Psychiatrička Elisabeth Kübler-Ross byla jednou z mála žen své doby, která se dokázala smrti skutečně postavit čelem. Narodila se 8. července 1926 v Curychu do protestantské obchodnické rodiny. Už během druhé světové války pomáhala uprchlíkům a navštívila koncentrační tábor Majdanek, což formovalo její citlivý pohled na utrpení a lidskou důstojnost.
Ačkoli rodina od ní očekávala jinou životní cestu, rozhodla se pro studium medicíny na Curyšské univerzitě. Po sňatku s kolegou Emmanuelem Rossem se přestěhovala do Spojených států, kde působila na univerzitách v Coloradu a Chicagu.
Jak se zrodila jedna z nejvlivnějších map lidského zármutku
Její práce byla průlomová v oblasti hospicové péče a otevřeného dialogu s lidmi stojícími tváří v tvář smrti. Za svůj život obdržela 19 čestných doktorátů, setkala se však i s kritikou, především kvůli studiím o zážitcích blízkých smrti a kontaktu se spiritualismem. Největší ohlas získala díky modelu pěti fází umírání, který zásadně proměnil způsob, jak lékaři, psychologové i širší veřejnost rozumějí procesům konce života a lidskému zármutku.
Když se stala lékařkou, nestála jen opodál. Naopak navštěvovala lidi, kteří věděli, že jim nezbývá mnoho času, naslouchala jejich strachu, obavám, vzteku i posledním přáním. Právě díky těmto více než pěti stům setkáním dokázala sestavit model pěti fází procesu umírání.
V roce 1969 vydala knihu On Death and Dying, která se stala tichou, ale průlomovou revolucí. Popisovala, že člověk stojící tváří v tvář konci života obvykle prochází psychickými stavy popření, hněvu, smlouvání, deprese a smíření. Kniha vznikla z reálných příběhů, aby odborníkům ukázala, co se děje v mysli umírajícího člověka, a zároveň prolomila ticho, které kolem smrti po generace panovalo, čímž položila základ moderní paliativní péče.
Přestože Elisabeth Kübler-Ross zemřela v roce 2004, její odkaz žije dál a stále ovlivňuje způsob, jakým medicína, psychologie i širší veřejnost rozumí konci života a lidskému zármutku.
Pět fází, jak je dnes chápeme
Popírání
Když se člověk dozví pravdu o blížícím se konci, je pro něho nesmírně těžké tuto informaci „přijmout“. Často si říká: „To není možné. To se mně stát nemůže.“ Mozek si vytváří dočasné bezpečné místo, kde je ticho, klid a prostor k nadechnutí. Je to přirozená obrana, krátká pauza, aby vůbec bylo možné unést realitu. Umírání se zde teprve začíná stávat něčím, s čím člověk musí počítat a naučit se s tím pracovat.
Hněv
Jakmile dojde ke vstřebání informace, přijde hněv, vztek na osud, na lékaře, na svět, na kohokoliv, kdo je ještě živý a má před sebou budoucnost. Nejedná se o nelidské chování, jde o bolest, která si hledá cestu ven. A někdy zasáhne i ty, kteří stojí nejblíž. Je to připomínka, že umírání je stejně psychicky náročné pro ty, kdo odcházejí, jako pro jejich blízké.
Smlouvání
Poté přichází snaha něco zachránit. „Ještě chvilku. Ještě měsíc, rok, pár týdnů.“ Člověk hledá cestu, jak odvrátit nevyhnutelné, uzavírá pomyslné dohody s vyšší mocí, s osudem, se sebou samým. Smlouvání není magie, ale způsob, jak dát chaosu umírání řád, když svět už nenabízí jednoduché odpovědi.
Deprese
Když už není s kým ani o čem smlouvat, nastává ticho. Smutek, únava, ztráta chuti mluvit, setkávat se, žít v běžném tempu. Je to období, kdy se člověk pomalu loučí nejen s lidmi, ale i s tím, kým doposud byl. Tuhle fázi není třeba urychlovat. Je to velmi důležitý proces plný emocí, které se postupně utlumují a umírající klesá na pomyslné dno, aby se z něho mohl ještě alespoň na chvíli zvednout.
