mohl přispět, patřilo bydlení i pohřeb. Spolek se také staral o památku zemřelých autorů. Podílel se na zřizování náhrobků, vydával životopisy a pomáhal uchovávat jejich díla. Činnost spolku podrobně popisuje Lexikon české literatury.

Na Olšanech je dodnes vidět výsledek péče o Klicperovu památku. Jak si po jeho smrti vedla domácnost, poznáváme z méně nápadných pramenů. Rodinné dopisy zachycují, s čím Anna zápasila bezprostředně po pohřbu a kdo jí mohl pomoct.

Co uměla společná pokladna už před vznikem pohřebních spolků

Pohřební bratrstva znala podobný způsob pomoci už dříve. Podle Národopisné encyklopedie Etnologického ústavu AV ČR existovala od středověku při ceších, kostelech, církvích i dalších sdruženích. Jejich členové pomáhali s průběhem pohřbu a z členských příspěvků hradili část výdajů. Některá bratrstva podporovala také vdovy a sirotky. K obřadům mívala vlastní svíce, pohřební korouhve nebo katafalk.

Když se rodina obrátila na bratrstvo, věděla, kdo přinese svíce a kdo pomůže s průvodem. Korouhev nebo katafalk zůstávaly bratrstvu a mohly sloužit při dalším pohřbu. Katafalk, tedy podstavec pod rakev, byl pro spolek součástí stálého vybavení. Pozůstalým tak odpadlo shánění věcí, které sami potřebovali třeba jen jednou za mnoho let. Co přesně bratrstvo obstarávalo, záleželo na jeho pravidlech i na tom, koho sdružovalo.

Pravidelné příspěvky vybírala i hornická bratrstva. Z vybraných peněz pomáhala nemocným horníkům, vdovám a sirotkům. Tuto úlohu později převzaly bratrské pokladny upravené horním zákonem z roku 1854. Horníci se tak skládali na pomoc pro rodiny kolegů po úmrtí i pro domácnosti, které přišly o výdělek kvůli úrazu nebo delší nemoci.

Pražské židovské pohřební bratrstvo

Pražské židovské pohřební bratrstvo, hebrejsky chevra kadiša, vzniklo roku 1564. Podle Židovského muzea v Praze stál u jeho založení rabín Eliezer Aškenazi a konečnou podobu stanov dal rabi Löw. Členové navštěvovali nemocné, provázeli umírající a po smrti zajišťovali rituální očistu a pohřeb. Právě modlitbu u lůžka zachycuje obraz v úvodu článku. Národopisná encyklopedie zmiňuje také výdaje bratrstva na pomoc chudým a na péči o hřbitovy.

V Josefově se po bratrstvu dochovala obřadní síň u Starého židovského hřbitova. V suterénu byla márnice a od síně se vypravovaly průvody na Nový židovský hřbitov. Provoz takového místa si žádal pravidelnou práci. Někdo musel připravit prostory, udržovat vybavení a postarat se o to, aby měl kdo zesnulého vyprovodit. I s touto částí pohřbu se rodina mohla obrátit na bratrstvo.

Co si zaznamenávali v Třebíči

V židovské obci v Třebíči se o pohřby staralo Svaté bratrstvo. Pomáhalo také nemocným a nejchudším lidem z obce, jak uvádí městský průvodce po židovském hřbitově. V inventáři Židovského muzea najdeme vedle stanov z roku 1887 pokladní knihy, samostatnou knihu darů a poznámkové knížky, do nichž si členové zapisovali platby za pohřby i podpory chudým.

V inventáři se dočteme, k čemu jednotlivé knihy sloužily a ze kterých let pocházejí. Jméno dárce nebo výši konkrétního příspěvku bychom už hledali v původním zápisu. I z pouhého soupisu je ale vidět, kolik různých věcí bratrstvo spravovalo. O přijatých darech vedlo jinou evidenci než o platbách za pohřby a o podpoře, kterou ze společných peněz vyplácelo chudým.

Pražský spolek, který vyplácel pomoc po úmrtí člena

V roce 1837 založili v Praze vlastní pohřební spolek soudní úředníci a zřízenci. Jak popisuje archivářka Alena Kafková v časopise Historická penologie, spolek měl vdově nebo dalším pozůstalým vyplatit peníze na nejnutnější výdaje hned po smrti člena. Když po zemřelém žádná rodina nezůstala, spolek mohl pohřeb vypravit sám. Už z tohoto pravidla je vidět, jak důležité bylo mít vedle peněz také někoho, kdo se mohl ujmout příprav.

