Kondolence je jedním z nejintimnějších projevů lidské solidarity. V různých koutech světa se její podoba liší jako krajiny, které ji zrcadlí. Zatímco v Evropě a Americe se často setkáváme s formálními obřady a pietními projevy, v jiných kulturách se smutek projevuje v tanci, zpěvu nebo dokonce v rituálech, které nám mohou připadat neobvyklé.
Jak vyjadřujeme soustrast v Česku
V České republice je kondolence vnímána jako tichý a důstojný projev účasti na zármutku pozůstalých. Vyjadřujeme ji vždy nejbližší rodině zesnulého: manželovi či manželce, rodičům, dětem nebo těm, kdo s ním sdíleli domácnost.
Pokud jsme s pozůstalým v častějším kontaktu, kondolujeme při prvním osobním setkání. V opačném případě je vhodným okamžikem smuteční obřad, nejčastěji po jeho skončení na předem určeném místě.
Samotná kondolence má být prostá a upřímná. Nejčastěji ji vyjadřujeme pevným stiskem ruky doprovázeným slovy „upřímnou soustrast“ nebo „přijměte, prosím, mou upřímnou soustrast“. Méně časté, ale stále vhodné jsou i delší formulace jako „dovolte, abych vám vyjádřil upřímnou soustrast“. Podstatné je, aby slova působila opravdově a nebyla naučenou frází.
Důležité je vyhnout se nesprávnému obratu „přeji upřímnou soustrast“. Ten bývá, bohužel, velmi rozšířený, přitom soustrast se nepřeje, ale prostě a jednoduše vyjadřuje. Stejně tak je nutné respektovat, když se pozůstalí rozhodnou kondolence nepřijímat. V takové chvíli má přednost jejich vůle. Naším úkolem je ji přijmout s úctou a nevnucovat svou přítomnost ani slova.
Smutek, který spojuje
Smutek je všude na světě stejný: tichý, palčivý, neúprosný. Všichni lidé napříč kulturami cítí ztrátu, žal i touhu rozloučit se s těmi, které milovali a kteří odešli na druhý břeh. Přesto se způsoby, jakými lidé svou účast a soustrast vyjadřují, dramaticky liší. Zatímco u nás je kondolence spíše tichou formalitou, jinde ve světě dostává podobu tance, zpěvu, někdy i dlouhých rituálů, které mají pozůstalé nést a podpírat.
Rituály, které léčí
Západní svět smutek často chápe jako záležitost jednotlivce. V mnoha jiných kulturách je to naopak věc celého společenství. Hinduistické rodiny v Indii provází složitý třináctidenní rituál, kdy se blízcí i širší rodina scházejí, aby sdíleli zármutek i každodenní povinnosti. U severoamerických Lakotů platí prastaré „mitakuye oyasin“, tedy „všichni jsme příbuzní“.
Smrt jednoho člena se tak stává smutkem celého kmene. V tibetském buddhismu trvá období truchlení až 49 dní, během nichž rodina společně vyrábí hliněné sošky a modlitební praporky, jako by se celý rod spojil, aby doprovodil duši dál.
Liší se nejen délka truchlení, ale i vztah k projevu smutku. Na Bali se například nemá příliš plakat. Tamní lidé věří, že by to mohlo uškodit duši zemřelého. Naopak v Egyptě jsou slzy zcela přirozené a zármutek se může protáhnout i na několik let. Podobně rozdílné je i zacházení s tělem zemřelého
Indonésané z oblasti Toraja považují své mrtvé ještě dlouho za „nemocné“. Nosí jim jídlo a sedí u nich, jako by se nic nezměnilo. V Evropě, například na britském venkově, bylo běžné, že tělo spočívalo několik dní doma a sousedé přicházeli se rozloučit. V Itálii se tento rituál dodržuje dodnes. Tělo je uloženo v chladicí rakvi v rodinném domě, aby každý mohl přinést květiny a vyjádřit soustrast.
Na Novém Zélandu u Maorů má pohřební rituál „tangihanga“ velmi bohatý průběh, od zpěvů a tanců přes vystavení osobních předmětů zesnulého až po slavnostní hostinu a rituální očištění domu. V Africe lidé věří, že mrtví mezi námi zůstávají jako duchové, navštěvují živé ve snech a dávají znamení.
