Inspirace

Až půjdete kolem hřbitova, vejděte

Detail kamenné sochy anděla se skloněnou hlavou a modrozelenými květy na hřbitově

„Proč jdeš na hřbitov za školou, znáš tam někoho?“
„Ne, chodím kolem něj skoro každý den a ještě jsem tam nebyl.“
„My ze hřiště vidíme jenom tu zeď.“
„Tak ti pak řeknu, jak to vypadá za ní.“

U vás doma dlouho stačilo říct „jedeme na hřbitov“ a všichni věděli, kam. Od stěhování je to k dědovi tři hodiny autem. K bráně za školou dojdete za sedm minut pěšky.

Na veřejný hřbitov můžete v návštěvní době zajít i bez rodinného hrobu. Procházka vám může změnit pohled na ulici, kterou denně chodíte domů. Třeba vás poprvé napadne zjistit, kdo tam žil dřív a co z jeho života je ve městě pořád vidět. A pokud vás mrzí, že se k rodinnému hrobu dostanete málokdy, možná si cestou uvědomíte, kolik věcí dodnes děláte tak, jak vás je ten člověk naučil.

Můžete vejít i bez rodinného hrobu

Otevírací dobu a pravidla najdete na bráně nebo na webu správce. Držte se cest. Když u hrobu stojí rodina, nechte jí prostor. Pokud v uličce probíhá obřad, obejděte ji. Zvenčí vypadá hřbitov jako jedna plocha uzavřená zdí. Uvnitř se rychle ukáže, že pár kroků vedle vás může pro někoho probíhat nejtěžší odpoledne v roce.

U brány vás mine člověk s konví. O kus dál ho zahlédnete, jak dolévá vodu do vázy. Počkáte, až odejde. Teprve pak se přiblížíte natolik, abyste si přečetli jméno na kameni.

Na jedné cestě se tu může potkat vaše první návštěva s něčím, co jiný člověk dělá už léta. Někdy stačí počkat, až projde, a nechat telefon v kapse.

Na Memoáry.cz můžete vytvořit smuteční oznámení a sdílet ho s blízkými. Ti u něj najdou informace o posledním rozloučení a mohou přispět pozůstalé rodině finančním darem.

Smuteční oznámení

Na Memoáry.cz můžete vytvořit smuteční oznámení a sdílet ho s blízkými. Ti u něj najdou informace o posledním rozloučení a mohou přispět pozůstalé rodině finančním darem.

Město, které tu bylo před vámi

Když se někam přistěhujete, znáte nové město podle toho, co potřebujete stihnout. Víte, kde se přestupuje, kdy zavírá pekárna a jak obejít křižovatku, na které dlouho svítí červená. Na hřbitově si můžete všimnout příjmení, které znáte z tabule na rohu. Shoda vás zastaví. Až doma se třeba v kronice dočtete, po kom ulice dostala jméno a jestli je to vůbec stejný člověk.

Na vyšehradském hřbitově má Jan Neruda hrob kousek od vchodu. Za stejným jménem se dá jít i na druhý břeh Vltavy. Na čísle 47 v Nerudově ulici stojí dům U Dvou slunců. Neruda tam s rodiči bydlel v přízemní světnici s okny do dvora. Hned vedle měli krámek s tabákem. Když k nim lidé chodili nakupovat, ulice ještě jeho jméno nenesla. Dostala je až v roce 1895, čtyři roky po jeho smrti. Hrob Jana Nerudy na Vyšehradě · Historie domu U Dvou slunců

Na některých kamenech bývá pod jménem ještě povolání. Zastavíte se u truhláře a napadne vás, kde mohl mít dílnu. Za kterými dveřmi se ráno ozvala pila. Jestli je ten dům pořád na svém místě. Samotný nápis vám to neřekne. Na staré mapě ale můžete zkusit najít třeba to, kde tehdy končily domy. Možná zjistíte, že se ke hřbitovu ještě chodilo přes pole, na kterém dnes stojí váš dům.

