Při posledním rozloučení často rozhodují právě drobnosti. Věci, které by pro někoho cizího působily obyčejně, mohou mít pro rodinu překvapivě velkou váhu. Někdy v sobě nesou vzpomínku, vztah nebo kus společného života.
Lidé dnes stále častěji hledají způsob, jak poslední rozloučení přizpůsobit tomu, kým jejich blízký byl. Často stačí jediný detail. Oblíbená barva. Nápis. Místo, ke kterému měl vztah. Fotografie, kresba nebo předmět, který ho připomíná. „Tohle k němu prostě patří.“ A v tu chvíli je často rozhodnuto.
Právě s podobnými příběhy se Weburny.cz setkávají každý den. Při výběru urny lidé řeší nejen její materiál a umístění, ale také to, jak bude působit, co bude připomínat a zda bude odpovídat člověku, se kterým se loučí. Vedle toho roste zájem o miniurny, domácí vzpomínková místa, památeční předměty nebo propojení fyzických a digitálních vzpomínek. Velkou součástí této práce je zároveň komunikace s pozůstalými, kteří mají za sebou čerstvou ztrátu a před sebou řadu praktických rozhodnutí, na která často nebyli připraveni.
V rozhovoru jsme se proto nezastavili jen u uren. Mluvili jsme o tom, jak se proměňuje podoba posledního rozloučení, jak dnes uchováváme vzpomínky a co člověka dlouholetý kontakt s pozůstalými naučí o lidech, vztazích i smrti.
Jak vznikly Weburny.cz
Jak jste se vůbec dostal k podnikání v oblasti posledního rozloučení?
E-shop Weburny.cz byl založen už v roce 2009, já jsem se jeho součástí stal až v roce 2022. Rozumím tomu, že pohřebnictví je pro mnoho lidí stále odpudivé téma a do určité míry tabuizované, i když mám pocit, že se to v posledních letech postupně mění. Sám jsem měl dříve podobný pohled.
Postupem času jsem ale svůj názor úplně změnil a začal jsem si více všímat toho, jakým způsobem je oblast pohřebnictví často prezentována. Mnohdy působí velmi temně, ponuře a neosobně, přestože poslední rozloučení nemusí být jen o smutku.
Právě v tom vidím velký prostor něco změnit. Chceme lidem ukázat, že i poslední rozloučení může být krásné, osobní a důstojné a může skutečně odrážet člověka, se kterým se loučíme.
Co Vás tehdy vedlo právě k tomuto oboru?
Jak jsem zmínil už v předchozí odpovědi, vedla mě k tomu především touha něco změnit. Vnímal jsem, že v oblasti posledního rozloučení je stále prostor pro citlivější, osobnější a modernější přístup a právě to pro mě bylo hlavní motivací.
Jak na tento podnikatelský směr reagovalo Vaše okolí?
Zpočátku reagovalo moje okolí poměrně zvláštně a s určitým odstupem. Postupem času, když jsem jim ale vysvětlil náš směr, přístup a důvod, proč se tomuto oboru věnujeme, většina z nich to pochopila. U některých se naopak začal objevovat větší zájem o celé téma a o to, jak se dá k poslednímu rozloučení přistupovat jinak.
Pamatujete si na moment, kdy jste si poprvé uvědomil, že práce s pozůstalými bude úplně jiná než běžný obchod?
Ano, uvědomil jsem si to prakticky hned na začátku. Už tehdy jsme řešili, jak naši firmu a služby prezentovat tak, aby to pro lidi nebylo nepříjemné nebo necitlivé. K zákazníkům je potřeba přistupovat s mnohem větším pochopením, respektem a důstojností. Často navíc nejsme jen prodejcem, ale do určité míry i oporou v těžké životní situaci.
Změnila dlouholetá práce v tomto oboru i Váš osobní pohled na smrt a poslední rozloučení?
Samozřejmě. Z osobního hlediska se můj pohled na smrt výrazně změnil. Dnes to vnímám mnohem přirozeněji a s větším nadhledem. Uvědomil jsem si, že poslední rozloučení nemusí být pouze smutnou a temnou událostí, ale může být také důstojným a osobním způsobem, jak si připomenout život člověka, který tu s námi byl.
Jak se mění způsob, jakým se lidé loučí
Když porovnáte zákazníky z počátků Weburny.cz a dnešní zákazníky, v čem vidíte největší změnu?
Největší změnu vidím v individualizaci. Lidé dnes mnohem více vnímají, že poslední rozloučení může být osobní a může skutečně odrážet člověka, se kterým se loučí.
