Život nás někdy zasáhne na místě, odkud se vracíme úplně jiní. Do situace, která bolí víc než cokoli, co jsme do té doby poznali. Mnozí z nás už vědí, jak hluboko může taková bolest sahat. Ztrátu dítěte si však většina z nás dokáže představit jen stěží.

Taková bolest prostupuje tělem i myslí, stává se součástí každého dalšího dne a často zůstává za hranicí toho, co dokážeme vyjádřit slovy. Učíme se s ní žít. V takové chvíli se zastaví čas a spolu s ním i všechno, co do té chvíle dávalo smysl. Život se rozdělí na dobu předtím a potom. Další dny přicházejí pomalu a člověk se v nich znovu učí hledat pevnou půdu pod nohama.

V tomto rozhovoru nás Magdaléna Fiala provází svým příběhem. Vzpomíná na syna Matyáše, kterému bylo deset let, když odešel. Mluvíme o společných chvílích a o tom, jaký byl, když jejich dny ještě měly svůj rytmus. Vracíme se také k období, kdy nemoc začala všechno měnit a čas najednou plynul jinak. K poslednímu rozloučení i k prvním týdnům po Matyho smrti.

Postupně se dostáváme také k tomu, co přišlo potom. K životu, který bylo potřeba znovu poskládat. K manželství, ve kterém každý prožíval bolest jiným způsobem, i k Nicolasovi, který přišel o staršího bratra. Magdaléna otevřeně mluví o dnech, kdy fungovala na autopilota, o lidech, kteří zůstali nablízku, a o chvílích, kdy největší oporu přinášela obyčejná přítomnost.

Důležitou součástí jejího příběhu jsou dopisy, které začala Matymu psát. Staly se místem pro smutek, vztek, bezmoc i slova, která patřila jen jemu. Postupně z nich vznikla kniha Počkej na mě v nebi, MaTYáši a spolu s ní také prostor pro sdílení s dalšími rodiči, kteří procházejí podobnou zkušeností.

Mluvíme o lásce mezi mámou a synem, o bolesti, která se stala součástí dalších dnů, i o naději, která často přichází pomaleji, než bychom si přáli.

Když příběh jedné mámy osloví další rodiče

Co byste o sobě řekla člověku, který váš příběh teprve poznává, a proč jste ho otevřela i ostatním?

Jsem máma dvou dětí. Jednoho tady na zemi a jednoho v nebi. Dnes se vnímám jako máma, která vystoupila se svým příběhem ven, protože když člověk přijde o dítě, má pocit, že zůstal na světě úplně sám.

Po Matyášově smrti jsem měla pocit, že se mi zhroutil celý svět. Věděla jsem, že podobnou ztrátu prožili i jiní rodiče, přesto jsem se cítila osamělá. Když je dítě nemocné, lidé přicházejí, ptají se, podporují rodinu. Když dítě zemře, často nastane ticho. Jako by si okolí nevědělo rady s tím, co říct a jak se chovat.

Jenže bolest nezmizí po pohřbu ani po několika měsících. Člověk se s ní učí žít. Proto jsem začala o Matyášovi mluvit. Smrt dítěte je stále velké tabu a mnoho rodičů prožívá svůj zármutek v osamění. Přála jsem si ukázat, že v tom nikdo nemusí zůstávat sám.

Kdy jste si uvědomila, že by sdílení vašeho příběhu mohlo být oporou i dalším rodičům?

Ve chvíli, kdy jsem začala psát dopisy Matyášovi. Zpočátku vznikaly jen pro mě. Nedokázala jsem o tom, co se stalo, mluvit nahlas. Psala jsem všechno, co jsem cítila. Smutek, vztek, bezmoc, otázky i výčitky.

Postupně jsem si uvědomila, že stejné pocity prožívají i další rodiče. Že někde sedí jiná máma a přemýšlí úplně stejně. Tehdy mi došlo, že ten příběh patří ven. Pokud může někomu pomoci cítit se méně osaměle, má smysl ho sdílet.

Matyáš měl dar vnímat druhé

Pojďme Matyáše trochu poznat. Jaký byl?

Matyáš byl tichý kluk, který nepotřeboval být středem pozornosti. Přesto si ho lidé okamžitě oblíbili. Měl v sobě klid, laskavost a obrovskou citlivost vůči druhým.

Když mi nebylo dobře, poznal to dřív, než jsem cokoli řekla. Přišel za mnou, přinesl mi pití, lehl si vedle mě a byl se mnou. Nepotřeboval dlouhé rozhovory. Stačila mu přítomnost.

Miloval pořádek. Zavřené skříňky, věci na svém místě, jasný řád. Dodnes si vybavuji spoustu drobností, které ho vystihovaly lépe než jakýkoli životopis.

Jednou, už v době nemoci, se na mě podíval a řekl mi, že mě bude milovat, i když budu stará a ošklivá. Ta věta ve mně zůstala. V tu chvíli jsem cítila, že já zestárnu a on u toho nebude. Dnes si myslím, že to věděl. Jako by mi svou lásku nechal do budoucna.

Jakou podobu měla Matyho laskavost a co byla jeho největší přednost?

Empatie. To slovo ho vystihuje nejlépe. Měl dar číst lidi. Poznal, když někdo nebyl v pořádku. Nemusel se ptát. Stačilo mu sednout si vedle člověka a být s ním. Najednou bylo všechno o něco snesitelnější.

Jaký byl jako brácha?

Nicolase od začátku miloval. Byl jemný, starostlivý a ochranitelský. Postupem času se jejich role začaly měnit. Nicolas vnímal mnohem víc, než jsme si uvědomovali. Začal Matyášovi pomáhat, být mu nablízku a rozumět mu i beze slov.

