V romských komunitách hraje smrt a rozloučení se zesnulým výjimečně důležitou roli. Pohřeb nebývá jen smutnou událostí, ale i významným společenským rituálem, při němž se schází široká rodina i celá komunita. S tím jsou spojeny rozmanité tradice a zvyky, které tvoří nedílnou součást posledního rozloučení.
Lautari, tradiční romští hudebníci, často dědící své umění po generace, doprovázejí smuteční průvod hrou na housle, akordeon, klarinet nebo cimbál. Smutné melodie se prolínají se svěžími tóny, které připomínají radost ze života. Pomana (vzpomínková hostina s rozdáváním jídla a dárků) je původně pravoslavný zvyk, který Romové přijali a rozvinuli po svém. Často bývá spojena s bohatou hostinou, štědrostí a důrazem na úctu k zesnulému. V romském pojetí není smrt koncem, ale přechodem, a rozloučení má být důstojné, hlučné, někdy i veselejší, aby duše věděla, že byla milována.
Pohřeb v romských komunitách je kolektivní obřad, v němž se prolíná smutek s uvolněním, bolest s úlevou. Nejde jen o dodržování náboženských pravidel, ale o sdílený prožitek truchlících rodin. Je to rituál, který spojuje rodinu i přátele v tichém respektu k životu i smrti. Tento přístup odráží bohatost tradic, v nichž se úcta k zesnulému snoubí s životní radostí, a ukazuje, že smrt je zároveň i součástí přirozeného koloběhu lidské existence.
Tenhle rozhovor vznikl z lásky k mamince
V rozhovoru s panem Balážem odkrýváme hloubku romských zvyků, jeho smutek i vzpomínky.
Vladimír Baláž ztratil svou maminku teprve nedávno. Její odchod v jeho životě zanechal hlubokou ránu, která si žádá čas a trpělivost, aby se mohla zahojit. Ve vzpomínkách se k ní stále vrací, k její lásce, moudrosti i každodenním okamžikům, které spolu sdíleli.
Smrt blízkého je ztráta, která obrací svět vzhůru nohama. Když odejde někdo, kdo byl pilířem rodiny, nezůstává jen ticho, ale i prázdnota, která se nedá ničím nahradit.
V následujícím rozhovoru Vladimír otevřeně sdílí své pocity a bolest, ale také popisuje, jak mu v těžkých chvílích pomáhá podpora rodiny, víra a hluboce zakořeněné romské tradice. Pro něj nebyla maminka jen matkou, byla jeho oporou, jistotou a světlem v životě.
Pamatujete si den, kdy jste se dozvěděl, že maminka zemřela? Co bylo první, co jste v tu chvíli cítil?
Ten šok pro mě byl nepopsatelný, ani nedokážu najít slova, jak ho vyjádřit. Cítil jsem silnou bolest na hrudi v oblasti srdce a vzápětí mě přemohl neutišitelný pláč. Byl to opravdu velmi bolestivý a tíživý pocit.
Vzpomínky na ženu, která držela rodinu pohromadě
Jaký vztah jste s maminkou měl? Co byste chtěl, aby o ní svět věděl?
Měli jsme opravdu krásný vztah, i když jsme se někdy hádali kvůli rozdílným názorům na svět. Byli jsme si povahově velmi podobní, takže ani jeden z nás nikdy neustoupil. Obdivoval jsem její aktivitu a sílu zvládat těžké věci s lehkostí. Všechno vždycky nějak zvládla, až na tu poslední nemoc, která ji nakonec zlomila.
Jakou roli hraje v romské kultuře rozloučení s blízkými? Jsou nějaké specifické rituály, které jsou pro vás důležité?
Máme specifické zvyky a jde o jeden z nejdůležitějších rituálů vůbec. Jestliže někdo zemře v rodinném prostředí, je zvykem, že zůstává až do pohřbu doma.