Vstoupit mohli zaměstnanci soudů, státních zastupitelství a trestnic v Čechách. Stanovy určovaly také věkovou hranici a zápisné. Peníze na výplaty plynuly ze zápisného, členských příspěvků, darů i úroků. V hotovosti pokladní drželi částku na jednu výplatu, aby byla v případě úmrtí hned po ruce. Zbytek peněz ležel ve spořitelně. Výši podpory mohl spolek upravit podle stavu pokladny a délky členství zemřelého.

V roce 1923 se členský příspěvek zvýšil na dvě koruny měsíčně a podpora na pohřeb na 1 200 korun. O dva roky později spolek evidoval 590 členů, nejvíc za celou dobu své činnosti. Dvě koruny přicházely od každého člena měsíc co měsíc. Při úmrtí se z téže pokladny vyplácela celá podpora najednou, aby s ní rodina mohla počítat při objednávání pohřbu a placení prvních účtů. Výbor proto hlídal, aby po jedné výplatě bylo z čeho zaplatit i ty další.

Členové stárli a nových přicházelo méně. Část mladších zaměstnanců dávala přednost odborům, které také pomáhaly rodinám po úmrtí člena. Spolek vyplácel víc, než kolik dostával do pokladny. V prosinci 1936 ho členové na mimořádné valné hromadě rozpustili. Z téměř sta let činnosti se zachovaly stanovy, účetní přehledy i záznam o tom, jak členové naložili se zbylými penězi.

V Hostivici půjčovali knihy a přispívali na pohřeb

Společnou pokladnu mohl mít i spolek, kam lidé běžně chodili pro knihy nebo na zábavu. V Hostivici vznikl roku 1889 čtenářsko-podporující spolek Hostivít. Půjčoval knihy, pořádal zábavy a členům pomáhal i v době nemoci. Členství tedy mělo význam už během života a pomoc po smrti byla jen částí toho, kvůli čemu lidé do Hostivíta vstupovali. Podle historického přehledu v Hostivickém měsíčníku poskytoval při úmrtí dvanáct zlatých na pohřeb. Na rozloučení také vysílal vlastní delegaci.

Do pokladny přicházely členské příspěvky a výtěžek ze zábav. Hostivít postupně začal před Vánocemi vyplácet podporu sirotkům. Když zábavy pořádané pro vdovy a sirotky nevynášely dost, rozhodli členové v červenci 1911, že každý měsíc přidají na tento účel pět haléřů. Na podporu se tak skládali průběžně a méně záleželo na tom, kolik lidí přišlo na jednotlivé zábavy.

V roce 1903 valná hromada stanovila, že čtyřicet korun dostane ten, kdo pohřeb zařizuje. Dalších osmadvacet korun vyhradila na hudbu a pět na věnec. Na hřbitovech vyjmenovaných v pravidlech mělo zesnulého doprovázet čtyřiadvacet členů spolku s hudbou a praporem. Spolek tedy předem určoval, které výdaje ponese a kolik členů se má posledního rozloučení zúčastnit. Ten, kdo pohřeb zařizoval, dostal částku na vlastní výdaje a věděl, že hudbu a věnec obstará spolek ze svého.

Když někdo z určených členů na pohřeb nemohl, měl si za sebe sehnat náhradu. Pokud ji nenašel, hrozila mu pokuta jedné koruny ve prospěch sirotků. I při pohřbu se tak myslelo na děti, kterým spolek během roku přispíval.

Lidé, kteří se potkávali u knih nebo na schůzích, se tak mohli sejít i při pohřbu někoho ze svých řad. Rozloučení s praporem a hudbou ovšem nemuselo vyhovovat každému. Místní historie uvádí, že v roce 1906 členové připustili, aby si někdo účast spolku na vlastním pohřbu nepřál. Kdo chtěl rozloučení v užším kruhu, mohl to dát předem najevo.

Dvě hasičské pokladny v Silůvkách a další příklad ze Strážova

Pět korun na věnec a hudbu

Hasiči v Silůvkách založili vlastní pohřební pokladnu 2. února 1923. Každý člen vložil jednorázově pět korun. Z těchto peněz měl sbor na pohřeb pořizovat věnec a zajišťovat hudbu. Později od hudby upustil, protože na ni v pokladně nebylo dost. Původní dohodu i její změnu zaznamenává Památník dobrovolného sboru hasičského v Silůvkách.