Mezi nimi vzniklo pouto, které se těžko popisuje. Bylo tiché, nenápadné a velmi silné.

Společný čas měl jinou hodnotu

Pamatujete si okamžik, kdy jste se dozvěděli, že nemoc směřuje k nejhoršímu?

Ano. Začalo to drobnými změnami. Matyáš zapomínal věci, které dřív věděl. Ptával se na věci, které znal. Přestával zvládat některé běžné činnosti. Zlom přišel v nemocnici. Můj muž se tehdy lékaře zeptal, jestli Matyáš zemře. Lékař jen kývl.

V tu chvíli se zastavil čas. Věděli jsme, že máme omezený čas. Že už nepřemýšlíme v letech, ale úplně jinak.

Jak se v rodině měnila každodennost?

Přestanete plánovat budoucnost. Přestanete řešit věci, které vám dřív připadaly důležité. Řekli jsme si, že budeme spolu a že se soustředíme na každý den. Ne na to, co bude za rok. Na to, co máme právě teď.

Každý z nás nesl situaci jinak. Já jsem byla víc v emocích, manžel držel praktickou stránku života. Oba jsme ale věděli, že tím projdeme společně.

Kdy přišla chvíle, kdy jste přestali bojovat?

Ve chvíli, kdy jsme pochopili, že další boj nic nezmění. Do té doby člověk hledá nové možnosti, nové lékaře, nové naděje. Pak přijde okamžik, kdy si uvědomí, že největší hodnotu má společný čas.

Najednou už nešlo o boj. Šlo o přítomnost. O to být spolu. Povídat si, obejmout se, sedět vedle sebe a prožít každý den naplno.

Poslední rozloučení

Co byste chtěla, aby lidé věděli o posledním rozloučení?

Že není jen o smrti. Pro mě bylo důležité dát tomu prostoru důstojnost. Cítila jsem, že to potřebuji já, naše rodina i lidé, kteří Matyáše milovali. Rozloučení bylo bolestné, ale zároveň krásné. Byla v něm láska, vzpomínky i vděčnost za čas, který jsme s ním mohli prožít.

Dnes vím, že bych na něm nic neměnila. Rozloučení podle mě není jen okamžik odchodu. Je to chvíle, kdy člověk může nahlas říct všechno, co nosí v srdci. 

Jak vypadaly první týdny po smrti?

Jela jsem na autopilota. Vstala jsem, připravila snídani Nicolasovi, nakoupila, uklidila, udělala všechno, co bylo potřeba. Večer jsem si často uvědomila, že celý den proběhl bez jediné myšlenky. Jen jsem šla krok za krokem.

Skutečné uvědomění přicházelo později. Po částech. Najednou vám dojde, že už nikdy neuslyšíte jeho hlas. Že neuvidíte, jak dospívá. Že nepřijde domů ze školy. A pokaždé to bolí znovu.

Kdo vám tehdy byl největší oporou?

Lidé, kteří zůstali. Ti, kteří se nebáli vyslovit Matyášovo jméno. Ti, kteří nezmizeli po několika týdnech. Ti, kteří dokázali přijít i po měsících a být nablízku.

Člověk po ztrátě dítěte nepotřebuje dokonalé rady. Potřebuje blízkost, přítomnost a lidi, kteří vydrží zůstat.

Stejná bolest, rozdílné způsoby truchlení

Jak jste to zvládali jako partneři?

Každý jinak. Já jsem potřebovala mluvit, psát a sdílet. Můj muž se ponořil do práce a ticha. Oba jsme nesli stejnou bolest, ale každý jiným způsobem.

Postupně jsme se vzdalovali. Nakonec jsme se rozešli. Nebyla v tom zloba ani výčitky. Byla v tom únava a dva různé způsoby, jak přežít něco, na co člověka nikdo nepřipraví.

Počkej na mě v nebi, MaTYáši

Kdy dostali dopisy podobu knížky?

Vznikla z dopisů, které jsem psala synovi. Psaní se pro mě stalo místem, kde jsem mohla být úplně pravdivá. Nemusela jsem být silná. Nemusela jsem nikoho chránit. Mohla jsem napsat všechno, co jsem cítila.

Postupně jsem si uvědomila, že nepíšu knihu o smrti. Píšu knihu o lásce mezi mámou a synem. O vztahu, který pokračuje dál, i když člověk odejde.

Co je pro vás při sdílení příběhu nejdůležitější?

Pravda podaná s citem. Každý člověk prožívá zármutek jinak. Každý potřebuje jiný čas. Neexistuje správný návod na truchlení. Chci lidem nabídnout prostor, ve kterém se mohou poznat a najít něco, co jim pomůže na jejich vlastní cestě.

Přijde čas se nadechnout

Kdybyste mohla poslat jednu větu rodičům, kteří právě procházejí ztrátou dítěte, jaká by byla?

Tohle tě navždy změní, ale nezničí. Po smrti má člověk pocit, že už nikdy nebude dobře. Že už nikdy nepřijde den, kdy se nadechne bez bolesti. Ten pocit znám velmi dobře.

Dnes vím, že člověk dokáže žít dál. Jinak než dřív. S jizvou, která zůstane navždy. S láskou, která nikam nezmizela. A s vědomím, že část jeho dítěte v něm zůstává napořád.

Co byste si přála, aby si lidé z vašeho příběhu odnesli?

Aby se zastavili a uvědomili si, co je v životě opravdu důležité. Aby si dovolili cítit. Aby se nebáli smutku ani bolesti.

Láska smrtí nekončí. Jen změní podobu. A i když cesta trvá dlouho, přijde chvíle, kdy se člověk znovu nadechne. A právě v tom je naděje.