Na pražských Olšanech tahle proměna zabírá několik staletí. Staroměstská obec koupila pozemky pro morové pohřebiště v roce 1680. Po zákazu pohřbívání uvnitř Prahy v roce 1786 se Olšany staly ústředním katolickým hřbitovem pro čtvrti na pravém břehu. V devatenáctém století přibývaly další části. Z Vinohradské dnes vstoupíte na místo, jehož rozšiřování vypráví také o tom, jak rostla Praha. Historie Olšanských hřbitovů

Začínáte se tu cítit doma v obyčejných chvílích. Potřetí potkáte před domem stejného psa a už víte, jak se jmenuje. V ulici za školou poprvé někoho zdravíte a nemusíte si předem vybavovat, odkud ho znáte. Hřbitov k tomu přidá i něco z doby, kdy jste tu ještě nebyli. Někdo strávil v téže ulici celý život. Vy ji zatím znáte podle zatáčky, v níž si hlídáte autobus. Možná v ní taky začínal první zimu a teprve se učil, za kterým oknem bude doma.

Co tu člověka zdrží

Na jednom kameni jsou dvě jména se stejným příjmením. Jeden člověk zemřel v roce 1963, druhý v roce 1993. Přečtete to za pár vteřin. Co se za těch třicet let v rodině stalo, už z nápisu nevyčtete. Přesto před kamenem ještě chvíli stojíte. Cestou podél zdi vás nikdy nenapadlo, že tady jednou budete přemýšlet o dvou lidech, které jste neznali.

Jak lidé takovou návštěvu prožívají, zkoumaly Helena Nordh, Katinka H. Evensen a Margrete Skår v rozhovorech s 59 návštěvníky jednoho hřbitova v Oslu. V jejich popisech hrály roli stromy a zeleň, historie místa i ohled na zemřelé a lidi, kteří přišli k hrobům. Právě spojení těchto věcí podle autorek pomáhá vysvětlit, proč tam někteří návštěvníci nacházeli prostor k oddechu nebo přemýšlení. Šlo o jejich zkušenosti z jednoho místa. Výzkum návštěvníků hřbitova v Oslu

Jindy vás na stejném místě může přepadnout neklid. Třeba se otočíte dřív, než dojdete k prvnímu rozcestí. I to, jak dlouho se zdržíte, je na vás.

Když je rodinný hrob daleko

Dřív býval dědův hrob po cestě k mámě. V kufru jste vozili konev a před Dušičkami ležela na zadním sedadle krabice svíček. Po stěhování si kvůli stejné návštěvě potřebujete udělat volnou sobotu.

Někdy chcete očistit kámen a vyměnit květiny. To může udělat i někdo z rodiny, kdo bydlí poblíž. A někdy vám prostě chybí děda. Třeba v úterý večer, když nemáte čas ani chuť někam jet.

Stěhováním se vzdálí i místa, na kterých jste si na něj vzpomínali cestou za něčím jiným. Při návratu z práce jste míjeli jeho dům a ze zvyku vzhlédli ke kuchyňskému oknu. V novém městě máte cestu z práce už skoro zažitou. Zatím na ní nemáte žádné takové okno.

Na hřbitově za školou rostou dva keře rybízu. U jednoho se zastavíte. Děda vám na své zahradě vždycky ukazoval, jak přidržet větvičku, abyste s bobulemi nestrhli i listy. Vybavíte si jeho ruce a způsob, jakým vám to říkal. Chvíli tu stojíte a v hlavě jste zase na jeho zahradě.

Julian Walter a Annika Jonsson rozebrali rozhovory se sedmi lidmi ze Švédska a pěti z Británie. Účastníci často líčili, že si zemřelého živě vybavují v konkrétním prostředí a při tom, co tam dělával. Někdo si tak může připadat blíž člověku u kuchyňského stolu než u jeho hrobu. U jiného je tím místem právě hřbitov. Dvanáct rozhovorů nám pomáhá porozumět různým podobám té zkušenosti. Studie o vztahu vzpomínek a míst

Jestli chcete udělat něco pro samotný hrob, domluvte se, kdo u něj při příští cestě může vyměnit květiny nebo kdy se tam dostanete společně. Jestli vám schází společná chvíle, můžete cestou domů zavolat někomu, kdo si dědu taky pamatuje. Často stačí poznámka o rybízu. Možná vám řekne, že na něj děda býval stejně přísný.

