„A včelám už to někdo řekl?“
„Jak to myslíš, mami?“
„Že táta umřel.“
Od rána spolu sedí v kuchyni, hledají čísla a volají lidem, kterým je potřeba dát vědět. U některých jmen se zarazí, protože si nejsou jistí, jestli se s nimi táta ještě vídal. Pak máma vytáhne ze zásuvky jeho starý adresář a chvíli v něm společně listují. Teď se ptá na včely.
„To se jim chodí říkat?“
„Táta za nimi šel, když umřel děda. Tenkrát jsem měla strach, kde tak dlouho je. Večeře na stole a on pořád nikde.“
Syn se podívá z okna ke starým jabloním, za kterými stojí úly. Když přijížděl na návštěvu a táta nebyl doma, chodil ho hledat rovnou tam. Někdy spolu zůstali na zahradě, dokud je máma nepřišla zavolat k jídlu, a cestou do domu táta ještě dopovídával, co všechno bude muset u včel udělat.
„A co jim mám říct?“
„Že umřel. A kdo se o ně teď bude starat.“
„To ještě nevím.“
Máma položí adresář na stůl a sáhne po svetru, který má přehozený přes opěradlo.
„Tak jim zatím řekneme to první.“
V českých zemích i jinde v Evropě se smrt včelaře oznamovala také jeho včelám, protože lidé věřili, že by jinak mohly uhynout nebo odletět. Někdo z domácích na úl zaklepal a zprávu jim vyřídil, jinde přes něj položili černou látku. Dochovala se i slova, kterými nový hospodář sliboval, že péči převezme. Rodina se loučila s člověkem, po kterém zůstávalo tolik známých věcí, a přitom už musela přemýšlet, kdo zítra udělá to, co ještě donedávna dělával on.
Proč se včelám oznamovala smrt včelaře
Lidé věřili, že včely mohou po smrti hospodáře uhynout nebo opustit úl, pokud se o jeho úmrtí nedozvědí. Oznámením se tomu snažili předejít. Podle místního zvyku jim někdo zprávu řekl, zaklepal na úl nebo jej označil smuteční látkou.
V českém prostředí obyčej uvádí národopisná encyklopedie Lidová kultura v hesle včelařství. Zvláštní vztah ke včelám je v něm patrný už ze slov, která pro ně lidé používali. Včela podle zaznamenaného vyjádření nechcípá, ale umírá. Na Žďárských vrších hospodyně zdravily včely jako pilné dělnice pracující pro oltář. Vosk, který dávaly, se měnil ve světlo svící.
Zpráva přitom nemusela být jen o člověku, který sám včelařil. Zahraniční doklady níže mluví také o úmrtí hospodyně nebo dalšího člena rodiny. Včelám se vyřizovalo, co se stalo v domě, ke kterému patřily.
Neznáme přesný okamžik, kdy tento zvyk vznikl. Zápisy, vzpomínky a literární díla nám ukazují, že jej lidé znali v různých dobách a na různých místech. Zachycují jejich víru i způsob loučení. Samy o sobě nedokazují, že včely rozuměly lidské zprávě o smrti.
Babiččina prosba, na kterou Vorša nezapomněla
Božena Němcová zachytila zvyk v závěru Babičky. Umírající žena požádá Voršu, aby po její smrti pamatovala na včely, protože ostatní by mohli zapomenout. Vorša pak skutečně dojde k úlu, zaklepe a zprávu vyřídí. Teprve potom si sedne na lavičku pod bez a rozpláče se.
Kniha poprvé vyšla roku 1855 a tato scéna patří k literárnímu příběhu. Němcová v ní nechá babičku svěřit poslední úkol někomu, komu důvěřuje. Vorša ví, kam má jít i co tam má říct. Když přijde ta chvíle, nemusí nic vymýšlet.
Právě takové prosby si někdy pamatujeme velmi přesně. Mezi vším, co je po smrti potřeba zařídit, zůstane něco, o co nás blízký požádal osobně. Mohl by to udělat i někdo jiný, jenže on se obrátil právě na nás. Voršina cesta na zahradu má v příběhu tuto prostou váhu. Babička ji o to poprosila a ona na ni pamatovala.