Je to vidět například při výběru uren, kdy zákazníci častěji volí barvy, motivy nebo nápisy, které měl zesnulý rád nebo pro něj něco znamenaly. Stejně tak se mění i samotné obřady. Nemusí probíhat pouze tradičním způsobem, ale mohou se odehrávat třeba na místě, ke kterému měl zesnulý vztah, například v přírodě nebo v lese.
Přemýšlejí více nad tím, co by odpovídalo osobnosti zesnulého?
Ano, určitě. Rodina většinou dobře ví, co měl dotyčný rád, co ho vystihovalo nebo k čemu měl blízký vztah. Nemusí přitom celé poslední rozloučení vypadat úplně jinak nebo být výrazně netradiční. Často stačí i drobný detail, který zesnulého připomene.
Máte pocit, že postupně ustupuje představa, že existuje jeden „správný“ nebo důstojný způsob posledního rozloučení?
Ano, myslím, že tato představa postupně ustupuje. Nejsme jediní, kdo se snaží pohřebnictví posouvat směrem k osobnějšímu a modernějšímu přístupu, a pomalu je to znát i na tom, jak lidé nad posledním rozloučením přemýšlejí. Stále je ale před námi ještě hodně práce a změna zažitých představ bude určitě nějaký čas trvat.
Proč podle Vás všechno spojené se smrtí tak dlouho působilo velmi tradičně a podobně?
U mnoha lidí nastane úmrtí v rodině ve chvíli, kdy se s tématem pohřebnictví dosud prakticky nesetkali a neměli důvod se o něj více zajímat. Prvním, kdo je celým procesem provede a představí jim možnosti posledního rozloučení, tak bývá právě pohřební služba.
To pak může výrazně ovlivnit i podobu samotného pohřbu. Pokud pohřební služba nabízí především tradiční a dlouhodobě zažité varianty, rodina často ani nemusí vědět, že existují i osobnější možnosti. To se ale podle mě postupně mění. Řada pohřebních služeb už tento posun vnímá, modernizuje svůj přístup i nabídku a snaží se více přizpůsobit přáním pozůstalých. S takovými pohřebními službami velmi rádi spolupracujeme a snažíme se tuto změnu společně podporovat.
Co lidé při výběru urny skutečně hledají
Když pozůstalý vybírá urnu pro někoho blízkého, podle čeho se ve skutečnosti rozhoduje?
Prvním důležitým kritériem bývá materiál, protože každý typ urny je vhodný pro jiné umístění. Pokud má být urna například umístěna venku, je vhodné zvolit odolnější materiál, jako je beton, kámen nebo kov. Pokud si rodina naopak přeje ekologické uložení například v lese, vybírá z biologicky rozložitelných uren.
Poté už často rozhoduje samotný vzhled – barva, tvar nebo motiv, který se rodině líbí nebo nějakým způsobem vystihuje zesnulého. Výběr urny tak může být nejen praktickým rozhodnutím, ale i dalším způsobem, jak poslední rozloučení více přiblížit osobnosti člověka, se kterým se loučíme.
Je často důležitější vzhled a materiál, nebo spíše pocit, že daná podoba nějakým způsobem odpovídá člověku, který zemřel?
To je velmi individuální. Každý má k zesnulému jiný vztah a při výběru proto může hrát roli něco jiného. Pro někoho je důležité, aby urna co nejvíce vystihovala osobnost zesnulého, jiný ji chce sladit s podobou obřadu nebo místem, kde bude následně uložena. Někdo se zase rozhoduje podle toho, co je blízké celé rodině.
Setkáváte se s tím, že rodina hledá konkrétní barvu, motiv nebo podobu spojenou se zálibami či životem zesnulého?
Ano, setkáváme se s tím velmi často. Pokud je to v našich možnostech, vždy se snažíme jejich přání co nejvíce vyhovět a najít řešení, které pro ně bude mít osobní význam.
Vzpomínáte si na přání zákazníka, které bylo na první pohled neobvyklé, ale díky příběhu rodiny začalo dávat dokonalý smysl?
Těchto případů je více a právě na nich je dobře vidět, jak individuální poslední rozloučení může být. Někdy rodina přijde s motivem nebo nápisem, který může na první pohled působit pro urnu či poslední rozloučení nezvykle. Setkali jsme se například s urnou inspirovanou oblíbeným fotbalovým klubem, urnou kompletně upravenou ve stylu Black Sabbath nebo s motivem Iron Mana.
Je nějaký příběh zákazníka, který Vám i po letech zůstal v paměti?
Ano, jeden z příběhů, který mi v paměti zůstal opravdu silně, se týkal zesnulého chlapečka. Rodina si přála přenést na urnu jeho vlastní malovaný obrázek, který kdysi vytvořil jako dárek pro svou maminku k narozeninám. V tu chvíli už nešlo jen o samotnou urnu nebo její vzhled. Ten obrázek měl pro rodinu obrovskou osobní hodnotu a nesl v sobě konkrétní vzpomínku na jejich syna. Celý proces převodu kresby na urnu byl proto velmi citlivý a emotivní i pro nás.