Bizarní a neobvyklé tradice napříč kulturami
Po celém světě se lidé vyrovnávají se smrtí způsoby, které často odrážejí jejich kulturní, duchovní a osobní hodnoty. V Tibetu například existuje tradice „sky burials“, kdy jsou zesnulí umístěni na vrcholku hory, aby tělo rozložila příroda nebo aby jej sežrali supi, symbolizující pomíjivost života a návrat k přírodě. Naproti tomu v New Orleans se pohřby nesou v rytmu jazzu: smuteční hymny se prolínají s veselou hudbou a průvod tak oplakává i slaví život zesnulého.
Na Madagaskaru rodiny praktikují Famadihana, tzv. „otočení kostí“. Ostatky předků jsou exhumovány, znovu zabaleny do čerstvé látky a rodina s nimi tančí, čímž posiluje pouto mezi živými a mrtvými.
V Ghaně se tradiční rakve mění ve „fantasy coffins“, tvarované podle osobnosti zesnulého, například jako auto, zvíře nebo nástroj, aby oslavily jeho život a jedinečnost. Zoroastrijci v Indii a Íránu umísťují těla do „Towers of Silence“, kde jsou vystavena slunci a dravcům, aby byla ctěna příroda a zabránilo se znečištění.
Na Bali je kremace považována za radostnou událost, hudba, tanec a barevné procesí provázejí slavnost, která osvobozuje duši a zároveň oslavuje život. Na Filipínách Tinguianové oblečou zesnulé do nejlepších šatů a posadí je do židle, někdy s cigaretou, aby jim zajistili pohodlí a připomněli jejich každodenní život.
Australské domorodé komunity praktikují „Sorry Business“: období smutku s rituály, tanci a vyprávěním příběhů, kdy se hluboce ctí duchovní cesta zesnulého a jeho spojení s krajinou.
V Jižní Koreji se popel zesnulých často proměňuje v barevné skleněné korálky, které si rodiny uchovávají doma jako osobní a estetickou připomínku.
U Masajů v Keni bylo kdysi zvykem ponechávat těla napospas divokým zvířatům. Tento zvyk odrážel jejich nomádský způsob života a úctu k přírodnímu koloběhu. Dnes už je tento rituál vykonáván spíše výjimečně.
Univerzální význam kondolencí
Ať už slavnostní, tichá, bizarní či poetická, všechny tyto tradice sdílejí společný cíl: uctít zesnulé, vzpomenout na jejich život a připomenout si pomíjivost a krásu existence. Každý rituál je oknem do světa kultury, víry a historie a připomíná, že způsob, jakým se loučíme s těmi, kteří odešli, je tak různorodý jako samotné lidské životy.
Ať je kondolence vyjádřena slovem, objetím, zpěvem či společnou hostinou, vždy má stejný smysl. Jejím cílem je říci pozůstalým, že v tom nejsou sami. Že ztráta, kterou nesou, se dotýká i ostatních, kteří měli dotyčného rádi. Právě v tom se ukrývá lidská solidarita. Je univerzální, a přesto pestrá jako lidstvo samo.
Kultura ovlivňuje projev smutku
Kultura výrazně ovlivňuje, jak projevujeme svůj smutek. Ukázala to i nedávná studie psychologů vedená Ningning Zhou. Ta porovnávala pozůstalé ve Švýcarsku a v Číně a zjistila, že Švýcaři dávají emoce najevo otevřeněji, zatímco Číňané je v přítomnosti druhých spíše tlumí, i když by sami rádi projevili emocí víc.
Současný přehled kulturně citlivých intervencí (Aeschlimann et al., 2024) pak ukazuje, že programy respektující místní tradice, jazyk, náboženství a sociokulturní zvyklosti výrazně zvyšují účinnost podpory pozůstalých, zejména u lidí s komplikovaným či prodlouženým truchlením.
Obě studie společně zdůrazňují, že truchlení nelze univerzálně „léčit“. Účinná pomoc musí brát vážně kulturní kontext i typ emocí, které lidé smí či nesmí vyjadřovat.
Napříč kulturami se ale potvrdilo, že lidé považují za vhodnější vyjadřovat pozitivní emoce, jako je láska či vděčnost, a naopak potlačují hněv nebo pocity viny.
Zdroje: milletguidry.com, theconversation.com
Foto: Shutterstock
Martina Malá
Autor článku
Odchod blízkých je zkušenost, která mění perspektivu. Je to moment, který boří hranice a kdy si uvědomíme, co je opravdu důležité. Snažím se přirozeně spojovat lásku ke slovu s respektem k lidským příběhům a své příspěvky psát jednoduše, prakticky a srozumitelně.