Na Rokycansku běžel někdo z domácích
O několik desetiletí později najdeme obyčej v národopisném zápisu z Rokycanska. František Košák jej zveřejnil roku 1899 v časopise Český lid. Na straně 195 zaznamenal, že když zemřel hospodář, který měl včely, někdo z domácích jim běžel úmrtí oznámit, aby také nepomřely.
Zápis je krátký a neuvádí konkrétní rodinu ani přesná slova u úlu. Přesto se z něj dozvídáme něco, co v samotném seznamu pohřebních zvyků snadno přehlédneme. K včelám šel někdo, kdo v domě žil. Košák navíc použil sloveso běžel, jako by s vyřízením zprávy nebylo dobré otálet.
Oznamování zařadil mezi další úkony po úmrtí, včetně zvonění. Zpráva se tak dostávala k lidem v obci a někdo ji současně nesl na zahradu. V představách domácích mohlo zapomenutí ohrozit i včelstva. K vlastní ztrátě se přidával strach, že přijdou ještě o ně.
Rok 1899 je datem vydání tohoto svědectví o zvyku. Neříká nám, kdy jej na Rokycansku začali dodržovat ani jak často se podle něj jednotlivé rodiny zachovaly.
V Anglii dostávaly i dobré zprávy
V angličtině se obyčej označuje jako telling the bees, tedy říkat to včelám. Museum of Cambridge popisuje tradici v Cambridgeshiru, kde včelám oznamovali významné rodinné události. Dozvídaly se o narození dítěte, svatbě i úmrtí.
Při smrti jim člen rodiny zprávu tiše sdělil. Mohly zaznít náboženské verše a na úl se pokládal kus černé látky. Věřilo se, že opomenuté včely mohou odletět, přestat dávat med nebo uhynout.
Smutná návštěva tak navazovala i na ty radostné. Když se rodina rozrostla nebo se někdo ženil, zpráva doputovala až k úlům. Stejnou cestou potom přicházelo oznámení, že někdo z domu zemřel. Včely měly vědět, co se u jejich lidí děje.
Další podoby zachycuje studie Penelope Walkerové a Evy Craneové z roku 1991. Uvádí úmrtí Thomase Allisona z farmy Low Nest poblíž Keswicku 11. ledna 1897. Při oznámení jeho smrti se měly úly nadzvednout a znovu položit. Zprávu tu doprovázel přesně určený pohyb, který se v jiných popisech neobjevuje.
Studie cituje také pozdější vzpomínku na rok 1911. Po smrti pamětníkovy babičky šla jeho teta říct včelám, že jejich paní zemřela a že půjdou do nového domova. Tato věta už vypovídá i o změně, kterou rodina chystala. Včely měly odejít jinam a teta jim před stěhováním vyřídila proč.
V Baskicku je prosili o víc vosku
Baskický národopisný atlas zachycuje oznámení, které obsahovalo i prosbu. V některých místech lidé včelám říkali o úmrtí proto, aby daly více vosku pro světlo u rodinného pohřebního místa.
V údolí Larraun v Navaře je pobízeli, aby si s výrobou vosku pospíšily, protože jej potřebovali na kostelní svíce. Med dnes bývá první věc, kterou si se včelami spojíme. Tady však vystupuje do popředí vosk a povinnost rodiny obstarat světlo pro zemřelé.
Úcta ke včelám se projevovala i v oslovení. Atlas uvádí baskické zdvořilé tvary v množném čísle. Se včelami lidé mluvili uctivě, třebaže se obraceli k hmyzu.
Zaznamenané důvody se lišily. Někde mělo oznámení zabránit úhynu, jinde zajistit dostatek vosku. Atlas popisuje také dědice, který včelám vyřídil smrt dosavadního hospodáře a ujistil je, že je bude mít na starosti on. V jednotlivých zprávách tak slyšíme pokaždé trochu jinou starost konkrétní domácnosti.
Ve Whittierově básni se vypravěč dozví pravdu u úlů
Americký básník John Greenleaf Whittier vydal roku 1858 báseň Telling the Bees. Její vypravěč si vybavuje návštěvu domu, kam přišel za Mary. Všechno mu tehdy připadalo známé, od cesty přes zahradu až po dům. U úlů však spatřil dívku, která je zahalovala černou látkou a zpívala jim.