Právě u podobných zakázek si člověk nejvíce uvědomí, že někdy může i zdánlivě malý detail znamenat pro pozůstalé opravdu mnoho.
Co lidé při výběru urny nejčastěji řeší
- Materiál a umístění – jiná urna se hodí ven, jiná do kolumbária a jiná pro ekologické uložení v přírodě.
- Vzhled a osobní význam – barva, tvar nebo motiv mohou urnu více spojit s osobností člověka, se kterým se rodina loučí.
- Vztah k obřadu a místu uložení – někdo vybírá podle osobnosti zesnulého, jiný podle podoby obřadu nebo místa, kde bude urna později uložena.
- To, co dává smysl celé rodině – výběr nemusí mít jedno správné řešení. Rozhoduje vztah k člověku i to, co je blízké jeho nejbližším.
- Praktické požadavky a čas – roli může hrát způsob uložení, dostupnost konkrétní urny nebo čas, který má rodina na rozhodnutí.
Jak komunikovat s lidmi krátce po ztrátě
Vaši zákazníci se na Vás často obracejí krátce po smrti někoho blízkého. Jak se v takové situaci komunikuje?
Ano, každý se se ztrátou blízkého člověka vyrovnává jinak a velmi často se to odráží i ve způsobu komunikace. Proto je důležité přistupovat ke každému s pochopením, trpělivostí a citlivostí.
Lidé bývají v takové chvíli často nejistí a nerozhodní, protože musí řešit mnoho věcí najednou. Naší úlohou proto není jen něco nabídnout, ale především jim pomoci zorientovat se v možnostech a co nejvíce jim celý výběr usnadnit.
Je komunikace v tomto oboru výrazně jiná než u běžného e-shopu?
Určitě ano. U běžného e-shopu zákazník většinou řeší především samotný produkt, cenu nebo dopravu. U nás je ale za objednávkou velmi často náročná životní situace.
Komunikace proto musí být mnohem osobnější. Zároveň je u nás kladen velký důraz na bezchybnost, protože zákazník má k objednávanému produktu často velmi silnou citovou vazbu.
Musel jste se během let naučit některé věci říkat jinak?
Ano, určitě. Postupem času jsem se naučil mnohem více přemýšlet nad tím, jak jednotlivé věci formulovat. V tomto oboru může i běžná věta působit v citlivé situaci jinak, než člověk zamýšlí, takže je potřeba volit slova opatrněji, s respektem a s ohledem na to, čím si zákazník právě prochází.
Existují naopak věty nebo způsoby komunikace, kterým je podle Vás lepší se vyhnout?
Samozřejmě. Je naprosto nepřípustné, aby komunikace působila necitlivě, chladně nebo příliš obchodně. Člověk by se měl vyhnout tlaku na rychlé rozhodnutí, zlehčování situace nebo používání naučených frází, které mohou v danou chvíli působit prázdně.
Co podle Vás člověk v takové chvíli od firmy nejvíce potřebuje?
Především důvěru. Potřebuje mít pocit, že se na nás může spolehnout, že jeho přání bereme vážně a že vše proběhne tak, jak jsme se domluvili.
Jsou situace, na které si člověk ani po letech práce v tomto oboru nezvykne?
Ano. I po letech se občas setkám s příběhem, který mi zůstane v hlavě ještě dlouho. Některé životní osudy jsou natolik silné nebo bolestivé, že si na ně člověk jednoduše nezvykne.
Jak se mění způsob, jakým uchováváme vzpomínky
Mění se podle Vás představa o tom, co znamená „mít místo, kde na člověka vzpomínáme“?
Ano, určitě. Čím dál častěji se setkávám s tím, že si lidé vytvářejí menší vzpomínková místa přímo doma. Nemusí jít o nic velkého nebo výrazného. Často stačí fotografie, drobný vzpomínkový předmět a svíčka.
Oblíbenější jsou také miniurny, do kterých lze uložit část popela nebo osobní předmět. Některé jsou doplněné i prostorem pro svíčku, takže mohou přirozeně vytvořit malé a osobní místo, kam se člověk může vracet a vzpomínat.
Potřebujeme k uchování vzpomínky fyzické místo nebo konkrétní předmět?
Pro mnoho lidí je fyzické místo nebo konkrétní předmět velmi důležitý, protože jim pomáhá uchovat si pocit blízkosti a může být součástí procesu truchlení. Nemusí přitom jít jen o hrob nebo jiné pevně dané místo. Může to být fotografie, osobní předmět, který měl zesnulý rád, nebo něco, co rodině připomíná společné chvíle.
