Nekrolog není jen oznámení o smrti. Je to poslední list v knize života, drobný portrét, který vypráví příběh člověka, jaký byl, s jeho radostmi, bolestmi, vítězstvími i pády. Obituarista je ten, kdo má vzácnou schopnost zachytit duši člověka na papíře, vyprávět jeho osud s respektem a hloubkou. V zahraničí jsou tito lidé vzácní a vyhledávaní umělci slova, tvůrci drobných literárních děl, která přežívají své hrdiny.
Nekrology fungují jako kulturní paměť. Zachycují hodnoty doby, příběhy bezejmenných hrdinů, kontinuitu mezi generacemi.
U nás je situace jiná. Nekrology bývají často strohé, suché a připomínají spíše formální zápisy než živé vzpomínky. Obituaristé jako samostatná profese prakticky neexistují, a to je škoda. V rychlém světě, kde se vše honí za aktuálností a zábavou, se zapomíná na hlubokou hodnotu příběhů, které přetrvávají i po odchodu člověka. Přitom právě tyto texty mohou být mostem mezi generacemi, mapou rodinné historie i cenným zrcadlem naší společnosti.
Tento článek vás zavede do zákulisí práce obituaristů, kteří se věnují vyprávění posledních příběhů s péčí a důstojností. Pojďme se podívat, proč jsou nekrology mnohem víc než jen oznámení a proč bychom i u nás měli začít těmto příběhům věnovat více pozornosti.
Obituaristé: ti, kdo dávají smrti tvář a životu tvar
„Vymyslela stěrač do auta. Hrál agenta MI6. Přežila španělskou chřipku. Zůstala bonvivánkou až do devadesátky. Říkalo se jí princezna lidských srdcí.“ Tohle nejsou věty z románu, ale začátky skutečných nekrologů psaných lidmi, kteří dávají slovo smrti, ale píší hlavně o životě.
Nekrolog jako umění na pomezí biografie a poezie
Obor psaní nekrologů má kořeny už ve starověkém Římě. Právě tam se na stěnách nebo v tzv. Acta Diurna (denních zprávách psaných na papyru) objevovaly zmínky o zemřelých.
Skutečného rozmachu se ale obituaristika dočkala až v 18. století v Británii, zejména v periodiku The Gentleman’s Magazine. Tehdy se začal objevovat nový typ textu – miniatura biografie, jehož cílem je čtenáře nejen informovat, ale také dojmout.
Profesor historie Brian Cowan z McGillovy univerzity upozorňuje, že právě tehdy se začala rodit moderní představa o tom, kdo je „hodný“ veřejného nekrologu, a tím i pojetí slávy a významu v moderní době. Obituarista nepracuje pouze se slovy, ale i s možností rozhodnout, čí život bude veřejně připomenut.
Pandemie: když se smrt vrátila do veřejného prostoru
Psaní nekrologů je dnes na pomezí žurnalistiky, literatury a společenské služby. A právě během pandemie covid-19 se ukázalo, jak moc to společnost potřebuje.
K tomuto tématu se vyjádřila také Danielle Adams, editorka nekrologů kanadského deníku The Globe and Mail. Počet úmrtí narostl tak prudce, že redakce musela volit mezi desítkami příběhů denně.
Bylo to vyčerpávající. Tolik příběhů, které si zasloužily být vyprávěny. Tolik bolesti. Tolik krásy.
Zatímco rodiny zveřejňovaly stále více smutečních oznámení, která často suplovala zrušené obřady, obituaristé hledali způsob, jak dát čtenářům prostor k prožití zármutku. I když vzdáleně, anonymně, skrze stránky novin.
Linnea Crowther, dlouholetá obituaristka z portálu Legacy.com, sleduje vývoj počtu zveřejněných nekrologů v USA. Jen v New Yorku jich v dubnu 2020 vyšlo o 85 % více než rok předtím. A přesto, nebo právě proto, její cíl zůstal stejný: „Chci, aby čtenář měl pocit, že toho člověka znal.“
Kdo si zaslouží být připomenut?
