U vrby sáhla Eva do kapsy pro kapesník. Na prknech lavičky bývalo po ránu mokro. Až když sešla z cesty, uviděla, že z betonu trčí jen čtyři šrouby. Od Petrovy smrti tu byla poprvé.
Petr si sedával na kraj blíž k cestě. Jakmile někdo zpomalil u rozcestí, už mu ukazoval, kudy se jde na přívoz. Když se člověk i tak vydal k mostu, volal za ním ještě z lavičky. Eva mu jednou řekla, že by měl na vrbu přidělat ceduli. Pak by si tam taky mohli chvíli povídat.
Zrovna u vrby ji ten den zastavila paní s kočárkem. Ptala se na přívoz. Večer Eva otočila nákupní seznam a na rub napsala pár řádků.
„Petře, odvezli nám lavičku. Dneska jsem k přívozu posílala lidi já. Teda jednu paní. A ani jsem za ní nemusela volat.“
Dopis zemřelému můžete začít tak, jak byste začali rozhovor. Oslovte ho a napište, co byste mu dnes řekli. Eva začala lavičkou. Vy se možná budete chtít vrátit k poslednímu rozhovoru nebo napsat, co se vám dnes stalo cestou z práce.
Jak napsat dopis zemřelému
Začněte oslovením, které vám jde samo. Třeba „Ahoj, dědo“ nebo jen jménem. Pak napište jednu věc, která vás při vzpomínce na něj napadla. V dopise se můžete zmínit i o něčem, čemu byste rozuměli jen vy dva.
„Dědo, v botníku jsem našel tvůj metr. Pořád má na šedesátce tu čárku od červené barvy.“ Za pár řádků si možná vybavíte, že jste tenkrát společně měřili místo na police a vrtačku vám půjčil soused. Do dopisu se to vejde tak, jak vám to přijde na mysl. Klidně se dědy zeptejte, proč s tím vrtáním vždycky začínal v neděli ráno.
Možná se vám na papír dere hlavně něco, co jste si nestačili říct. „Tati, pořád mě mrzí, že jsem v neděli odjela, když jsi ještě chtěl mluvit.“ Britská organizace Cruse Bereavement Support zmiňuje dopis jako jednu z možností, jak si ujasnit, co člověku po jeho smrti ještě chcete říct a jak vám od té doby je.
I prosté „moc mi chybíš“ může být první věta. Chcete-li pokračovat, vzpomeňte si, kdy vám dnes chyběl nejvíc. Možná zrovna na zahradě. Letos poprvé jste sázeli česnek bez dědy a najednou jste si nebyli jistí, jak hluboko dával stroužky. Do dopisu můžete napsat i tuhle otázku. Děda by vám možná zase řekl, ať mu nejdřív ukážete, jakou máte hlínu.
První věty, když před vámi leží prázdný papír
- „Babi, v prádelníku jsem našel lístek s mírami na kalhoty. Pamatuješ, jak jsi mi je do tanečních musela dvakrát zkracovat?“
- „Tati, pořád bych ti chtěla říct, proč jsem tenkrát odešla od stolu.“
- „Jano, v sobotu otevřeli naše kino. Sedačky vyměnili, ale pod nohama to tam pořád vrže.“
- „Dědo, Matěj si dnes poprvé sám zalepil duši. Hned jsem si vzpomněla, jak dlouho jsi to učil mě.“
Jestli vám při čtení naskočila vlastní věta, napište ji. Oslovení můžete připsat později.
Tři ukázky dopisu zemřelému
Tři smyšlené dopisy. Klára píše mámě, co se dělo o víkendu. Pavel se vrací k hádce s tátou a Alena píše manželovi v den výročí jejich svatby.
Dopis mamince s novinkou z domova
Mami,
v sobotu jsme rozkládali ten stůl od vás. Jedna půlka se zasekla. Honza prolezl sklep, aby našel klíč, a málem si pro něj jel domů. Pak si vlezl pod stůl a našel ho přilepený izolepou zespodu. Vedle tvůj lísteček „nejdřív povolit šroub“. Smáli jsme se, že už ten stůl máme rok a celou dobu jsme se pod něj ani jednou nepodívali.