Stále častěji se setkáváme také s tím, že lidé chtějí mít vzpomínku stále u sebe, například v podobě přívěsku, náramku nebo jiného památečního předmětu. Existují ale i mnohem netradičnější možnosti, například památeční diamant, který představuje zcela unikátní způsob.
Nebo podle Vás lidé stále častěji kombinují více způsobů vzpomínání?
Ano, s tím se setkáváme stále častěji. Rodina může mít například hlavní místo vzpomínky na hřbitově nebo v kolumbáriu, ale zároveň si doma ponechat miniurnu, fotografii nebo jiný osobní předmět.
Myslím, že dnes už lidé nevnímají vzpomínání jen jako jednu konkrétní formu, ale spíše si vytvářejí vlastní způsob, který jim osobně dává největší smysl.
Vidíte rozdíl mezi tím, jak ke vzpomínání přistupuje mladší a starší generace?
Přijde mi to velmi individuální a osobně bych to příliš nerozděloval podle generací. Každý měl k zesnulému jiný vztah a každý také vzpomíná jiným způsobem.
Jakou roli budou podle Vás v budoucnu hrát fotografie, osobní předměty, památeční šperky nebo digitální vzpomínky?
Myslím, že jejich význam bude postupně růst. Lidé stále více hledají osobní způsoby, jak si své blízké připomínat. Je také pravděpodobné, že v budoucnu bude méně lidí uchovávat klasické tištěné fotografie a větší roli budou hrát digitální fotografie a videa.
Nemyslím si ale, že by tyto formy úplně nahradily tradiční způsoby vzpomínání. Spíše se budou stále častěji navzájem doplňovat. Každý si tak bude moci zvolit způsob vzpomínání, který mu bude nejbližší a bude mu dávat největší smysl.
Myslíte si, že se fyzické a digitální formy uchovávání vzpomínek budou postupně více propojovat?
Ano, myslím, že právě tímto směrem se bude vzpomínání postupně vyvíjet. Fyzická vzpomínka, jako je urna, fotografie, šperk nebo osobní předmět, může mít pro člověka velkou hodnotu, ale digitální forma k ní dokáže přidat další rozměr.
Co člověka práce se smrtí naučí o životě
Když se dlouhodobě pohybujete v prostředí, které každý den připomíná konečnost života, ovlivňuje to způsob, jakým sám žijete?
Neřekl bych, že by to zásadně měnilo způsob, jakým žiji. Spíše se změnil můj vztah k samotnému tématu smrti. Dokážu o něm mluvit mnohem přirozeněji, otevřeněji a bez pocitu, že jde o něco, čemu je potřeba se vyhýbat.
Je něco, co podle Vás lidé začínají řešit až po smrti někoho blízkého, přestože by o tom bylo dobré přemýšlet mnohem dříve?
Určitě. Myslím, že lidé často začnou řešit až po úmrtí blízkého věci, o kterých se v rodině nikdy předtím nemluvilo. Například jakou formu posledního rozloučení by si dotyčný přál nebo co by pro něj bylo důležité.
Stejně tak je dobré myslet i na praktické záležitosti a dokumenty. Jedním z nich je například závěť, která může předejít nejasnostem nebo sporům v rodině.
Každému bych proto doporučil, aby se s předstihem alespoň základně informoval o tom, jak pohřeb probíhá, jaká má práva a co všechno bude potřeba v případě úmrtí blízkého řešit.
Co Vás roky kontaktu s pozůstalými naučily o lidech?
Především to, že každý prožívá ztrátu úplně jinak. Někdo potřebuje hodně mluvit, jiný chce řešit jen to nejnutnější a mít klid.
Zároveň je v těchto chvílích velmi vidět, jak důležité jsou pro lidi vztahy, vzpomínky a drobnosti, které během běžného života často bereme jako samozřejmost.
A pokud byste měl člověku, který právě stojí na začátku posledního rozloučení s někým blízkým, předat jednu radu nebo myšlenku, jaká by to byla?
Asi především to, že na to nemusí být sám. V takové chvíli je důležité mít vedle sebe rodinu, blízké nebo někoho, komu důvěřuje, a pokud je to potřeba, nebát se obrátit ani na odbornou pomoc.
Při zařizování posledního rozloučení se často řeší spousta věcí, ale nemělo by se zapomínat ani na psychickou stránku člověka. Ta je v tak náročné životní situaci stejně důležitá.
Foto: weburny.cz
Dominik Pabiška
Ředitel Weburny.cz
Dominik Pabiška stojí v čele Weburny.cz. Zkušenosti z každodenního kontaktu s pozůstalými mu dávají konkrétní pohled na to, jak se dnes mění způsob, jakým se loučíme a vzpomínáme.