Obituaristé se musí rozhodnout nejen o tom, jak psát, ale také koho vybrat. Mnozí si jistě vzpomenou na odchod princezny Diany v srpnu 1997. Její smrt tehdy zastínila dokonce i úmrtí matky Terezy, která skonala jen o pár dní později. Zatímco Dianě tehdy média věnovala obrovskou pozornost, o Matce Tereze se toho příliš nenapsalo.
Ale smrt není soutěž. Jak říká Maureen O’Donnell z Chicago Sun-Times, právě v době krize roste potřeba připomínat nejen slavné, ale i obyčejné lidi.
Nemůžeme napsat o každém. Ale někdy jeden obyčejný nekrolog vystihne bolest celé doby.
Obituaristé jako umělci slova: Jak Carolyn Gilbert probudila literární duši nekrologů
Většina lidí si pod nekrologem představí pár řádek v novinách. Suchý výčet dat, příbuzných a několika zdvořilých frází. Ale co když vám řekneme, že ve světě existují lidé, kteří považují psaní nekrologů za své životní poslání? A dokonce pořádají mezinárodní konference, kde oslavují smrt jako jedinečný důkaz života?
Jednou z takových osobností je Carolyn Gilbert z Texasu. Ačkoliv sama není profesionální obituaristkou, celý život byla fascinována tímto specifickým žánrem. Věřila, že nekrolog má být poctivý portrét, malý román o skutečném člověku. Gilbert se postupně obklopila komunitou obituaristů z celého světa. Založila International Association of Obituarists, web Obitpage.com a vymyslela koncept tzv. Obituaria – místa, kde se mají potkávat genealogie, literatura, historie a vzpomínky. I když to zatím existuje jen jako tričko a hlavičkový papír, myšlenka žije dál.
Cílem workshopu, který Carolyn Gilbert pořádala, byla snaha o přenesení nekrologu z role pouhého zápisu o úmrtí na skutečné umění. Dnes novináři stále častěji připravují nekrology jako formu „kreativní non-fiction“, která kombinuje přesnost faktů, citlivost i literární kvalitu.
V USA existují dva hlavní typy nekrologů: ty, které za poplatek napíše rodina, a ty, které vybírají a píší novináři podle toho, kdo je „dost důležitý“.
Lidé potřebují emoce
A co nejvíc čtenáře zajímá? Texty, které vyvolají emoce, ať už smutek, obdiv nebo úctu. Někdy je to život slavné osobnosti, jindy obyčejného člověka, který svým způsobem dokázal něco velkého – třeba Steve Handley, obyčejný australský střihač ovcí, jehož příběh překvapivě zaujal tisíce čtenářů.
Nekrology nejsou jen o konci, ale především o tom, jak život člověka rezonuje v nás všech.
Steve Miller je renomovaný americký novinář a obituarista, který se proslavil svou schopností vdechnout život nekrologům obyčejných lidí. Psaní nekrologů se stalo jeho koníčkem. Nešel však cestou klasického novinářského šablonovitého stylu, ale snažil se dělat z nekrologů skutečnou literaturu – autentické, zajímavé příběhy o skutečných lidech, které by bavily nejen rodinu, ale i širší čtenářskou veřejnost.
Jeho cesta nebyla jednoduchá. V novinách mu radili, aby nebyl kreativní, ale on se odvážil a dokonce si „vymýšlel“ fiktivní nekrology svých přátel, které jim pak posílal. Po letech opustil práci na Wall Street, kde působil jako technik, a začal se profesionálně věnovat psaní nekrologů. Po 11. září 2001, kdy přežil pád Světového obchodního centra, se rozhodl věnovat této práci naplno.
Nakonec se z něho stal první obituarista v New York Sun a později psal nekrology pro Wall Street Journal i Bloomberg News, kde přináší nekrology jako literární a lidsky poutavé příběhy.
Proč u nás obituaristé chybí?
