Ve Velkých Němčicích si jeden hospodář schovával víno na vlastní trachtu už přibližně od roku 1875. Během roku se z něj ubíralo a s novou úrodou se zásoba zase doplnila. Po letech o tom jeho vnuk Štěpán Fousek vyprávěl etnografce Miroslavě Ludvíkové.
V té vzpomínce je zvláštní druh starostlivosti. Víno chystal pro hosty, kterým už sám nenalije. Na vlastní rozloučení myslel podobně jako na jiné návštěvy. Chtěl pro ně mít něco dobrého. A tak zásobu rok co rok doplňoval.
Při slově trachta si možná vybavíte babičku. Používala ho tak samozřejmě, že se nikdo neptal, co znamená. Bylo jasné, kam se po pohřbu půjde a že se má s ostatními ještě chvíli zůstat. Za tím krátkým slovem se ovšem skrývalo víc než jídlo. Přání zemřelého, povinnost vůči hostům i obava, co řeknou sousedé. V několika starých zprávách se dochovalo, jak rozdílně takové rozloučení mohlo vypadat.
Co znamená trachta a čím se liší od karu
Trachta je lidové označení hostiny. V souvislosti s úmrtím se tak říká pohoštění po pohřbu, zvlášť na Moravě. Patří tedy do stejného okruhu jako kar nebo smuteční hostina. Samotné slovo má širší význam. Příruční slovník jazyka českého uvádí také podobu trakta a vykládá ji jako hostinu či traktaci.
V jedné rodině se chodilo na trachtu, v jiné na kar. Samotný název nám o průběhu rozloučení mnoho neřekne. Podstatné bylo, koho se zvalo, co si rodina mohla dovolit a co si přál sám zemřelý. I sousední obce v tom mohly mít jiné zvyky.
Jak zařídit dnešní společné posezení, popisujeme v článku o pohřební hostině. Tady zůstaneme u starších podob zvyku. Zajímá nás, co lidé pokládali za důstojné rozloučení a jak se jejich představy lišily i mezi nedalekými obcemi.
Ze hřbitova se ještě nešlo domů
K nejstarším konkrétním dokladům, které Ludvíková zveřejnila, patří vyúčtování pohřbu Ester Srncové z Nosislavi z roku 1783. Ze stejné obce pochází zpráva o trachtě dvaadvacetiletého stolařského tovaryše Františka Kopečka. Roku 1831 se při ní podávaly žemle. Ve studii tak vedle letopočtů zůstala i dvě jména.
O Františkovi toho z krátké zprávy mnoho nevíme. Čím byl lidem blízký ani kdo ho měl rád, se v ní nepíše. Jeho věk nás přesto zastaví i po téměř dvou stoletích. Dvaadvacet let. Kolik toho člověk v tom věku ještě plánuje. Tady už se chystalo poslední rozloučení a z toho, co přišlo potom, se zachovala zmínka o společném jídle.
Slovenské pohoštění po pohřbu popsala také Božena Němcová. V kapitole Úmrtí, pohřeb a kar zachytila i pohřeb, který osobně navštívila roku 1855. Při líčení karu popisuje, jak hrobaři chodili po dědině a zvali lidi na pohoštění. Po ranním pohřbu následoval oběd, po odpoledním večeře. Rodina podle jejího popisu nabídla, co jí dovolovaly možnosti. Před jídlem se hosté modlili za zemřelého a před odchodem nejstarší z nich poděkoval za ostatní.
Před odchodem tedy dostala slovo i vděčnost vůči rodině. Pozůstalí se toho dne loučili s někým blízkým a ještě pohostili ostatní. Jeden z hostů za to nahlas poděkoval. V dlouhém popisu obřadů je to drobnost, kterou bychom snadno přešli. Právě ona nám ale může být ze všeho nejbližší.
