Kondolence ve světě: Jak lidé vyjadřují soustrast

21. února 2026

Lidé se během tradičního pohřebního obřadu loučí se zesnulým.

Kondolence je jedním z nejintimnějších projevů lidské solidarity. V různých koutech světa se její podoba liší jako krajiny, které ji zrcadlí. Zatímco v Evropě a Americe se často setkáváme s formálními obřady a pietními projevy, v jiných kulturách lidé smutek vyjadřují tancem nebo zpěvem. Některé rituály nám navíc mohou připadat neobvyklé.

Jak vyjadřujeme soustrast v Česku

V České republice lidé vnímají kondolenci jako tichý a důstojný projev účasti na zármutku pozůstalých. Vyjadřují ji nejbližší rodině zesnulého, tedy manželovi či manželce, rodičům, dětem nebo těm, kdo s ním sdíleli domácnost.

Pokud jsme s pozůstalým v častějším kontaktu, kondolujeme při prvním osobním setkání. V opačném případě přichází vhodný okamžik během smutečního obřadu, nejčastěji po jeho skončení na předem určeném místě.

Samotná kondolence by měla zůstat prostá a upřímná. Nejčastěji ji vyjadřujeme pevným stiskem ruky doprovázeným slovy „upřímnou soustrast“ nebo „přijměte, prosím, mou upřímnou soustrast“. Méně časté, ale stále vhodné jsou i delší formulace jako „dovolte, abych vám vyjádřil upřímnou soustrast“. Podstatné je, aby slova působila opravdově a nezůstala jen naučenou frází.

Důležité je vyhnout se nesprávnému obratu „přeji upřímnou soustrast“. Lidé ho sice používají velmi často, ale soustrast se nepřeje, nýbrž vyjadřuje. Stejně tak musíme respektovat rozhodnutí pozůstalých, pokud si nepřejí kondolence přijímat. V takové chvíli má přednost jejich vůle. Naším úkolem je přijmout ji s úctou a nevnucovat svou přítomnost ani slova.

Smutek, který spojuje

Smutek je všude na světě stejný: tichý, palčivý, neúprosný. Všichni lidé napříč kulturami cítí ztrátu, žal i touhu rozloučit se s těmi, které milovali a kteří odešli na druhý břeh. Přesto se způsoby, jakými lidé svou účast a soustrast vyjadřují, dramaticky liší. Zatímco u nás je kondolence spíše tichou formalitou, jinde ve světě dostává podobu tance, zpěvu, někdy i dlouhých rituálů, které mají pozůstalé nést a podpírat.

Rituály, které léčí

Západní svět často chápe smutek jako záležitost jednotlivce. V mnoha jiných kulturách ho však lidé prožívají společně jako věc celého společenství. Hinduistické rodiny v Indii například procházejí složitým třináctidenním rituálem. Během něj se blízcí i širší rodina scházejí, sdílejí zármutek a pomáhají si s každodenními povinnostmi. U severoamerických Lakotů zase platí prastaré „mitakuye oyasin“, tedy „všichni jsme příbuzní“.

Smrt jednoho člověka se tak stává smutkem celého kmene. V tibetském buddhismu trvá období truchlení až 49 dní. Rodina během něj společně vyrábí hliněné sošky a modlitební praporky, jako by se celý rod spojil, aby doprovodil duši na další cestě.

Kultury se liší nejen délkou truchlení, ale i vztahem k projevům smutku. Na Bali lidé například příliš nepláčou, protože věří, že by slzy mohly uškodit duši zemřelého. Naopak Egypťané považují pláč za zcela přirozený a zármutek mohou prožívat i několik let. Odlišně přistupují také k tělu zemřelého.

Indonésané z oblasti Toraja považují své mrtvé ještě dlouhou dobu za „nemocné“. Nosí jim jídlo, sedávají u nich a chovají se, jako by se nic nezměnilo. V Evropě, například na britském venkově, bývalo běžné, že tělo zesnulého několik dní odpočívalo doma a sousedé přicházeli na rozloučenou. V Itálii lidé tento zvyk dodržují dodnes. Rodina uloží tělo do chladicí rakve v domě, aby každý mohl přinést květiny a vyjádřit soustrast.

Maorové na Novém Zélandu zase prožívají pohřební rituál „tangihanga“ velmi intenzivně. Součástí jsou zpěvy, tance, vystavení osobních předmětů zesnulého, slavnostní hostina i rituální očištění domu. V mnoha afrických kulturách lidé navíc věří, že mrtví mezi živými dál zůstávají jako duchové, navštěvují své blízké ve snech a posílají jim znamení.

Detail tradiční ghanské rakve ve tvaru ryby s barevným zdobením.

Pohřební průvod s tradiční ghanskou rakví.