V české kultuře je odchod člověka tradičně vnímán jako téma, o kterém se příliš nemluví. Tento postoj má hluboké kořeny v historii, zejména v období po druhé světové válce a během komunistického režimu. Tehdy došlo k proměně pohřebních rituálů a kladl se důraz na kremaci a zjednodušené obřady, často bez duchovního rozměru. Tento trend pokračoval i po roce 1989, kdy se sice objevily alternativní formy pohřbívání, ale diskuse o smrti a vzpomínkách na zesnulé zůstaly spíše okrajové.
V důsledku tohoto přístupu se u nás nevyvinula tradice psaní nekrologů jako samostatné novinářské profese. Nekrology jsou často krátké, formální a zaměřené spíše na oznámení úmrtí než na vyprávění příběhu života zesnulého. Tento trend je podporován i tím, že smrt je stále do určité míry tabu.
Novináři a smrt: Když senzace převládne nad úctou
V běžné praxi českých médií často platí pravidlo: když někdo zemře a je to známá osobnost, jde hlavně o „příběh“, který prodá. Hranice mezi pietou a bulvárem je tenká, ale často se překlápí do té druhé strany.
Novináři jsou pod tlakem a musí rychle reagovat, přinášet exkluzivní informace, „odhalit něco víc“, což vede k tomu, že smrt se často zredukuje na drama, skandál nebo kontroverzi. Místo tichého a citlivého vzpomínání máme mediální hon na „šokující detaily“, rodinné spory nebo podivné okolnosti úmrtí.
To paradoxně zraňuje jak vzpomínku na zemřelého, tak i samotné pozůstalé, kteří jsou často zahlceni nevhodnými dotazy, spekulacemi a tlakem veřejnosti. Místo toho, aby média pomáhala zpracovat smutek a přispívala k důstojné paměti, vyrábějí z úmrtí „show“.
Tato tendence je částečně i odrazem české společnosti, kde stále chybí tradice otevřené a pokorné diskuse o smrti. Místo toho je to tabu, a když už přijde do veřejného prostoru, většinou se s ní zachází necitlivě a bez hlubšího respektu.
Proč to tak je?
- Tlak na sledovanost: Média přežívají na kliknutí, čtenosti a sledovanosti. Senzace prodává víc než klidné a lidské vyprávění.
- Absence odborných obituaristů: Chybí profesionálové, kteří by psali nekrology s respektem a hloubkou, takže místo toho vznikají spíš reportáže a „novinky“ o smrti.
- Kultura tabu: Smrt se u nás dřív neotevírala, lidé nevěděli, jak o ní mluvit, takže ani novináři nemají vzor, jak k ní citlivě přistupovat.
- Bulvární tradice: Ta je u nás silná a ovlivňuje i zpravodajství o vážných věcech, včetně úmrtí.
Odchod člověka je poslední příběh, který o nás svět slyší. A nekrolog by měl být jeho ozvěnou, ne senzací, ale jemným hlasem, který připomíná, kým jsme byli, co jsme prožili a co po nás zůstalo.
Ve společnosti, která se smrti bojí, mohou být právě obituaristé těmi, kdo jí navrací lidskost. Když sepsané slovo dá životu tvar i poté, co odešel, děje se něco tichého, a přesto hluboce silného.
Smrt pak přestává být děsivá, ale stává se příběhem, který můžeme sdílet. A možná i díky tomu se jednou naučíme loučit s větší láskou a menším strachem.
Zdroj: diverseelders.org, latimes.com, thetribune.ca, wikipedia.org, theguardian.com, wbur.org, diverseelders.org
Foto: Shutterstock
Martina Malá
Autor článku
Odchod blízkých je zkušenost, která mění perspektivu. Je to moment, který boří hranice a kdy si uvědomíme, co je opravdu důležité. Snažím se přirozeně spojovat lásku ke slovu s respektem k lidským příběhům a své příspěvky psát jednoduše, prakticky a srozumitelně.