Kdo měl přijít a kdo měl zaplatit
Okruh pozvaných mohl sahat daleko za nejbližší příbuzenstvo. Národopisná encyklopedie Lidová kultura mezi účastníky uvádí sousedy, známé a lidi, kteří při pohřbu pomáhali, třeba nosiče rakve, hrobníka nebo zpěváky. Některým skupinám se připravovalo pohoštění zvlášť. Hospodář mohl už v závěti pamatovat i na dobytek, drůbež a alkohol pro svůj pohřeb. Encyklopedické heslo o pohřební hostině tak zahrnuje i lidi, které by dnešní rodina na seznam hostů možná vůbec nepsala.
U jednoho stolu tak mohli sedět lidé, kteří se navzájem skoro neznali. Někdo patřil do rodiny, jiný přišel za sousedem, další pomohl s pohřbem. Každý měl k zemřelému jiný vztah. Rodina se při takovém setkání mohla potkat i s lidmi, kteří znali jejího blízkého z docela jiné stránky.
S velikostí pohoštění se pojilo i společenské hodnocení. Olga Nešporová ve své studii o proměnách pohřbívání vysvětluje, že pohřeb potvrzoval postavení zemřelého ve společenství. K jeho prestiži patřila také hostina. Rozdíly v okázalosti tedy souvisely i s majetkem, věkem a společenským významem člověka.
Pro pozůstalé to mohlo znamenat starost navíc. Vyhovět přání zemřelého, nikoho nepominout a obstarat pohoštění, jaké okolí očekávalo. To všechno v době, kdy v rodině někdo chyběl. V přání, aby bylo pro všechny dost, pak vedle pohostinnosti zaznívala i obava. Co když to, co můžeme nabídnout, nebude ostatním stačit?
Ve Vémyslicích měla podle Ludvíkové výjimečnou velkou hostinu zajistit osoba, která zdědila usedlost. Kdyby ji nevystrojila, neobstála by před okolím. Pamětníci zdůrazňovali, že taková hostina byla výjimkou. Vedle dědictví tu tedy stála i povinnost.
Na slanej chleba se zvalo každého
Ve Stráži nad Nežárkou a okolí vypadalo pohoštění jinak. Zhruba do konce čtyřicátých let dvacátého století zval někdo z rodiny u východu ze hřbitova všechny účastníky „na slanej chleba“. Pozvání platilo do hostince. Z domu smutku se přinesly bochníky domácího chleba, na stole čekala sůl a rodina platila nápoj.
Zvyk zaznamenala Alena Plessingerová ve zprávě vydané roku 1985. Syn místního hostinského Gustav Lindner jí vysvětloval, že někteří hosté přišli z okolních vesnic vzdálených několik hodin chůze. Před cestou zpátky potřebovali jíst a odpočinout si. Další jídlo si případný zájemce objednával na vlastní účet. Pohoštění tak mělo docela praktický rozsah.
Chléb, sůl a něco k pití. Po zprávách o nákladných trachtách působí takové pozvání skromně. Pro hosta, který měl před sebou dlouhou cestu, ovšem znamenalo docela konkrétní pomoc. Mohl si sednout, najíst se a chvíli pobýt s ostatními. Kdo chtěl další jídlo, zaplatil si je sám.
Marie Suchdolová, narozená roku 1904, si takové setkání pamatovala po dědečkově pohřbu v Mníšku. Když jí kolem roku 1950 zemřeli rodiče, zvyk se už nedržel.
Marie si pamatovala podobu rozloučení, kterou při pohřbu vlastních rodičů už nezažila. Taková změna se vejde do jediného života. To, co bylo za dětství samozřejmé, pak člověk marně hledá na známém místě. Až jeho vzpomínka ukáže mladším, že se v téže obci kdysi loučilo trochu jinak.
Chléb se také rozdával za modlitbu
Jídlo spojené s pohřbem nemuselo být určeno jen hostům u stolu. Etnografka Jarmila Šťastná v přehledu z roku 1989 popisuje bochníky nesené v pohřebním průvodu a potom rozdělované mezi účastníky nebo žebráky. Někde se takovému chlebu říkalo žalostník. Drobné bochánky zvané dušičky se dávaly také žebrákům s prosbou o modlitbu za spásu zemřelého. Pečivo tu mělo úlohu daru, jehož smysl souvisel s vírou.