Vešlo se nás k němu osm. Vojta dostal místo u okna a hned hlásil, že tam táhne. Posunula jsem mu židli o kousek dál, přesně jak jsi to dělala ty. Chtěla jsem vyfotit celý stůl, než se všichni pustí do jídla. Na fotce mám nakonec jen kus ubrusu a Vojtovu ruku s knedlíkem. Tu bys poznala hned.
Po večeři jsem si ještě vlezla pod stůl a přilepila ten klíč zpátky. Honzovi jsem o tom řekla až cestou ke dveřím. Prý si to do příště bude pamatovat. Tak jsem tam pro jistotu nechala i tvůj lísteček.
Klára
Dopis tatínkovi po hádce
Tati,
pořád si pamatuju, jak jsme v garáži čistili mámino kolo. Řekl jsem, že bych si ho chtěl nechat. Ty na to, že jsem se měl ozvat dřív, když se ještě řešilo, kdo si co vezme. A já na tebe najednou vytáhl i ten telefonát z nemocnice. Že máma volala, jsem se dozvěděl až od tety. Pořád mě mrzí, žes mi tehdy nedal vědět.
Vím, že jsi tehdy sám zařizoval skoro všechno. Měl jsem ti říct rovnou, jak moc jsem za ní chtěl přijet. Místo toho jsem v garáži řval kvůli kolu a pak za sebou tak praštil vraty, až spadly rukavice z police. Za to se ti chci omluvit.
To kolo teď stojí u mě ve sklepě. Přední ráfek hází. Asi s ním v pátek zajdu do toho servisu u nádraží. Už tě slyším, jak mi říkáš, že za to mám dát nanejvýš stovku.
Pavel
Dopis partnerovi k výročí po několika letech
Milý Tomáši,
dneska je to osmnáct let, co jsme se vzali. Našla jsem objednávku svatebního dortu. Dozadu sis tužkou napsal „dovoz zařídit“. Nakonec jsme pro něj jeli sami a já ho celou cestu držela na klíně. Před každou zatáčkou jsi hlásil, na kterou stranu se mám naklonit. U domu jsme pak deset minut vymýšleli, jak s tou krabicí vystoupím.
Odpoledne jsem v té cukrárně koupila dva větrníky a jeden donesla Janě. Vzpomínaly jsme, jak jsme na svatbě všude hledali tvého bráchu. Nakonec ho našli v kuchyni, kde pomáhal nalévat polévku do talířů. Jana si pamatuje vývar. Já si pamatuju, jak jsi mi z talíře vyjedl poslední knedlíček.
Příští týden jedu poprvé sama na tu chatu, kde nám tehdy promokly boty. Jana mi půjčila holínky. Až se vrátím, napíšu ti, jestli tam pořád mají ty modré dveře.
Alena
Dopis babičce z dílny Memoárů
Po třech ukázkách přidáváme i jeden skutečný dopis. Své babičce ho napsal Peter Ondrej, zakladatel a CEO Memoárů.
Víš, babi, musím se ti s něčím přiznat. Kdysi jsem si myslel, že všemu rozumím, že svět na mě čeká s otevřenou náručí a že život je hrou, ve které budu vždy vítězem. Byl jsem přesvědčený, že vím, co je důležité, a že všechno ostatní je jen vedlejší. Ale teď, když už tu nejsi, začínám chápat, jak moc jsem se mýlil.
Často se mi vracejí vzpomínky na naše společné chvíle a rozhovory, které jsem tak moc miloval. Někdy to jsou ty samé, které jsem si přehrával už tolikrát, ale stále častěji se mi vybaví něco nového, něco, co jsem myslel, že je dávno ztracené v čase. Je zvláštní, jak naše paměť někdy překvapí, jaké poklady nám občas dokáže vrátit. Když jsem byl malý, byl můj den přeplněný školou a různými zbytečnostmi, které mě odváděly od těch krásných obyčejných věcí. Všední okamžiky, které jsem tehdy bral jako samozřejmé, mi teď chybí a já si uvědomuji, jak moc pro mě znamenaly.