Smíření
Poslední fází je klid, vyrovnání se s tím, co je nevyhnutelné. Umírající už nebojuje, nepláče, nezlobí se, nelituje se, ale smiřuje se s danou situací: „Tak takhle to je, nedá se nic dělat.“ Lidé v této fázi často mluví tišeji, jejich hlas je klidný a soustředěný. Dokážou přemýšlet jasněji, snaží se uspořádat si věci, promluvit s blízkými. Smíření není konec. Je to pokojná forma odvahy, hlubokého uznání toho, že život a smrt k sobě neoddělitelně patří.
Jak s fázemi pracovat, a jak ne
I přesto, že model pěti fází umírání přinesl revoluční pohled na zármutek, sama Elisabeth upozorňovala, že nejde o přesný návod ani o pevně danou posloupnost kroků. Někdy je potřeba některý „schod“ přeskočit, jindy se vrátit zpět. A někteří lidé bojují až do konce, aniž by si připustili odchod. I to je součást lidské zkušenosti. Moderní výzkumy tuto flexibilitu potvrzují.
Zármutek nelze vtěsnat do lineární tabulky: Studie z Yale University ukázaly, že někteří lidé procházejí fázemi podobně, jiní úplně odlišnou cestou. Psycholog George A. Bonanno připomíná, že neexistuje univerzální „správná“ reakce na ztrátu.
Model pěti fází se později začal používat i u truchlení po ztrátě blízkého, ačkoli Kübler-Ross původně zkoumala lidi, kteří věděli, že jim zbývá málo času. Reakce pozůstalých často kopírují podobné psychické stavy: popření, vztek, snaha o dohodu, tíha smutku a hledání smíření. I zde však platí, že fáze nemusí nastupovat lineárně. Některé se opakují, jiné mohou zcela chybět.
Kritický pohled odborníků připomíná, že model zjednodušuje individuální prožívání zármutku, které se u každého člověka liší, a že vznikl spíše na základě klinických pozorování než rozsáhlého empirického výzkumu. Přidávají se i kulturní a kontextuální omezení. Zkušenosti umírajících se liší podle prostředí, kultury a osobnosti, takže model nelze univerzálně aplikovat.
Někteří varují také před rizikem tlaku na pozůstalé, kteří se nemusejí „protruchlit“ podle očekávaného scénáře a mohou proto pociťovat pocit selhání. Přesto zůstává odkaz Kübler-Rossové živý. Její práce otevřela dialog o smrti, truchlení a paliativní péči a dodnes inspiruje způsoby, jak poskytovat podporu umírajícím i jejich blízkým.
Když se bolest zastaví a nechce dál
U některých lidí se žal postupem času promění. To, co začalo jako přirozené truchlení, se může proměnit v něco, co už není jen obyčejný smutek. Ztráta motivace, radosti, chuť vstát ráno z postele.
Každodenní život připomíná spíš přežívání než skutečné žití. Některé příběhy smrti a ztráty nekončí tam, kde končí většina našich představ o smutku.
V roce 2018 byl do mezinárodní klasifikace nemocí oficiálně zařazen pojem vleklé poruchy zármutku. Popisuje stav, kdy se člověk po ztrátě blízkého nikdy úplně nevzpamatuje. Uvízne v neustálé bolesti, v nekonečné nostalgii, v pocitu, že „normální život“ už není možný.
Tato diagnóza není odsouzením ani známkou slabosti. Je to signál, že zármutek překročil hranice přirozeného truchlení a potřebuje pomoc. Pro ty, kdo se v něm topí, může být cesta zpátky k životu možná prostřednictvím psychoterapie, naslouchání, otevřeného rozhovoru a trpělivé podpory. Není to ostuda, je to odvaha znovu se zvednout a jít dál, i když je to mnohdy nesmírně těžké.
Každá ztráta bolí, někdy doslova neúnosně. Elisabeth nebyla první, kdo se o smrt zajímal, ale byla první, kdo se jí podíval do očí natolik otevřeně, že změnila způsob, jakým dnes chápeme konec života a lidský zármutek.
Zdroje: saintaloysiuscresson.org, hdsa.org, fa.cvut.cz, annalskemu.org, alfabet.cz, wikipedia.com, numberanalytics.com
Foto: Shutterstock
Martina Malá
Autor článku
Odchod blízkých je zkušenost, která mění perspektivu. Je to moment, který boří hranice a kdy si uvědomíme, co je opravdu důležité. Snažím se přirozeně spojovat lásku ke slovu s respektem k lidským příběhům a své příspěvky psát jednoduše, prakticky a srozumitelně.