Za takovým darem byla i starost o zemřelého. Rodina mohla udělat něco pro člověka, který stál před ní, a zároveň ho poprosit o modlitbu za svého blízkého. Obojí patřilo k sobě. Prosba za duši zemřelého dávala předání chleba význam, který bychom ze samotného popisu jídla nepoznali.
Když dnes mluvíme o pohřebním pohoštění, obvykle si vybavíme příbuzné sedící pohromadě. Tady se jídlo dostávalo také k lidem, kteří do rodiny nepatřili a ke společnému stolu třeba vůbec neusedli. I oni mohli dostat dar a být požádáni, aby na zemřelého pamatovali v modlitbě.
Když trachta zastupovala svatbu
Zvláštní podobu mívalo rozloučení se svobodným mladým člověkem. Zprávu ze Skoronic zachytila Iva Heroldová ve studii vydané roku 1987. Dopisovatel v ní vzpomínal na tři pohřby z let 1945, 1956 a 1974. Na trachtu se podle něj zvali všichni svobodní, jako by šlo o svatbu. Současně uvedl, že se netančilo. Také v popisu z Moravan vystupuje trachta jako symbolická náhrada svatby, bez tance. Dvě místní zprávy tak zpřesňují představu, kterou by samotné slovo svatba mohlo vyvolat.
Při čtení o svatebních prvcích na pohřbu nás napadne i to, co už v životě mladého člověka nepřišlo. Koho by si vzal. Kteří přátelé by mu šli za svědky. Jak by se na svatbu chystali rodiče. Zpráva o zvyku takové odpovědi neobsahuje. My se nad ní přesto zastavíme i kvůli těm nenaplněným možnostem.
Důležitá je přitom krátká poznámka, že se netančilo. Bez ní by slovo svatba mohlo vyvolat docela jinou představu. Zvali se mladí lidé a připravovalo se slavnostní pohoštění při rozloučení s někým z jejich řad. Co si hosté říkali, už nevíme. Víme alespoň, že se s jejich účastí počítalo.
Rok 1964 a pozvání pro bývalé hospodáře
V Hostěrádkách-Rešově svolali roku 1964 ke zvláštní trachtě bývalé hospodáře. Dostali pivo, tvarůžky a chléb. Ludvíková událost zaznamenala v souvislosti s úmrtím posledního samostatně hospodařícího zemědělce v obci. Důležitou částí zprávy je seznam pozvaných.
Hosty spojovala zkušenost s hospodařením. Přišli se rozloučit s člověkem, který se mu věnoval také. Díky tomu nám ze stručné zprávy vystupuje i další část jeho života. Vedle vztahů s rodinou tu měla místo práce a lidé, kteří jí rozuměli. O jejich rozhovorech se už nic dalšího nedochovalo.
Doma známe člověka jako tátu, manžela nebo dědu. Bývalí kolegové si ho vybavují při práci, v situacích, u kterých jsme nikdy nebyli. Mohou vědět, v čem si uměl poradit nebo kdy se ho ostatní chodili ptát. O hostech z Hostěrádek-Rešova takové podrobnosti nemáme. Jejich pozvání ale ukazuje, že při rozloučení záleželo také na tom, čím se zemřelý živil.
Pomána v novém domově
Další zpráva z jižní Moravy ukazuje, jak se obyčej mohl přestěhovat spolu s rodinami. Ludvíková ve studii z roku 1979 popsala řeckokatolické Slováky, kteří přišli z Rumunska a žili zejména v Troskotovicích. Pohřební hostině říkali pomána. Chodili na ni především starší příbuzní a sousedé, zvlášť vdovy a vdovci. Jídlo se přizpůsobovalo postní době. Menší hostina následovala také při mši šest týdnů po úmrtí. Popis se týká této konkrétní skupiny.