Bdění a hlídání u zesnulého
Se zesnulým se loučíme po celou dobu od jeho smrti až do pohřbu. Tento rituál se nazývá vartování neboli hlídání zesnulého. Znamená to, že se každý den schází rodina, aby bděla u zesnulého, chránila ho před jakoukoli neúctou, společně se modlila, zpívala tradiční romské písně a tím vším udržovala řád obřadu. Tím se zároveň vyjadřuje úcta k zesnulému a zajišťuje důstojné rozloučení, které posiluje soudržnost a vzájemnou podporu celé rodiny. Také si hodně povídáme, vzpomínáme na různé příběhy, někdy i vyprávíme vtipy, často až do půlnoci. A takto se to opakuje každý den až do pohřbu.
Tím, že zesnulého jeho blízcí vartují, hlídají jeho duši v přechodné fázi mezi životem a posmrtným světem a chrání ji před zlými duchy. Součástí rituálů je také zakrývání zrcadel. Děje se tak proto, aby duše nemohla spatřit svůj odraz a místo odchodu do posmrtného světa nezůstala uvězněná v zrcadle.
Zrcadla jsou symbolem pýchy, ale během smutečních dnů se má pozornost upínat na vzpomínky a modlitby, nikoli na náš vzhled.
Nesmí se pouštět televize, tančit ani přiťukávat sklenicemi. Věříme, že nadměrný hluk by mohl rušit klid duše zesnulého a odvádět pozornost pozůstalých od truchlení a modliteb, které jsou v těchto chvílích nejdůležitější. Zdrženlivost v tomto období je nesmírně důležitá, protože pomáhá rodinám zpracovat zármutek a poskytuje jim čas na úctu k zesnulému i na tiché rozhovory s ním.
Den pohřbu, kdy se bolest mísí s vděčností
Jak vypadá den pohřbu? Co všechno je potřeba připravit před odchodem na pohřeb?
Zesnulému se zavírají oči pomocí mincí, protože mince jsou těžší než víčka a pomáhají tak udržet oči zavřené. Podle naší víry mince chrání zesnulého před pronikáním zlých sil do jeho duše, neboť oči jsou okna do duše. Je oblečen do svátečních šatů, které se někdy vkládají do rakve také zvlášť, košile pod hlavu, kalhoty pod nohy, boty bez tkaniček. Krásně zdobené rakve jsou nedílnou součástí rituálu. Naše tradice kremaci nepovoluje, může proběhnout jen ve výjimečných případech.
Do rukou zesnulého se vkládají peníze na cestu, aby jeho duše v přechodné fázi mezi životem a posmrtným světem nemusela prosit o prostředky k přechodu. Věříme, že při překročení hranic podsvětí či při setkání s duchy je třeba mít čím zaplatit a tyto peníze zajišťují snadnější přechod bez nutnosti žádat o povolení.
U dětí se přidávají hračky a květiny. Květiny připomínají křehkost a čistotu, která z dětí vyzařuje, a hračky představují kamaráda, jenž má dítě doprovázet na jeho poslední pouti a zjemnit mu přechod do posmrtného světa.
Před odchodem na pohřeb všichni žádají o odpuštění a zároveň odpouštějí zesnulému. Obřad končí svěcením místnosti a odchodem průvodu ke hřbitovu. Při pohřbu se zpívají žalmy nebo pronášejí modlitby, na rakev se hází hrst hlíny jako symbol návratu k zemi a na hrob se pokládají květiny, stejně jako u ostatních pohřbů.
Dodržují se v rodině i tradiční rituály po pohřbu, jako je setkání u hrobu po roce nebo poslední pomazání v nemocnici? Jak důležité jsou tyto zvyky pro vás osobně?
Přesně tak, pokud někdo zemře v nemocnici, jeho blízcí se snaží být u něj, co nejvíce to jde, a zajistit mu poslední pomazání.