Nejdřív se domníval, že zemřel Maryin dědeček. Pak ho uviděl sedět ve dveřích a z dívčiny písně nakonec pochopil, že mrtvá je Mary.
Poznámky vydání zpřístupněného Torontskou univerzitou rozlišují skutečné místo od smyšleného příběhu. Básník vycházel z prostředí své rodné usedlosti. Mary a jejího milého si však vymyslel. Vlastní poznámkou k básni zároveň vysvětlil zvyk oznamovat úmrtí včelám ve venkovských oblastech Nové Anglie.
Známá zahrada v básni dovolí vypravěči ještě chvíli věřit, že se vrací za stejným životem jako minule. Černá látka na úlech mu napoví, že se něco stalo, a slova určená včelám mu pak řeknou, koho se ztráta týká.
Zprávu o smrti Alžběty II. dostaly i její včely
Po smrti Alžběty II. v září 2022 se obyčej objevil i v současném zpravodajství. Palácový včelař John Chapple popsal britskému MailOnline, že navštívil úly u Buckinghamského paláce a Clarence House. Jeho vyprávění převzala australská veřejnoprávní stanice ABC.
Chapple na úly uvázal černé stuhy, na každý zaklepal a tiše oznámil, že jejich dosavadní paní zemřela. Požádal včely, aby zůstaly, a ujistil je, že nový pán se o ně bude dobře starat.
Zprávu o královnině smrti už znali lidé po celém světě. Přesto se našel někdo, kdo ji měl ještě vyřídit na zahradě. Chapple věděl, ke kterým úlům půjde a co u nich udělá. Velká veřejná událost měla i tuto docela soukromě působící chvíli.
Kdo bude chodit ke včelám po něm
V příběhu babiččiných včel z roku 1911 zazní zpráva o stěhování. V baskickém zápisu se představí nový hospodář. Obě oznámení tak vyřizují i to, co bude s včelami po smrti člověka, kterému patřily. Zůstalo po něm něco živého, čemu nestačilo vyhradit místo v krabici na památku.
Tady se starý zvyk dotýká i dnešních rodin. Můžete vědět, že táta chodil ke včelám každý den, a přitom vůbec netušit, co tam dělal. Dokud se měl kdo starat, nebylo potřeba se na všechno ptát. Teď se otázky vracejí a často už schází člověk, kterému byste je položili.
Při vyprávění o blízkém proto stojí za to zapsat i to, co doma působilo samozřejmě. Od koho se včelaření naučil, s kým ke včelám chodíval nebo co o nich vyprávěl dětem. Může se ukázat, že sourozenec zná příběh, který jste nikdy neslyšeli, nebo že někdo dovede vysvětlit fotografii, na níž stojí táta u včelína s člověkem, jehož jméno vám nic neříká.
V článku o trachtě jsme se setkali s lidmi, kteří mysleli na pohoštění při vlastním rozloučení. U včel míří starost dál, k tomu, kdo bude zítra pokračovat v práci. Ve vzpomínkách pak zůstane zachované i něco z toho, co měl blízký rád a čemu věnoval celé roky.
Ještě za nimi dojít
Na cestě k úlu nás dnes nemusí nejvíc zajímat obava, zda včely po hospodáři odletí. Můžeme v ní vidět i poslední službu někomu blízkému. Pamatovat na to, na čem mu záleželo, a splnit přání, které nám svěřil. Dojít ještě na zahradu, protože nás o to poprosil. Až potom si na chvíli sednout.
Obraz: Charles Napier Hemy, The Widow, 1895. Wikimedia Commons.

Nikola Ondrejová
Partnerka Memoárů
Vzpomínky mají jednu zvláštní vlastnost. Časem blednou, stejně jako barvy na starých snímcích. Ale i v té nejzašlejší fotografii z babiččiny půdy stále tluče srdce okamžiku, který byl kdysi vším. Jmenuji se Nikola a mým úkolem je tyto okamžiky opatrovat. Svou prací vracím obrazům jejich jas, aby emoce, které v nich zůstaly schované, mohly znovu promluvit.







