„Mami, dneska jsem dělala tvůj závin. V receptu máš napsáno trochu másla. Pořád nevím, kolik to je.“
Dokud máma žila, kvůli takovým věcem jste jí volali rovnou z kuchyně. Nejdřív se třeba zeptala, jak velký máte plech. Pak přišla řeč na neděli. Chtěla vědět, jestli přijedete a jestli má počkat s obědem. Když jste zavěsili, trouba už byla vyhřátá a občas jste pořád nevěděli, kolik toho másla dát.
Teď máte její sešit otevřený na stejné stránce. U cukru si máma připsala, že ho příště dá míň. U másla stojí jen „trochu“. Dáte ho od oka. Když závin vytáhnete z trouby, na jednom konci je prasklý. Máma si vždycky nechávala právě kraj. Říkala, že tam těsto nejlíp křupe.
Když si pak dáte první kousek, možná vás zase napadne, že byste jí o tom chtěli říct. Zkuste si napsat, co byste řekli, kdyby zvedla telefon. Klidně začněte u závinu. Při psaní vám třeba dojde, že vám scházejí i tyhle hovory, při kterých jste dřív řešili úplné maličkosti.
Jak může psaní pomoct při truchlení
Když zemře někdo z našich nejbližších, může nám psaní pomoct najít slova pro to, co prožíváme. V psychoterapii se s vámi může terapeut domluvit, o čem budete psát. Pak spolu můžete probrat, co se vám při psaní vybavilo a jak vám při tom bylo.
Možná si napíšete „nejhorší jsou víkendy“. Když zkusíte popsat poslední sobotu, vybaví se vám chvíle, kdy jste ze věšáku brali vodítko. Celé roky jste v tu dobu chodili ven se psem spolu. Teď jdete stejnou cestou sami a po návratu si pořád v duchu říkáte, co byste cestou probrali.
Cesta domů mezi možnostmi, které mohou při truchlení pomoct, uvádí vedení deníku a zapisování vlastních myšlenek a pocitů. Doporučuje také říct si o konkrétní pomoc, když ji potřebujete.
Na Memoárech to vidíme stejně. Na papíře se můžete zastavit u myšlenky, kterou byste v rozhovoru rychle přešli. „V neděli jsem při obědě zase posunula talíř doleva, abys měl dost místa. Všimla jsem si toho až při sklízění ze stolu.“ Třeba až při psaní vám dojde, proč vás ten oběd tak rozhodil. Celé roky jste u stolu dělali místo někomu, kdo vám teď chybí. Těch pár řádků si klidně nechte pro sebe.
Do sešitu se vejdou i věci, které se u rodinného stolu těžko říkají. Třeba že se vám po tátovi stýská, i když jste pořád naštvaní kvůli poslední hádce. Nebo že vás po jeho smrti vedle smutku překvapila úleva.
S jakými pocity se při psaní můžete potkat
Při truchlení se může smutek střídat se vztekem, strachem nebo pocitem prázdna. Vedle nich se někdy objeví úleva nebo radost ze vzpomínky. Když si píšete pro sebe, můžete je zachytit tak, jak přicházejí.
- Smutek a stesk. „V obchodě jsem automaticky sáhla po tom jogurtu, který sis kupoval jen ty.“ Pokud hledáte první větu, můžete začít chvílí, kdy vám ten člověk chyběl.
- Vztek. „Pořád se zlobím, že jsi o té nemoci řekl všem až nakonec. Chtěla jsem mít víc času.“ Když píšete pro sebe, můžete zmínit i to, o čem se vám před rodinou těžko mluví.
- Vina a lítost. „Mrzí mě, že jsem v neděli nepřijel.“ Výčitka se může vracet pořád dokola. Zkuste si napsat, jak ta neděle vypadala a proč jste nakonec zůstali doma.
- Úleva. „Zase jsem se vyspala celou noc. Ráno mi bylo dobře a pak mi bylo hloupé, že mi bylo dobře.“ Po dlouhé péči vás může překvapit, že se vám ulevilo, když skončilo čekání na noční telefonát. Zároveň se vám po člověku, o kterého jste pečovali, může hodně stýskat.
- Prázdno nebo strach. Někdy se dá napsat jen „nevím, jak mi je“. Jindy se při psaní ukáže, čeho se bojíte. Třeba prvního víkendu o samotě nebo chvíle, kdy se vás někdo zeptá, jak se máte.