Než si domyslíme, co znamená prázdná váza

U jednoho hrobu jsou čerstvé květiny. Na sousedním stojí prázdná váza. Snadno vás napadne, že k druhému už nikdo nechodí. Přitom stačí, aby někdo předevčírem vyhodil zvadlé květiny a pro nové ještě nezašel. Jak by vám bylo, kdyby si někdo stejně rychle udělal úsudek u dědova hrobu?

Socioložka Kate Woodthorpe se při výzkumu londýnského City of London Cemetery zabývala tím, jak lze rozumět květinám a osobním věcem, které pozůstalí nechávají u hrobů. Pro někoho je taková věc způsob, jak se o blízkého dál starat. Kolemjdoucí může stejné gesto vyložit úplně jinak, protože vidí předmět a o člověku, který ho přinesl, ví málo. Studie o předmětech u hrobů

Podobně přísní umíme být i k sobě. U dědova hrobu jste letos byli jednou a připadá vám to málo. Do stejného roku se vešlo i to, že jste si na výlet vzali jeho starou bundu a v kapse našli kapesník, který míval vždycky složený na čtvrtiny. Na to si možná vzpomenete dřív než na datum, kdy jste byli na hřbitově.

Co se na kámen nevejde

Na náhrobku ženy, kterou jste neznali, vidíte jméno a dva letopočty. Představte si, že by o ní doma u stolu vyprávěl někdo z rodiny. Možná by místo letopočtu začal tím, že sedávala před domem a na sousedy volala křestním jménem, protože je znala od dětství. Pak byste věděli i něco o ulici, ve které žila.

U vlastních blízkých si někdy říkáme, že jejich příběh v rodině zná přece každý. Dcera dědu pozná na fotce. Vy si navíc vybavíte, co dělal těsně předtím, než se rozesmál. Sklopil hlavu a prohlásil, že se teda nesměje. Všichni čekali, jak dlouho mu to vydrží.

Při procházce mezi cizími jmény dostanou podobné podrobnosti jinou váhu. U některých lidí už takové vzpomínky nemá kdo vyprávět. O vašem dědovi je třeba ještě umíte říct vy. Možná se vás dcera jednou zeptá, jaký byl děda, když jste byli malí vy. K té odpovědi máte víc než dva letopočty.

Co si můžete odnést domů

Jestli kolem hřbitova chodíte a zvažujete, že se někdy podíváte dovnitř, vyberte si den, kdy vás u brány nebude honit zavírací doba. Na začátek stačí jedna cesta k rozcestí a zpátky. Po cestě možná narazíte na něco, co si zapamatujete i bez fotky.

  • Pokud vás zaujalo jméno známé z ulice nebo letopočet na bráně, zapište si ho. Doma ho zkuste najít v obecní kronice, na staré mapě nebo se zeptejte v knihovně.
  • Když se vám vybaví blízký člověk, napište jednu větu o tom, co jste při tom viděli nebo slyšeli v hlavě. Věta „děda mi u rybízu říkával, ať držím celou větvičku“ zachytí víc z jednoho odpoledne než celý seznam jeho zálib.
  • Pokud vás napadlo něco, co byste mu chtěli ještě říct, klidně to napište tak, jak byste začali rozhovor u stolu. Jak napsat dopis zemřelému

Večer se dcera zeptá, jaké to tam bylo. Řeknete jí, že jste tam našli rybíz, jako měl děda na zahradě. Zeptá se, jestli jí ty keře příště ukážete.

Foto: Andrij Vatsyk / Shutterstock

Nikola Ondrejová
Nikola Ondrejová

Partnerka Memoárů

Vzpomínky mají jednu zvláštní vlastnost. Časem blednou, stejně jako barvy na starých snímcích. Ale i v té nejzašlejší fotografii z babiččiny půdy stále tluče srdce okamžiku, který byl kdysi vším. Jmenuji se Nikola a mým úkolem je tyto okamžiky opatrovat. Svou prací vracím obrazům jejich jas, aby emoce, které v nich zůstaly schované, mohly znovu promluvit.

+421 776 888 033
niki.ondrejova1@gmail.com

Podcast Memoáry

Články na podobné téma

Mohlo by se také vám líbit

keyboard_arrow_up