Dnes, když už tu nejsi, když potřebuji tvou pomoc nebo se tě chci na něco zeptat, musím se zamyslet nad tím, jak bys odpověděla, co bys řekla a co bych na to odpověděl já. Není snadné se vyrovnat s tvou nepřítomností, i když tvé rady a myšlenky zůstaly se mnou, a tak se snažím najít odpovědi ve svém srdci. Často to nejsou jenom představy, protože jak čas plyne, vzpomínám si na více našich rozhovorů. Čím více na tebe myslím, čím častěji se na tebe obracím, tím větší cítím pokoru a vděčnost.
Když takhle cestuji časem, stává se, že se vrátím klidně o třicet let zpátky. Setkáváme se, rozmlouváme spolu a pak se zasněně vracím do přítomnosti. Často mi trvá několik minut, než si uvědomím, že už je vlastně všechno jinak.
Vzpomínám si například na to léto, kdy jsme u nás na vesnici zažili velikou bouři. Bylo to jedno z těch odpolední, kdy se obloha náhle zatáhla a silný vítr začal lomcovat stromy. Pamatuji si, jak se najednou setmělo a jak blesky křižovaly oblohu. V tu chvíli vypadl proud a dům se ponořil do tmy. Jako dítě jsem z toho měl strach, ale ty jsi zůstala klidná. Vzala jsi mě za ruku a zavedla mě do kuchyně, kde jsi právě zadělávala na koláče. Pamatuji si, jak jsi mi řekla „Neboj se, bouře přijdou a odejdou, ale my zůstaneme v bezpečí, když budeme spolu.“
Zapálila jsi svíčky a místo aby nás temnota vyděsila, proměnila jsi ji v něco kouzelného. Naučila jsi mě, jak těsto hníst, a tvářila ses, jako by venku žádná vichřice neřádila. Když se bouře přehnala, vyšli jsme ven a podívali se na polámané větve. Ty jsi sebrala ty největší a udělala z nich záhonky pro nové květiny. Ukázala jsi mi, že i po bouři může přijít něco dobrého, že vše je součástí přírody.
Kdysi by mi to přišlo neuvěřitelné, ale dnes, když se ponořím do těchto vzpomínek, mám pocit, jako bych skutečně cestoval časem. Miluju naše rozhovory, vždycky jsem je miloval. Vždycky jsem věděl, že náš vztah byl hlubší než ty ostatní. Pamatuju si, že když jsem odešel do Prahy, každý den jsem ti volal, abych věděl, že jsi v pořádku, a abych ti přiblížil kousek svého života. A tebe vždycky zajímal každý okamžik, každá radost i každý problém, stejně tak i jeho řešení. Byli jsme prostě dokonalý pár.
Dnes jsou tomu dva roky, co tady nejsi, a řekl bych, že naše hovory mi chybí víc než kdykoliv předtím. Na druhé straně vím, že jsi stále se mnou, v mých vzpomínkách, v těch každodenních momentech, kdy se na tebe obracím pro radu. Také vždy, když se dívám na bouřku, vzpomenu si, jak jsi mě učila čelit všem bouřím s odvahou a klidem. Vím, že každý den nese kus tebe, že tvá moudrost a láska mě provázejí mými dny. Jsem ti vděčný za všechno, co jsi pro mě udělala, za každou lekci, kterou jsi mi předala, i za každý úsměv, který jsi mi věnovala. A to je něco, co mi nikdo nemůže vzít.
Děkuji ti, babi, za všechno, co jsi pro mě udělala, za každou chvíli, kterou jsme spolu prožili. I když už nejsi tady, jsi stále součástí mého života. A vím, že tě budu nosit v srdci navěky.
Jak dopis zakončit
Vzpomeňte si, jak jste se loučili po telefonu nebo jak jste končili zprávy. Třeba „Mám tě ráda“, přezdívkou nebo prostým „V neděli ti napíšu, jak to dopadlo“. Pokud máte pocit, že už jste řekli, co jste chtěli, může dopis skončit i bez podpisu.