Dvě rodiny mohly žít ve stejné ulici a každá se loučit podle jiných zvyklostí. Obyčej si lidé přinášeli i z míst, odkud přišli oni sami nebo jejich rodiče. To, co bylo doma samozřejmé, mohlo být pro sousedy nové. V jedné obci se tak mohly potkávat různé představy o tom, kdy a s kým na zemřelého vzpomínat.
Znovu se sejít po několika týdnech. V popsané tradici mělo tohle setkání své pevné místo a náboženský význam. Blízká nám může být i samotná představa další návštěvy. Po pohřbu přicházejí další dny a neděle, během kterých si rodina na nepřítomnost svého člověka teprve zvyká. A někdy by ráda znovu poseděla s těmi, kterým také chybí.
U stolu na obraze z roku 1886
Na titulním obraze sedí lidé venku u dlouhého stolu. Mají před sebou nádobí, několik postav drží ruce sepjaté. Část hostů vidíme zezadu, jiné z profilu. Pohled přechází od jednoho člověka k druhému. Jako bychom se u jejich setkání na chvíli zastavili.
Obraz Pohřební hostina, v originále Het begrafenismaal, namaloval belgický malíř Léon Frédéric roku 1886. Patří do sbírky Muzea výtvarných umění v Gentu. Díváme se tedy na belgické prostředí, daleko od míst, o kterých byla řeč. Přesto nám skupina lidí shromážděných kolem jídla může být důvěrně známá.
Kdo ke komu patří? Kdo usedl vedle někoho blízkého a kdo zná u stolu sotva pár lidí? Malba na tyhle otázky neodpovídá. Přesto se při pohledu na ni začneme zajímat o jednotlivé hosty. O člověka, jehož tvář vidíme celou, i o toho, který k nám sedí zády. Z hostiny se postupně stává setkání konkrétních lidí.
Co zůstalo z trachty
Ke starým trachtám patřily i chvíle, které do představy pokojného rozloučení příliš nezapadají. František Bartoš v textu Moravské Valašsko, kraj i lid z roku 1880 popsal, jak po pohřbu mířil průvod přímo do hospody. V širším líčení místního života zároveň výrazně kritizoval pití kořalky. Ani dobový pozorovatel tedy neviděl všechny místní zvyklosti se zalíbením.
Do jedné trachty se mohlo vejít přání zemřelého, péče o hosty i starost, co si rodina může dovolit. Někde stačil chléb se solí, jinde se od dědice čekala velká hostina. Záleželo na místních zvycích i na tom, kdo u stolu měl své místo. Stejný název proto mohl v každé z těchto zpráv znamenat trochu jiné rozloučení.
Samotné slovo přitom zůstalo živé i v novějších dokladech. Závěrečná zpráva Národního ústavu lidové kultury z roku 2011 uvádí, že se v řadě sledovaných obcí zachovalo vedle pohřební či smuteční hostiny označení trachta nebo kar. Trachta tedy patří i do novější rodinné řeči.
Hospodář z Velkých Němčic nemohl vědět, kdo všechno jednou z jeho vína dostane. Zásobu přesto udržoval. V tomhle přání je něco, čemu rozumíme i bez znalosti starých obyčejů. Postarat se o lidi, kteří přijdou. Nabídnout jim něco, co jsme pro ně sami vybrali. Rodině pak může zůstat drobný úkol, při kterém se ještě jednou zachová podle člověka, s nímž se loučí. Nachystá to tak, jak by si přál. A dohlédne, aby bylo pro všechny dost.
Obraz: Léon Frédéric, Pohřební hostina, 1886. MSK Gent / Wikimedia Commons, public domain.

Nikola Ondrejová
Partnerka Memoárů
Vzpomínky mají jednu zvláštní vlastnost. Časem blednou, stejně jako barvy na starých snímcích. Ale i v té nejzašlejší fotografii z babiččiny půdy stále tluče srdce okamžiku, který byl kdysi vším. Jmenuji se Nikola a mým úkolem je tyto okamžiky opatrovat. Svou prací vracím obrazům jejich jas, aby emoce, které v nich zůstaly schované, mohly znovu promluvit.