Pozůstalí se po roce od úmrtí scházejí u hrobu, kde na počest zesnulého připíjejí pálenkou. Při setkání u hrobu se sdílejí příběhy a zážitky se zesnulým, čímž se jeho památka udržuje živá. Společný přípitek také stmeluje pozůstalé, ukazuje, že v bolesti nejsou sami, a nabízí možnost k postupnému návratu do běžného života. Dodržování smutku je ale velmi individuální a závisí na blízkosti vztahů i rodinných tradic.
Pohřeb maminky jako poslední služba z lásky
Vladimíre, jak vypadal pohřeb vaší maminky? Kdo se na něm podílel a co pro vás bylo v ten den nejdůležitější?
Maminku jsme oblékali sami a věnovali pozornost každému detailu. Vodu, kterou jsme ji po smrti omývali, jsme vylili na její oblíbená místa, protože věříme, že má magickou moc. Možná je to subjektivní pocit, ale z mého pohledu byl pohřeb maminky opravdu nádherný. Byla obklopena množstvím květin a věnců, připravili jsme také krátké video s fotografiemi a hudbou jako vzpomínku na ni.
Většinu organizačních záležitostí jsme zařizovali společně s tátou, ale velkým dílem k tomu přispěl i můj bratr. Byli jsme na to tři chlapi, kteří se postarali, aby vše proběhlo důstojně a s láskou. A za to jsem opravdu vděčný.
Rodina jako bezpečný přístav
Říká se, že Romové mají silné rodinné vazby. Jak vás rodina v tomhle čase podržela?
Ano, bylo to období, kdy jsme byli jako rodina opravdu semknutí. Pomáhali jsme si, smutnili společně, plakali a hlavně zařizovali vše potřebné. Možná si to člověk neuvědomí, ale v tak krátkém čase je nutné zvládnout opravdu spoustu věcí.
Existuje něco, co jste mamince nestihl říct? A řekl jste jí to aspoň „jinak“, třeba v modlitbě nebo v duchu?
Maminka odcházela postupně, trvalo to asi čtyři až pět měsíců, takže jsme za ní často jezdili a hodně spolu mluvili. Díky tomu jsme měli možnost říct si spoustu věcí, ale zdaleka ne všechno. Bylo to srdcervoucí a velmi emotivní. V jednu chvíli si uvědomila, že už jí není pomoci, a to bylo nesmírně těžké. Dívat se jí do očí, vnímat, co cítí, a zároveň to prožívat s ní… To se v tuto chvíli nedá popsat slovy. Stejně tak tu bezmoc a tíhu může doopravdy pochopit jen ten, kdo si tím prošel na vlastní kůži.
Smutek, který se opravdu těžko popisuje
Co pro vás osobně znamená slovo smutek? Jak ho prožíváte vy?
Takový smutek jsem dosud nepoznal. Je to neskutečná letargie, kdy je vám všechno jedno. Mysl se potácí mezi únavou a prázdnotou, nic vás nebaví, nemáte chuť s nikým mluvit, čas se vleče, dýchání je namáhavé a často máte jen potřebu brečet. Tak to cítím já. Z tohoto stavu mě nejvíc vytahuje moje rodina, manželka a naše dvě malé holčičky.
Setkal jste se po maminčině smrti s přijetím, nebo naopak s nepochopením? Byly chvíle, kdy jste se cítil být neviditelný ve svém zármutku?
Trochu jsem zažil nepochopení od některých lidí, jak v práci, tak od členů vzdálenější rodiny. Ne že bych byl úplně neviditelný, ale tehdy jsem si uvědomil, že některým lidem je prostě jedno, co se stalo. Pokračovali ve svém tempu a trvali na svých požadavcích, jako by se nic nezměnilo. V tu chvíli se někteří lidé odhalili a ukázali své horší stránky.
Máte doma nějaké předměty, které vám maminku připomínají? A co pro vás znamenají?