- Radost a vděčnost. „Při čtení tvého receptu jsem se rozesmála. Na zadní straně máš pořád přilepený lístek s rozměry lednice.“ Klidně si napište i to, co vás při vzpomínání rozesmálo.
Ukázky v článku jsou smyšlené. Můžou vám pomoct najít slova pro to, co prožíváte.
Když se na zemřelého zlobíte. Dá se dojít k odpuštění?
Po smrti někdy zůstane něco nedořečeného. Možná jste dlouho čekali na omluvu. Možná byste se za poslední hádku chtěli omluvit vy. Výzkum mezi pozůstalými zjistil, že lidé, které nedořešené záležitosti víc tížily, měli také výraznější potíže při truchlení. Česká metodika pozůstalostní péče popisuje, jak se v terapii pracuje s hněvem a vinou. Jednou z možností je napsat dopis zemřelému.
V dopise můžete popsat, co vás dodnes bolí. „Tati, když jsi mi před klukama řekl, že se na mě nedá spolehnout, smál jsem se s nimi. Tvoje slova mě pak mrzela ještě dlouho.“ Klidně můžete do stejného dopisu napsat i to, že vám chybí jeho sobotní telefonáty.
Pro někoho může být dopis prvním krokem k tomu, aby zemřelému nebo sobě časem odpustil. Je taky v pořádku skončit u toho, že jste dokázali napsat, co vám ublížilo. Pokud se výčitky týkají něčeho, co jste sami řekli nebo udělali, můžete si zkusit popsat, v jaké situaci jste tehdy byli. Co jste věděli? Co jste mohli udělat jinak? O výčitkách, které se pořád vracejí, můžete promluvit také s psychologem.
Co o terapii psaním říkají studie
V psychologii se pro psaní o osobních zážitcích a pocitech používá termín expresivní psaní. Metaanalýza 13 randomizovaných studií zjistila, že expresivní psaní může pozůstalým mírně ulevit od zármutku. Větší účinek autoři zaznamenali ve studiích, v nichž účastníci dostávali zpětnou vazbu od terapeuta. V jedné starší studii výzkumníci sledovali lidi krátce po ztrátě. U těch, kteří dostali za úkol psát, nezaznamenali menší psychickou tíseň než u kontrolní skupiny, a to ani po šesti měsících.
Jak může vypadat psaní s psychologem, ukazuje studie z Lipska. Zúčastnilo se jí 87 lidí, kteří kvůli rakovině přišli o někoho, na kom jim záleželo. Část z nich nastoupila do pětitýdenního programu, ostatní na něj čekali. Program zahrnoval deset písemných úkolů a ke každému dostali účastníci individuální zpětnou vazbu od psychologa. Na konci měli mírnější příznaky prodlouženého zármutku než lidé z čekající skupiny. Výzkumníci hodnotili celý program včetně práce psychologů.
Záleží na tom, o čem píšete?
Psychologové Wendy Lichtenthal a Dean Cruess zkoumali různé způsoby psaní u 68 pozůstalých vysokoškoláků. Část studentů psala volně o svých pocitech. Další se při psaní zkusili zamyslet nad tím, jak ztrátě rozumějí nebo co se v jejich životě od té doby změnilo k lepšímu. V některých skupinách byly po třech měsících příznaky zármutku mírnější. Z pozdějšího přehledu studií se nedá spolehlivě říct, které z obou vedených zadání pomáhá víc.
Pokud se vám těžko začíná, zkuste si vybrat jednu otázku, která vám dnes dává smysl. Třeba „Čeho jsem si v našem vztahu vážila, i když jsem to tehdy neříkala?“ Můžete začít jednou vzpomínkou, která se vám při té otázce vybaví.
Po pár větách se vám může ulevit. Jindy vás jediná věta rozpláče. Klidně pro ten den sešit zavřete. Jestli se po psaní opakovaně cítíte hůř, dejte si od něj pauzu. Pokud vám zármutek ztěžuje běžný život, můžete o tom mluvit s psychologem nebo se obrátit na poradnu Cesty domů. Pokud si nejste jistí, na koho se obrátit, přečtěte si, s čím může po pohřbu pomoct poradce pro pozůstalé.
Jak začít psát, když nevíte, co napsat
Napoprvé stačí zkusit jeden odstavec. Začněte u chvíle, která se vám během dne vybavila nebo vás zaskočila. „Otevřela jsem skříň, protože jsem hledala ubrus. Nahoře pořád leží jeho svetr. Zavřela jsem ji a už jsem ten ubrus nehledala.“ Pokud chcete pokračovat, můžete připsat, co vám v tu chvíli běželo hlavou.