Bizarní a neobvyklé tradice napříč kulturami

Po celém světě se lidé vyrovnávají se smrtí způsoby, které často odrážejí jejich kulturní, duchovní a osobní hodnoty. V Tibetu například existuje tradice „sky burials“, kdy jsou zesnulí umístěni na vrcholku hory, aby tělo rozložila příroda nebo aby jej sežrali supi, symbolizující pomíjivost života a návrat k přírodě. Naproti tomu v New Orleans se pohřby nesou v rytmu jazzu: smuteční hymny se prolínají s veselou hudbou a průvod tak oplakává i slaví život zesnulého.

Na Madagaskaru rodiny praktikují Famadihana, tzv. „otočení kostí“. Ostatky předků jsou exhumovány, znovu zabaleny do čerstvé látky a rodina s nimi tančí, čímž posiluje pouto mezi živými a mrtvými.

V Ghaně se tradiční rakve mění ve „fantasy coffins“, tvarované podle osobnosti zesnulého, například jako auto, zvíře nebo nástroj, aby oslavily jeho život a jedinečnost. Zoroastrijci v Indii a Íránu umísťují těla do „Towers of Silence“, kde jsou vystavena slunci a dravcům, aby byla ctěna příroda a zabránilo se znečištění.

Na Bali je kremace považována za radostnou událost, hudba, tanec a barevné procesí provázejí slavnost, která osvobozuje duši a zároveň oslavuje život. Na Filipínách Tinguianové oblečou zesnulé do nejlepších šatů a posadí je do židle, někdy s cigaretou, aby jim zajistili pohodlí a připomněli jejich každodenní život.

Australské domorodé komunity praktikují „Sorry Business“: období smutku s rituály, tanci a vyprávěním příběhů, kdy se hluboce ctí duchovní cesta zesnulého a jeho spojení s krajinou.

V Jižní Koreji se popel zesnulých často proměňuje v barevné skleněné korálky, které si rodiny uchovávají doma jako osobní a estetickou připomínku.

U Masajů v Keni bylo kdysi zvykem ponechávat těla napospas divokým zvířatům. Tento zvyk odrážel jejich nomádský způsob života a úctu k přírodnímu koloběhu. Dnes už je tento rituál vykonáván spíše výjimečně.

Univerzální význam kondolencí

Ať už lidé prožívají rozloučení slavnostně, tiše, bizarně nebo poeticky, všechny tyto tradice spojuje stejný cíl. Lidé jimi uctívají zesnulé, vzpomínají na jejich život a připomínají si pomíjivost i krásu existence. Každý rituál zároveň otevírá okno do světa konkrétní kultury, víry a historie. Ukazuje také, jak rozmanitě se lidé loučí s těmi, kteří odešli.

Ať lidé vyjadřují kondolenci slovem, objetím, zpěvem nebo společnou hostinou, vždy tím sdělují totéž. Dávají pozůstalým najevo, že v bolesti nezůstávají sami. Ukazují jim, že ztráta, kterou nesou, zasáhla i ostatní, kteří měli zesnulého rádi. Právě v tom se ukrývá lidská solidarita. Zůstává univerzální, a přesto pestrá jako lidstvo samo.

Kultura ovlivňuje projev smutku

Kultura výrazně ovlivňuje, jak projevujeme svůj smutek. Ukázala to i nedávná studie psychologů vedená Ningning Zhou. Ta porovnávala pozůstalé ve Švýcarsku a v Číně a zjistila, že Švýcaři dávají emoce najevo otevřeněji, zatímco Číňané je v přítomnosti druhých spíše tlumí, i když by sami rádi projevili emocí víc.

Současný přehled kulturně citlivých intervencí (Aeschlimann et al., 2024) pak ukazuje, že programy respektující místní tradice, jazyk, náboženství a sociokulturní zvyklosti výrazně zvyšují účinnost podpory pozůstalých, zejména u lidí s komplikovaným či prodlouženým truchlením.

Obě studie společně zdůrazňují, že truchlení nelze univerzálně „léčit“. Účinná pomoc musí brát vážně kulturní kontext i typ emocí, které lidé smí či nesmí vyjadřovat.

Napříč kulturami se ale potvrdilo, že lidé považují za vhodnější vyjadřovat pozitivní emoce, jako je láska či vděčnost, a naopak potlačují hněv nebo pocity viny.

Zdroje: milletguidry.com, theconversation.com

Foto: Leonardo

Martina Malá

Autor článku

Odchod blízkých je zkušenost, která mění perspektivu. Je to moment, který boří hranice a kdy si uvědomíme, co je opravdu důležité. Snažím se přirozeně spojovat lásku ke slovu s respektem k lidským příběhům a své příspěvky psát jednoduše, prakticky a srozumitelně.

martik.j@centrum.cz

Více