Ano, máme od ní několik šperků a taky jednu hrací skříňku, kterou maminka dostala ještě od svých rodičů. Je to skříňka s tancující figurkou. Zatím ve mně vyvolává hlavně smutek, možná proto, že je to všechno ještě čerstvé.
Jakou roli podle vás hraje ve smutku komunita? Pomáhá, nebo je spíš těžké o bolesti mluvit i mezi svými?
Je to těžké. Blízká rodina trpí s vámi, ale ti vzdálenější často působí, jako by se nic nestalo. Jakmile se za vámi zavřou dveře, jejich život běží dál. A vlastně je to v pořádku. Bolestné ale je, když se někteří chovají, jako by se opravdu nic nestalo, to pak zabolí nejvíc.
Máte jistě spoustu vzpomínek na maminku. Mohl byste mi popsat, jaká byla jako člověk a která vzpomínka na ni je pro vás nejsilnější nebo vám pokaždé, když si na ni vzpomenete, vyvstane na mysli?
Je to příliš čerstvé. Každý den se mi vybavují další a další vzpomínky. Není to jen jedna, naštěstí. Před očima se mi promítá celý její život od dětství až do konce. Ty vzpomínky se prolínají, otevírají nové dveře a vracejí i ty úplně obyčejné momenty, které jsem už dávno přestal vnímat.
Vzpomínám si, jak nás maminka každé ráno doprovázela do školy a šeptala mi, ať se starám o bráchu, že jsem jeho velký ochránce. A když jsme se odpoledne vraceli, vítala nás s úsměvem a objímala. Vzpomínám si, jak jsme jezdívali na tržnici, kde maminka pečlivě prohlížela každý košík a vybírala to nejčerstvější, aby nám doma uvařila opravdovou pochoutku. Nedělní obědy u nás byly vždy výjimečné, plné radosti ve všedních i nevšedních chvílích. Když si to teď uvědomuji, vybavuje se mi náš společný život, ale i tátův, bráchův a ten můj vlastní. Někdy je to, jako bych putoval časem.
Věříte na posmrtný život?
Ano, vartování je právě důležitá příprava, aby k tomu mohlo dojít. Součástí lidové víry je představa, že duše opouští tělo a putuje do jiného světa. V tom světě ji čeká několik zastávek. Nejprve se setkává s předky, kteří jí pomáhají překročit hranici mezi světy, poté prochází očistným údolím, kde se zbavuje pozemských starostí a bolesti. Tam jí pomáhají obřadní zpěvy a skrytá rituální gesta, která mají duši povzbudit k dosažení věčného odpočinku.
Slova pro ty, kteří teď procházejí stejnou bolestí
Je něco, co byste chtěl vzkázat lidem, kteří právě někoho ztratili a myslí si, že bolest nikdy nepřejde?
Musí to zvládnout. Tu bolest je třeba vydržet. Najít si něco, co zaměstná mysl, koníček, práci, cokoliv. Hlavně ať to neřeší alkoholem, ten všechno jenom zhorší. Musíte pokračovat dál, žít a ctít památku blízkého dobrými skutky. Dělat to, co by on sám dělal nebo co by si přál vidět u vás, když ještě žil.
Rozloučení s milovaným člověkem je vždy těžké. Ať už nás provázejí jakékoli tradice, smutek má společný jazyk. Je to ticho, které zůstane po hlase, jenž jsme milovali. Jak říká Vladimír, je třeba vydržet, žít dál a ctít památku zesnulých tím, jací jsme lidé a jaké hodnoty neseme dál.
Zdroj: myend.com, urevolution.com, folkdancefootnotes.org
Foto: Shutterstock
Martina Malá
Autor článku
Odchod blízkých je zkušenost, která mění perspektivu. Je to moment, který boří hranice a kdy si uvědomíme, co je opravdu důležité. Snažím se přirozeně spojovat lásku ke slovu s respektem k lidským příběhům a své příspěvky psát jednoduše, prakticky a srozumitelně.