Jestli se vám těžko začíná od prázdné stránky, vezměte si k ruce třeba starou pohlednici nebo lístek z výletu. Napište, odkud ho máte, proč jste si ho schovali a co se vám při pohledu na něj vybaví.
Můžete si zapsat také to, kdy se během dne vrátil smutek. „Dopoledne mi bylo dobře. Pak jsem cestou z práce potkala jeho kolegu. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli na něj v práci ještě někdy přijde řeč. Nakonec jsme se bavili o tom, že má příští týden pršet.“ V deníku můžete dopsat, proč vám na odpovědi záleží.
Pokud píšete i o dalších lidech, zvažte, které podrobnosti chcete později sdílet. Až budete chtít něco ukázat rodině, můžete vybrat jednu vzpomínku a napsat ji zvlášť.
Zkuste napsat osobní dopis
Začněte oslovením, které jste běžně používali. Klidně jen „mami“ nebo „tati“. Pak napište, co byste mu dnes řekli. Může to být otázka, omluva nebo drobná novinka z domova. Dopis klidně může mít jen dvě věty.
Jestli se k dopisu chcete vrátit, můžete později připsat, co vás od posledního psaní napadlo. Pokud by vám pomohlo vidět celé ukázky, najdete je v našem návodu, jak napsat dopis zemřelému.
V rozhovoru na Memoárech nám Magda Fiala vyprávěla, jak po smrti Matyáše začala psát dopisy právě jemu. Popsala to větou „Psaní se pro mě stalo místem, kde jsem mohla být úplně pravdivá.“ Z jejích dopisů později vznikla kniha.
Jak si psát deník při truchlení
Vyberte si jednu věc, která se dnes stala. Co se stalo? Koho nebo co vám to připomnělo? „Cestou z práce jsem prošla kolem našeho kina. U pokladny zase vyměnili plakáty. Hned jsem chtěla vytáhnout telefon a vyfotit ti ten s Belmondem.“ V deníku klidně zůstaňte jen u téhle chvíle.
Podle psychologů Margaret Stroebe a Henka Schuta se při truchlení střídají chvíle, kdy se věnujeme samotné ztrátě, s chvílemi, kdy řešíme běžný život a změny, které úmrtí přineslo. Klidně tedy můžete chvíli psát a pak se věnovat něčemu jinému. Třeba zavřít sešit a jít si udělat večeři.
Zachyťte něco, co byste si chtěli pamatovat
Vybavíte si obyčejnou chvíli, podle které by toho člověka poznal i někdo z rodiny? Napište, co tehdy dělal nebo říkal. „Když táta smažil bramboráky, první vždycky rozkrojil přímo na pánvi, abychom mohli ochutnat. Ptal se, jestli má přidat česnek. Přidal ho pokaždé, ať jsme řekli cokoli.“ Jestli chcete, zeptejte se ostatních, jak si to pamatují oni.
Když chcete jednu vzpomínku předat dál
Dopis o závinu může zůstat v zásuvce. A kdybyste chtěli rodině připomenout, jak máma pekla, můžete z receptu a jedné vzpomínky napsat krátký text.
V máminých receptech stojí místo gramů často jen „trochu“. Když jsem se jí zeptala, kolik to je, řekla mi, ať jí ukážu těsto. Z jejího sešitu pečeme dodnes. Do závinu dáváme dvě lžíce másla a pokaždé se někdo ptá, jestli by podle ní stačila jedna.
Ke vzpomínce můžete přiložit fotku nebo přepsat recept i s poznámkami na okraji. Chcete-li ji uchovat s dalšími rodinnými příběhy, na Memoárech si můžete zdarma založit vzpomínkový profil a poslat odkaz rodině. Třeba vám pak někdo napíše, že má doma stejný recept. A že v něm stojí „másla podle potřeby“.
Foto: Pixabay, Vương Bùi

Nikola Ondrejová
Partnerka Memoárů
Vzpomínky mají jednu zvláštní vlastnost. Časem blednou, stejně jako barvy na starých snímcích. Ale i v té nejzašlejší fotografii z babiččiny půdy stále tluče srdce okamžiku, který byl kdysi vším. Jmenuji se Nikola a mým úkolem je tyto okamžiky opatrovat. Svou prací vracím obrazům jejich jas, aby emoce, které v nich zůstaly schované, mohly znovu promluvit.