Když píšete o hádce, můžete dopis uzavřít tím, co vám tehdy scházelo. „Přála bych si, abys mě tenkrát nechal domluvit.“ U té věty klidně zůstaňte. K omluvě nebo odpuštění se můžete vrátit, pokud to sami budete chtít.
Co udělat s dopisem po dopsání
Dopis můžete uložit k fotkám, zasunout do obálky nebo ho nechat tam, kde jste ho psali, a rozhodnout se ráno. Pokud píšete do telefonu, vyberte si místo, kam máte přístup jen vy. A jestli jste potřebovali ty věty jen jednou napsat, klidně pak papír roztrhejte nebo text smažte.
Dopis si můžete přečíst nahlas tam, kam jste spolu chodili. Chcete-li několik vět přečíst při rozloučení, zkuste si je říct nahlas už doma. Třeba zjistíte, že první odstavec chcete říct před ostatními a další si raději necháte pro sebe. S člověkem, který obřad vede, se domluvte, kdy dopis zazní a kdo ho případně dočte za vás.
Jestli se bojíte, že vám v půli dopisu selže hlas, označte si místo, kde se dá přestat. Může to být hned za první vzpomínkou. Člověku, který by dopis případně dočetl, dejte předem vlastní kopii.
Jestli v dopise najdete vzpomínku, kterou byste rádi ukázali rodině, můžete z ní udělat samostatný text. Klára by mohla sourozencům poslat fotku stolu a připsat „Máma k němu zespodu přilepila klíč, abychom ho zase nehledali.“ Pro děti, které ten stůl u babičky nepamatují, by stačilo doplnit, odkud ho má. Na Memoárech můžete takovou vzpomínku uložit do vzpomínkového profilu i s fotografií. Pokud v příběhu zmiňujete citlivé věci ze života někoho dalšího, proberte s ním sdílení předem.
Když vás psaní přivede k těžké vzpomínce
Možná začnete u obyčejné věci a u druhé věty se vám vybaví poslední návštěva v nemocnici. Můžete papír složit a vrátit se k němu, až budete chtít. Je v pořádku nechat některý dopis rozepsaný. Příště můžete začít úplně jinde.
Jestli se při psaní vrací něco, co je pro vás těžké unést, můžete si o tom promluvit s poradcem pro pozůstalé nebo s psychologem. O deníku a dalších způsobech, jak může psaní pomoct při truchlení, píšeme v samostatném článku.
Časté otázky
Můžu napsat dopis i dlouho po smrti?
Ano. Třeba když prodáváte rodný dům nebo chystáte první Vánoce u sebe. Cesta domů připomíná, že právě svátky a výročí můžou znovu přinést i bolestné vzpomínky. Pokud si v takovou chvíli budete chtít něco napsat, začněte u drobnosti, která vám toho člověka připomněla.
Jak dlouhý má být dopis zemřelému?
Stačí i dvě nebo tři věty. Jestli ho píšete jen pro sebe, můžete skončit, kdykoli budete chtít. Pokud má dopis zaznít na obřadu, domluvte si předem, kolik času na něj budete mít.
Můžu napsat víc dopisů stejnému člověku?
Ano. Další dopis můžete napsat, až vám zase přijde na mysl něco, co byste tomu člověku chtěli říct. Pokud si dopisy schováváte, připište k nim datum. Za pár let vám možná připomene, co se tehdy dělo a proč jste zrovna ten den vzali do ruky tužku.
Foto: Pixabay, Andrys Stienstra

Nikola Ondrejová
Partnerka Memoárů
Vzpomínky mají jednu zvláštní vlastnost. Časem blednou, stejně jako barvy na starých snímcích. Ale i v té nejzašlejší fotografii z babiččiny půdy stále tluče srdce okamžiku, který byl kdysi vším. Jmenuji se Nikola a mým úkolem je tyto okamžiky opatrovat. Svou prací vracím obrazům jejich jas, aby emoce, které v nich zůstaly schované, mohly znovu promluvit.