Pozůstalí poznali pomoc při samotném rozloučení. Sbor přinesl věnec a podle původní dohody měl zajistit také hudební doprovod. Těch pět korun tedy nebylo částkou, kterou by pokladník při pohřbu vyplácel rodině. Byl to vklad každého z hasičů na společné výdaje. Když peníze na hudbu přestaly stačit, musel sbor upravit svůj původní závazek.

Dvanáct korun ročně a tisíc korun pro pozůstalé

Hasičská župa, ke které Silůvky patřily, zřídila v roce 1924 ještě vlastní pohřební pokladnu. Za každého činného hasiče do ní přicházelo dvanáct korun ročně. Po jeho smrti měla rodina dostat tisíc korun. Památník silůveckého sboru uvádí dva případy, kdy tuto podporu pozůstalí opravdu dostali. Vedle výše příspěvku tak známe i částku, která podle zápisu skutečně došla k rodinám.

Ve Strážově fungoval místní odbor už od roku 1906

Ve Strážově působil místní odbor Zemské pohřební pokladny už od roku 1906. Z historie tamního sboru se dozvídáme, že podpora činila 600 korun v roce 1922 a 150 korun v roce 1933. V červenci 1943 činnost pokladen skončila a vznikl pohřební fond.

Už v samotných Silůvkách působily dvě pokladny s různými pravidly. Z místní pokladny pořizoval sbor věnec, na který se členové složili jednorázově. Do župní pokladny přicházely příspěvky každý rok a po smrti hasiče dostala peníze přímo rodina. Strážov k tomu přidává doklad o tom, že se mohla měnit i výše podpory v průběhu let. Samotný název pokladny tedy o pomoci rodině mnoho neprozradí.

Co poznáme ze stanov a co až z účtů

Záleželo také na tom, kdy se člověk přihlásil. V Hostivici například valná hromada roku 1909 omezila přijímání na zájemce do pětatřiceti let. Pražský spolek soudních zaměstnanců měl věkovou hranici vyšší a mladší členy osvobozoval od zápisného. Když si lidé taková pravidla domlouvali, museli počítat s tím, kolik nových členů mohou přijmout a z čeho budou za několik let podporu vyplácet.

Ve stanovách se dočteme, koho mohl spolek přijmout, kolik se platilo a na jakou pomoc měl člen nebo jeho rodina nárok. Záleží i na datu. Třeba částka dohodnutá při založení pokladny už o deset let později nemusela platit. V účetní knize nebo památníku se pak dá hledat, kdy a komu spolek peníze skutečně vyplatil. Když se dochovají oba druhy dokladů, můžeme porovnat to, co si členové slíbili na schůzi, s tím, co pozůstalí opravdu dostali.

Možná máte doma v krabici po někom z rodiny starou spolkovou knížku, stvrzenku nebo parte se jménem místního sboru. Knížka může doložit členství i pravidelné příspěvky. Razítko napoví, kde spolek působil. Na stvrzence se někdy dá najít i částka, kterou dostala konkrétní rodina. A pokud se žádný účet nedochoval, může v rodině zůstat vzpomínka na to, že při pohřbu zahráli lidé ze sboru nebo že zesnulého přišli doprovodit kolegové z práce. Podobný detail může napovědět, v jakém spolku se pak po dalších dokladech poohlédnout.

V účtu Nerudových mají vlastní řádek zvoník, kočí i hrobníci. Za jednotlivými výdaji byla práce lidí, které rodina v krátké době potřebovala. Díky pohřebnímu spolku mohli část výdajů uhradit nebo s přípravami pomoct lidé, kteří zesnulého znali. O tom, jak se blízcí mohou domluvit na příspěvku po úmrtí dnes, píšeme v samostatném článku.

Foto: Modlitba u lůžka umírajícího, kolem roku 1772. Židovské muzeum v Praze, Wikimedia Commons.

Nikola Ondrejová
Nikola Ondrejová

Autor článku

Vzpomínky mají jednu zvláštní vlastnost. Časem blednou, stejně jako barvy na starých snímcích. Ale i v té nejzašlejší fotografii z babiččiny půdy stále tluče srdce okamžiku, který byl kdysi vším. Jmenuji se Nikola a mým úkolem je tyto okamžiky opatrovat. Svou prací vracím obrazům jejich jas, aby emoce, které v nich zůstaly schované, mohly znovu promluvit.

+421 776 888 033
niki.ondrejova1@gmail.com

Podcast Memoáry

Články na podobné téma

Mohlo by se také vám líbit

keyboard_arrow_up